Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 11. dubna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je monsignore Václav Malý, světící biskup pražský. Já vás vítám, dobrý den.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste se vrátil u Ugandy, kterou jste navštívil jako předseda Rady spravedlnost a mír při České biskupské konferenci. Kam všude jste se podíval a jaký byl vlastně cíl vaší mise, vaší návštěvy?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem především doprovázel skupinu pracovníků Arcidiecézní charity Praha, která v Ugandě financuje různé velmi bohulibé podniky, o nichž za chvíli tady budu mluvit. Takže já jsem tam byl především z titulu těch, kteří se zabývají a rozvíjejí charitativní činnost, ale samozřejmě, že jsem se také zajímal o stav lidských práv. Uganda je poměrně malý stát, který je na rovníku, je asi třikrát tak velký jako Česká republika, má 28 milionů lidí, je to mladá společnost. Průměrný věk bohužel je velmi nízký. Jenom pro představu, u nás v Evropě, že jo, tak v průměru 75 let se dožívají muži, ženy, zatímco tam okolo 50 let. A jsou tam veliké problémy především v nemocnosti, hodně je rozšířena nemoc HIV a malárie. Ale je tam vysoká natalita. Takže když jsem se tak informoval u různých lidí, u biskupů a dalších, tak je běžné, že rodina má až 10 dětí. To samozřejmě vytváří i sociální nerovnost, sociální napětí, protože nezaměstnanost je vysoká, asi okolo 50 % a na druhé straně negramotnost je mnohem nižší, než například v Jižním Súdánu, kde jsem byl vloni v zimě, kdy v Jižním Súdánu je až 70 % tamních obyvatel negramotných, zatímco tady těch negramotných je asi okolo 30 %. Je to země, která je většinou křesťanská, je tam asi 80-90 % křesťanů a asi 10, možná 15 % muslimů. Takže to je země, kde není napětí mezi muslimy a mezi křesťany, jako v některých jiných afrických zemích. Ti křesťané zase jsou ještě členy několika křesťanských církví, nejvíce je vyznavačů římsko-katolické církve, kterých je asi okolo 40-45 %. Z ostatních křesťanských církví jsou tam anglikáni, řečtí pravoslavní, adventisti a potom takzvaní letniční, kteří přicházejí především tedy ze Spojených států. A tady bych chtěl říci, že mě mrzí na Spojených státech, že když při těch úvahách geopolitických analyzují tamní představitelé situaci tak, že si nedají větší pozor na průnik těchto nových křesťanských společenství, kteří přinášejí zároveň peníze, ale zároveň také působí nezdravým způsobem mezi tamními křesťanskými církvemi. A samozřejmě potom to tedy vyvolává napětí. Já jsem se s tím setkal v Iráku, setkal jsem se s tím v Severním i v Jižním Súdánu. A na to je třeba si dát velký pozor, protože to potom vzbuzuje nelibost vůči Spojeným státům jako takovým, protože tito takzvaní evangelikálové přinášejí peníze, je to takzvané náboženství prosperity, když budeš věřit, tak budeš se mít jako lépe a tak dále a zároveň získávají ty lidi, protože jsou chudí, těmi penězmi, a to není opravdu tedy čistý způsob. Tak to jenom taková poznámka vedle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká místa jste, promiňte, navštívil? A jak vůbec na vás místní lidé reagovali? Bylo snadné, nebo složitější přiblížit se k nim ve smyslu získat nějak důvěru, aby se otevřeli, aby si pohovořili?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem navštívil s tou skupinou charitních pracovníků jednak hlavní město Kampala a potom jsem navštívil v diecézi Logazi, to je na východ od toho hlavního města Kampaly, navštívil jsem některá města, kde právě arcidiecézní charita jednak postavila, jednak financuje provoz nemocnice, zároveň tam také financuje provoz základní školy a potom takzvaného Technického institutu, a to mě velmi tedy nadchlo. A o tom bych teď trošku chtěl pohovořit, protože pro mě to bylo něco nového a chtěl bych tedy pochválit pracovníky Arcidiecézní charity Praha. Co se týká té nemocnice, tak tam je 87 lůžek, ta nemocnice je rozdělena na 5 oddělení, já jsem tem otevíral nové