Přepis: Jak to vidí Václav Šilha – 27. července

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte naladěn pořad Jak to vidí a už tradičně v něm o prázdninách cestujeme po světě. Kdo je tím dnešním hostem? Václav Šilha, fotograf, který fotografoval už na všech kontinentech, publikuje po celém světě a s ním se dnes vypravíme hlavně do Afriky, do Tanzanie. Vítejte u nás.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Děkuju.

Čtěte také

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, a s Václavem Šilhou se vrhneme rovnou do Tanzanie. Ale já bych to nejdřív trochu rozšířila. Vy máte hodně fotografií nejenom tedy zvířat, i když to je zase asi vaše hlavní doména, z afrického kontinentu. Čím je pro vás tenhle ten kontinent tak magický? Pro člověka i jako pro fotografa.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ono se to u mě hodně spojuje, protože já jsem začal cestovat ve spojení s fotografováním a dá se říct, že to trvá do dneška, takže u mě je to hodně spojený. Ale asi každej z nás má v sobě od toho dětství takovou tu představu tý romantický Afriky. Ona už to v podstatě vybudovala Joy Adamson a její lvice Elsa a podobný věci. A musím se přiznat, dodnes když si sednu v Keni, anebo v Tanzanii právě do auta, tak mi začne okamžitě znít v hlavě melodie taková ta ústřední z lvice Elsy. Takže je tam samozřejmě takovej ten klukovskej sen se tam někdy podívat. A ta Afrika pro fotografa přírody jako taková je takovej ráj trošičku, protože je tam samozřejmě velký množství zvířat, je tam ještě pořád spousta neporušený přírody, i když to není až tak úplně supr, jak by si člověk představoval mnohde, ale pořád to zůstává takovou tou klukovskou destinací, kde se člověk může podívat na lvy, vyfotit a je vidět lov gepardů a podobně.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrá. Podívejme se teď trochu na tu Tanzanii, která je dnešním tématem toho pořadu Jak to vidí, cestovatelského pořadu. Když řeknu slovo Tanzanie, co se vám hned vybaví jako první bez přemýšlení?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Serengeti.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem si to myslela.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Je to okamžitě Serengeti, protože je to opravdu nádhernej kus světa. Je to místo, kde lze opravdu fotografovat ty největší zvířecí příběhy, což je pro mě strašně důležitý, protože já samozřejmě, i když většina fotek mejch je takovejch, že jdou spíš do takovejch těch publikací, tak já mám strašně rád fotografie, který, který vypráví příběh, to znamená, že tam je nějaká akce, že se na těch fotografiích něco děje. A tady, když zůstanu delší dobu, tak si ten příběh můžu vyčekat, protože těch zvířat je tam opravdu tolik, že stačí tam jezdit tejden, čtrnáct dní a opravdu člověk na příběh narazí, ať už to je lov, ať je to starost o mláďata a tak dále, co tam všechno je. Takže samozřejmě znova v tom hraje hodně velkou roli písnička Lví král a podobný věci, takže to všechno dohromady dává takový to, když se řekne Tanzanie, tak je to samozřejmě Serengeti. Pak jako druhý okamžitě naskočí Ngorongoro, není o čem, protože myslím si, že tohlens to místo zná každej člověk, i když vůbec v Africe nikdy nebyl, protože už jenom ten zvuk Ngorongoro vyvolává úžasnej pocit.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To prostě voní jenom to slovo, člověk ho má plná ústa. Vy jste ale v podstatě úmyslně nenavštívil všechny národní parky a rezervace v Tanzanii.