Přepis pořadu Jak to vidí - 4.5.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná květnové, májové vysílání. Je 4. května. A mě by v jihlavském studiu měl slyšet psychiatr Max Kašparů. Dobrý den.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Dobrý den. Slyším vás dobře a zdravím všechny.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Spojení funguje. Zdravím vás také. Posluchače zdraví Daniela Brůhová. No, a začneme probírat témata. Například slavení 1. máje. Slavení 1. máje jako lásky času, a také jako svátku práce. Čemu dáváte přednost, pane doktore?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já dávám přednost lásce k práci. Čili, spojení těchto obou slov. Já bych to neodděloval, protože všechno co člověk dělá, tak má dělat s láskou. A jestliže to dělá s láskou, tak potom máme 2 efekty z takové práce. Jednak nás ta práce baví a těší, nenudíme se u ní. A na druhé straně, když ta práce vyjde z našich rukou nebo z našich hlav, tak má jakýsi punc, jakési označení lepší kvality, než když to děláme bez lásky z donucení. Nebo naopak, když to děláme s odporem.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je svatá pravda, chtělo by se říci. Přesto, myslíte si, že Svátek práce, který zůstává i státním svátkem, by měl být oslaven nějakým důstojným, například setkáním veřejným občanů?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Měl. Ono je to tradice. Ale ono to má také svůj smysl. Já když jsem byl malý chlapec, tak jsem měl dědečka, který vůbec nebyl levicově orientovaný, ale vždycky mě bral s sebou na 1. máje na nějakou akci. Já jsem se tomu, až když jsem dospíval, podivoval, proč to tak dělal. Ale on mi kolikrát říkal, že vlastně je to den, ve kterém on má možnost potkat se s jinými lidmi. A také s těmi, kteří zažili být bez práce. Proto on chápal i tento Svátek práce jako setkání se. Bohužel ten svátek byl zidealizovaný. Ta ideologie komunistická z něho udělala povinnost tento svátek slavit. Ale tak, jak k tomu přistupoval můj děda, že i kdyby se neslavil nijak, tak on přece na ten 1. máj vzpomínal. Ale to zase mělo kořeny v jeho zkušenosti. Já bych tedy byl proto, aby to bylo setkání. Ale, tady je to ale. Ta setkání jsou. Schází se různé protipóly politické, protipóly názorové. Teď proti sobě brojí. Takže on to není Svátek práce na některých místech, ale on je to svátek napětí a neklidu. A to se bohužel zvrhlo v něco jiného než to, co to mělo být.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkal velmi zajímavou myšlenku. Že váš dědeček dával přednost tomu setkat se s lidmi, i s těmi, kteří byli někdy bez práce. Já bych řekla, že v současné době toto se stává opět aktuálním.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. A právě to, že je to aktuální, tak se ukazuje, že ta práce má svůj význam nejenom v tom pohledu, který dříve byl politický, ale také v tom, že práce je nejenom prostředkem obživy, ale také cílem lidského smyslu života. Protože člověk, který pracuje, tak něco tady zanechává po sobě. Člověk, který pracuje obohacuje ty druhé. Člověk, který pracuje, tak se těší z toho, že spolupracuje. Když vyslovím slovo spolupracovat, tak ho můžu dát buď dohromady, pak je to spolupráce, anebo rozdělím ta dvě slůvka, a je to spolu pracovat. A v kolektivech lidí v zaměstnání je to tak, že někteří spolupracují a někteří spolu jen pracují. A ono je důležité, aby se řešilo to první. Aby to první mělo v tom kolektivu pracujících svůj smysl. Aby všichni byli spolupracovníci. Aby to bylo takové to D´artagnanské: "Všichni za jednoho, jeden za všechny." Tam je potom ta spolupráce. A zase se tam daří i tahle ta, výsledek toho snažení, který člověk do toho vkládá.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
