Stále hůř se odhodlávám k nové práci, přiznává Michal Prokop
Po deseti letech od posledního alba, vydává známý zpěvák a skladatel nové s názvem Mohlo by to bejt nebe. Vzniklo po dlouhé pauze.
„Po roce 2006 jsem se už k hudbě vracet neplánoval. Pak jsem natočil desku Poprvé a naposledy a v roce 2012 vyšla deska Sto roků na cestě. Stále hůř se odhodlávám k nové práci. Petr Skoumal i Pavel Šrut mezitím bohužel zemřeli a já nevěděl, jak dál,“ přiznává hudebník a bývalý politik.
„Impulsem byl text Tomáše Rorečka. Písničku jsem měl hotovou během dvou hodin. Oslovil jsem Jiřího Žáčka a postupně jsem napsal sedm nových věcí, je tam i jedna starší. A najednou se objevilo dvanáct písní. Album obsahuje také píseň Svět naruby Ježka, Voskovce a Wericha,“ vypočítává Michal Prokop a dodává: „Ještě bych se chtěl vrátit na jeviště před živé lidi a zahrát jim. To je jasná vize. Mj. i z nové desky Mohlo by to bejt nebe.“
Jak to všechno začalo
K hudbě ho přivedl v mládí spolužák. „Nikdy mě nenapadlo, že se to stane mojí profesí. Kapela Framus byla nazvána podle strun, které mi táta dovezl z Německa. Jazz jsem poslouchal už na gymnáziu. K blues, americké hudbě a soulu jsem se dostal až v roce 1967, kdy jsme jako studenti ve Francii na výměnném pobytu nakoupili pár takových výběrů, které mě zaujaly.“
Michal Prokop zavzpomínal i na Semafor: „V Semaforu jsem byl asi tři a půl roku od roku 1972, byl jsem členem souboru, který hrál Kytici. Dostal jsem se tam tehdy přes Hanku Zagorovou. Vzpomínám na to strašně rád.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
