Příběh třetí: Duran alias pavián
Objevili jsme nový druh opice, který už dokonce získal i řádné vědecké pojmenování. Ale dejme si ruku na srdce – jakkoli je latinský název nesmírně důležitý, neboť druh jednoznačně identifikuje a zařazuje do klasifikace živých organismů (= systému), 99 % (možná i více) obyvatel naší planety zpravidla nic neříká.
Nic naplat, pro běžné lidi jsou hlavní jména v národních jazycích. Oproti vědeckému názvosloví, které – jak jsme si ukázali minule – podléhá přísným regulím, aby se zabránilo zmatkům a nedorozuměním, pro národní názvosloví obvykle žádná pravidla neplatí. A tak se stává, že pro jeden druh existuje i několik jmen, zejména v jazycích velkých národů (např. němčina) či které se používají ve velké části světa (např. angličtina).
A jak jsme na tom v češtině? Pátráme-li po prapočátcích českých názvů zvířat, musíme se ponořit až do středověku. Původní české názvy vznikaly jako lidová, převážně jednoslovná označení zástupců naší fauny, např. pro mloka se používalo pojmenování ohnižil, žežule – kukačka atd. Zároveň však v té době už vznikala pojmenování cizokrajných zvířat, která přetrvala až do současnosti, jak ukazuje třeba Vokabulář latinský a český (Vocabularium Latino-Bohemicum pro usu scholarum nunc denuo diligenter vydaný v roce 1704. Tam už najdeme třeba lva (řejmě z německého Löw), slona (z ruského слон), welblaud/velbloud (zřejmě z ruského верблюд) a řadu dalších tehdy známých zvířat. Obecně lze říci, že názvy zvířat vznikaly především 3 způsoby: 1. využití nářečních výrazů, 2. přejímáním cizích slov (zvláště ze slovanských jazyků) a 3. starým, nepoužívaným slovům se dával nový význam.
Nicméně, české názvy zvířat (či přírodnin obecně) byly „popelkou“ nejenom během středověku, ale ještě i v prvních stoletích novověku, v tištěných dílech se spíše používala latina a později němčina. Výraznější změnu přineslo až závěrečné období národního obrození v první třetině 19. století, kdy byly položeny základy českého systematického odborného názvosloví. Hlavní jméno, které musí v této souvislosti zaznít, je Jan Svatopluk Presl (1791-1849), profesor zoologie a mineralogie na pražské univerzitě. Jeho aktivity směřovaly hlavně k botanice, nicméně pro počátky zoologického názvosloví jsou důležité jeho třídílné „Navržení soustavy živočichů dle tříd, řádů a rodů, a spolu pokus zčeštění potřebných v živočišstvu názvů“, které v letech 1821-1823 vydal v prvním česky vydávaném vědeckém časopisu Krok, který vycházel jeho zásluhou (stal se předchůdcem Živy, vycházející až do současnosti). V úvodu vysvětluje hlavní principy, kterými se řídil a) „jmen obecně známých jsem svatě šetřil“, b) „kde čeština nestačila, tu jsem se ubral k polštině, ruštině a jiným nářečím slovanským“, c) „kde ani tito zdrojové nestačili, bylo mi nová slova vytvořiti“, d) „toliko v rozpacích největších a nepřekonatelných, ač s nevděkem, vzal jsem i jména cizí.
Úporná snaha o české názvy ho přivedla často ke jménům, která nám při listování jeho seznamy přivádí úsměv na tvář (např. smrdoš – skunk, pěknovlasec – kosman, nočák – mirikina, ramenáč – gibon, ohonovin – kinkažu, drápoš – koala atd.), na druhé straně mnohá z jím navržených či vytvořených jmen se ujala a používáme je dodnes. Z převzatých se připomeňme např. malpa (z polštiny) či tuleň, vorvaň, bobr, dikobraz, mrož (z ruštiny), z neslovanských jazyků např. tapír (němčina) a mohli bychom jich uvést další desítky či stovky. Při přebírání názvů někdy docházelo i k posunutí významu, příkladem může být racek – původní praslovanské jméno pro tohoto ptáky byla čajka (ruština), to ovšem v češtině přešlo na jiný druh (čejka) a tak Presl využil slovinského jména raca (označující kachnu) a převedl ho příponou – ek do mužského roku a to pak použil pro zástupce rodu Larus. Zajímavou historii má třeba jméno ťuhýk, což je název pro ptáka s „tuhým“ hlasem. Ale pozor – původně ve staročeštině toto jméno platilo pro strakapouda, později pro sýčka (J. K. Komenský) a teprve Presl toto jméno použil pro drobné pěvce se zahnutým zobákem (č. ťuhýkovití).
