Přepis pořadu Jak to vidí - 6.4.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná dopolední blok informací Českého rozhlasu 2 Praha, začíná Host do domu, kterým vás do pravého poledne provede Zita Senková. A naši pravidelní posluchači vědí, že Host do domu začíná půlhodinkou zamyšlení o dění kolem nás pořadem Jak to vidí a dnes v něm vítám psychiatra a duchovního Maxmiliána Kašparů. Dobrý den přeji do Jihlavy.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Já přeji dobré ráno do Prahy i do zbytku světa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Kašparů, naše celodenní téma dnes je život na vesnici, jak se změnil, letos byl vyhlášen už patnáctý ročník celostátní soutěže Vesnice roku. V našich různých pořadech už od Dobrého jitra toto téma rozebíráme, co všechno se podařilo díky této soutěži na venkově změnit a jak se především změnily vztahy mezi obyvateli tam, kde vznikaly satelity. Můžu, dovolíte mi na úvod, pane Kašparů, takovou osobnější otázku, kde vlastně bydlíte, je to na vesnici nebo ve městě?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Já bydlím na malé vesničce, kde se uvažovalo o tom, zda si vůbec ponecháme poštu nebo se nám zruší a bydlím dokonce na konci vesnice. A když se podívám z jednoho okna, tak vidím do lesa, když se podívám z druhého okna, vidím na rybník, ze třetího okna vidím na louku. Čili já jsem skutečně vesničan současný bydlištěm, ale také na vesnici jsem se narodil a vyrůstal jsem na ní, takže já se stále považuju za tu část obyvatelstva, která si říká, že je z venkova.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to znělo úplně idylicky, jak jste říkal, kam všude se takhle, vy jako do toho klidu rozhlédnete na rybník nebo do lesa. Jak se díváte vy na ty vztahy mezi vesnicí, anebo venkovem a mezi městem. Lze říct, tak vy, asi tipuji, byste odpověděl, že ten život na venkově je lepší, samozřejmě všechno má svoje klady a zápory, ale jak se podle vás dnes žije na venkově?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Tak já bych si dovolit to ze své profese trošičku se na to podívat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dětský psychiatr, takže se podíváme na ty vztahy.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano. A už ve svém věku tak můžu hodnotit, jak to bylo před padesáti lety, když jsem chodil do základní školy a jak je to dneska. Já si vzpomínám, že když k nám na dědinu přijely pražské děti před těmi padesáti lety na prázdniny, tak my jsme se předbíhali, kdo z nich bude ten, který s náma bude kamarádit, protože slovo, on je z Prahy, to bylo tak kouzelné, mělo v sobě jakýsi magický náboj. My jsme obdivovali a co říkaly ty pražské děti našeho věku, tak my jsme to zcela hltali, ale když dneska zase vidím a pozoruju, a to je moje profesionální zátěž chování lidí a dětí, tak tohle to už není tak markantní. Já bych dokonce řekl, že dneska sem tam nějaké dítě, není to celoplošné, řekne, ale ať si to nechá, ty svý moudrý pražský řeči, kdo je mu tady u nás na to zvědavý, čili my jsme je dříve obdivovali, oni jakoby je dneska podceňovali, protože jsou z Prahy, čili život na vesnici po té stránce, co já vím, staveb a zabezpečení obchodu a škol a těhle těch věcí, no, tak to samozřejmě, to se vylepšilo, dřív bylo dvě, tři auta u nás v obci, dneska jsou i některé stavení dvě, tři auta, čili podle, po téhle té stránce se ten život vylepšil. Ale otázka zůstává, jaký je vztahy mezi tím městem a tou vesnicí. Ono je to i dneska tak trošičku ještě pod kůží některých lidí. Mně zrovna dneska ráno vyprávěl můj zeť, že když