Tomáš Míček: „Fotografie koně v pohybu je pro mě svoboda, krása a něha“

Tomáš Míček je Čech s rakouským občanstvím, který dodnes žije střídavě v Praze a na jih od ní, pokud není na fotografických cestách. V roce 1966 z tehdejšího Československa emigroval. Po roce 1989 se mu zahraniční domov stal „základnou“. „Je to půvabné pendlovat mezi Prahou a Rakouskem a nic bych na tom neměnil,“ řekl T. Míček.

Stádo koní v Bischofsreut|foto: Blanka Černá

Je autorem světově oceňovaných fotografií přírody, a to zejména nejzajímavějších stromů světa, sopek, pralesů, vodopádů a např. také koní. Vydal přes 25 fotografických knih v osmi jazycích, v češtině zatím vyšlo pouze "Kouzlo koně". V roce 2009 publikoval v němčině knihu o unikátních stromech světa všech pěti kontinentů a 40 fotografií z této knihy (celkem obsahuje 167 snímků) najdeme na Chvalském zámku. Tam totiž dnes začíná výstava nazvaná příznačně „Stromy světa“.To, že je velkým obdivovatelem koní, bylo cítit v každé jeho větě. Možná jeho vztah ke čtyřnohým tvorům dokresluje úvod jeho publikace „Kouzlo koně“: „Bůh stvořil koně jako druha větru a společníka bouře.“

Koně na pastvině|foto: Jan Rosenauer

A co o koních říká T. Míček osobně? „Kouzlo koně spočívá v jeho krásné podobě. Zejména pokud jej fotografujete v pohybu. Pak se dá tento pocit popsat několika slovy: svoboda, krása, něha. Když jejich chování sledujete déle, tak k nim přilnete. Dnes si dokonce troufnu říci, že koně mají hodně společného s lidmi, zejména tedy s jejich chováním.“

Málokdo asi ví, že i dnes, a dokonce v Evropě, žijí některé druhy koní volně. Jde např. o francouzskou oblast Camarque. Na 140 000 hektarech tam kromě ráje plameňáků, černých býků a exotické krajiny najdeme přirozenou populaci volně žijících camarských koní (Race du cheval Camarque). Legenda praví, že se zrodili z mořské pěny, což je možná způsobeno stříbřitým leskem jejich bílé hřívy. Jsou to prý dobří pracovní, zejména honáčtí a rekreační koně, ale 90% z nich žije v Camarque polodivoce.
Každého z nás asi napadne, jak (ne)bezpečné je jejich focení ve volné přírodě. „Není to nebezpečné,“ říká T. Míček, ale musíme znát jejich přirozené zvyky a chování. „Chce to hlavně trpělivost a zachování odstupu.“ Dodává ale, že i jemu se stalo, že jej kůň zranil. „Byl to hřebec o kterém jsem věděl, že bývá agresivní. Chtěl jsem jej ale vyfotografovat v tzv. vzpínání. On se ale stále jen pásl. Začal jsem proto předvádět hřebce (dupal jsem nohama, mával rukama). On ale najedou udělal krok zpět a jedním kopytem mě zasáhl do hlavy.“

Polodivoké koně můžeme potkat také na Islandu. Malí, ale houževnatí a silní islandští koně jsou považováni za nejčistokrevnější plemeno na světě, protože je po celá staletí přísně zakázáno dovážet koně z pevniny. Na Islandu fotí T. Míček rád koně s jezdci, protože jezdectví je tam něco jako národní sport. Koně má skoro každý. Člověk a kůň tam k sobě patří … a navíc koně pod islandským vodopádem prý představují dech beroucí podívanou.

Hlava koně|foto: Jan Rosenauer

Další polodivoká zvířata najdeme na španělské Andalusii. Koně jménem Haflinger s typickou krásnou srstí a plavou, někdy až bílou hřívou zase v Alpách. Ty všechny T. Míček fotil a byla to prý nádherná práce. Osobně za nejkrásnějšího čtyřnohého krasavce považuje arabského plnokrevníka, nejstarší a nejčistší koňské plemeno na světě.

T. Míček má prostě rád přírodu. Jak fotil na všech kontinentech ty nejkrásnější stromy, kaňony, vodopády nebo africké kmeny si poslechněte v rozhovoru s Vladimírem Krocem.