Přepis pořadu Jak to vidí - 10.7.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné páteční dopoledne přeje Zita Senková. Začíná páteční vydání Hosta do domu a ten vždy začíná cestovatelskou půlhodinkou. Tou cestovatelskou v době letních prázdnin. No a já jsem moc ráda, že ve studium je se mnou vlastně kolegyně Zuzana Šimůnková. Vítejte, dobré ráno.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zuzana Šimůnková, redaktorka a dramaturgyně České televize, redakce aktuální publicistiky a také dokumentaristka. My si budeme povídat, přeneseme se v dnešním Jak to vidí na africký kontinent, protože právě tam jste strávila několik týdnů velmi intenzivní práce. Byla to práce na ojedinělých, originálních dokumentech, které vysílá Česká televize, nyní se reprízují dokumenty o Africe, 6 hodinových filmů. To setkání s Afrikou je, bývá vlastně snem cestovatelů. My si ale budeme povídat, řekněme o těch stinnějších stránkách, odvrácených stránkách Afriky. Ale abychom nebyli tak pesimističtí, má to také určité světlo nad tou černou Afrikou. Jaké to bylo Zuzano?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Byla to krásná, mimořádná, profesionální příležitost. Protože my jsme dostali grant od Evropské komise, abychom v České televizi, kde jsme zaměstnaní, natočili tento šestidílný dokumentární cyklus Příběhy z Afriky, který Česká televize vysílá na ČT 2 a teď ho znovu bude vysílat na ČT 24. A jeden ten díl dělal kolega Pavel Bezouška, další díl dělal kolega Petr Kopecký s Andreou Majstorovičovou a s tou samou režisérkou jsem já dělala čtyři díly toho cyklu. To jenom pro upřesnění, abychom věděli vlastně, kdo všechno se na tom podílel. Také samozřejmě kameraman Vlastimil Hamerník, který s námi strávil celé to natáčení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Relativně malý tým, ale, svým způsobem.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Dá se to tak říct, je to výhoda i nevýhoda. Když jsme tam takhle jeli ve třech. Takže tam vlastně byla režisérka Andrea Majstorovičová, kameraman Vlastimil Hamerník a já a na místě jsme si najímali tlumočníka a řidiče. Tak je to výhoda pro to natáčení v tom, že když je to dokument, tak ti lidé se víc otevřou, tolik se nestydí. Nebojí se jako kdyby přijel veliký štáb se světly a s kamiony. Ale má to i nevýhody, že člověk se o všechno musí postarat sám, že si to všechno musí vlastně na místě zařizovat a to samozřejmě je vyčerpávající, ale jak říkám, má to i své výhody.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď odpočíváte trochu.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Teď právě když jsme odvysílali v premiéře ty naše díly, tak máme radost z těch ohlasů a i z toho, že to konečně viděli čeští diváci, protože jsme na tom dlouhou dobu pracovali a je to, je to trošku něco jiného být tam a zažít to a potom to tady vlastně ukazovat dalším lidem. Tak máme, máme radost, že se to takhle povedlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Umíme si vůbec představit tady ve střední Evropě ten každodenní život? Tak nyní už ano. Diváci, kteří shlédli tento dokument, tak přeci jenom už mají lepší představu. Ale u nás je velmi známá třeba adopce na dálku. Řekla bych, že to je snad nejrozšířenější známá pomoc tomuto africkému kontinentu, ale přesto, dovedeme si představit jak vůbec tito lidé žijí?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Já myslím, že to ani není realistické to od lidí chtít. My třeba, když jsme tam s Andreou Majstorovičovou se chystali, tak jsme si hodně věcí přečetli a hodně jsme se scházeli s rozvojovými pracovníky, kteří se odtamtud vracejí. A takže jsme jako racionálně hodně věcí znali, že tam třeba chybí infrastruktura, že tam nepoteče teplá voda, že tam nepůjde elektřina, že se nedostaneme nikam tím autem. Že když bude pršet, tak prostě neujedete ani deset kilometrů. Že tam chybí silnice, třeba zrovna v té Ugandě, kde jsme byli. Ale potom když tam přijedete a vidíte, že ti lidé prostě spí na zemi, že žijí v takovém příbytku třeba z vepřovic, z hliněných cihel a že tam mají jako střechu kus vlnitého plechu a že mají jenom to, co mají na sobě a motyčku třeba a pár věci. A když jim dáte umělohmotné umyvadlo jako dar, tak je to přijímáno s obrovským nadšením, protože s tím lavorem se dá tolik věci udělat v té domácnosti, tak je to velký šok. Protože my tady jsme zvyklí na materiální dostatek jako na samozřejmost. To, že nám teče teplá voda, nad tím nevískáme nadšením, to prostě bereme jako fakt. Potom když to nemáte, tak najednou vidíte, jaká je to vymoženost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď jsem se chtěla zeptat, co vás nejvíce zaskočilo? Už jste částečně možná řekla i ten postoj třeba těch lidí k věcem mnoho. Jak třeba tekoucí teplá voda nebo i studená voda nebo i další věci. Světlo, elektřina, už vnímáme tady jako samozřejmost, ale tam třeba potěší lavor.