Šťastný střelec. Případ neúspěšného atentátníka první republiky

Třikrát zmáčkl spoušť, a ani jednou to nevyšlo. Jednou se střela odrazila, podruhé vůbec nevyšla. Od několikaletého trestu ho zachránila Masarykova milost. Po letech vzal tentýž střelec do rukou revolver znovu.

Účinkují: Lukáš Příkazký, Matěj Nechvátal, Jan Vlasák, Marek Libert, Jan Novotný, Jaroslav Šmíd, Nela Boudová, Rostislav Novák
Připravili: Bronislava Janečková, Miloš Vaněček
Zvukový mistr: Tomáš Gsöllhofer
Zvukové efekty: Petr Šplíchal
Režie: Jaroslav Kodeš
Natočeno: 2017

Situace v mladé Československé republice byla na začátku roku 1919 velmi složitá. Řešily se nové hranice, vznikaly nové instituce a zákony. Nadšení pro samostatnou republiku v poválečném nedostatku pozvolna vystřídalo sociální napětí. Stále více bylo slyšet hlasy těch, které oslovil komunismus. K nim patřil i 18letý Alois Šťastný.

Střelba přímo na Hradě

Několikrát se neúspěšně ucházel o audienci u prvního ministerského předsedy ČSR doktora Karla Kramáře. Naposledy ve středu 9. ledna 1919, kdy na Kramáře na chodbě na Pražském hradě z bezprostřední blízkosti vystřelil. Mířil přímo na prsa, přímo do srdce. Z revolveru vyšla rána, která Kramářem otřásla. Pak útočník stiskl spoušť podruhé…

Jako zázrakem ale Kramář vyvázl bez vážných zranění. Napoprvé mu život zachránily pouzdro na cvikr a peněženka z tvrdé kůže, které měl v náprsní kapse. Odražená a zbrzděná kulka proletěla Kramářovi pod paží a provrtala podšívku kabátu z druhé strany. Ven už nevyletěla. Když Šťastný stiskl spoušť podruhé, rána nevyšla.

První na ráně

Potom už mladého útočníka zajistil Kramářův tajemník, bývalý voják František Schröder. Kramářovi zůstala na prsou jen modřina. Ještě odpoledne se vrátil k práci. „Nečekal jsem, že budu první, po kom se bude v nové Československé republice střílet,“ prohlásil Kramář.

Vyšetřením případu byl pověřen policejní rada Josef Knotek. Zjistil, že Šťastný střílel pětiranným revolverem Bulldog ráže 7 mm. Nabito měl ale jen dvěma náboji, přičemž ten druhý nebyl originální. Šlo o nekvalitní střelu ještě válečné výroby. Právě ta se v revolveru vzpříčila. Zbraň mu opatřil jeho teprve 17letý společník Vladimír Gregor. Šťastný byl také členem Mladé socialistické inteligence. Proč vůbec útočil?

Chtěl prý „zachránit českou revoluci a znemožnit Kramářovi jet na mírovou konferenci jednat s takovými jako Clemenceau“. Kramář podle něj zesměšňoval bolševiky v Rusku: „Proletariát má právo domoci se diktatury. Řád vybudovaný kapitálem se zhroutí. Po celém světě.“

Profily atentátníků

Než dal počátkem roku 1919 výpověď, pracoval Alois Šťastný jako písař na nádraží. Z obchodní akademie ho vyloučili za vzpurné chování a že „se věnuje víc politice než studiu“. Jeho otec Ferdinand byl tajemníkem Odborové organizace kovodělníků České socialistické strany. Synovým činem byl zděšen, ale snažil se to zlehčit jako „mladickou nerozvážnost“.

Vladimír Gregor žil jen s matkou, která se sama starala o čtyři děti, když utekla ze Slovenska před jejich otcem – alkoholikem. Gregor býval velmi dobrý student Malostranské reálky, ale v posledních týdnech přestával do školy docházet. Založil Nacionální socialistické sdružení vyznávající komunismus. Při domovní prohlídce se našel jeho zápisník, který vše dosvědčil.

Rozsudek přijali s úsměvem

Oba byli odsouzeni za zločin nedokonané vraždy úkladné dle § 5, 8, 134 a 135. Alois Šťastný dostal 8 let těžkého žaláře zostřeného v den činu tmavou komorou a postem. Vladimír Gregor 4 roky zostřené čtvrtletně tvrdým ložem. Podle dobového tisku přijali oba rozsudek s úsměvem. Sotva se ale ocitli ve vězení, strhl se boj o jejich propuštění.

Jako první napsala prezidentu Masarykovi v prosinci 1919 žádost o milost paní Františka Gregorová. I když chování mladého vězně bylo dobré, žádost byla zamítnuta. Protože „dosud nejeví lítost nad spáchaným činem a jeho smýšlení o pohnutkách k provedení činu se nezměnilo“.

Kuriózní situace

Po omluvném dopisu Šťastného přímo Kramářovi došlo ke kuriózní situaci. Hlavní atentátník byl z rozhodnutí prezidenta Masaryka v srpnu roku 1920 z vězení podmínečně propuštěn. Vladimír Gregor, který mu jen obstaral zbraň, ve vězení zůstal. Františka Gregorová tedy napsala prezidentovi znovu. A 22. prosince 1920 jí bylo vyhověno.

Alois Šťastný si po propuštění našel místo instalatéra a v říjnu 1922 odjel do Ameriky. Vrátil se po čtyřech letech a napsal prezidentovi Masarykovi žádost: záznam v rejstříku trestů mu prý znemožňuje získat řádné zaměstnání a prostředky nutné k zaopatření. „Poníženě proto žádám proto o zahlazení trestu.“

Atentátník střílí znovu

Jeho žádosti nebylo vyhověno. Na okraji jeho dopisu bylo připsáno: „Žadatel je majitelem domu v Kunraticích v hodnotě 400 000 korun a je hmotně zabezpečen, takže jeho tvrzení, že nemůže dosáhnout náležitého zaopatření je neodůvodněné.“ Zamítnutí ale Šťastný bral těžce.

Téměř po osmi letech vzal atentátník do ruky revolver znovu a zamířil. Tentokrát sám na sebe. A znovu se netrefil. Na čele měl od té doby 6cm jizvu, která „rozšiřuje se v prohlubeň velikosti desetihaléře. Ta zasahuje kost čelní až k plenám mozkovým“. Zranění nezanechalo žádné následky.

Poslední zásah TGM

TGM po této události znovu dostal na svůj stůl jeho žádost. Poslední dokument ze soudního spisu o atentátu na dr. Kramáře z 30. října 1927 byl tak podepsaný právě jím. Stálo v něm: „Prezident Československé republiky využil svého práva udělit milost a zahladit odsouzení Aloise Šťastného za pokus vraždy úkladné.“

autoři: Bronislava Janečková , rota , Tereza Vojtová
Spustit audio

Související