Přepis: Jak to vidí Sandra Miholová – 28. srpna 2017

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech při putování světem přeje Zita Senková. Dnešní pozvání přijala Sandra Mihulová, česká diplomatka. Já vás vítám, dobrý den.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cestování máte v podstatě přímo, nepřímo v popisu práce?

Čtěte také

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Mám, je to tak a v podstatě já cestuju celý svůj život, takže to bylo poměrně přirozené jako volba povolání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zaposlouchejte se s námi do postřehů a poznatků Sandry Mihulové. Dobrý den. Jak už zaznělo, diplomat má cestování a poznávání dané země, ve které působí, také v popisu práce, ačkoliv samozřejmě to hlavní poslání je jasné, je dané. Cestujete ráda?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Samozřejmě. Já si to nedovedu bez toho představit, ten život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik má vůbec diplomat během svého působení čas cestovat, poznávat?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Já si myslím, že by si ho měl udělat za každých okolností, vždycky, je to součást toho povolání. Člověk musí tu zemi poznat, poznat ji dobře. Nejenom stran turistického cestování, ale za účelem poznání těch lidí, aby člověk vůbec věděl, jaké jsou tendence, co zpracovává, co zrovna tou společností hýbe. Samozřejmě i před odjezdem se musí na to připravit studiem historie, reálií a všeho, co s tím souvisí. Jinak by to nemělo smysl být v té cizí zemi. Třeba, když jsem jela do Vietnamu, což je asi to nejvzdálenější, co jsem absolvovala služebně. Pro mě to byla cizí země, ohromně mě to lákalo. Když jsem se dozvěděla, když jsem dostala papír černý na bílým, že tedy jedu, tak v podstatě první, co jsem udělala, bylo, že jsem zavolala domů a druhý, co jsem udělala, bylo, že jsem zavolala za filozofickou fakultu a zeptala jsem se, jestli by bylo možné, abych šla poslouchat na hodiny u vietnamistů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pronikla jste taky do tajů tohoto pro nás přece jenom vzdálenějšího jazyka?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Minimálně, trošku. Bylo to zábavné zejména po návratu. Samozřejmě vietnamsky nemůžu tvrdit, že bych uměla. Plynule nijak, stačí mi to nebo stačívalo mi to na nákup. Proč mi to stačívalo, je to tónový jazyk, když člověk se v tom nevyskytuje, v tom prostředí, člověk ztratí nebo minimálně já, byť mám výborný hudební sluch, jsem strašně ztratila cit pro ty tóny. Neslyším to u sebe tím, že nemám s čím porovnávat. A když člověk je v riziku, že použitím stejného slova mluví buď o stole nebo o tužce nebo o lese, tak výsledek nemusí být vždycky šťastný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To by mohlo skončit i nějakou diplomatickou nótou nebo nákupem něčeho úplně jiného.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Nebo nějakou hroznou sprosťárnou, přesně tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ačkoliv ten jazyk byla angličtina nejspíš.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Hodně angličtina, fungovalo se hodně přes tlumočníka, což byla taky nová zkušenost, aktivní práce s tlumočníkem ať už konsekutivně nebo přímo. To bylo taky velmi zajímavý, že se člověk musel naučit taky vlastně mluvit tak, aby ten tlumočník to udržel, přetlumočil to, co člověk chce. Vždycky si vybavím svého starého profesora na univerzitě, který říkal, ono není podstatné to, co říkáte, ale to, co lidi slyší. A to člověk potom kolikrát viděl při tom překladu, že ten, s kým se člověk snaží přes toho tlumočníka mluvit, že odpovídá na něco úplně jinýho. A pak si člověk uvědomil, že třeba nemohl vždycky nadávat jenom tomu tlumočníkovi, ale že se třeba i sám trošku nepřesně vyjádřil a že to tou tichou poštou se potom vrátilo poněkud zkreslené.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vzpomínáte na léta strávená ve Vietnamu?