oddělení pro matky těsně po porodu, působí tam 4 lékaři, 27 zdravotních sester, 9 porodních asistentek, je tam také rentgenolog, také je tam anestatik, a jsou tam další administrativní pracovníci. Celkem ta nemocnice zaměstnává 92 lidí a já jsem tedy navštívil všechna ta oddělení a dokonce, jak už jsem tedy řekl, jsem požehnal a otvíral nový prostor této nemocnice. Samozřejmě jsou to skromné podmínky, ale pro tamní lidi to znamená hodně. Protože tam většinou matky rodí doma a dovedete si představit ty hygienické podmínky, nejsou úplně nejlepší, tudíž tady v čistém prostředí, pod odborným dozorem. Zároveň tedy se tam léčí malárie, ale pomáhá se těm lidem, kteří jsou nakažení HIV. Bohužel v Ugandě je velký problém polygamie. Protože mužové jsou často nezodpovědní a často mají na několika místech poměrně početné potomstvo, a to je problém tedy i pro křesťanské církve, jak toto usměrnit, zároveň samozřejmě co se týká křesťanství, tak to není jednoduché, protože ano, oni jsou většinou pokřtěni, zúčastňují se bohoslužeb, ale zároveň také pěstují domácí kulty, takzvaný animismus. Takže to vůbec jako není jednoduché. Ti lidé mě přijali, když jste se ptala, velmi srdečně, jsou velmi spontánní a bohoslužba, když trvá jenom hodinu, tak se to pokládá za odbytou bohoslužbu, tam trvá 2-3 hodiny. A při té jedné bohoslužbě na místě, kde se staví nový kostel, tak jsem jako čestný také host seděl vedle pana arcibiskupa a pan arcibiskup občas mě pošťuchoval, že jo a říkal: Tak co, je to krátké nebo je to dlouhé? A zároveň jsme probrali mnoho věcí při té bohoslužbě, protože, když ti lidé spontánně zpívali, tak on se mě ptal, že jo, já nevím, jak u nás žije církev a podobně. Tak pro mě to bylo takové neobvyklé. Zároveň samozřejmě rytmus je v nich a to jsem zažil i v Jižním Súdánu, ty ženy jsou nádherně oblečené v pestrých hávech. Kde vyperou tyto hávy, protože, když člověk vidí ty chatrče a v podstatě žádné sociální zařízení, tak to se jenom divím. A to mě tedy zaujalo, tam je ještě hodně taková ta přirozenost zacházení s dětmi. Víte, tady, když matka zachází s dítětem, tak aby nenastydlo, aby ho neofoukl větříček, peřinky a všechno možné celá rodina, kdežto oni to tam berou jak opičky, jo, to dítě vezmou jednou rukou a ty děti jsou přisáty na tu matku během bohoslužby klidně kojejí, tam třeba byl pěvecký sbor při té jedné bohoslužbě nádherné, ty ženy a mladí mužové zpívali a ta jedna žena, že jo, zrovna kroutila zadkem a najednou vytáhla jedno prso a to dítě začala kojit a zároveň zpívala a kroutila se, to je něco takového jako neobvyklého, ale je to tak jako přirozené. To nemá s žádným exhibicionismem a už vůbec ne s nemravností nic společného. Tak to mě tedy velmi oslovilo a velmi zaujalo. Ti lidé byli srdeční a v té nemocnici to opravdu mě vzalo za srdce, víte, když tam vidíte ty bezmocné umírající lidi, tak si člověk říká, díky Bohu za to, že se někdo o ně stará i v těch těžkých okamžicích. Protože se tam zachrání hodně lidí ještě před ukončením života. Jinak na 20 tisíc tam bylo provedeno ambulantních vyšetření během loňského roku v té nemocnici a celkem bylo v té nemocnici 6 tisíc pacientů. Takže na to, že je to v takových skromných podmínkách, tak je to úžasný výkon. V té škole, ta škola má patronát svatého Jana Nepomuckého, známého českého patrona, který byl shozen z mostu, když se mu pomstil král Václav IV., že ho nechtěl poslechnout a jemu vyhovět, tak tam jsem světil sochu. A samozřejmě to je zase jako něco jiného. Oni mají smysl pro slavnost. Víte, Češi jsou takoví skoupí na to, projevit city a vůbec na takové té slavnosti, tak to velmi váží, jestli se toho zúčastnit nebo ne ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Asi vůbec, jak vyprávíte, monsignore, tak jsou velmi spontánní a prožívají to, jak víru ...

