Přepis pořadu Jak to vidí - 24.2.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné dobré dopoledne od mikrofonu Českého rozhlasu 2 Praha přeje Zita Senková, která vás provede dnešním Hostem do domu. Začíná jeho pravidelná první půlhodinka, kterou vysíláme vždy od pondělí do pátku Jak to vidí a dnes je naším milým hostem spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta naše dnešní půlhodinka Jak to vidí bude převážně o tom, jak si stojí česká literatura a česká kultura a s Pavlem Kosatíkem se budeme chtít podívat tak trošičku i po těch příčinách, protože nic není samozřejmě černobílé. Povídání, které jste vybral, to téma, pane Kosatíku, vychází z aktuality, dnes, právě dnes má grantová komise ministerstvo kultury rozhodnout o dotacích a literární časopisy, podle odhadů nebo těch dosavadních komentářů to vypadá, že by to mohlo skončit docela špatně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak zatím se to tak jeví. Já jenom, než se do toho dáme, tak bych jenom předeslal ony tyto hovory nebo hovory na tato témata, to znamená, témata kulturní a zároveň související s penězi, skoro vždycky spočívají v tom, že těch peněz není dost a umím si představit, že veřejnost nebo ta její část, která třeba tyto věci tolik nesleduje, takže když to teď slyší jenom v této poloze, tak může mít pocit, že někde sedí nějací lidi, kteří pořád jenom chodí po světě s nastavenou dlaní a chtějí,a by to, co ni si mermomocí vymýšlejí a píšou, aby jim někdo jiný zaplatil. Já se tady, snad na to vyjde čas, nebo snad na to nezapomenu v té půlhodině, bych se, je-li to třeba, pokusil se dokázat, že tak to samozřejmě vůbec není, ale k té situaci teda teď, jak jste jí nastínila dneska skutečně se ta grantová komise má sejít a podstata té věci, ono to v médiích proběhlo trochu minulý týden, je v tom, že tedy zase ty peníze na literární časopisy se zredukovaly a tentokrát podstatně, loni, tuším, byla ta částka asi dvacet milionů a letos je to devět, což je méně než polovina a navíc ta zpráva se objevila teď jakoby relativně náhle, takže si umím představit, nekomunikoval jsem teď s nikým z těch redakcí, nemluvil jsem s nimi a nejsem mluvčí žádných lobbyistických zájmů, ale umím si představit, že je to pro ně existenční darda tak, jako by byla pro kohokoliv z nás, kdybychom se v podstatě ze dne na den dozvěděli, že se náš rozpočet redukuje na méně než polovinu, oni pochopitelně nemají ty finance předplacené, ale přece jenom ta scéna těch literárních časopisů je jaksi ustálena, přece jenom se ví, kdo tam něco umí a neobjevovaly se tam, pokud já aspoň vím, nějaké dravé štiky, které by chtěly uchramstnout ty peníze, prostě bylo to v situaci, kdy to mělo jakousi stabilitu v dobrém slova smyslu, tím nemyslím mrtvolnou, myslím to tak, že celkem nikdo, kdo byl do věci zasvěcený, nepochyboval o tom, že se kolem toho pohybují profesionálové, kteří té věci rozumějí. No, a to je teďka ohroženo a je to škoda z mnoha důvodů, především z toho, že loni i vlastně samotné ministerstvo kultury, do jehož ranku toto spadá a na jehož půdě se to teď rozhoduje, tak vydával určitá nadějná prohlášení, kde se sice neslibovalo, tak daleko to nedošlo, to vytoužené jedno procento ze státního rozpočtu pro kulturu, ale občas se tak míhalo, že by se k tomu mohlo dospět, objevovaly se nástiny nebo návrhy nástinů kulturní politiky, kterou to ministerstvo slibovalo, připravovat, i já jsem tady o tom docela optimisticky tehdy mluvil, protože mě to zaujalo, ale teď to vypadá, že se trošku vyklízí pole a že to odnesou ti, jejichž pozice vlastně v tom literárním provozu je nejdůležitější, protože oni zprostředkovávají styk mezi autory a veřejností a když se tyto křižovatky prostě odmažou, nebo když se náhle zredukují na polovinu, no, tak ten literární život celý je ohrožen. A to není prostě zájem několika lidí, kteří se tím jakoby buďto úplně nebo většinou z části, z malé části živí, to je zájem celé té společnosti, protože když si takhle tu kulturu