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano. Některý úmyslně, některý samozřejmě neúmyslně, protože až takovýho času nemám, abych všechno sjezdil, byl bych teda velice rád, ale ne. Ale jsou i některý parky, který jsou buďto čistě jenom lovecký, takže pro mě to nemá žádný význam, protože tam se zvířata bojí a já potřebuju ty zvířata vidět, fotografovat a nemá pro mě smysl, že když mě uvidí nějaká gazela na 300 metrů, tak uteče, což je například Selous, který není jenom lovecký, ono je rozdělený napůl, polovička je lovecká, polovička normálně turistická. Ale už i ty zvířata v tý turistický části vědí, že auto znamená nebezpečí. Takže to není tak úplně nejlepší. Ale těch parků je v Tanzanii opravdu tolik, že si tam člověk vybere vždycky. Takže tam není až takovej problém, že by museli nějak moc dlouho vybírat. Od už zmíněného Serengeti až po parky, který jsou na břehu Tanganiky.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tam zase určitě fotíte nádherné záběry zvířat, která se jdou napít, anebo zvířat, která přímo v tom jezeře nebo u něj žijí.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
U jezera Tanganika je jedna zajímavá věc, jsou tam dvě takový hlavní rezervace, to je Mahale a Gombe. A tady jsou šimpanzi. Takže to je úplně jiná kategorie, to je někde úplně jinde. Právě tyhles ty dva parky zakládala Jane Goodall, která tam dodneška nějakým způsobem působí, i když už tam nepůsobí tak často, jako tam působívávala. A pro mě to byl úžasnej zážitek, protože jsem strašně chtěl vidět šimpanze, hrozně jsem je chtěl nafotit. Když jsem teda nebo když jsme připluli po Tanganice ke břehu, a tak jsem viděl ty obrovský vysoký kopce, kam jsme se měli šplhat za těma šimpanzema, tak mě přišel i opravdu smích a říkal jsem si, že možná budu čekat na břehu, jestli se nepřijdou napít k tomu jezeru. Nicméně byli jsme nuceni šplhat, ale ten zážitek stál za to. Takže třeba tohle to je naprosto úžasný a člověk to má třeba spojený s koupáním.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Potkal jste tam někdy Jane Goodall?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Já jsem ji nepotkal, já jsem ji nepotkal v Africe, ale potkal jsem ji a mluvil jsem s ní několikrát při její loňské návštěvě Prahy, kdy tedy byla i v zoologické zahradě, takže pro mě naprosto fantastická žena. A je to zajímavá, protože já jsem si uvědomil jednu věc, když jsem s ní trošku mluvil, že v podstatě Afriku pro nás formovaly ženy, ne muži, ať je to Jane Goodall, Adamson, v podstatě je to zajímavý, že ony byly ty populizátorky tohohle všeho. A Fossey, nemlich to samý úplně jako. Takže ty ženy, já to říkám, když to řeknu teda úplně to, že mají kolikrát větší koule než ty chlapi, jo. Opravdu tam dokážou udělat strašnou spoustu věcí.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkal, že hledáte příběhy, aby ty vaše fotografie vyprávěly příběhy. Ponechme teď stranou ty příběhy zvířecí, teď jste krásně hovořil o těch ženách, které formují nebo formovaly náš pohled na Afriku. Hledal jste příběhy i při své návštěvě Tanzanie třeba mezi původním obyvatelstvem a vůbec jací ti lidé jsou? Tam je spousta kmenů.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Je tam spousta kmenů. A ono to pobřeží už takový je trošičku jiný, protože vliv arabský, kterej tam už je od nějakýho patnáctýho, čtrnáctýho století, je tam strašně znát to, že ty kmeny se tam v podstatě už smísily v podstatě do takový jednotvárný masy, takže to jsou všechno v podstatě, dá se říct, Arabové a podobně. Takovej ten asi nejznámější kmen, který pořád v tý Tanzanii je, protože to a to jsou Masajové, samozřejmě, protože jsou to krásný lidi, člověk je má opředený spoustou takovej těch představ o těch nomádech, což už bohužel dneska není tak úplně pravda. Jsou pořád pastevci samozřejmě, že jo, akorát s tím nomádstvím už to není