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Prožívají to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... nebo další události.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Takže samozřejmě, když jsem pokropil tu sošku, že jo, tak to vidíte ty rozzářený oči a něco se děje, a ta soška potom byla vystavena uprostřed toho školního nádvoří. A tam chodí celkem 390 dětí, což je dobré, že jo, že se stanou gramotnými a potom tedy mají také naději pro svůj budoucí život, že se budou moci zapojit do nějakého výrobního procesu. Ale co mě hodně nadchlo, takzvaný Technický institut, v podstatě učňák, kde je 310 žáků, děvčat i chlapců a oni získají kvalifikaci. Děvčata, že budou krejčové nebo kadeřnice, chlapci zedníci, automechanici, truhláři, to jsou všechno velmi potřebná řemesla, takže mají naději, že když potom založí rodinu, takže nebudou odkázáni jenom na nějaké milodary. To všechno tedy financuje Arcidiezní charita Praha a já jsem rád, že jsem na těch místech byl a všude bylo to přijetí velmi srdečné, i na tom Technickém institutu, kde jsem také krátce promluvil k těm studentům a studentkám. Takže díky Bohu za to, že jsou u nás lidé a instituce, samozřejmě nejen charita, které si všímají toho, co se děje ve světě a nevidíme tedy jenom to, co se děje u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan posluchač v e-mailu vás zdraví a prosí o dobré slovo vaše, kterým byste podpořil bratry křesťany na Ukrajině, či v Sýrii. Určitě tuto situaci sledujete.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Sleduji ji velmi pozorně tuto situaci. Že jo, v Sýrii teď byl zavražděn jezuitský kněz, křesťané jsou tam v mlýnici, jak stále opakuji, v Sýrii jde o náboženský boj, samozřejmě na to se navalí také různé politické a mocenské zájmy, je to napětí mezi šíity, mezi sunnity a křesťané jsou v té mlýnici a bohužel i mnoho křesťanů utíká ze Sýrie a opravdu je nebezpečí, pokud ta válka bude dále pokračovat, že, a to se týká třeba Iráku, že jednoho dne by tam také křesťané nemuseli být. A to by byla ostuda, protože křesťané v těchto krajinách jsou od 2. století. V Sýrii žije celkem 9 křesťanských církví, ve velmi dobrých tedy vztazích. Především jsou soustředěni ve městě Aleppo, což je druhé největší město Sýrie po Damašku. A na Ukrajině, samozřejmě je třeba si všímat Ukrajiny, to, co se stalo, to je naprosto nemravné, je to proti mezinárodnímu právu a já doufám tedy, že rozpínavost současného ruské elity nebude pokračovat a že východní Ukrajina zůstane součástí ukrajinského státu. Tam je třeba především upozornit, aby přestalo napětí mezi pravoslavnými církvemi, tam jsou tři pravoslavné církve, také napětí mezi řecko-katolíky a některými pravoslavnými, protože to nevydává dobré svědectví, zároveň, aby nepodlehli ani křesťané nacionalismu, to je vždycky nebezpečné a aby opravdu si byli vědomi, že patří do Evropy, že Evropa je nechce pohltit, ale, že chápeme jako součást evropské kultury, je to křesťanství východního ritu, ale křesťanství velmi vzácné a oni nás mohou obohatit zase i svojí tradicí. Ať se to týká pravoslavných, nebo řecko-katolíků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik jsme my u nás v Česku, možná i ve střední Evropě solidární vůči lidem v nesvobodných režimech a co bychom vlastně mohli pro ně udělat?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak nejznámější organizací je Člověk v tísni, musím pochválit, jsou to většinou mladí lidé a on právě Člověk v tísni, tedy ta organizace se snaží nejen pomáhat sociálně, charitativně, ale právě také, že sledují stav lidských práv v různých částech světa. A to myslím, že je dobrý příklad a zároveň, že to vrhá také dobré světlo na část mladé generace, že ti lidé opravdu jsou třeba v těch místech za ne příliš výhodných podmínek a že se tam snaží pomáhat a zároveň informovat svět, co se tam děje. Jak pomáhat?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako prostý občan třeba, že těch organizací je samozřejmě i více, ale třeba konkrétně jeden člověk?