Spisovatel Aleš Palán strávil dva roky se samotáři na Šumavě
Spisovatel Aleš Palán připomíná hrdiny svých knih. Dva a půl roku se toulal po Československu. Za průvodce brněnským Bronxem získal Magnezii Literu. Letos mu vyšla kniha Raději zešílet v divočině. Jak se mu podařilo vyzpovídat osm lidí, kteří žijí dobrovolně v samotě šumavských lesů?
Jeho doménou jsou rozhovory. Se samotáři na Šumavě strávil Aleš Palán dva roky. „Oni byli po třech hodinách rozhovoru čerství, někteří se mnou mluvili i sedm hodin denně. Pak jsem přijel třeba za čtrnáct dní, dali jsme si čas na přemýšlení. Ty příběhy neskončily vydáním knihy, s řadou z nich jsem zůstal v kontaktu.“ Teď chystá další knihu, hledá poustevníky také v jiných horách.
Jak vlastně samotáři na Šumavě žijí? „Někteří v maringotce, jiní na chalupě. Jsou svobodní a šťastní. Jen Mirek Sedláček, který žije na samotě už 50 let, říká, že je to hrozné, ale spokojeně se u toho usmívá. Nerozumím všemu, co říkají.“ V knize jsou rozhovory se dvěma ženami a šesti muži. Je jiná samota mužů a žen? „Ano, muži jsou snílci, mystici, ženy jsou racionální a pracovité bytosti. Například Dáša je unavená úspěšná podnikatelka, která odešla do divočiny, ale vrací se. Martina je obklopena zvířaty. Muži tam jen tak jsou. Jeden z nich nemá identitu, pro úřady neexistuje.“
Jde samotáře potkat i ve městě? Se kterými slavnými osobnostmi udělal rozhovor? Jak se na rozhovor připravuje? Více uslyšíte ze záznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