studoval na vysoké škole, tak tam přinesl ukázat fotografii, leteckou fotografii vesničky, odkud pochází a tam je asi deset nebo dvanáct čísel v té vesničce. A jedna spolužačka z Prahy mu říká, ty jsi z takové malé vesnice, a to seš celkem inteligentní, jakoby to znamenalo, že my, co jsme se narodili a chodili jsme do těch základních škol na té vesničce a do těch gymnázií na okrese, jako že bychom na tom byli o něco hůř. Ale já si myslím, že právě díky prostředků, jako je televize, rozhlas a hlavně cestování těch lidí dneska, že už to není takový problém, tak tyhle ty rozdíly se naštěstí stírají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký vliv má tedy na nás to prostředí, která nás obklopuje, jak ovlivňuje třeba tu naší psychiku. Vy už jste to takhle naťukl, můžeme hovořit třeba o fenoménu děti sídliště. Já si pamatuji ještě v mém dětství, tak vlastně řada dětí takhle pobíhala celý den po sídlišti s klíčem na krku.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, je tady rozdíl. Já ten rozdíl vidím, protože ke mně jezdí nejenom rodiče s dětma, které mají nějaké psychické problémy z vesnic, ale také ke mně jezdí lidé z Brna a z Prahy. A já to poznám. Ten rozdíl tady je, protože dítě, které si může hrát se psem, dává žrádlo ráno slepicím nebo jde potom s tatínkem krmit králíky, má úplně jiný pohled na věci kolem sebe, než dítě, které ráno vyjde, místo psa vidí beton, místo králíků tam vidí zase nějaký betonový sloup, který na sídlišti postavili a tak dále. Čili ty děti žijí v různém prostředí a ono to, v čem žijeme, se do nás samozřejmě nasává. Ono se do nás nenasává jenom to, co slyšíme a vidíme, ale tak prostředí, ve kterém žijeme. Ty děti jsou o trošičku jiné. Já tady neříkám, kdo je lepší a kdo je horší, to by bylo nespravedlivé, ale ty děti, které žijí na venkově a mají s tou přírodou větší souznění. Já jsem to zažil sám, když k nám jednou přijeli jedni známí z Brna a najednou mi říkali v autě zastav, zastav, zastav, protože děti tam viděly krocana venku. Já vidím krocana každý ráno, když jdu do práce a už jsme si tak blízký, že už se ani nezdravíme. Ale ony ty děti ho viděly a říkaly, my jsme viděly v zoologické zahradě to a to, a to ony věděly co je v Africe a v Asii a Jižní Americe za zvířata, ale oni, pokud viděli krocana, tak jedině na talíři, tak u nás ve vsi potřebovaly zastavit. Čili tyhle ty rozdíly tady jsou a děti také vidí jiné věci, vidí třeba pohřby, vidí umírání lidí, vidí nemocné lidi v domácím prostředí, prostě ty děti vidí jiné věci, než vidí děti z velkých velkoměstských sídlišť, a to má vliv na jejich prožívání. Děti musíme rozlišovat cítění, prožívání, že, na jedné straně, a na druhé straně určité informace, tady jsou dvě slova formace a informace. Ty informace jsou dneska celoplošně po celé republice stejné, ty děti se učí prakticky stejné věci, to je ta informace. Ale ta formace tou přírodou, ta formace tím položením si ruky přímo na tep těch čtyř jarních období, tak ta je trošku jinak formující tu lidskou a dětskou duši především.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Kašparů, jsou ty rozdíly, o kterých jste právě hovořil, mezi tím vnímáním té reality markantnější, než třeba před deseti, dvaceti lety, nebo to pořád zůstává, že děti ty městské nemají ten kontakt s tou přírodou, ale i dalšími záležitostmi, jak jste o tom hovořil.