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak jednak finančně, ale přirozeně dávat si pozor, jaké organizaci ty peníze dám a zároveň, aby byla kontrola na místě. Když už jsem mluvil o té charitě, tak je dobře, že Arcidiecézní charita má člověka na místě v Ugandě, který sleduje, že ty peníze, které se zde vyberou, že skutečně jdou na ten účel, ke kterému jsou určeny. A zároveň solidarita. Jednak se zajímat. Dneska není problém otevřít Internet a kliknout si na tu kterou zemi a seznámit se s tím, jaká situace tam je. O tom dost tady často mluvíme, abychom nemysleli jenom sami na sebe. Zadruhé je možno, já tomu říkám posílat kartičky. Poslat pohled, nebo korespondenční lístek představitelům té které země a žádat o propuštění toho, nebo onoho politického vězně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Má to nějaký efekt?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Samozřejmě, že to má. Pokud ten člověk se stane známým tím, že na jeho podporu přijde určitý počet těchto pozdravů, těchto žádostí, tak už si ten režim dá pozor, aby s tím člověkem zacházel lépe. Já neříkám, že bude hned propuštěn, nebo, že se nemůže stát, že bude dokonce popraven, ale přece to vzbudí pozornost. A to máme zkušenosti i tady před rokem 1989, čím více, já tomu říkám kartičky, těch kartiček bylo, tím více si tehdejší mocní dávali pozor. A to platí i pro ty diktátory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V neděli 27. dubna budou svatořečeni dva bývalí papežové, Jan Pavel II.a Jan XXIII. Které činy, monsignore, byly během jejich pontifikátů mimořádné, které vy byste osobně vyzdvihl?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak Jan XXIII., civilním jménem Giuseppe Roncalli, Josef Roncalli byl zvolen jako papež v roce 1958 a jeho největším činem je, že svolal II. Vatikánský konsil. Který otevřel okno církve do světa. Byl to člověk velmi tradiční, historik, ale život ho naučil, že není možno jednat jenom podle nějakých předem daných předpisů, že je třeba reagovat na situaci. On byl v diplomatických službách Vatikánu a jako nuncius v Bulharsku například zachránil dost Židů, protože zorganizoval vlaky, které odvezly Židy do, na bezpečná místa. To se poměrně málo ví. Potom má velikou zásluhu na uklidnění situace ve Francii po II. světové válce, kdy prezident de Gaulle, pozdější prezident de Gaulle chtěl velmi potrestat katolické biskupy, kteří spolupracovali s takzvaným vichistickým režimem a on zprostředkoval mírné zacházení, zprostředkoval jistou nepsanou dohodu ve Francii a tu situaci velmi tedy uklidnil. A samozřejmě tedy otevřel ten druhý Vatikánský konsil, udělal to symbolicky, je třeba otevřít okna Vatikánu. A o druhém vatikánském konsilu bychom tady mohli mluvit hodiny a hodiny. A byl to člověk srdce. Například, když k němu přišla Jacqueline Kennedyová a on moc neuměl anglicky, tak měl připravenou nějakou řeč a místo toho najednou jí objal, tam je ve zvyku do dneška, že žena musí být tak jaksi zahalena před papežem a tak ji objal, to bylo tenkrát naprosto něco neobvyklého, neřekl žádný projev a ona z toho Jacqueline byla úplně vedle, byl to pro ní jeden z největších jako zážitků. Tak to jenom krátce k tomu Giuseppe Roncallimu. A Jan Pavel II., civilním jménem Karol Wojtyla, tak to se dotýká i nás. Je to jeden z mužů, který má zásluhu, že padla železná opona, protože díky tomu, že byl zvolenej papežem, povzbudil Poláky, vznikla Solidarita, vznikl veliký odpor v Polsku, který byl na čas utlumen, ale rok 1989, to je veliká také zásluha Poláků, kteří byli ochotni pokládat svůj život. A právě tím, že měli jistotu, že v Římě je někdo, kdo je morálně podporuje. Zároveň to byl člověk a na Poláka to je úžasné, který otevřel nové vztahy k Židům. On totiž jako chlapec měl také zkušenost s Židy ve městě Vadovice a on dokonce se kamarádil s jedním chlapcem, který se potom stal hlavním rabínem izraelským a otevřel diplomatické vztahy se státem Izrael a on používá pro Židy velmi krásný takový titul "starší bratři ve víře". A mnohokrát tedy požádal o odpuštění, že bohužel tedy v křesťanské civilizaci se stalo to s Židy, co se stalo, ty hrůzy, že jo, vrcholící tedy potom holocaustem během II. světové války. Pak to byl člověk, který navštívil poprvé mešitu, v roce 2000. No něco nepředstavitelného, dobře víme, že ten vztah křesťanů a muslimů je velmi složitý do dnes a on udělal toto gesto. Potom to byl člověk, který řekl, že byl Hus dobrý kněz a že to byl reformátor, o tom se tady málo ví, v roce 1999 byl kongres o Janu Husovi v Římě a na závěr toho kongresu účastníci byli přijati právě Janem Pavlem II.