odřízneme, víte, to je jako, ono se, někteří lidi to strašně těžko chápou a pořád se objevujou hlasy, jak je možné, že teda kultura žádá peníze, proč se neuživí sama, ale v našem zájmu je tu kulturu podporovat úplně stejně jako se nemůžeme vykašlat třeba, namátkou řeknu, na historii toho, je řada oborů, které přinášejí v tom každodenním nejpraktičtějším životě takzvaná nepoužitelná nebo nezpeněžitelná fakta, nikdy v životě nezískáte ani korunu tím, že víte, kdo byl Karel IV. a co zhruba vybudoval, nebo kdo byl Rudolf II. nebo namátkou dosaďte jméno vám milé a v čase zároveň vzdálené, ale zároveň asi nemusíme tady dlouho diskutovat o tom, proč je důležité, abychom o nich věděli, ne proto, že jsme paní učitelce ve škole, když jsme to zopakovali, udělali radost, ale protože toto vědění nebo jakési povědomí utváří naší identitu jak osobní, tak národní, ta identita je odlišná od jiných identit. A my, kdybychom ji neměli, tak těžko budeme mít nějakou jinou, byli bychom prostě lidmi bez identity. A ta literatura buduje totéž, buduje prostě v nás cosi, co nás odlišuje od jiných národů, od jiných společenství a vybavuje nás jakýmsi přirozeným sebevědomím. Já bych si to, jestli ještě můžu k tomu, abych nemluvil tedy monologisticky příliš dlouho, tak bych si to dovolil ilustrovat na případě některých západních, samozřejmě šťastnějších zemí, měli kontinuálnější dějiny, než my v sedmnáctém, v osmnáctém století a jsou to taky větší národní společnosti, to znamená, i větší trh, včetně trhu kulturního, což ty věci zjednodušuje. A romanisté, když s nimi mluvíte, tak velice rádi a upozorňují nebo velice často upozorňují na to, v čem je ten kulturní rozdíl, to jsou země, namátkou tedy Francie, mě napadá, které na rozdíl od nás prošli epochou klasicismu, to není jenom nějaké razítko v dějinách, to byla velmi důležitá epocha, ve které se vytvořil takzvaný literární a kulturní kánon, tehdy se prostě řeklo a přesvědčivě, takže tomu ta doba věřila a rozuměla, že ti a ti lidé jsou podstatní, že na ty zaměříme, že ti nás tvoří. Od té doby samozřejmě už si můžeme myslet, že /nesrozumitelné/ není tak důležitý básník, jako byl pro svou dobu a ta doba prostě ta tehdejší jména rozdrolila, ale to povědomí o kánonu, o tom, že má smysl ho tvořit, že mohou existovat lidé, kteří jsou schopni v pokoře ho předkládat a že pro nás pro všechny je potřebné, když se na ně napojíme, od té doby tyto společnosti, to povědomí o tom kánonu mají. My je máme trochu taky, ale my jsme neprošli touto dobou, my jsme pouze v tom devatenáctém století od těchto šťastných společností, speciálně od Francie to začali v dobrém opisovat, my jsme tehdy pochopili nebo naši předkové, jak je to důležité a dobré, takže jsme to napodobili, ale to je mnohem křehčí, než když to máme v sobě. Takže v takových těch turbulentnějších dobách, jako je možná teď trochu tato nebo svým způsobem jako je z hlediska kultury celých těch posledních dvaceti let, tak ta kultura tady se kymácí mnoho víc a projevu se to konkrétně, když byla řeč o kánonu, třeba v tom, jak, a tím se vracím zase k politice státu, ke státní kulturní politice, jak podle mě nedostatečně se stará o ten, a teď se držím literatury, u té literární kulturní odkaz. Tady, když si chcete, nebo když byste si chtěla sehnat a přečíst spisy nebo klíčová díla našich klasiků, tak něco seženete, ale málokdy to seženete díky tomu, že se o to nějakým způsobem staral nebo zajímal ten stát, on to nemůže vydávat, já tedy nevolám po nějaké státní /nesrozumitelné/, ale prostě o tom, aby si někde jakási instituce a zase mě tedy nejspíš napadá to ministerstvo kultury, uvědomila, že odpovídá za ten celkový stav, že my máme právo od nich chtít a že oni jsou povinni nějakým způsobem na to odpovídat, když budete si chtít koupit nebo přečíst něco ze spisů třeba Jana Nerudy, tak zjistíte, že ty spisy vycházejí na pokračování už asi čtyřicet let a že ty, že většinu těch dílů z těch padesátých, šedesátých let nesežete, ani když dáte antikváři