až tak horký, protože oni nemají kočovat ani víceméně kam, protože buďto jsou všude okolo parky. A oni ani moc nechtějí, protože jejich velkou část příjmů je právě turistickej ruch. Takže já tam mám několik zajímavých příběhů s nima, protože vždycky když někdo říká Afrika, Tanzanie nebo Keňa, i když tam jich je míň těch Masajů než v tý Tanzanii, ta Tanzanie je taková hlavní, tak mi všichni říkají, Masajové, to je úplně úžasný, je to romantický a tohle to. Ono samozřejmě je horší, když tam člověk vidí vysokýho chlapíka, kterej je fakt krásnej, jak stojí v podstatě na tý jedný noze, opírá se o ten oštěp, tak si řekne, tak to je opravdu Afrika. A oni to vědí. Oni to Masajové samozřejmě moc dobře vědí. A spousta právě teďka Masajů dělá řidiče na Safari. A oni vědí, že není těžký utáhnout v podstatě turisty na jakoukoliv hloupost. A já jsem zažil jednou, když vyjel právě masajskej řidič a takhle jezdil po tý savaně a najednou se zastavil s tím autem, seděl a začal jako čichat, jako to samozřejmě lidi koukali, co se děje, a on říká: cejtím lva. A teď asi půl hodiny jako vyloženě kroužil a pak najednou tam v trávě ležel lev. A on říká: Vidíte to, já to cejtil. Ty lidi byli naprosto vyřízený, protože oni měli toho domorodýho průvodce, že jo jako, a ten jim opravdu vyčichal, vyčichal lva. Takže samozřejmě tam potom jako dýško lítaly dolary, že jo. A oni zapomněli na jednu věc, že ten lev už tam ležel tři dni, protože byl nažranej. Zadruhý, on vidí o hodně lepší než my, že jo, takže on toho lva viděl, takže to nebyl takovej problém. Takže dneska je to spíš až kolikrát komický, jak my je máme nějakým způsobem v podstatě zakreslený jako takový ty romantický. Oni nikdy lovci ani nebyli, že jo. Oni v podstatě byli většinu pastevci, že jo, oni bránili akorát ty svý stáda. Takže je to už dneska hrozně moc válcovaný tím turistickým ruchem, i když oni si pořád zachovávají svůj způsob života. To ano. Není to tak, že by oni si nějakým způsobem chtěli pozápadnit v podstatě ten svůj způsob, ale samozřejmě peníze tam hrajou velkou roli.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A máte pocit, že právě oni se stylizují čím dál tím víc do toho, jak my je chceme vidět, a že za chvilku se už i setře ten jejich romantický nános pro nás, abych tak řekla?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Určitě, určitě i tohlens to funguje, protože vím, že oni mají návštěvu těch svejch vesnicí pro turisty, kde tam nějakou hodinu tam člověk přijede, kdy oni se opravdu všichni převlíknou do těch barevnejch dek jako a začnou tancovat, zpívat, ukazovat nějakej ten způsob života. A sotva to auto odjede, tak se zase oblíknou tričku Adidas a jedou dál. Takže není to až takový. Takže tady bych asi doporučil návštěvníkům určitou obezřetnost, že to opravdu nefunguje tak, jak by si člověk představoval. O to nic. Mnoho z těchhle těch vesnic dneska funguje už spíš jako skanzen, i když my si to neuvědomujeme, my si to spíš ani nechceme uvědomovat. Samozřejmě, je to logický. Ale my bysme nejradši pořád viděli ty domorodce tak, jak máme, jak je máme vysněný, ale ono to moc dobře nejde jako zavřít je někam do nějakého, my si vás představujeme romanticky a prosím vás, chovejte se pořád romanticky...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle našich představ.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