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Stírá se to. A já jsem rád, že se to stírá. A je to třeba díky tomu, že spousta lidí, kteří žijí na sídlištích, si kupují u nás na vesnici chalupy, staré zemědělské usedlosti, ba dokonce u nás vedle ve vsi jedna paní mi říká, no, tak my už jsme tam jenom čtyři původní obyvatelé, jinak je to všecko Praha. Čili ty děti vlastně nejsou ty pražské o tohle to ošizené a ony vlastně ten, přes ten víkend jakoby si dožijí a využijí maximálně to, co v tom sídlišti nemají. A já to třeba vidím na tom, že ty, u nás ty děti, které jsou na to zvyklé, jakoby to braly jako normu, jakoby už je nic nezajímalo, nic je nepřekvapilo, kdežto ty děti z těch velkých sídlišť, když přijedou na vesnici a najednou oni mohou jít pod střechu, kde na nich teče při dešti voda, to jsem viděl, tak oni úplně jásaly, že prostě byly promočený tou vodou z tý střechy z té zemědělské stodoly, která byla tedy jejich jako chalupou venkovskou, protože tohle na sídlišti není, tam je všechno svedeno do kanalizace. Takže ty děti potom to intenzivněji prožívají a tím se ten rozdíl stírá. A já si myslím, že je to dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to teď vypadá, že ten život na venkově se změnil především v tom, že na venkově dnes žijí hlavně ti městští nebo se tam stěhují.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
No, ono to i někdy bývá ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že se to promíchá.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, ono se to promíchává, že my, já jsem se například dostal do Prahy, když mi bylo šest let, to bylo poprvé, v první třídě jsem se dostal do Prahy a máme to od Prahy sto dvacet kilometrů, ale nebyly dopravní prostředky doma, nebyl taky důvod do té Prahy jezdit. Dneska je dítě v Praze každou chvíli z celé republiky. Takže oni mají větší možnost vidět ten život ve velkoměstě, ty velkoměstský zase na té vesnici a vzájemně se vlastně tímto způsobem obohacujeme, neberme to jako normu, ale berme to jako obohacování se těch jednotlivých částí město a vesnice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je přímo ideál. Hovořil o tom psychiatr a duchovní Maxmilián Kašparů, host dnešního vydání pořadu Jak to vidí. My si povídáme prostřednictvím radiomostu mezi Prahou a Jihlavou.
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, posloucháte pořad Jak to vidí, dnes dění kolem nás komentuje psychiatr a duchovní Maxmilián Kašparů. My si povídáme prostřednictvím radiomostu mezi Prahou a Jihlavou. Já ještě připomenu, že pořad Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po zprávách ve třiadvacet hodin jeho reprízu, přepis pořadu i jeho zvukovou podobu najdete na webu Českého rozhlasu 2 Praha na adrese www.rozhlas.cz/praha. Pane Kašparů, pojďme k dalšímu tématu, které jste si vybral pro dnešní pořad Jak to vidí. V poslední době přibylo ve světě, v Evropě ozbrojených útoků ve školách, většinou jsme střelbu ve škole, kdy pachatelé nezletilí stříleli po svých spolužácích a učitelích, znali víceméně z Ameriky, v posledních letech a měsících přišly ale zprávy o těchto masakrech, jak z Finska, nedávno opět z Německa. U nás k takovému amoku zatím nedošlo, ovšem v souvislosti s přípravou možného atentátu nebo podobné akce byli zadrženi v České republice dva studenti nezávisle na sobě. Je to otázka času, pane Kašparů, kdy k nám také bohužel dorazí tento, řekněme, trend, je to vůbec trend?