obrovský úplatek, a to je, jo, ale zase ještě problém je v tom, že dnes člověk řekne, a proč já mám číst toho Nerudu, vždyť já to nepotřebuju, tam vlastně začíná ta katastrofická situace, kdy jakoby čím dál víc lidí nebo někdy to tak vypadá, nebo že jich v každém případě dost si neuvědomuje, že tady to povědomí o sobě navzájem, o své vlastní kulturní minulosti, že je pro nás důležité, to je, já nevím, vlastně se i takovému člověku se těžko vysvětluje, to je jako kdyby nemocný trval na tom, že chce být prostě nemocný, že se nechce ani za nic uzdravit, no, tak co se s tím dá dělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se s tím dá dělat, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Snažit se mu to vysvětlit, že je to prostě jeho zájem, že když nebudeme tady my kulturní společností semknutou kolem své vlastní kultury a i kulturních dějin, no, tak zase je to skoro klišé, pořád se nám ta Evropa, v uvozovkách, plete pod nohy, no, ale tak v tom evropském dialogu, o čem my si tam teda budeme povídat, nebo s čím tam přijdeme, s jakým sebevědomím a s jakou identitou tam vstoupíme, to už teda potom by opravdu bylo jakoby jenom obchodu, o tom, kolik kamionů bude drandit, jakým směrem, po které dálnici a jestli se boty budou vozit z Východu na Západ nebo naopak, ale ten hovor má být mnohem zajímavější a abychom měli představu Evropu tvář, která bude nějak zřetelná, plastická, tak se tady tohoto asi těžko, bez tohoto neobejdeme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Postrádáte teda jinou, řekněme, kulturní politiku státu v tomto případě, i vůbec třeba i v té společnosti, jak o tom mluvíte, že vlastně tady není ani ta potřeba vlastně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Podívejte, tady je, na tom se podepsalo několik faktorů, o komunismu se nebudeme bavit, ten měl pozitivní vůbec nic, to je jasné, pak je zde samozřejmě jakýsi snad by se dalo říct celosvětový nebo rozhodně teda celoevropský trend jakési komercionalizace, jakéhosi zplošťování kritérií, ale ten nikde není tak silný, jako tady. A tady se k tomu ještě přidala po roce 89 taková ta zvláštní varianta liberalismu, což říkám nerad, protože mně osobně liberalismus nějak cizí není, považuju se za člověka samostatného, živým se na volné noze a tak dále, čili nemám ve zvyku a myslím si to, většinou nedělám jako hlásat po nějakých státních zásazích, ale přirovnejme si to zase k situaci, kdy by vám člověk, někdo tvrdil, že když jste si teda z vlastní vůle koupila auta, takže si pro něj máte taky postavit silnici, nebo že když jste si z vlastní vůle počala a začala vychovávat děti, no, takže si školu jako máte zajistit sama, že je to vlastně víceméně vaše starost, no, tak je ta analogie s kulturou až tak úplně jiná, nebo má být, přece my bychom tedy měli uvažovat o té společnosti jako o celku nebo věřím, že se to tak, že jo, před patnácti lety se to nedělo, ale věřím, že se to tak v té politice děje, my nejsme jenom lidé, kteří se tady náhodou sešli a žijeme tady vedle sebe, ale my taky bychom měli být nějak propojeni a také bychom měli někam směřovat, to není nějaká intelektuálská spekulace, to je něco, bez čeho ten život snad ani nemá smysl. A znova se vracím k tomu, ta kultura tady v tomto může sehrát důležitou roli, my jí vlastně tímto usekáváme ruce, protože říkáme, ať oni si to dělají sami, když jde jenom o peníze, když se to neuživí, tak ať to nežije, ale zase jenom triviální příklady z minulosti, toho, co my dnes rádi čteme, tak víme, jakým způsobem těžko se to prosazovalo, kolik autorů umřelo hlady, kolik redakcí tímto způsobem zaniklo, o tom je skoro banální mluvit, takže je to taková situace, která, víte, ono v řadě oborů se ty věci jako hýbou dopředu, člověk to cítí, je to často teda metoda přískokem vpřed, ale v řadě oborů člověk vidí, že je alespoň část lidí, kteří tomu rozumějí a kterým o něco jde a snaží se to posunout, ale tady se mi zdá, že to pořád stojí na místě a že se jakoby nevyřešila ta