A podle našich představ, nenakupujte v supermarketu, fakt nenoste tyhlens ty obleky, vždyť je to strašný, takhle si vás nepředstavujeme. Takhle to samozřejmě nejde. Takže musíme se s tím smířit, ale musíme zase na jednu stranu asi doufat, že oni si zachovají kus tý svý kultury.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A navštívil jste někdy typickou masajskou vesnici, která by nebyla tím skanzenem, která není na křižovatce turistických cest? A jak to tam vypadalo?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Navštívil. Je to velice podobný, je to velice podobný, akorát ty lidi zaprvý si hůř zvykaj třeba na fotoaparáty, moc se jim to nelíbí. Na rozdíl od těch turistickejch, tam už samozřejmě chtěj, tam se okamžitě postaví do pozoru a čekaj. Trvá to delší dobu, než s nima člověk nějakou, nějakým způsobem naváže kontakt. Potom jsou schopný ukázat zase spoustu jinejch věcí, který v týhle ty vesnici neuvidíte. To znamená třeba odebírání krve z krávy, protože to je jejich oblíbenej nápoj, že jo, krev smíchaný s mlíkem, který oni pijou. Takže tohlens to potom všechno je možný vidět. Ale těchhle těch vesnic je čím dál tím míň, protože těch turistů, který dneska přijížděj právě do východní Afriky, je strašně moc. Ta východní Afrika má jedno prokletí trošičku, a to je moře. Strašně moc lidí jezdí k moři a není pro nikoho problém si zaject na tři, na čtyři dny na safari. Takže je těch turistů strašně moc. Je to dobře pro Tanzanii, pro Keňu, pro tyhlens ty země. Ale bohužel se nekontroluje, kolik lidí tam přijede. To znamená, že ty parky jsou kolikrát opravdu velice navštěvovaný tím způsobem, že to je až destruktivní, což není dobrý.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes cestujeme s fotografem Václavem Šilhou po Tanzanii. No, a protože vy jste asi nejznámější jako fotograf zvířat, vraťme se ještě k těm zvířatům. My jsme to trochu nakousli v souvislosti s těmi šimpanzi. Ale já když jsem se dívala na vaše fotografie, tak jsem si uvědomila, a vy jste mi to sám potvrdil teď svými slovy, že ano, ta fotka vlastně má příběh nebo jsou to fotky, které na sebe navazují. Vy fotografujete stádo hrochů a tam najednou vidíte i příběh jednoho krokodýla v tom. Jak se vám to povedlo takhle fantasticky to nafotit?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ono je to úplně jednoduchý. Na to člověk musí mít štěstí, nic jinýho v tom opravdu není, protože...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak v tom není ten masajský nos.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ne, vůbec ne. A není v tom ani umění, není v tom ani umění, protože kdyby vedle mě stál kdokoliv jinej, kdo ani v podstatě neumí fotit, tak to vyfotí stejně. Spousta fotek vzniká tak, že tam je opravdu vyloženě jenom náhoda. Samozřejmě na spoustu věcí potřebujete, když už si nějakou fotku vymyslíte, tak už tam musíte něco umět. Ale třeba konkrétně u tohodle to byla náhoda. A...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to bylo? Pamatujete si to ještě?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
No, bohužel je tam jedna věc, že u těchhle těch fotek si člověk moc nepamatuje ten příběh jako takovej, protože je ošizenej o to tím fotografováním. Já jsem viděl, že se tam něco hnulo, že protože ty hroši byli ve vodě, jelikož oni do tý vody kálej, jsou tam, je tam hodně ryb. To znamená, že tam jsou i krokodýli. No, a ten krokodýl lovil okolo ryby a pak se z ničeho nic octnul veprostřed toho stáda hrochů a dostal takovej ten nejhloupější nápad, jakej krokodýl může kdy dostat, přejít suchou nohu po hřbetech těch hrochů na břeh, no, a to se mu samozřejmě vymstilo a ty hroši ho zabili. No, ale já si z toho nepamatuju vůbec nic. Já si akorát pamatuji, že jsem si říkal, ježíši, hlavně nezblbni tu clonu, hlavně tam dej pořádnej čas. A vím úplně to samý, co vidí ten člověk, kterej se kouká na moje fotografie. Já si pamatuju jenom těch sedm fotografií. A kvůli tomu jsem strašně rád, že jsem do tý Afriky nebo že tam jezdím opakovaně, protože dneska už nemusím tolik fotit, protože vím, že třeba tuhle tu scénu už mám vyfocenou a že si můžu jenom dívat a je to strašně moc.