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Tak ono je to dobře, protože myslím, že to vnímáme jako samozřejmost, protože je to známka toho vyspělého světa. Co je velice takové možná šokující takhle z blízka je, že ten, ten kontrast je strašně ostrý. To, ten přebytek tady je tak veliký a ten nedostatek tam je podobně velký, že najednou když se to položí vedle sebe, tak vás to velmi zasáhne a my jsme tohle třeba udělali v našem filmu Děti války, děti míru, kde jsme natočili sponzory, kteří sponzorují děti v Ugandě, aby mohly chodit do školy přes program Arcidiecézní charity Praha a jakoby jejich životní styl. A to jsou, to také nejsou většinoví lidé. To jsou lidé, kteří sponzorují africké děti, kteří mají povědomí o světě. Ale ten jejich životní styl je typický pro Evropu. To znamená, mají, mají dům, mají běžné vybavení, mají to, co tady má vlastně skoro každý a k tomu jsme postavili jako takový kontrast obraz toho života toho dítěte v Ugandě, toho dítěte na ugandském venkově, které díky jejich penězům může chodit do školy. A tam najednou když vidíte, že oni nemají ani elektřinu a nemají lékařskou péči, pokud tedy nejdou do té arcidiecézní česko-ugandské nemocnice Buikwe, kterou tam postavili zase čeští donoři. Tak je to prostě něco, s čím se těžko člověk vyrovnává, ale je to, je to realita samozřejmě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teda ty zážitky, to co vás čekalo, ta realita je mnohem horší teda vlastně než jste si představovali.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
No, ale my to tady zase bereme racionálně takovým tím kalkulem co oni mají a nemají, ale tam je velmi důležitá ta smyslová část Afriky a to jsou ty barvy, to jsou ty vůně, to je ta radost ze života a pro mě osobně takovým největším zjištěním bylo to, že s těmi materiálními potřebami život nezačíná a nekončí. Že ti Afričané třeba nebo konkrétně Uganďané, oni mají mnohem větší prožitek z okamžiku. Oni jsou, oni se umí víc radovat, víc dávají najevo emoce, jsou víc spolu, protože ty rodiny jsou na sobě závislé. Tam není sociální systém, takže oni si musí pomoci sami navzájem, anebo nebo zemřou. Takže tam žijí v rámci širší rodiny, toho klanu, toho kmene a jakoby ten člověk tam není nikdy sám. Starý člověk tam není sám, dítě tam není nikdy samo. Ono je to samozřejmě vykoupeno tou tvrdou dřinou. Zrovna na tom ugandském venkově jsou vlastně drobní rolníci, ti obyvatelé. Oni musí okopávat ta svoje políčka a ještě pracovat na cizím a nemají žádné pomocníky v domácnosti kromě svých malých dětí. Takže samozřejmě je to vykoupené tou obrovskou dřinou. Ale ten pocit když tam jste a cítíte to slunce a vidíte ty rozesmáté tváře, tak to není drastická zkušenost navzdory těm těžkým materiálním podmínkám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vypráví o Ugandě a o Africe Zuzana Šimůnková, host dnešního cestovatelského Jak to vidí, redaktorka České televize. Já připomínám, že pořad Jak to vidí můžete poslouchat vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po třiadvacáté hodině jeho reprízu. Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, posloucháte pořad Jak to vidí. Se mnou ve studiu je redaktorka České televize a dramaturgyně Zuzana Šimůnková. Vy jste strávila nejvíce času, pokud se nepletu, v Ugandě právě.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Ano, my jsme byli 4 týdny pracovně v Ugandě. Tam jsme natáčeli a potom jsme přímo z Ugandy odletěli do Etiopie na další měsíc. Ale tam už to bylo takové dramatické. Nemůžu tolik mluvit o Etiopii jako třeba o té Ugandě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Také to natáčení se uskutečnilo v Namibii, ale i Velká Británie, Španělsko, také v České republice. Byl to velký projekt.