Ze jmen, která pak Presl sám vytvořil, jsou nejznámější třeba klokan, chvostan, hroch, rejsek (původně psáno reysek), pásovec či dřemlík. Některá jména savců sám Presl ještě později upravil v monografii Ssawecstvo vydané v r. 1834; např. původní rohoš nahradil nosorožcem (překlad německého Nashorn). Zajímavou proměnu má pavián. Zatímco v původní verzi z r. 1821 je uveden jako martyška (v ruštině kočkodan), v r. 1834 ho Presl označil slovem duran; tak se objevil i v prvním vydání Jandova Velkého přírodopisu všech tří říší vydaného v roce 1913 a teprve o dvě desetiletí (1930) později ve druhém přepracovaném vydání Janda píše o paviánech a nikoli duranech.
A tak bychom mohli pátrat po osudech a historii velkého počtu jmen takřka donekonečna. Faktem zůstává, že o následné rozšíření Preslova českého názvosloví je velice zasloužil Josef Jungmann, který ho kompletně vtělil do Slovníku česko-německého (1834–1839), a to včetně etymologických poznámek o vzniku většiny jmen. Následně ho akceptoval i Antonín Frič při utváření první zoologické muzejní expozice – Seznam ssavectva a ptactva Českého muzeum v Praze (1854).
Koho historie vzniku názvů zvířat či dalších přírodnin zajímá a chtěl by pátrat po historii jejich vzniku, má dnes velice usnadněnou práci, neboť Jungmannův slovník je dnes běžně přístupný na internetu s dobře fungujícím vyhledávačem (http://www.slownjk.cz/slownjkcz/). Dobrou pomůckou je i Český etymologický slovník (2001).
V průběhu první poloviny 20. století se logicky zvyšoval zájem o světovou faunu a z pohledu českého názvosloví udávaly hlavní směr přírodovědná díla v té době vycházející. Kromě již zmíněných dvou vydání Jandova Velkého přírodopisu to byly několikeré překlady Brehmova života zvířat, z nichž zejména vydání z let 1926-1929 (Nakladatelství J. Otto) s velkým počtem zařazených cizokrajných druhů (zejména u vyšších obratlovců) se na další dobu stalo jakousi názvoslovnou normou. Jejich autoři z části vycházeli z původních názvů J. S. Presla, která gramaticky zmodernizovali, ale zároveň vytvářeli i další názvy nové, povětšinou počešťováním názvů z latiny či z jiných jazyků včetně domorodých. Tak se např. objevili – zůstaneme-li u primátů – např. makakové (u Presla kudani), mangabejové (žestokeši), guerezy (kykutasové) či giboni (ramenáči). Dlužno ale podotknout, že doba nebyla tak idylická, jak by se mohlo zdát, a u některých skupin probíhaly k názvosloví i „plamenné“ diskuse, a to hlavně proto, že na rozdíl od názvosloví vědeckého, nebyla (a dodnes nejsou) pro národní názvosloví nějaká závazná pravidla. Takřka symbolické jsou podobné, někdy až „bouřlivé“ rozpravy u ptáků – ornitologů bylo a je mnoho a názory se různí. Tak např. v r. 1931 vydala Česká ornitologická společnost České názvosloví evropského ptactva se zdůvodněním „…naléhavé potřeby, neboť dosavadní názvosloví trpělo značnou roztříštěností, neúplností i libovůlí podmíněnou vkusem toho kterého autora.“ Dlužno podotknout, že z meziválečného období přetrvávají s menšími či většími výkyvy vlastně dodnes.
V poválečném období se v aktivitách kolem českého názvosloví stala významným mezníkem publikace Soustava a jména živočichů, která pod redakcí Josefa Kratochvíla a Emanuela Bartoše vyšla v 1954. Byla poprvé, a vlastně i naposled, „posvěcena“ určitým formálním zázemím, neboť vznikla jako odezva na jednání prvního celostátního sjezdu čs. zoologů v Opavě (odtud také zkráceně „Opavské názvosloví“). Vedle sjednocení systému živočichů na podkladě tehdy známých skutečností si kladla za cíl odstranit „velkou nejednotnost, která vládla v naší zoologii a její výuce“, a to právě včetně názvosloví. Opavské názvosloví se pak stalo na dobrá dvě desetiletí jakousi normou a bezpochyby splnilo úlohu jisté jednotící linie. Na druhé straně nelze opomenout zjevné nelogičnosti a někdy až nesmysly, které obsahovalo. V kontextu doby mělo jeho prosazování do populárně-odborných textů dokonce i jistý politický náboj. Pokud jde o názvosloví, velké diskuze vyvolávaly zejména dva principy. První byla představa, že každý rod musí mít české jméno, které musí jméno druhu zahrnovat. Je-li rodové jméno krahujec a druhové jméno obecný, pak žádné problémy nejsou. Pokud je ovšem rodové jméno pes a druhové vlk, pak nad výrazem Pes vlk už podiv oprávněný. A stejně bychom mohli uvést příklad rodu krysa a druhu potkan – tj. krysa potkan, a našly by se i další. Druhým principem byla trinomická jména poddruhů, použitá už v předválečném období u ptáků – např. orebice rudá severošpanělská, orebice rudá jihošpanělská nebo analogicky u savců hraboš polní západní, hraboš polní středoevropský, hraboš polní karpatský atd. Pokud jde o zcela nové názvy rodů, i ty se v opavském názvosloví objevily, uveďme například rejskovité savce bělozubku a rejsce.