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak do těch fotografií dáváte ten život, protože když se na ty fotky člověk podívá, tak nejenom mapují život těch zvířat, ale i když je to fotograf, fotografie je samozřejmě statická, ale máte pocit, že ta zvířata jsou v pohybu. Vy je tak vnímáte, a proto to takhle zachytíte?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Já ty zvířata vnímám, že každý to zvíře má nějakej příběh, z nějakýho příběhu přiběhlo nebo z nějakýho příběhu běží. A je nesmysl vám tady tvrdit, že všechny moje fotky jsou takovýhle. Tohle to jsou vybraný fotky, opravdu ty, který vidíte, jsou vybraný fotky z tisíců. Akorát potom člověk musí mít trošičku nebo musí umět trošičku ty fotky vybrat a selektovat, jako jo. A proto mám rád tyhle ty fotky. Nejhorší pro fotografa, co může bejt, když někde ve starý fotografie a musí k tomu napsat k tý fotografii každý popisek o nějakých patnácti větách, co na tý fotografii vůbec je. Úplně nejlepší fotografie je ta, kterou nemáte bez popisku v podstatě a na člověka mluví.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta fotka to nepotřebuje ten popisek. Vy jste se zmínil o tom, že když jste viděl poprvé ty šimpanze, tak jste měl chuť rozhodně ne za nimi, za nimi běžet do těch hor. Které zvíře z těch, které jste potkal v Tanganice, které jste si vyčenichal nebo na které jste měl štěstí, jste fotil nejradši a které se vám fotilo nejhůř, že jste si říkal, teď ho musím zachytit v té jeho pravé podobě.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Já to teda rozšířím na Tanzanii, nejenom na Tanganiku, protože Tanganika byli hlavně šimpanzi. V Tanganice jsem měl obrovský štěstí. Já jsem si vysnil fotku. Já jsem si vysnil fotku šimpanze, kterej loví guerézy, což se občas stává. Ale já jsem věděl, když jsem tam jel, že to je science fiction. Naprostý science fiction. Prostě vidět šimpanze lovit to je to... Mně se to povedlo, strašnou náhodou se mi opravdu povedlo to chytit. Takže za to jsem byl, a to bylo to obrovský štěstí. No, ale pak jsou takový věci úplně v podstatě obyčejný, že já jsem tři roky jezdil do Keni a Tanzanie, hlavně do Tanzanie, a chtěl jsem vyfotit levharta. Nebylo možný. Každej turista, kterej přijel večer do tý Lodže, mi ukazoval foťák a všichni ho tam měli, já ne, jo. Až po těch třech letech se to opravdu zadařilo a potom už jako nějakým způsobem to šlo. Takže tohlens to. No, a potom mojí takovou libůstkou jsou krokodýli nilský, protože na ty mám opravdu štěstí. Podařilo se mi pár opravdu zajímavejch fotek právě při těchhle těch akcích, protože já jsem strašně dlouho dokumentoval právě velkou migraci zvířat, která jde ze Serengeti tanzanský do Masai Mara, což je v Keni, takže pořád jsem jezdil asi deset let sem a tam. A tam se těch příběhů odehrálo opravdu hodně. A tam lze právě vyfotit v akci i krokodýly, což jsou většinou netečný zvířata. Takže nejhůř se mi některý kočkovitý šelmy, protože oni když se nažerou, tak oni vydržej ležet pod tím keřem ležet tři dni, že jo jako, a člověk může dělat cokoliv a nehnou se, že jo, takže to je potom těžký.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký máte vztah třeba k takovým méně populárním zvířatům? Máte je také na svých fotografiích. A já bych řekla, že i ty jste fotil s hlubokým vztahem k jejich způsobu života. Mám na mysli šakaly, ale hlavně hyeny, mrchožrouti. Ty většinou bývají hodně, hodně opovrženíhodní.