úplně základní otázka, že je na tom vyšší, než jenom individuální zájem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká Pavel Kosatík, publicista a spisovatel v dnešním vydání Jak to vidí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, posloucháte pořad Jak to vidí, dnes se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem. My hovoříme dnes, dnešním tématem je pohled do české literatury, pohled na českou kulturu, na to, jak vlastně strádá. Pane Kosatíku, dřív byla literatura, řekněme, takovou to vstupenkou do společnosti, také se říkalo, řekni mi, co čti a tak dále. Dneska už ta otázka, asi bychom jí mohli položit jinak, je to, co jste vlastně v tom prvním vstupu vysvětlil, tu nelichotivou situaci na poli kultury, dnes už spíš se lidé ptají, kam jezdíš na hory, nebo jaké máš golfové hole.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak na tom samo o sobě není nic špatného, ale zase ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pochopitelně ne.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
... pokud by jednou bylo bezezbytku vystřídáno tím druhý, tak já, nechci tady teda půlhodiny brblat, ale jenom bych si dovolil konstatovat, že zase je to teda trochu jiná situace, než v těch společnostech, po kterých v jiných ohledech rádi bychom vzhlíželi, řekla jste, to je pravda, že literatura byla vstupenkou do společnosti nebo tedy kultura, že jo, tak člověk, když se chtěl někam dostat mezi fajn lidi a nejenom ze /nesrozumitelné/, ale taky proto, že si chtěl o zajímavých věcech povídat a chtěl mít v pokoře dobrou pozici, no, tak musel něco předvést, já to, když o tom povídám, tak to přirovnávám k výuce tance a když chcete jako proniknout, když chcete, je vám sedmnáct a chcete se do té společnosti nějak dostat, no, tak aspoň tedy donedávna to tak bylo, mělo se za to, že bez valčíku to nejde, prostě jsou to krokové variace, to je na to kultuře to pěkné, že si musíte zkomplikovat život. Je to jazyk, je to prostě něco, co s tím nenarodíte, musíte se naučit mluvit několika sofistikovanými řečmi, musíte na sebe přijmout ty závoje těch různých způsobů vyjadřování, no, a pak jste za to samozřejmě odměněni, no, a ten sport, který jste zmínila, ono to není tak, že by vytlačil tu kulturu úplně, ale pravda je, každý to asi vidí nebo já se s tím teda aspoň často setkávám, že dnes právě v takovýchto situacích, kdy člověk by rád mluvil s lidmi, ne snad jenom vlivnými, ale s lidmi, kteří o něčem rozhodují a tím pádem by měli mít adekvátní duchovní život, no, tak je jasné, že tam mu knížky moc nepomůžou, tam spíše je potřeba vyznávat nějaký sport, adekvátním způsobem se oblékat, /nesrozumitelné/, kde je ten svět značek a tak dále, to jsou klišé, nechci je tady teďka rozmnožovat, ale je jasné, že pokud by to tak bylo a pokud by to střídání prvního, toho kulturního tím druhým, jaksi tím komerčnějším bylo jakoby ode zdi ke zdi, tak jistě by to nemohlo znamenat nic jiného, než že ten život je plošší, že jsme se prostě /nesrozumitelné/, to se si ani jinak vysvětlit nedá, když nejsme schopni mluvit obtížnými jazyky a jenom těmi jednoduchými, no, tak se nemůžeme moc vytahovat, no, tak jsme na tom pak logicky špatně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nedávno proběhl průzkum čtenosti v České republice, ten dopadl svým způsobem relativně dobře a přece se čtou, dalo by se říct knížky, literatura v České republice, přesto ta situace asi u té nejmladší generace není taková, jako třeba, já nevím, byla za mého dětství.