Pro další vývoj českého názvosloví mělo velký význam i vydání rozsáhlé encyklopedie Světem zvířat, zejména pak pozdější upravené reedice z konce 60. let. Od té doby se pak vývoj českého názvosloví ubíral tak říkajíc „širokou cestou“, tím je míněno, že u různých skupin živočichů, zejména obratlovců, vznikaly různé iniciativy, které do něho zasahovaly. Např. u plazů a obojživelníků to byli teraristé, v ornitologii chovatelé, u ryb akvaristé atd. a podrobná rekonstrukce tohoto procesu ve všech detailech přesahuje možnosti této „rešerše“. Do jisté míry se na tom podílí skutečnost, že se nepodařilo najít subjekt, který by nějakým způsobem podobné aktivity zastřešil a koordinoval. Jistá snaha byla v rámci České zoologické společnosti, ale posléze s vědomím, o jak časově, organizačně i finančně náročnou aktivitu (byť bohulibou) se jedná, se k záležitosti českého názvosloví postavila – slušně řečeno – poněkud rezervovaně.
Podívejme se tedy blíže na savce, neboť je to právě nový savec, resp. nový český název pro nového savce, který stojí na konci série našich příběhů.
Rozhodujícím momentem bylo vydání „Přehledu soustavy a českých názvů savců“ v roce 1975 v odborném sborníku Lynx v Národním muzeu v Praze. Bylo to, lidově řečeno, jakési zúčtováním s Opavským názvoslovím, které už nevyhovovalo jak některými přežitými principy, tak i počtem zařazených forem. V čem bylo toto názvosloví nové, „revoluční“?
1) netrvá na dvouslovném pojmenování u těch druhů, které nemají jinou variantu (lev, tygr, vidloroh, gorila apod.);
2) netrvá na trojslovném pojmenování poddruhů, může nastat situace, že druh i poddruh mají jiné názvy, např. hraboš hospodárný a jeho poddruh žijící i na Žitném ostrově se jmenuje hraboš panonský; případně se používá forma – nosorožec tuponosý, jižní forma či severní forma (omyly novinářů – stěhování nosorožců do Afriky - nejde o záchranu druhu jako takového, ale severní formy (subspecie);
3) byl přidán výrazně větší počet dalších druhů, při tvorbě druhových názvů důraz na charakteristickou vlastnost zvířete,zeměpisná souvislost, odvozenina vědeckého názvu či od osobních jmen (autor popisu či jiná osobnost spjatá s druhem), také počešťování cizích jmen či z domorodých nářečí.
4) oproti Opavskému názvosloví byly zařazeny i názvy nejznámějších vymřelých forem
Ač se to zdá podivné, počátkem 90. let 20. století opět poněkud zasáhla do českého názvosloví (v našem případě savců) trochu politika. Po změně režimu nastal obrovský cestovatelský a překladatelský „boom“ a s ním vyvstal problém s českými jmény pro mnoho dalších druhů. V zoologickém oddělení NM či v zoologických zahradách se telefony doslova „nezastavily“ s neustálými dotazy překladatelů, jak se co jmenuje. Přitom to je ještě ta příjemnější stránka věci. Množily se i případy (bohužel přetrvávají dodnes), kdy pohodlní (a nesvědomití) redaktoři, netuše, že nějaké české názvosloví zvířat existuje, otrocky překládaly názvy z cizích jazyků, takže jsme se dočkali například zajíce hnědého (Brown hare) namísto „našeho“ zajíce polního, velryby šedé (Gray Whale) namísto plejtvákovce šedého atd. Ve snaze této živelnosti alespoň trochu zabránit jsme v Národním muzeu začali v roce 1997 vydávat ediční řadu České názvy živočichů. Vedly nás k tomu dva předpoklady – předně kolektiv odborníků (a ochotných spolupracovníků) na různé skupiny živočichů a zároveň i jisté morální oprávnění z pozice velké osvětové instituce. Do současné doby v této edici vyšlo 14 částí věnovaných jak obratlovcům (savci, obojživelníci, želvy a krokodýli, postupně vydávané ryby), tak i bezobratlým (měkkýši, houby, žahavci, pavoukovci apod.). Zejména díly věnované např. pavoukům, štírů, roztočům či sekáčům jsou bezpochyby evropskými, ne-li světovými unikáty, protože žádná jiná země bezpochyby nemá tak podrobné národních názvosloví těchto „na první pohled“ nezajímavých či nedůležitých skupin.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