A možná, že pak přichází i láska k práci, a radost z té práce je ještě jiná. Já bych ráda připomněla 1. máj nejen jako Svátek práce, ale i jako svátek lásky. My dnes máme téma, že si připomínáme například první lásky. Pane Kašparů, můžu se vás zeptat jestli vzpomínáte někdy na svou první lásku?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Já na svou první lásku vzpomínám. A dokonce ta moje první láska, to bylo asi tak v sedmé třídě, když jsem se zakoukal do jedné mé spolužačky, která to dodneška neví. A i když po letech a letech máme sraz, tak ona ani netuší, že ona byla mojí první láskou. Tak tato moje první láska byla spojena s prvním literárním dílem. Protože já jsem si koupil v papírnictví sešit, a do toho sešitu jsem napsal první takovou povídku. Dneska bych řekl, že to byla esej. A už jsem to ztratil. Takže já si stále vzpomínám na svou první lásku, ale už si nevzpomínám na tu první mojí literární esej, kterou jsem napsal. A ona byla vlastně s tímhle tím spojena. Čili, ta moje práce písemná byla právě vyprovokovaná tou láskou. Takže i to byla svým způsobem práce, na té eseji. A byla spojena s tím, že jsem byl zamilován. Ale jestliže dneska slavíme také, nebo na 1. máje se slaví svátek lásky, tak jestli jsem poslouchal dneska dobře právě tu stanici, na které teď vysíláme, tak tam byla položena otázka, zda rozumíme lásce? A na to byla odpověď o sexuální výchově. A mně trošku zatrnulo, protože jsem si říkal: "Ha, už je to tady." Proč se dneska pojem láska spojuje se sexualitou? Mě to trošičku trápí, protože všechna slova by měla mít svůj pravý význam. A lidé, když chtějí spolu hovořit o lásce, tak by se měli předem domluvit, co si pod tím pojmem budou představovat. Někdo si pod pojmem láska představuje skok pro druhého do ohně. Obětování se, to je láska. Druhý vidí pod pojmem láska pouze nějaký jednotlivý pohlavní styk někde na diskotéce. Oni tam spolu měli lásku. Oni se tam milovali. Třetí vidí v lásce dokonce to ošklivé, sebelásku. To je taky jistá forma lásky. Čili, jestliže se dneska řekne láska, tak se vždycky musí říci, co si pod tím ti lidé, kterých se týká nějaký vztah, představují. Aby neočekávali něco jiného. Já se s tím potom setkávám v rozhovorech, v ordinaci, třeba s mladými lidmi, kdy to děvče říká: "On mně řekl, že mě má rád, ale nešlo mu o vztah se mnou, šlo mu o jednu noc se mnou strávenou." Čili, měl mě rád? Byla to láska, nebo to nebyla láska? Takže já toto slovo mám velmi rád v tom smyslu, který skutečně obsahuje. Představme si, že matka má lásku ke svému dítěti, a přesto s ním nemá sexuální styk. Čili, pak by někdo řekl: "To není žádná láska, to je nějakej takovej mateřskej pud." A už degradujeme to slovo na něco jiného, než bylo. Já už si teď přesně nevzpomínám, který filosof to byl, myslím, že nějaký Francouz, když se ho ptali, co by udělal, kdyby měl absolutní vládu nad světem. Tak očekávali, že řekne nějakou revoluci nebo nějaké politické nebo ekonomické změny. A on všechny překvapil, protože na otázku: co by udělal, kdyby měl vládu nad světem? Tak odpověděl: "Vrátil bych slovům jejich pravý význam. A slovo láska by si to především zasloužilo." Čili, když budeme hovořit o lásce, konkretizujme její obsah.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste na začátku připomněl, že láska v sobě obsahuje i tvořivou sílu. Připomněl jste to svou první platonickou láskou, která vás vyprovokovala k napsání literární eseje. To si myslím, že je velmi krásný aspekt toho slova láska, které jste připomněl.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Já si myslím, že láska by v každým případě měla být tvůrčí. Láska by neměla být něco obyčejného, všedního, ale láska by měla člověka provokovat. Jedno z nejkrásnějších velepísní lásky najdeme v Bibli, ať už ve Starém zákoně. Ale u svatého Pavla, u Korynťanů, on tam píše, co to všechno je láska. A ukazuje se, že to je něco obrovského. Vždyť celých 2 tisíce let hovoříme o tom, že jsou 3 božské ctnosti: víra, naděje, láska. Ale ta láska je největší. Čili, mělo by se s tímto obrovským darem, který je také inspirací, a pro mě jako pro to dítě v sedmé třídě inspirací byl, by každá láska měla být inspirativní. Ale musíme počítat s tím, že láska je také spojena s bolestí. Láska, u které člověk tak trošičku lehce netrpí, tak já se domnívám, že je to taková atrapa lásky. Člověk, který je zamilovaný, musí mít trošičku strach o toho, koho má rád. Musí trpět tím, když nepřišel včas na tu schůzku. Že mu není lhostejný ten druhý. A jestliže je mu lhostejný a nemá o něj strach, nemá obavu, že ztratí tu lásku k němu, tak je to potom čistě materiální záležitost mít nějakou tu hmotu na jeden večer. A je to potom onen pojem, o kterém jsem řekl na začátku, že je strašně ošklivý, a to je ten, to je ta sebeláska, to je ten egoismus.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
O lásce přemítá v dnešním Jak to vidí, psychiatr Max Kašparů. Pořad reprízujeme dnes večer od třiadvaceti hodin a 5-ti minut.