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Já si myslím, že je to trend a také se obávám, že k nám dorazí. On se nedá předpokládat a o to je horší. Stejně tak je to i s lidskými nemocemi. Tu nemoc, kterou vlastně neočekáváme, která se neprojevuje nějakou bolestí, bývá zhoubná. Čili latentně se připravuje někdy, třeba nějaký střelec nebo člověk, který chce jiným způsobem udělat něco podobného, o čem jste mluvila, ale bylo by potřeba o tomto vědět a nebrat to na lehkou váhu, sledovat některé typy dětí, ale ne o vždy každý typ, a já pracuji jako soudní znalec v oboru dětské psychiatrie, tak vidím, jak je to těžké někdy otipovat i pro profesionála patologické chování nebo plánování nějaké činnosti. Čili my jsme celoplošně, a to není jenom záležitost České republiky. Já myslím, že to je euroatlantická záležitost, euroamerická, prostě ta kultura, která tady byla, je vytlačovaná jinou kulturou, já vím, že už tady přes šedesát roků nebyla na našem kontinentě válka, tedy kromě toho, co se dělo na Balkáně před časem, ale my tady žijeme v určité kulturní válce, kdy tam stará kultura se ztrácí, ve které byly určité normy, a přichází sem nová kultura, která si sama stanoví normy. Já nemám rád mentorování a moralizování, ale příčin tohoto jevu a já jsem se mu určitou dobu zabýval, vidím ve čtyřech ztrátách, které máme v této společnosti a vůbec v celé Evropě, za prvé je to ztráta pramenů hrdosti. Podívejte se, dříve už malé děti věděly cosi o takzvaných čtyřech kardinálních ctnostech, a to byla trpělivost, moudrost a statečnost a spravedlnosti, děti je odříkaly na požádání jako násobilku. Z dodržování těchto čtyř všeobecných lidských ctností měla pramenit lidská hrdost a už děti vlastně byly vedeny k tomu, že mají být hrdé na dodržování těchto čtyř ctností a porovnejme si minulost a současnost. Mladý člověk měl být hrdý na to, že je statečný a brání druhé a ne, že je napadá. Měl být hrdý na to, teď jsme u spravedlnosti, že jedná spravedlivě a ne, že se těší z toho, že druhému ublíží. Ta třetí ctnost, moudrost, tak tam měl být člověk hrdý na to, že hledá moudré řešení a nevolí zlo a v tom čtvrtém případě, to je trpělivost, že, tam měl být hrdý na to, že k životním problémům přistupuje trpělivě a ne, že všechno bere tak, jak se u nás v Čechách říká hákem. A agrese mladých lidí, těch studentů na těch školách vlastně porušuje ony čtyři základní ctnosti, a to dokonce ve všech bodech, několikatisíciletá lidská moudrost vygenerovala tyto čtyři ctnosti mezi ostatními lidskými vlastnostmi jako hlavní, ale já mám dojem, že ty už tady pomalu nejsou, protože ti mladí lidé je ani neumí odříkat nazpaměť a ani neví o tom, že by z tohoto měli mít radost, právě naopak, on má radost z toho opačného, čili ten pojem hrdinství, a to jsme u druhé ztráty, je to ztráta pozitivních vzorů v tom našem, v tom našem světě, podívejte, slovo hrdina je právě od onoho slova hrdý, mladý člověk má být hrdý na to, že je spravedlivý, moudrý, že jedná a tak dál, čili má být hrdý, a proto je hrdina, ale současný hrdina je negativní hrdina, pokud ten dřívější mladý student jel v atributech onu čtveřici, trpělivost, moudrost, statečnost a spravedlnost, tak současný kladný hrdina má ve výbavě střelbu, sílu, hazard a risk, to je taky čtveřice. Dál jsme ztratili stud, žijeme v době, kdy naprosto nic není hanba, podívejte se na naše politiky, sportovce, zpěváka, to je skandál za skandálem, dříve by byl takový jedinec na veřejnosti znemožněn, dneska ne, dneska je hrdina, já jsem dokonce s mrazením v zádech vyslechl v autobuse rozhovor mladých lidí, kdy oni žasli nad tím, že má někdo takovou odvahu jít do školy a tam to postřílet, oni tím byli skoro fascinovaní, skutečně jsem měl mráz po zádech, a to byli kluci, kterým bylo čtrnáct, patnáct let. A čtvrtá ztráta je ztráta zábran, tady nesmíme říci nesmíš, nesmíme zakázat, je zakázáno zakazovat, není dovoleno říkat, není dovoleno, zkuste dítě v něčem omezit a máte na krku šlapání po lidských právech. Já se vůbec divím, že se někdo diví této situaci, která tady je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A čím si to vysvětlujete, že vlastně všechny tyto ctnosti nahradily neřesti.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