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Já jenom doplním, pardon. Že v Namibii natáčel kolega Petr Kopecký, který potom s Andreou Majstorovičovou, režisérkou tohoto pětidílu, tohoto cyklu, natočil film Pozitivní život s AIDS, který je také součástí toho cyklu Příběhy z Afriky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste to nakousla, tak asi rozluštíme pro posluchače. Vy jste měla nesmírné štěstí, o to více jsem opravdu moc ráda, že se tady potkáváme Zuzano, protože vy jste onemocněla malárií a vůbec to nebylo tak jednoduché. Řekněme, že jste se podruhé narodila.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Ono to je vlastně na tom rovníku docela běžné onemocnění a my jsme věděli, že je to velké riziko, když jsme tam jeli. Nechali jsme se očkovat asi proti šesti jiným smrtelným chorobám a brali jsme celou dobu antimalarika a i ti rozvojoví pracovníci třeba té Arcidiecézní charity Praha nebo i společnosti Člověk v tísni nás na to upozorňovali, že to je prostě takový prostě velký risk ta malárie. A zrovna v Ugandě, která leží na rovníku je vysoký výskyt právě téhle zlé mozkové malárie, kterou způsobuje Plasmodium falciparum a já bohužel jsem se tam tím nakazila i přes všechna ta preventivní opatření a zpětně si uvědomuji, že když jsme natáčeli tam s některými těmi ugandskými respondenty, tak že oni vlastně tu malárii také měli. Ne v té dramatické formě, která postihla mě, ale třeba jeden náš respondent se s námi sešel, řekl nám, že má horečku a musí jít do nemocnice. My jsme na něj asi pět nebo šest hodin čekali. Byli jsme už dost nervózní, jestli se vrátí. To byl předseda kávového družstva, velice důležitá osobnost tam i v té komunitě. My jsme bez něho nemohli dělat vůbec nic. A on se potom vrátil a řekl, že mu udělali test, dostal prášky a že už je mu líp a že můžeme točit. A zpětně si uvědomuji, že on měl vlastně takovou tu mírnější malárii. Zrovna v té době, kdy jsme ho natáčeli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že tam byl nějaký ten přenos?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
To ne, to ne. Protože malárii dostanete od komárů. Ale je to oblast, která je promořená malárií, hodně na ni umírají děti, zejména malé děti do pěti let věku. A oni když na ni neumřou, když se vyléčí, třeba i díky té česko-ugandské nemocnici v Buikwe, kterou tam zřídila Arcidiecézní charita Praha, tak potom získají určitou rezistenci. Takže třeba ti dospělí lidé už tak často tam na malárii neumírají. Ale jak říkám, je to malárická oblast, kde je velmi pravděpodobné, že tu malárii dostanete.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To byla tedy opravdu velká smůla.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
A třeba ti pracovníci charity nebo i těch ostatních organizací se kterými jsme točili. Oni s tím bojují permanentně, oni se musí chránit vlastně celoročně, nemohou brát antimalarika. Takže jsem si také uvědomila jaká je to veliká oběť od nich, takhle jet vlastně dělat rozvojovou práci do místa, kde hrozí takovéhle zdravotní riziko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to hodně nebezpečné. Mimochodem, když hovoříme o tom, kde všude dokument vznikal, kde jste natáčeli, jak jste se dorozumívali? Vy už jste úvodem řekla, že jste měli tlumočníka, ale předpokládám, že nejspíš to bylo přes angličtinu.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Hodně jsme natáčeli přes angličtinu. V Ugandě to bylo snadné, protože to je bývalá britská kolonie a kdo má aspoň tři třídy školy, tak mluví anglicky. Takže tam jsme to dělali přes angličtinu s tím, že ovšem tam lidé mluví mnoha kmenovými jazyky a z těch kmenových jazyků jsme měli tlumočníka do angličtiny a s ním jsme teda mluvili anglicky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To se asi protáhlo pak ta konverzace.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
To se protáhlo a samozřejmě proto máme také mnoho hodin toho materiálu, protože jsme museli všechen ten překlad pořídit na místě. Protože tady u nás nejsou překladatelé z těch jazyků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Z tamaištiny nebo jaké jsou?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Zrovna v té Ugandě to byly jazyky Lugisu, Luo, Luganda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to asi těžko bychom našli nějakého překladatele.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