Máte naladěn Český rozhlas 2 Praha. Všechny pořady Jak to vidí najdete ve zvukové i v písemné podobě na našich webových stránkách. Adresa jednoduchá www.rozhlas.cz/praha. Dnes mluvím s Maxmiliánem Kašparů psychiatrem, který mě poslouchá v jihlavském studiu Českého rozhlasu. Probírali jsme lásku, lásku k práci, lásku jako milostný cit. Teď bychom se mohli podívat na lásku ještě trošku jinak. Protože v pátek projednala, projednávali naši poslanci návrh trestního zákona, ve kterém to vypadá, že by mohla trestní odpovědnost zůstat na současných 15-ti letech a neměla by se snižovat, jak byl původní návrh, na 14 let. Mě by zajímalo, pane Kašparů, co si o tom myslíte o tom jednom roce snížení té trestní odpovědnosti z 15-ti na 14 let. Je lepší, když to zůstane na těch 15-ti letech?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak, ona je to otázka z pohledu právnického, otázka z pohledu psychologického a otázka z pohledu pedagogického. Já pominu, protože nejsem právník ani pedagog, tak se na to podívám jenom z toho hlediska dětského psychiatra. Já se domnívám, že by se ta hranice mohla snížit, ale musela by se vyčlenit pro určité trestné činy. Nemohlo by se to vzít šmahem. Toto si udělal, tak bez ohledu na to jak se jmenuje ten paragraf, proti kterému jsi se provinil, dostaneš trest. Ale to asi není možné. To by nám mohl říct právník. Já mám jednu zkušenost. Za 30 let co dělám dětskou psychiatrii, sleduji tak statisticky pohyb různých poruch a chorob, které mi přichází do ordinace. A já mám velmi silný nárůst poruch chování mladých lidí, dětí, a to agresi nebo trestnou činnost páchanou už na základní škole, šikanu, bezohlednost, vulgarita, která mezi dětmi je i vůči učitelům. Ale to se nevyřeší cestou snížení odpovědnosti. Já bych tady doporučoval prevenci na tyto jevy. Bohužel se mi taky množí v ordinaci počet dětí, které požívají alkohol už na základní škole. Otravy alkoholem v sedmé, v osmé třídě, že. To, dříve tohle to nebývalo. Drogy, dneska 14-ti, 15-ti letí už pokuřují marihuanu. Ale zase, my chceme na nějaký, na nějakou morální díru, která je ve společnosti, dát nějakou právní záplatu. To se nedá. Já jsem pro prevenci v tomto smyslu, ale tu prevenci by musela dělat škola, rodina, sdělovací prostředky. Čili, zůstane-li to na 15-ti letech, tak bych se spíše přimlouval za to, aby to na těch 15-ti letech zůstalo. A to i z toho důvodu, že ten vývoj u současné mládeže, ten psychosociální, je rychlejší, než byl před takovými 50- ti nebo 100 lety. Čili, ti patnáctiletí už vědí, co smějí a nesmějí. Oni to ví velice dobře. Já když s nimi hovořím, mám je v ordinaci právě pro poruchy chování, tak vidím, že oni znají dokonale svá dětská a lidská práva. Ale naprosto neznají své dětské a lidské povinnosti. A mě už kolikrát napadlo, že stojí-li ve Spojených státech Socha Svobody, tak asi by nebylo od věci, aby Evropská unie někde na nějakým kopci u Bruselu postavila sochu lidské odpovědnosti. Protože ta svoboda, o kterou se ty děti dovolávají, vlastně svazuje ruce učitelům i rodičům. Ale ty děti si neuvědomují svoje povinnosti. A znovu dojdeme k tím, že to nevyřešíme změnou nějakého paragrafu nebo změnou odpovědnosti o 12 měsíců. Ale, že se to musí dělat výchovou. Musí se to dělat ideálními vzory ve společnosti. A bohužel, vzory jsou to, co nám tady schází.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdyby se snížila trestní odpovědnost na 14 let, znamenalo by to, že by i sexuální život těch mladých mohl začít o rok dříve. To s tím souvisí?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