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tam je, to je otázka, já znám ty průzkumy, které dělal třeba profesor Trávníček v Brně, vyšla o tom velmi zajímavá publikace loni na podzim, ta čtenost ale sama o sobě je hlavně tedy sociologický fakt, je to něco, co se měří, váží a strukturuje a já nejsem teď kompetentní, jaksi být přesným interpretem tady toho, to by, to je téma pro Jiřího Trávníčka. Mě spíš zajímá, co v té, co v to, nebo takhle to ještě řeknu, je evidentní a optimisté vždycky, když vyjde přehled, kolik se toho za minulý rok opět vydalo, tak plesají, že každý rok meziročně velmi podstatně, snad řádů tisíců nebo mnoha set, stoupá počet vydaných knih, je otázka, není-li to třeba problém metodiky, jestli se tam rok od roku nezařazují, já nevím, třeba oběžníky nějaké ministerské nebo tak, jestli se to tak jakoby malinko bez zlé vůle, ale ta čísla nekamuflují ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není to ten Neruda, je to ten Neruda taky?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Neruda v tom občas je, ale já jsem mluvil o jaksi systémové přístupu k Nerudovi, jako když se nakladatel rozhodne vydat Povídky malostranské, tak to o své vůli a o svém malém riziku udělá, vyjde to v nákladu dva tisíce výtisků a jistě se to prodá, ale tady jde spíše o to, aby to dílo bylo přístupné v celku, to jsem před tím měl namysli, ale ještě k té čtenosti, ono ten optimismus taky trochu klame, těch čísel neustále rostoucích, protože nevypovídat tedy o tom, jaká je to literatura, s jakým pocitem o pravdivosti nebo o autorského nasazení byla psán a tím pádem, s jakým a teď mi rozumějte, s tím rizikem to můžete číst, protože nejlepší jsou ty knihy, které čtěte s vnitřním rizikem, které vás vykolejí z vašeho systému hodnot v dobrém, které vás přinutí přehodnotit pohled na svět a udělají vás jakoby jinou, jo, lidi, kteří četli v patnácti, a to je jedno, v pětatřiceti paní Bovaryovou, tak si to pak pamatuju celý život, prostě to je knížka, která, pokud ten člověk při tom vyloženě nespal, tak prostě změní každého a takhle knihy jsme schopni vyjmenovat všichni. Tady nejde ani tak o tu sociologii, o to množství, o to, jestli se v metru, jak se říká, čte nebo v autobuse, ale o to, jaké zážitky ta literatura nabízí, což mimochodem taky není téma možná úplně nezajímavé, to je ale už teda širší, dejme tomu, evropské nebo světové, kde se říká, jako často připomíná, že jako by z té dnešní literatury vypadávalo těch velkých osobností a to není jenom český problém, kde jakoby se to psaní trošku zplošťovalo, ono se říká, že to odpovídá vůbec tomu celosvětovému trendu, kdy se společnosti rozpadají na stále menší fragmenty a kdyby tedy v literatuře tomu mělo odpovídat to, že stále víc autorů bude psát pro stále menší okruhy víceméně spřáteleného publika, pak si někdo může myslet, že vlastně i ty literární časopisy, o kterých jsme mluvili, nemusí být podstatné, protože to nahradí nějaké blogy a že si to ti lidi stejně najdou a že se to nějak vykomunikuje takovým tím /nesrozumitelné/, ale mimo to všechno ještě, znova to opakuju, by mělo být jakýsi to celkové smiřování nebo aspoň povědomí o něm, to neznamená, že ten stát na to musí tlačit, ale jde o to, aby se aspoň vědělo, že někde něco takového existuje, v tom je obrovský rozdíl, nemusíte nic dělat, stačí, když to víte, když někde vzadu v hlavě to máte uložené, že toto je potřeba a chováte se pak úplně jinak. A to tady prostě moc nefunguje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste optimista?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já tvrdím, že tohle je optimismus, protože tvrdím, že je to změnitelné samozřejmě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to změnitelné. Tak to byla ranní filipika Pavla Kosatíka na téma české kultury v Jak to vidí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pořadu Jak to vidí si dnes povídám se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem. Připomínám, že pořad Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po třiadvacáté hodině jeho reprízu, přepis pořadu i zvukovou podobou najdete na webu Českého rozhlasu 2 Praha na adrese www.rozhlas.cz/praha. A našim posledním tématem budou letošní Oscary, oscarový Milionář, pohádkový příběh o štěstí, indický film, který sklidil, co to šlo, sledoval jste, pane Kosatíku, letošní předávání cen Americké filmové akademie.