Příběhy slavných: František Kovářík

28. září 2015

„Ti vypadají!“ zní asi nejznámější filmová věta nestora československé kinematografie. Hrál už v němých filmech, ale taky třeba v USA. A podobně jako jeho filmový „dědoušek“ dožil se i tento velký herec malých rolí téměř sta let.

Účinkuje: Jaroslav Kuneš
Napsal: Josef Veselý
Režie: Petr Dufek
Natočeno: v roce 2010

Narodil se 1. října 1886 v Plzni a zemřel v den svých 98. narozenin roku 1984. Jeho první filmová role v němém snímku Pan profesor, nepřítel žen se nedochovala. Pamatovat si ho patrně budete spíš z filmů Na samotě u lesa nebo jako latináře ve filmu Marečku, podejte mi pero.

V sedmácti hrál v USA

František Kovářík s herectvím začal už v ochotnickém divadle v Plzni. Rodičům se to ale moc nelíbilo. Když se v 17 letech rozhodl vydat do Ameriky, byli naopak rádi. Měl se tam učit řemeslu obchodního příručího. Ale on i tam hrál divadlo pro krajany.

Se Skupovými loutkami objížděl ČR

Nakonec tam vydržel pět let. Po návratu v roce 1908 hrál v několika venkovských divadelních společnostech, pak ve Švandově a nakonec Městském divadle v Plzni. Po 1. světové válce, kdy mu jeho kolega a přítel Josef Skupa půjčil některé loutky, s nimi sám objížděl republiku.

O 100letém životě napsal knihu

Chodil od města k vesnici, povídal si s lidmi. Hrál divadlo pro děti. V letech 1920–1959 pak byl členem souboru Divadla na Vinohradech (s válečnou přestávkou). Inspirován úspěchem rozhlasových vyprávění napsal i knihu pamětí Kudy všudy za divadlem.

Slyší ticho, vidí tmu

„František Kovařík chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, a to aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu,“ řekl o něm kdysi herecký kolega Ilja Prachař.

autoři: lup , ČRo Dvojka
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.