Rtuti se bojíme na nepravém místě

27. říjen 2015

Rtuť postupně mizí z našich životů. Její páry a sloučeniny jsou jedovaté a škodí životnímu prostředí, kapalná rtuť je však převážně neškodná.


Příspěvky v Meteoru 24. 10. 2015
00:57 Opravdu zamrzne teplá voda dříve než studená?
12:31 Bezlepková dieta. Móda, nebo nutnost?
23:13 Máme se rtuti bát?
34:12 Molekulární kuchařka: Příběh limonády
43:49 Objevili jsme už konečně mimozemšťany?


Lékařství v poslední době omezuje používání rtuti. Do teploměrů se už plnit nesmí vůbec, i když náhrada je problematická. Zato v zubních amalgámových výplních se rtuť stále používat smí. Když si člověk chce přečíst, nakolik je jedovatá, nachází rozporuplné údaje. Na pravou míru je uvádí doc. Tomáš Navrátil z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského.

Nejběžnější a možná i nejkrásnější přírodní sloučeninou rtuti je krvavě červená látka zvaná rumělka čili cinabarit, sulfid rtuťnatý. Minerál cinabarit na dolomitu

„Podle některé literatury je kovová rtuť zcela netoxická. Pokud se jí napijeme, projde naším organismem naprosto bez problémů. V žaludku máme kyselinu chlorovodíkovou, a s tou nereaguje. Pokud se měříme teploměrem v ústech či v opačném konci těla, není nebezpečí, že by rtuť toxicky působila.“

Ze slitiny neunikne, z kapaliny možná ano

Amalgám, ze kterého se vyrábějí zubní výplně, je slitinou rtuti s dalšími kovy, stříbrem a mědí. Z amalgámů používaných po roce 1986 se díky obohacení mědí rtuť neuvolňuje. Je to pevná krystalická látka, která se rozloží leda při zpopelnění v krematoriu.
„Stejným způsobem se pomocí rtuti dodnes těží zlato a stříbro v některých méně rozvinutých zemích,“ dodává doc. Navrátil.

Rtuti v kapalné nebo tuhé podobě se tedy bát nemusíme, zato její páry jsou jedovaté. Uvolňují se sice z hladiny tak jako u každé jiné kapaliny, ovšem drží se nízko při zemi. Rtuť je totiž více než třináctkrát hustší než voda.

Louis Daguerre na fotografickém portrétu z roku 1844

„Když rozbijeme teploměr a rtuť se nám rozlije po zemi, není potřeba mít obavy, že by se nám množství rtuti vypařilo,“ ubezpečuje nás Tomáš Navrátil, „pokud budeme sedět za stolem, tak podle výzkumů budeme ve výši nosu při teplotě 25–30 °C o tři řády níže, než je nejvyšší přípustná koncentrace. Stalo se ale, že někdo rozbil tlakoměr, kde byly dva litry rtuti, v autě, kde přespával a topil si, takže byl intoxikován.“

Pozor na sloučeniny

Ještě nebezpečnější jsou anorganické sloučeniny rtuti, které jsou rozpustné ve vodě. Tím pádem jsou rozpustné i v krvi a mohou se dostat do živých buněk. Chlorid rtuťnatý nebo dusičnan rtuťnatý vzácně způsobují těžké otravy. Trvají i několik desítek hodin, kdy se člověk ještě může zachránit, ale průběh je velmi dramatický, doslova krvavý.


Otravy rtutí patří k těm, kterým se věnuje nepřetržitá služba toxikologického informačního střediska na telefonním čísle 224 91 92 93.

Docent Navrátil rovněž upozorňuje, že rtuť na vzduchu oxiduje. Čistý kov je stříbřitě lesklý, zatímco oxidy mají našedlou barvu.
„Právě oxidy rtuti by už byly ty, které způsobují pověstný průjem a další nežádoucí účinky.“

Rozlitou rtuť zameteme mědí

Čisté, lesklé rtuti se můžeme bez obav dotknout holou rukou. Kdybychom jí měli větší nádobku, prst do ní stejně neponoříme. Povrchové napětí na hladině to nedovolí. Zato kdybychom v ní smočili třeba zlatý nebo stříbrný prstýnek, vytvořila by slitinu.

„Tímhle způsobem bych odstraňoval rtuť, kdyby se mi někde rozlila, třeba z teploměru,“ říká Tomáš Navrátil, „vezmu měděný drátek, sundám z něj bužírku a měď oškrábu, stačí nožem, abych odstranil oxidy. Pak se stačí rtuti dotknout. Začne se mi na povrchu vytvářet amalgám, který během chvilky ztuhne. Není třeba se obávat, že se někde rozlije nebo začne vypařovat.“

autoři: Petr Sobotka , mas
Spustit audio