To s tím jistě souvisí. Ale. Já mám zase zkušenosti, že nějaká Poslanecká sněmovna vůbec nemá vliv na to, aby dneska ty 14-ti leté dívky už vedly sexuální život se svými 14-ti letými spolužáky. Protože jsou ze školy, ze sexuální výchovy poučeni, jak to mají udělat aby, kdyby a tak dále. Čili, nebuďme idealisté, že ty kluci a holky v těch 14-ti letech přesně čekají na své patnácté narozeniny, aby si řekli: "Tak, a teď můžeme mít pohlavní styk." Těm je jedno, co si o tom myslí sněmovna, těm je jedno, co si o tom myslí rodiče, nebo škola, nebo společnost nebo kdokoliv. Oni prostě mají svojí zábavu, oni mají svoje zájmy, oni mají svůj prostor na to, aby si ho využili. A jakmile jim do toho někdo z dospělých začne hovořit, já jsem měl nedávno případ, že 14-ti leté dívce učitelka vytkla, jak že to chodí s vlasama, protože místo dozadu si je česala dopředu a vůbec neviděla na sešit, ona si na ní stěžovala, že se jí plete do života a řešila to nějaká školská komise. Čili, ono je dneska problém dítěti něco zakázat nebo přikázat, aby jsme se nedotkli jeho práv.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, že tedy to, jestli diskutujeme o tom, jestli snížit hranici trestní odpovědnosti ze současných 15-ti let na 14 let, vypovídá spíše o morálním stavu naší společnosti než o těch mladých?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Samozřejmě, jednoznačně, jednoznačně. Je to morální stav společnosti. A ta společnost, zvláště ti mladí lidé, oni si prostě jdou jako svobodní, sjednocení Evropané svojí cestou vpřed. A co si o tom myslí učitelé, co si o tom myslí Parlament a tak dále, tak to je naprosto nezajímá. Já si myslím, že bychom tím vůbec ničeho nedosáhli. Vůbec ničeho bychom tím nedosáhli. Že by se tím, že by tím klesla kriminalita nebo, že by se tím omezily sexuální styky, to není pravda tohle to.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže, spíše byste byl pro to, aby ta trestní odpovědnost zůstala na současných 15-ti letech věku?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Protože, ono to snížit o rok podle mě naprosto nic nevyřeší.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká Max Kašparů. No, a teď bysme se měli podívat ještě na jeden hezký církevní svátek, který připadá právě na dnešní den 4. května. Dnes si katolická církev připomíná svatého Floriána. A to je opatrovník především tedy hasičů. Svatý Floriánek je ten, který chrání před požárem. Máte k němu nějaký vztah?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Mám k němu vztah k Floriánovi a to ze dvou důvodů. Za prvé, byl jsme léta letoucí než jsem se odstěhoval, ve svém rodném městečku, v Žirovnici, členem hasičského sboru. To se u nás tradovalo. Dědeček, tatínek, strýčkové všichni byli hasiči. A byla by ostuda, kdybych já tím hasičem nebyl. Tak jsem také byl hasič. Pak jsem se odstěhoval, takže jsem už to, toho svého koníčka musel zanechat. Takže to je jeden důvod. A druhý důvod je ten, že na jednom kopci za naším městem se říká Na Floriánu. Ona tam kdysi stávala kaplička zasvěcená svatému Floriánovi, ale pak už se asi zbortila. Není tam po ní žádné památky. Jenom se tak říká Na Floriánu. A já jsem si tam chodíval jako kluk hrát. A když jsem tam odcházel, tak jsem jenom mamince řekl: "Já jdu na Floriána." A to už se vědělo, kam prostě kluci chodí. Ale to jsou takové moje 2 zážitky dětství. A ten koníček dobrovolnejch hasičů spojených s mým dětstvím. On ten svatý Florián je zobrazován, že drží v ruce vědro, takové to staré dřevěné, takzvanou putnu. A lije z ní vodu na hořící domek. A jedna taková hádanka říká: "Který svatý má tři uši?" Takže, kdyby jí někdo našim posluchačům položil, tak je to svatý Florián. Dvě má na hlavě, a jedno ucho má u toho kýblu. Takže to je, to je taky takové spojení s ním. Jinak, on je patronem hasičů. A já vídávám, když jezdím takhle po zemích českých, že na