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano, bývaj a je to strašlivě nespravedlivý, je to strašlivě nespravedlivý, protože například hyeny v některých oblastech ulověj víc kořisti samy než lvi. Lvi jsou taky mrchožrouti, odhání, nebo mrchožrouti, odhání, oni nejsou mrchožrouti ani hyeny že ne, oni odhání v podstatě od kořisti někoho jinýho. Takže samozřejmě ano. Ono je to celkem jasný, protože už kvůli náhledu lidí a kvůli tý ochraně přírody každá ta oblast má nějaká svoje vlajková zvířata. Takový ty opravdu hezký, krásný, aby ty lidi začali mít tu přírodu rádi a začali ji třeba chránit a mohli na to dávat peníze. Přispívat čímkoliv, tak je vždycky potřeba vypíchnout pár takovejhle zvířat, slon, gepard, ale těžko se bude vypíchávat hyena, že jo. To asi tak nějak... Anebo zase zvíře, které nikdo nezná, že jo jako jo. Takže já k tomu mám samozřejmě vztah jako dobrej a velice rád to fotím, protože to je úplně něco jinýho.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dneska cestujeme po Tanzanii. Hostem je fotograf, který se hlavně specializoval, možná mohu říci, na focení zvířat, protože vy jste mi, pane Šilho, říkal, že od těch zvířat pomalu přecházíte k těm, no, dejme tomu, nejvyšším zvířatům, k lidem, a za nimi také cestujete. Už jsme zmínili ty Masaje právě tady v Tanzanii.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano. Já ne že bych se chtěl úplně distancovat od zvířat, vůbec ne, pořád to bude asi pořád to hlavní, co budu fotit. Ale při svejch cestách, a je jich opravdu hodně za těch posledních patnáct let, co jsem najezdil, tak jsem si všimnul jedný věci, já už jsem to asi několikrát říkal, že my vidíme v mnoha místech úpadek a zkázu přírody. Já jsem se to snažil vždycky nějakým způsobem zachytit, ale pak jsem si všimnul další věci, že jak ztrácíme přírodu, tak možná i rychleji ztrácíme kulturu lidí, který jsou na těch místech. Viz Masajové, viz lidi na kterýmkoliv místě na planetě. Takže já jsem začal dělat tohle to. Jsou to kolikrát i aranžovaný fotky, že ty lidi tak ani oblíkaný nechoděj, já je poprosím, jestli by se mi neoblíkli do obleku, který oni nosej třeba jenom na slavnosti a nějakým způsobem si je naaranžujou tak, aby bylo vidět, že tohle to ještě před deseti, dvaceti, třiceti lety existovalo, ale za dvacet let nebudu mít už ani ten oblek a už je nikdo neuvidí takhle. Takže bych já je moh chytit na těchhle těch fotkách.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tihle ti lidé, nejenom Masajové, ale i třeba různé indiánské kmeny a podobně, mají něco, když se podíváte na všechny kontinenty, co mají společné, co je spojuje a v čem jsou všichni stejní?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Všichni stejní a co je spojuje? Ale to je to, že ... asi ze začátku to, že si strašně moc nechtěj brát svoji kulturu, ten začátek je určitě stejnej. A pak přijdem my, já nerad říkám oni, protože to jsme my, že jo, v podstatě se vším vybavením a tohlens to, a oni viděj, že život může bejt jednodušší, protože opravdu může bejt, protože když já ukážu fotku indiánskýho bojovníka z Jižní Ameriky, kterej stojí a usmívá se, protože co má jinýho dělat, když na něj mířím fotoaparátem, logicky, tak mi všichni říkaj, takhle vypadá štěstí. Já jim říkám, to vůbec není pravda. My jsme ty šťastný lidi. Oni mají spoustu starostí, který my si neumíme představit. Oni když je bolí zub, tak jdou a vytlučou si ho kamenem. To je přece strašný. A oni vidí potom to, že my jsme nějakým způsobem, že ten podle nás by šel ten život zlehčit, tak se strašně rychle dostávaj do toho kolotoče toho, že přebíraj ten náš konzum, což není až tak úplně dobře. Ale ono ať přebíraj ty dobrý věci, který tady máme, protože to je naprosto v