No, to je ona válka kultur. Ta kultura, ta kultura, která tady byla, která vlastně, jak říkám vygenerovala za ty tisíciletí zkušenosti lidstva, tyhle ty čtyři vrcholné lidské vlastnosti, tak ta v tom boji prohrává s tou, já bych řekl, říkal papež Jan Pavel II. s tou kulturou smrti. A on to takto nazval už asi před dvaceti lety, že se nám tady objevuje nová kultura nazvaný kulturou smrti, to je i, to je i vůbec fascinace, fascinace násilím, zkuste mi udělat statistiku, že pustíme nějaký psychologický hluboký film o něčem krásném, lidském, hřejivém a ve stejném čase pustíme v televizi nějaký krvák. A teď si, teď si rozlišme, kolik lidí dá přednost čemu. V tom druhém případě je to velmi jednoznačné a je to na emoce. Já jsem vyšetřoval pro soudně znalecké účely několik mladých lidí, kteří byli fascinováni zlem natolik, že vlastně chtěli poškodit i sami sobě, oni například soutěžili v tom, kdo přeběhne po dálnici před nejbližším jedoucím rozjetým vozidlem, to je strašné, tohle to, jim šlo o život, ale oni říkali, to je to vzrůšo, to je ta fascinace tím napětím, to je ten adrenalin. A víte, tenhle ten student, který připravuje takovýhle útok ve škole, tak on ten adrenalin, on to vzrušení, to je dneska, my jsme v době, která fandí vzrušení, on to vzrušení už prožívá v tom svém dětském pokoji, kde si maluje ten plánek té školy. Pak ho vzrušuje to, kudy bude postupovat, pak je vzrušený tím, když si shání tu zbraň, pak je vzrušený, ano, on vlastně jakoby to vzrušení pro něho byla ve svém smyslu i droga, a toto jsou moje zkušenosti z dětské psychiatrie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Psychologové, psychiatři vlastně se shodují v tom, že ty zprávy o masových vraždách ve školách mohou právě inspirovat ty další potenciálně pachatele, to taky.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, to byl ten můj zážitek z toho autobusu, kdy jsem tam slyšel ty kluky, jak oni o tom hovořili ne s odporem, ale s obdivem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Významnou roli hraje ta nápodoba, jak tomu říkáte, ta fascinace zlem. Podle vás ten psychologický profil pachatele, mohli bychom určit, jak vlastně, protože diskutuje se právě o tom, jak, jestli lze vůbec rozpoznat, nikomu do hlavy nevidíme, vždycky po každém tom útoku se objevuje volání po zpřísnění zákonů či už jde o držení zbraní nebo zákaz brutálních videoher, ale ani to není řešení.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
No, není, protože to jsou technické záplaty na morální díry. A jestliže jsou v jednání člověka morální díry, tak my na to nemůžeme dát technickou záplatu, jestliže ve škole bují šikana, tak to nevyřeší kamery v šatnách, že, jestliže někde bují zlodějna, tak to nevyřeší kamery v tom /nesrozumitelné/, který bude hlídat, kdo si co strká do kapsy. Čili my máme stále tendenci přijímat nějaká opatření, my už tohle to, když slyším, že ministerstvo monitoruje problém a v budoucnu on vydá účinná opatření, tak si říkám, další fráze na světě, to je fráze vedle fráze, tady se musí k podstatě té věci, tady se musí ke kořenům. A vy jste se zmínila o těch, o těch typech lidí, kteří by toho byli schopni, tak existuje dělení na poruchy osobnosti. A tohoto jsou schopny poruchy osobnosti, které jsou takzvaně