hasičských zbrojnicích mají někde jeho sošku. A vůbec hasiči to je taková velmi pozitivní a humánní organizace. A oni měli kdysi heslo, já jsem si ho napsal z jedné staré hasičské zbrojnice. "Bohu ke slávě, vlasti k prospěchu, bližnímu k ochraně." Tak to je velice hezké, aby se tento, ono se tomu dneska říká hasičský sport, rozvíjel. Hasiči už dneska jenom nejezdí k požárům, ale oni i dělají povodně a větrný kalamity a dělají vyprošťování po haváriích. A toho Floriánka tedy mají za svého patrona. On zemřel ve 4. století. On to byl římský prvomučedník. Ale já dnes přesně už nevím, proč se dostal k tomu patronování hasičů. Protože tihle ti staří svědci z těch prvních století jsou vždycky opředeni legendama. A co je pravda o jejich životě, to se mnoho neví, ale ty legendy vlastně vstoupily do dějin. A hasiči si ho tedy vzali jako svého patrona. Takže dneska také, když si otevřeme kalendář, tak v České republice je tam napsáno Den hasičů. A právě to se pojí k tomuto světci ze 4. Století. Byl to římský voják.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste připomněl velmi hezký sport, hasičský sport a také dobrovolné hasiče jichž jste byl členem v mládí. Řekla bych, že hlavně na těch menších vesničkách a městech tento sport je stále pěstován i mezi mládeží. Myslíte si, že dokáže ještě v dnešní době oslovovat ty mladé lidi?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tam oslovují mladé lidi 2 aspekty. Jeden je ten, že se sdružují. To se mně velice líbí, že ti mladí lidé někde neposedávají na terase nebo na nějakých obrubnících betonových, nepopíjí krabicový víno a nekouří marihuanu, ale že se sejdou na někde na nějakým cvičišti a teď závoděj, aby porazili tu sousední obec. Protože jsou taky závody, které se dělají. Takže toto sdružování, toto spolkaření má velký efekt výchovný, sociální i psychologický. A za druhé, u těch mladých lidí to vede k soutěživosti. To je důležitá věc. Mladý člověk má soutěžit ve věcech, ale pozitivních. Ne, v něčem negativním. Kolik udělám více škody nebo kolik napáchám více nějakých špatností. Čili, kolik udělám více dobrého. A k tomu je u těch hasičů příležitost. A třetí věc je ta, že se tady setkávají staří s mladými. Staří hasiči a mladí hasiči. Tyhle ty kroužky mládeže jsou dobré. Starý rybáři vychovávají ty mladé kluky k rybaření a k lásce k přírodě. Čili, já v tom vidím nejenom sport na straně jedné, protože s tím, jak je to namáhavé, když jsem sám jako kluk závodil coby hasič, že to je namáhavé, že to je teda dobré na tu fyzičku, že to je dobré pro setkávání se lidí, že to dává nějaký smysl. No, a potom z těch vítězství je radost. Bohužel, ale teď ještě abych na tom taky neviděl to jenom bílé, ono to má také černou skvrnu, hlavně na venkově ty hasiči. Mně si řada manželek dobrovolných hasičů stěžuje na to, že ti hasiči místo toho, aby hasili oheň, tak hasí žízeň. A oni se schází každý týden, říká se tomu hasičské cvičení, ale koná se v restauraci. Čili, pod tím praporem hasičským a svatofloriánským, se skrývá úplně jiná činnost než která by měla být. Jestliže si dojdou na pivo po ohni prosím, tam to má své místo. Ale aby pili ještě před ohněm a byli hasiči pouze své žízně, tak to si myslím, že asi není smyslem tohoto hasičského sportu.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, takovou to humornou myšlenkou končí dnešní Jak to vidí, s psychiatrem Maxem Kašparů. My jsme začínali mluvit o spolupráci, o té spolupráci jsme i skončili dnešní Jak to vidí. Děkuji vám, a přeji krásný den. Do Jihlavy se loučí i Daniela Brůhová. Na shledanou.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Na shledanou.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra uslyšíte Václava Cílka, v tuto dobu.