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vlastně oba, promiňte, že vám do toho vstupuji, byli jaksi reformátoři.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ano, protože Jan Pavel II. je viděn jenom v nějakých takových striktních postojích vůči sexuální morálce, ale nevidí se ta druhá tvář, ta druhá stránka jeho působnosti. Potom 1986 setkání představitelů světových náboženství v Assisi v Itálii. A modlitba za mír. No, něco nepředstavitelného do té doby. Byl to člověk charismatický, člověk, který procestoval jako papež takřka celý svět, člověk, kterého moc nebavilo úřadovat, samozřejmě bylo možno také, a je možno, říci určité výhrady, například, že příliš nechal centralizaci kúrie, že ne úplně měl pochopení pro všechny teology, takzvané teologie osvobození v Jižní Americe a ve Střední Americe, ale to už je další kapitola, o tom bychom si mohli pohovořit někdy jindy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Papež František má na co navazovat.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Papež František má na co navazovat, ano. Protože Jan Pavle II. si hrál s těmi médii. Je kolik politiků by bylo rádo, kdyby umělo zacházet s těmi médii tak, jako on. Papež František není ten, který by si s těmi médii hrál, ale zase tedy svým vystupováním stále tedy poutá pozornost médií, takže ta, ten zájem je obrovský a musím říci, že Jan Pavel II. právě pochopil i úlohu médií, ať už si myslíme o té mediální době, jestli je to dobré, nebo není, ale to je zase jiná kapitola.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobře. Tak to necháme třeba na příště. Teď máme ještě pár minut na vaši oblíbenou kulturu. Ale spíš byste rád zavzpomínal na jednu osobnost.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Letos se vzpomíná v těchto měsících na Bohumila Hrabala, Milana Kunderu, Karla Krause, Karla Kryla, Jaroslava Šerých, vynikající umělci, spisovatelé. Ale já bych chtěl zmínit, že v březnu zemřel jeden opravdu tichý služebník kultury. Byl to muž, který byl zaměstnán v agentuře Foibos a především jeden z organizátorů festivalu České divadlo, který měl 18.ročníků a tento festival spočívá v tom, že zvou mimopražská divadla z celé republiky do Prahy, aby zde představila některé ze svých představení. A tento tichý služebník toto organizoval a bohužel teď to nepokračuje, tak já doufám, že někdo na to naváže. Byl to člověk noblesní, člověk, který se nesunul do popředí, o němž se asi moc nebude mluvit, tak mně to přišlo velmi líto, když jsem se tedy dozvěděl, že zemřel. Já jsem mu zavázán také tím, že on mi vždycky sehnal lístek a já se vždycky těšil, když nějaké mimopražské divadlo hostovalo v Praze v rámci tohoto festivalu a mohl jsem tam s klidem jít, že budu mít lístek. Takovou noblesu, takovou skromnost málokdy člověk zažije. Takže bych znovu připomenu jméno magistra Josefa Černého, organizátora festivalu České divadlo. A my Pražáci potřebujeme být konfrontováni, nemůžeme si myslet, že jenom všecko se děje tady. Tudíž já bych si přál, aby ten festival České divadlo pokračoval, aby se toho někdo ujal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik přání i dnešní zamyšlení biskupa Václava Malého. Já vám za to děkuji a přeji vám hezký den.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. V pondělí se, milí posluchači, můžete těšit na názory předsedy Nejvyššího správního soudu doktora Josefa Baxy. Hezký den a nadcházející víkend přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.