My jsme to předem zjišťovali a nešlo to. Tady jsou překladatele z amharštiny a ze svahilštiny. Tady u nás v Česku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bylo složité získat důvěru těch místních lidí? Když ještě možná sehrálo roli i to, že jste s paní Andreou Majstorovičovou jako dvě ženy, přeci jenom je to taková mužská společnost. Někde jsem slyšela nebo četla, že snad ženy si při komunikace s mužem musejí pokleknout.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Je to pravda a oni, ony nemusejí když jsou to cizinky. Ale je to taková kmenová tradice právě v Ugandě a my jsme to nedělali, ale museli jsme nosit sukně často. Třeba jsme natáčeli několik bohoslužeb s těmi našimi respondenty jako součást jejich běžného života, protože oni jsou velice pobožní a chodí buď v sobotu nebo v neděli podle vyznání do kostela a ty bohoslužby tam jsou velice dlouhé, třeba čtyřhodinové a my jsme tam natáčeli. Museli jsme se podle toho ustrojit a samozřejmě chovat. Také jsme se hodně modlili s těmi respondenty, protože nemůžete jakoby...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom pasivně přihlížet.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Nemůžete nedělat to, co dělají oni. Oni to od vás očekávají, takže třeba jsme se před každým jídlem modlili, protože oni nás vždycky pohostili, dali nám najíst. To si neuměli představit. My jsme se samozřejmě to snažili odmítnout, protože jsme je nechtěli nějak vyjídat a zatěžovat, ale to je součást kultury, že prostě jakmile vstoupíte přes jejich práh, musíte se s nimi najíst. A před tím jídlem se s nimi musíte pomodlit. Takže my jsme vplynuli do té ugandské společnosti se vším všudy a kromě toho klekání jsme se snažili vlastně dělat to, co dělají místní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prý jste se museli i ostříhat, je to pravda?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
No, nemuseli, ale je to praktické. Protože na tom rovníku je hrozně horko a ten žár. Takže nemuseli jsme se ostříhat, ale byli jsme hodně na krátko ostříhané. My i kameraman vlastně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste teda zažili i řekněme úsměvné příhody nebo radostné momenty, abych byla přesnější. Ale kdybych se vrátila k těm, jak jsem řekla na úvod, k těm stinným stránkám. Tak třeba vy jste hledali odpovědi na otázky jak válka proměnila vůbec Ugandu, děti, dětské vojáky. To asi je těžké možná zachovat si chladnou hlavu, když natáčíte reportáž právě na toto téma nebo ohromný problém s výskytem HIV pozitivních lidí.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
No, ale když bychom je litovali a plakali s nimi, tak to nenatočíme. Takže je tam nutný určitý profesionální odstup. Mně osobně se ne vždycky ho podařilo zachovat. Třeba když jsme na severu Ugandy natáčeli o dětských vojácích, tak to jsou školáci. Neřekla byste že se nějak liší, ale slyšíte ty jejich příběhy, vidíte jim na očích, že se něco stalo. Že je povstalci unášeli, nutili je zabíjet často i jejich vlastní rodinu. To jsou strašně drastické zkušenosti dětí, které jsou pořád ještě dětmi. Oni jsou pořád velmi malé, je jim třeba 6, 7 nebo 12, 16 let. A my jsme byli v té škole, kterou plně vláda spolu s Belgií zřídila a natáčeli jsme i příběh dospělé dívky, dneska už, které se to stalo když jí bylo 13. A tehdy si vzpomínám, že vyslechnout ten její příběh, nejenom jaksi se jí vyptat tak, aby nám ho řekla, ale zároveň poslouchat ty její odpovědi bylo strašně bolestné pro všechny tři. Takže jsme z toho byli dost zaražení. Zejména z toho, jak nám vyprávěla, jak musela zabít svojí kamarádku a viděli jsme, že to na ní zanechalo následky, že ani dneska vlastně s tím není smířená, ani to asi nejde. A tam bylo velmi těžké dělat, že ale my jsme jenom tady štáb a řekla jste nám to a na shledanou. Takže tam, myslím, že jsme i dali najevo, že je to těžké vyprávět, ale je i těžké to poslouchat a natočit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To byly určitě jedny z těch, řekněme, nejsilnějších zážitků. Co vám tak mimořádně utkvělo, kromě tohoto příběhu, v paměti? Když zavzpomínáte. Možná bych...