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Celé ne, tolik času bohužel nemám, ale snažil jsem se z toho si vybrat to, co mě zajímalo a viděl jsem to, tak já třeba, když teď jakoby z té závažnosti trošku ubereme, tak já mám moc rád Seana Penna a s radostí jsem viděl, že vypadá stále skvělé, já v něm vidím takového, teď to přeženu, pokračování /nesrozumitelné/ a jinými prostředky a Jamese Deana, Marlona Branda, to je takovéto herectví chlapské, kdy ten člověk jenom je a ono to bohatě stačí a nemusí se hnout, já si ho vybavuju velmi namátkou k filmu Jednadvacet gramů /nesrozumitelné/, ten běžel, tuším, je to tak pět, maximálně šest let. A to nezapomenu nikdy, tam měl takovou rozporuplnou roli člověka, který po transplantaci přijal cizí srdce a složitě se s tím vyrovnával a teď tady tedy mluvíme o filmu Milch, kde sehrál hlavní roli a dostal za to ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano taky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
... a, no, tak to je případ, teď jsme v jiné rovině, než o jaké jsme mluvili doteď, prostě výsostného herectví, no, kromě toho je to taky divoká osobnost, to se v tom vše projevuje, ale to byl případ i těch všech jeho pravzorů, které jsme tady jmenovali, tam s chutí jsem se podíval například na toto, neviděl jsem ten vítězný film, četl jsem na to zatím jenom některé recenze a viděl jsem pár ukázek, z toho se nedá vůbec nic vyvozovat, ale zatím se tedy o tom, aspoň v Čechách nebo tady poblíž píše takovým malinko pochybovačným způsobem, jako kdyby ten vítězný film Milionář z chatrče byl tak, řečeno hollywoodsky, to je klišé, ale přece jenom jako kdyby ta indická realita té Bombaje, té chudinské čtvrti tam byla podstatně přibarvená pro evropského diváka tak, aby se pokochal a zároveň moc nezhnusil tou realitou, já si v té souvislosti vzpomínám na trochu jiné, s odpuštěním, teda literární dílo s podobnou tématikou, vyšlo to nedávno, je to velmi zajímavý román indický, autor se jmenuje Indra Sinha a ten román, vydala to tuším Mladá fronta, má název Zvířetovi lidé, je to zvláštní název a to proto, že hlavní hrdina se jmenuje Zvíře a má to úplně stejný, odehrává se to vlastně v úplně stejném prostředí chudiny města, tentokrát v /nesrozumitelné/, kde jak si možná posluchači vybaví, tak v roce, tuším, 84 byla velká ekologická katastrofa, vybuchla tam chemička, dlouho se o tom nevědělo, zahynuly statisíce lidí a dodnes jenom taková jakási ekologická Hirošima, vypráví to člověk, který tím byl jako dítě postižen, chodí po čtyřech a víte to, z čeho by jiný udělal buďto sentimentální hollywoodský příběh nebo něco podobně trapného, tak je tam podané s obrovskou grácií a teď to nedokážu říct přesvědčivě, protože tu není pro to prostor, ale i s humorem, je to o tom, ta knížka, že ta lidská důstojnost je mnohem složitější, než jakýkoliv klišé, které se na toto téma přilepit. A možná, že ten film, to je film, a navíc teda hollywoodský, s těmi klišé trochu pracuje, takže zase, vidíte, já ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, na tom oscarovém Milionáři řada recenzentů vlastně poukazuje na to, že o tom výsledku, že dostal Oscara, rozhodli i ten vlastně odraz toho duchy doby, je to příběh, je to pohádkový příběh o snění, snění o štěstí, vlastně podléháme určitým náladám, odráží možná tu současnou situaci, jak lidé i v době třeba té finanční krize vzhlížejí k něčemu třeba i náhodě a věří ve štěstí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Na tom samotném bych neviděl nic katastrofálně špatného, neodsuzoval bych to, no, někdo to tak může dělat, ale jako, pokud se to reflektuje, pokud víme, že problémy asi byly, byli bychom si mysleli, že je to superskutečnost, že jsme v superrealismu a že takhle to tam opravdu je, to by asi bylo neštěstí, ale zřejmě to nehrozí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká v dnešním Jak to vidí spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Děkuji za vaši návštěvu a opět někdy na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Děkuju taky, na shledanou.