pořádku. My přece opravdu nemůžeme, jak už jsem říkal před chvilkou, odříznout, ale ať nezapomínají, odkud pocházej, co uměj a co znaj. A hlavně to, co oni znaj a co uměj, to oni budovali a v podstatě zkoušeli tisíce let a během deseti let v tom to může bejt ztracený. Vidím to konkrétně u těch indiánů. Jejich znalost o přírodě, o rostlinách je naprosto fenomenální. No, ale za dvacet let to opravdu nikdo nebude vědět a my zase budeme úplně na začátku a budeme zkoušet, jestli tam ta rostlina funguje na tohlens to nebo na tohlens to. Jestli ta rostlina vůbec ještě bude.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je zvláštní, že my si vždycky říkáme, že tyhle ty různé kmeny nebo skupiny lidí, no, už je máme všechny zmapované, ti byli všichni objevení někdy už do konce toho devatenáctého století, eventuálně začátkem dvacátého. Ale není to pravda. Jsou kmeny různé, o kterých víme, co já vím, šedesát let.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Samozřejmě jsou i takový kmeny, který o kterých víme šedesát let. To byl ten příklad, kterej jsem uváděl před chvilinkou, kmen Huaorani, kterej byl objeven nebo kontaktovanej, objeven je strašně špatný slovo, ale kontaktovanej v roce 1956. Takže nedávno. Ale během posledních dvaceti, pětadvaceti let od těch opravdu indiánů jako takovejch v podstatě udělali strašnou kus takový ty cesty k nám. Bohužel se ještě tam objevila nafta a podobný věci, takže tam byl samozřejmě obrovskej nebo je tam obrovskej problém, změna stravy, obrovskej problém, pro zuby, pro všechno, jo. Takže jako ať chceme, nebo nechceme, podepisujeme se na tom, protože my jsme na tom tu cestu dlouhou od ničeho k tomu, co máme, to byla opravdu dlouhá cesta, oni to mají všechno během dvaceti let, to nejde ustát, je to strašně špatný.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Fotil jste zvířata, fotil jste lidi po celém světě teď v poslední době. Máte ještě nějaký sen, která místa a proč byste chtěl navštívit, takhle na závěr toho dnešního povídání?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Určitě mockrát ještě Afriku, to bezesporu. Jakoukoli, je mi to v podstatě jedno, protože je to pro mě takový, taková jako srdcovka opravdu. Co se týče dalších destinací, určitě, a to hlavně kvůli lidem, Indii, protože Indie je nesmírně barevná, je tam spousta kmenů, když už jsme u toho, je tam spousta příběhů. Takže tohle to. Ale já mám jako opravdu těch nápadů strašně moc. Ale teďko ještě na to sehnat jako čas a samozřejmě peníze. Ale i když se nepodaří už téměř takřka vůbec nic, tak já jsem strašně spokojenej, protože viděl jsem toho dost a ještě pořád je tady Evropa, kterou nemám zmapovanou vůbec, ale vůbec a za to se opravdu stydím. Si pořád říkám, že bych to nechal na potom, tak možná až bude nějaký potom, tak udělám Evropu.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Až bude potom, uděláte Evropu, ale dnes jsme si s Václavem Šilhou, fotografem zvířat i lidí, povídali o jedné z jeho afrických lásek, o Tanzanii, a právě jsme vlastně mapovali váš pohled nejenom na ta zvířata, která jsou nebo byla pro vás ta nejpodstatnější, ale právě i na ty lidi a na ty lidské příběhy. Pane Šilho, já vám na závěr popřeji, abyste ještě nafotil mnoho lidských i zvířecích příběhů a aby se vám podařilo zachytit ten zlom, který ještě nás třeba čeká a ten pravý život těch původních obyvatel ve všech místech, která navštívíte. Děkuju fotografu Václavu Šilhovi za jeho návštěvu v dnešním pořadu Jak to vidí, no, a zítra bude hostem stejného pořadu dokumentaristka Jarmila Štuková. Samozřejmě že se na vás těší také Světlana Lavičková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.