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Tam byl velký, jakoby kontakt, silný kontakt s těmi lidmi. A třeba tady po Evropě, my jsme natáčeli několik let s Andreou Majstorovičovou pořad U nás v Evropě, v evropských domácnostech a takovéto vplynutí do toho života rodiny, to my známe. Takové ty...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak prolomit tu bariéru.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Jak se dostat, jak v podstatě natočit lidi se zubní pastou a kartáčkem v pyžamu, když si ráno čistí zuby, aniž by to bylo bulvární. Jak zachytit do jisté míry intimitu každodenního života, to my známe. My jsme natáčeli i v Číně, v Pekingu, právě s Vlastimilem Hamerníkem. A zase to byly domácnosti různých příjmových skupin. Byli tam úplně chudí lidé i milionáři, ale tady u těch Afričanů mě zasáhlo to, jak oni mají kontakt s vámi. Jak nejenom fyzický, že na vás sahají, jestli jste opravdu bílá, ale jestli to není namalované, ale že se vodíte za ruku s lidmi, které pořádně ani neznáte. Ale, ale jak je to silný lidský kontakt vlastně, jak jsou ochotni vám hodně o sobě říct, když se už k nim dostanete. Jak vás přijmou, jak vám vlastně otevřou tu svoji náruč a přijmou vás přesto, že jste někdo úplně z Marsu pro ně. Tak to pro mě, to pro mě bylo velice silné, samozřejmě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná to souvisí i s tím, jak jste Zuzano říkala, že se tam pěstuje, v tom dobrém slova smyslu, taková ta rodinná soudržnost, že vás přijmou, svým způsobem jako za člena té komunity.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
My jsme to potom porovnávali s tou Etiopií, která je mnohem větší. Uganda je asi 27 milionová a je to taková věčně zelená země, že tam je velmi úrodná půda, i když to zemědělství tam není intenzivní, jenom jsou to většinou malá políčka, tak lidé tam nemají hlad. My jsme si to odůvodnili tímhle, že oni vlastně jsou chudí v tom smyslu, že nemají vybavené domácnosti a zápasí s přístupem ke zdravotní péči. Ale, ale neumírají hladem. Zatímco v Etiopii, kam jsme potom přeletěli, tam je hladomor, velký hladomor každých pár let. Vidíte tam spoustu opravdu nemocných, zubožených, otrhaných, špinavých dětí, které nemají nikoho, kdo by se o ně staral. A tam jsme, tam jsme zažili právě, že ten úsměv z té africké tváře pro nás zmizel a dokonce tam po nás i házeli kameny v jednu chvíli. Protože jsme včas nedali prostě pár drobných těm, kteří je od nás chtěli. Takže myslím, že tohle taky hraje svojí roli, jestli ti lidé prostě mají nůž na krku a už, už skoro umírají nebo jestli v podstatě jsou nasycení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste hledali prostřednictvím těchto šesti hodinových dokumentů, dalo by se říci, odpověď na otázku, zda dokáže Evropa pomoci Africe a možná ani ne zda, ale jakým způsobem. Protože zase implantovat jim něco, co my tady považujeme za normu, to by také nebylo správné, ale jaká je teda vaše zkušenost po tom několikatýdenním natáčení. Jak lze, řekněme efektivně pomoci, čím přispět.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
To je velmi složitá otázka, protože jedna věc je ten cíl a aby se zmínily určité hrozby. Třeba aby se zmírnil výskyt AIDS, aby se zmírnil výskyt malárie, aby se zlepšila léčba. Ale nejdůležitější jsou ty cesty jakými se to děje. A myslím, že Evropa má jasno v tom, že Africe chce a může pomáhat a jsou tu i nemalé peníze, které každoročně na tu rozvojovou pomoc vynakládá, ale ta naše zkušenost je taková, že vlastně úplně nejvíc záleží, kdo tu rozvojovou pomoc dělá, s jakým cílem. Jestli ji dělá profesionálně. Protože i když dáváte, když se rozhodnete, že někomu něco dáte, to můžete udělat dobrým i špatným způsobem. Můžete to udělat tak, že toho člověka jakoby zkorumpujete a on se, on