anetické, které jsou citově chladné a které mají tendenci k pomstě k násilí a přitom je u nich typické, to je nejenom zkušenost moje, ale prakticky všech psychologů a psychiatrů, že u těchto lidí chybí pocit viny. Oni jakoby měli absenci ve své osobnosti vinni. Oni se necítí vinni. Já jsem před časem vyšetřoval jednoho vraha ve vazební věznici, který kvůli šedesáti korun zabil starou paní. On chtěl na ní peníze, ona je neměla, tak on jí uškrtil a potom, když ten celý její byt prohledal, tak tam našel šedesát korun v drobných. A já jsem mu položil otázku, cítíte se vinen tou smrtí té ženy a ono ho to velice pobouřilo, na to byl tedy velmi citlivý a řekl mi, já má být vinný, ona je vina, protože kdyby mi těch šedesát korun dala, tak ona byla dneska na světě a já na svobodě. Tak kdo je vinen. A vidíte, a toto je logika a uvažování člověka, kterému se říká anetický psychopat. Ale oni se v tom dospělém věku už dají rozeznat podle chování. Kdežto v tom dětském a dospívajícím věku to není tak jednoznačné a o to je to těžší, protože tyto děti a tito dospívající jsou k této, řeknu to lidově, povaze, k této struktuře osobnosti už predisponovaný, určeni, jakoby se už narodili s určitými geny pro takovéhle jednání, ale těžko, těžko se to poznává, zvlášť neprofesionálům, tomu okolí laickému, u takových těch dětí v těch dvanácti, třinácti, patnácti letech a pak jsme překvapeni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A pak slýcháme ve zprávách, byl to takový hodný zcela nenápadný kluk, který třeba ještě pomáhal sousedce.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano. A v tom to právě je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená, řešení, jak vás poslouchám, pane Kašparů, je svým způsobem jediné, vrátit zpět ten seznam těch ctností a těch čtyř ztrát.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
A hlavně být na ctnosti hrdý, nestydět se za to, abychom to ještě obrátili za to, za co se dřív ty lidi styděli, tak tím se dneska chlubí, a za to, čím se dříve lidé chlubili, tak za to, aby se dneska pomalu styděli, to už často, to neříkal, že, že hájit dneska normální ctnosti je přímo, přímo zločinným počinem, a to říkal často tón už před sto lety a ono to platí vlastně i dneska, nejenom je vrátit, nejenom je učit, ale také zprostředkovat, aby nebyly narušovány, aby nebyly narušovány byznysem nějakých pořadů a videí a těhle těch věcí a aby se naopak rozvíjelo, protože to lidské oko, víte, to je takový fotoaparát. A ten fotoaparát, vezmeme-li si ten starý, kde byl film, tak bylo to zamířeno na ten film, aby to tam bylo jasně na tom ohnisku toho filmového pásu, ten obraz zachycen. A tak je to u fotoaparátů. Když si to porovnáme s člověkem, tak lidské oko, to je ta čočka a ta směruje na lidskou duši. A čím víc já si nafotografovávám ze svého okolí ta negativa, no, tak pak se nemůžu divit, že jsem toho plný. Jestliže bude slyšet pozitiva, budu vidět pozitiva, budu vedený k pozitivnímu jednání školou, rozhlasem, literaturou, televizí a tak dál, čili to bude zase zpět vítězství té staré kultury života nad kulturou smrti. Čili je to vlastně boj, ve kterém my se stáváme účastníky na frontě, vojáky, ale spíš býváme velice, velice často oběťmi tohoto boje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Doufejme, že to nebude příliš dlouhá cesta. Hostem dnešního vydání pořadu Jak to vidí byl dětský psychiatr Maxmilián Kašparů. Děkuji moc za zajímavé informace a pohledy a přeji příjemný den. Na slyšenou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Já všem také, na slyšenou.