Radim Hladík: "Kytaru jsem si vybral jako “truc“ podnik"

Radim Hladík
Radim Hladík
V dnešním (13. 12.) Setkání Hosta do domu jsme přivítali Radima Hladíka, významného rockového kytaristu, skladatele, producenta a pedagoga.

Radim Hladík právě slaví své 64. narozeniny. Jak ale prozradil, jeho zrození bylo velice dramatické: “Narodil jsem se v pátek třináctého a byl jsem polomrtev.“ Dnes se ovšem těší dobrému zdraví, a přestože o sobě s pýchou tvrdí, že je důchodce, je osobou vysoce respektovanou nastupující hudební generací. Svědčí o tom i jeho spolupráce s mladými kapelami jako Chinaski či Walk Choc Ice. Zároveň si uvědomuje, že jeho profesní rozvoj nesmí stagnovat a skromně konstatuje: “Celý život musím učit sám sebe a jsem si pedagogem.“

A jak vypadaly hudební začátky Radima Hladíka? Prvním nástrojem, na který hrál, byl klavír: “Učila mne babička, která byla vystudovaný pedagog. Občas jsem od ní dostal pravítkem přes ruce. Hraní byla činnost, ke které jsem byl donucený. Kytaru jsem si vybral jako takový “truc“ podnik. Rodině se to nelíbilo, v té době nebyla považována za hudební nástroj.“

K muzice měl ovšem blízko i jeho otec Ladislav, vystudovaný ve skladbě a dirigování: “Ve sváru solidního povolání a komedianství u něj nakonec zvítězilo to solidní. Stal se bankovním úředníkem,“ říká známý muzikant, který se nebojí prozradit, že ho hudebně nejvíc ovlivnila vážná hudba, kterou má prý do dneška rád.

Stejně jako zpěvák Vladimír Mišík, který byl naším hostem před dvěma týdny, je tento kytarový mág jedním z prvních a stálých členů legendární skupiny Blue Effect. A proč tehdy musel Vladimír Mišík z kapely odejít? “V roce 1969 jsme ho vyhodili proto, že odmítal zpívat v češtině. Dnešek ale dokazuje, že Vláďovi náš jazyk opravdu sluší.“

Vladimír Mišík

Tvorba Radima Hladíka, když opomineme jeho působení v kapelách, spočívá v instrumentálním rocku a v rámci České republiky by se dal označit za jeho průkopníka. Byl první kytarista u nás, který používal tzv. kvákadlo a pracoval se zkresleným zvukem: “Prvně mě vyhodili ze studia, že mám rozbitý zesilovač. Tehdy jsem je nepřesvědčil, že to je záměr,“ říká s úsměvem.

Každý muzikant má svůj osobití styl. Nejinak je tomu u Radima Hladíka: “Vytvořil jsem si takovou sebeobranu. Došlo mi, že každý z nás je originál a já nikdy nemůžu být jako Carlos Santana či Eric Clapton. Zpětně to ale funguje stejně. Oni nikdy nemohou být mnou. Stavím tedy na tom, že jsem originál, snažím se minimálně kopírovat. Možná se mi tím povedlo, že jsem čitelný.“ A dodává: “Zvuk každého elektrického kytaristy vzniká v hlavě a přes prsty jde ven. Aparatura pak slouží jenom k tomu, aby zesílila a umožnila myšlence vyjít z hlavy. Hraní jeale taky fyzická záležitost. Mně osobně po každém koncertě bolí celé ruce.“ O své horní končetiny ovšem nijak zvlášť nedbá: “Muzika není vidět, a tak tuto neviditelnou činnost kompenzuji úkony, které vidět jsou. Pracuji s cirkulárkou, před Vánoci pravidelně vymalovávám byt a miluji sekání trávy,“ prozrazuje legendární kytarista.

Podmínkou k hraní v Blue Effectu bylo vlastnictví modré knížky. Pak to narušil Lešek Semelka a dnes už se na to tolik nekouká.“ Říká o skupině, ve které působí už neuvěřitelných 42 let. Její snad nejproslulejší skladbou je píseň Sluneční hrob, která se opětovně proslavila prostřednictvím filmu Pelíšky režiséra Jana Hřebejka: “Dlouhou dobu byla zakázaná, protože byl obal jejího druhého vydání věnován Janu Palachovi.“

Blue Effect

Ztrácí Radim Hladík po letech živého hraní koncentraci nebo se vždy dokonale soustředí? “Občas mi myšlenky utečou,“ netají se. Nikdy se tak ale nestalo u skladby Čajovna: “Dodnes si ji nepamatuji. I kolegové z kapely ji hrají z papíru. Na světě byl jen jeden člověk, který se jí naučil, a sice František Kotva.“

Jeho postoj k současné hudbě či k jednotlivým jejím žánrům je poměrně urovnaný. Není prý stylově vyhraněný a jednoduše říká: “Muzika se mi buď líbí nebo ne.“ Příliš ale nevěří hudebníkům hrajícím americké blues: “Hudba musí vycházet z nás, z našich genů a zkušeností. Nevěřím ani místním rapperům, protože nemají podobné sociální zkušenosti jako ti v New Yorku nebo někde v Americe. Je to taková módní lakýrka. Já jdu spíš po podstatě a pravdě. Pro mě se muzika rovná svobodě.“

Radim Hladík

Důvěryhodnost ostatně považuje za krizi dnešní doby. On sám není příliš nadšený z dodatečně, někdy až přehnaně upravovaných studiových nahrávek a nebojí se jejich kritiky: “Technický rozvoj umožňuje velké podvody. Díky digitálním technologiím se dá z nikoho udělat někdo. Sám tyto postupy také používám, ale nezneužívám je.“

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru moderátora Vladimíra Kroce s muzikantem Radimem Hladíkem.