si na to zvykne a potom už bude pořád chtít, aby jste mu to dávali vy. To je velmi velký problém v rozvojové pomoci obecně, že může vyvolat tenhle syndrom závislosti těch příjemců. A nebo to můžete udělat tak, aby ten člověk se na tom jakoby zainteresoval, aby viděl, že je to pro něho dobrá cesta. Aby se sám začal snažit a pak ta rozvojová pomoc může fungovat. Pak to nejsou marně vynaložené prostředky. Zrovna u té adopce na dálku, jak jste tu zmiňovala, tam je velmi silná účast těch dětí na tom. Oni jsou velmi motivované chodit do školy, a proto je to docela, je to docela slibná věc, že by oni mohly, protože se samy musí snažit, takže vy oni mohly tuhle pomoc využít ku prospěchu svému i celé té své země.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže takhle by mohla vypadat, řekněme, ta účinná pomoc?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Má spoustu samozřejmě cest, má spoustu způsobů. My jsme točili s mnoha neziskovými organizacemi. Nejenom s českými, ale i třeba se španělskými, italskými, německými a vždycky jsme viděli, že záleží hodně na té expertíze, kterou ti lidé mají. Musí to být profesionální rozvojáři, jak se říká. Profesionální rozvojoví pracovníci, kteří přesně vědí co tam dělají. Nemůžete tam přijet a začít něco rozdávat. To můžete udělat, když je humanitární pomoc, když je cyklón třeba nebo když je nějaké ohrožení. Ale rozvojová pomoc je dlouhodobá, musí být systematická a musí zainteresovat ty příjemce v tom, aby měli sami zájem změnit ten svůj stav.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkala, že jste se samozřejmě velmi pečlivě připravovali s kolegy, s celým týmem na tuto cestu. Věděli, když jste řekli odkud jste přijeli, z Česka, třeba kde ležíme. Věděli o nás něco, ptali se, vyptávali se také? Byl zájem z té druhé strany třeba dovědět se něco o nás, o našem životě?

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Tak oni si to asi možná představují trošku zjednodušeně, protože pro ně jsme hlavně "muzungu", to znamená běloši. Tuší, že jsme z Evropy a třeba v případě těch vzdělanějších respondentů, tak oni si nás uměli i zařadit, když jsme řekli, že jsme sousedi s Německem, tak věděli, kde je Německo a tím pádem si uměli zařadit i nás. Ale jinak tam prostě pro ně jsme byli bílí cizinci a to znamená někdo, kdo má určitě peníze, takže se vyplatí zkusit, jestli by třeba nějaké nedal. Ale já se ani nezlobím na ty lidi za tohle, protože já si myslím, že my bychom určitě jednali stejně, kdyby to bylo naopak a kdyby k nám přijížděli zámožní cizinci a evidentně měli mnohem víc na rozdávání než máme my, tak určitě bychom to také zkoušeli. Takže to je třeba takové úskalí toho natáčení, že vlastně musíte hodně odmítat žádosti o příspěvky, o peníze, o nějaké dary. Nějakým způsobem se s tím vyrovnat, naložit s tím nějak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bych ještě připomenula názvy těch dokumentů, které jste vy s kolegyní Andreou Majstorovičovou natočili. Děti války, Děti míru, Afrika rodu ženského, Útěky do Evropy, to je příběh zase strastiplné cesty běženců, kteří hledají právě u nás v Evropě štěstí a naději. A Kávová spravedlnost. Krásný díl, ten zavoněl kávou, ale také problémy. Zuzano, naše dnešní povídání o Africe se chýlí ke konci. Já jsem moc ráda, jednak že se vidíme, že jste už fit a také, že jste nám přiblížila tento fascinující kontinent a jeho starosti. Přeji hodně úspěchů při dalším natáčení, dalších cestách, možná ne z Afriky ale z Evropy. Můžeme se těšit na nové dokumenty, Zuzana Šimůnková, redaktorka a dramaturgyně České televize byla hostem dnešního cestovatelského Jak to vidí. Vše dobře o opět na slyšenou.

Zuzana ŠIMŮNKOVÁ, redaktorka, dramaturgyně ČT, dokumentaristka
--------------------
Děkuji za pozvání, na shledanou.