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Velmi, velmi ráda. Samozřejmě tam byly věci, které byly velmi nemilé, ale se kterými člověk sám neměl moc možnost dělat. Když si představím ty strašný situace, ty fronty na ty víza, ti chudáci lidi, co stáli na té ulici pod tím žárem slunce a doufali, že se vůbec dostanou ten den na řadu. Ale tam my jsme neměli kapacitu to dělat nějak rychleji. Je to problém, který je vlastně docela dlouhodobý tam v té relaci. Jako člověk sám, když vidíte staré lidi nebo ženy s malýma dětma, těhotný, že stojí pod tím sluníčkem a že s tím v tu chvíli vlastně vy nemůžete nic udělat, tak je to nepříjemné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Měla jste, předpokládám, určitě mnoho možností podívat se do různých částí této pro nás exotické země. Jak na vás Vietnam a co konkrétně nejvíce zapůsobilo?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Hlavně vždycky zapůsobí lidí. Oni jsou úžasní, oni jsou opravdu úžasní, otevření. Teď mluvíme o letech 2000 až 2004, čili poměrně už dneska daleko dozadu. Příkladem já jsem přijela v dobu, kdy se zaváděla světla v dopravě, semafory. Tak už jenom sledovat, jak lidi, kteří nikdy nefungovali na semaforech, jak se s tím učí zacházet. Byly reklamní spoty, kde se ukazovalo lidem, jak tedy, co je červená, co je zelená. Dnes to působí hrozně vzdáleně. Ti lidi byli ohromně otevření. Člověk, když přijel do těch vzdálenějších provincií, kde třeba opravdu nikdy neviděli bělocha. Komunikační bariéra, moje vietnamština naprosto zoufalá, jejich nějaký cizí jazyk žádný neexistoval, ale byla to úžasná ukázka toho, jak daleko se člověk dostane gesty a s úsměvem a že opravdu všechno jde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co tehdy věděli, jaké měli povědomí o České republice?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Československo, Karel Poborský, fotbal. Aspoň v těch vzdálenějších relacích. Potom někdo si třeba vzpomněl na Koh-i-noor, ještě byl poměrně rozsáhlý projekt vzdělávání ještě za starého režimu, takže kdekdo znal někoho, kdo studoval v Praze, takže Prahu. A jednou za čas se i stalo, že třeba jsme někam jeli a v poměrně šílené dopravě tehdy tehdejší řidič pravil něco sprostého a ten, co to způsobil na to motocyklu, se otočil a s krásným úsměvem plynulou češtinou pravil: jé, čeština, to je krásné. A přitom ta nadávka nebyla vůbec hezká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakými proměnami ta země během vašeho pobytu, když jste tam působila na naší ambasádě, jaký kus udělal Vietnam? Co byste řekla?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Ohromný. Já bych řekla, že tam tehdy stačilo, že člověk jel na dovolenou na 2 týdny a přijel zpátky a už někde stál nový dům. Doprava, asi bych řekla, že v průměru, ale lehký odhad, když jsem přijela, tak na spoustě motocyklů, co tam jezdilo vždycky, ještě byly kola, tak v průměru třeba sedělo 5 lidí. A když jsem odjížděla, tak 1 nebo 2. A to nebylo o tom, že bylo míň lidí, ale bylo to o tom, že bylo víc motocyklů, míň kol, začaly jezdit autobusy. Ty zkraje tam, fakticky já si je nevybavuju, infrastruktura.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se řekne Vietnam dnes, co vám, řekla bych, tak jako okamžitě, automaticky naskočí, s čím si spojujete tu zemi? Vy jste pak pracovně působila zejména v Evropě nebo jste v Evropě, v Německu nyní několik let, máte za sebou misi ve Švýcarsku. Co je pro vás Vietnam?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Nádherná země, otevřený lidi. Pro mě to bylo ještě, vždyť mně bylo 27, když jsem tam přijela, takže ještě taková ta část mládí, když člověk je úplně otevřený, sám saje jako houba. Takže vlastně všechny možnosti, pokrok. Asi si vybavím ten úsměv.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký byl ten přechod, Sandro Mihulová, z Asie do Evropy?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Strašný. Mně ta Asie chybí dodnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím si vás získala?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Těžko říct. Asi tím, že se pořád něco hýbe, pořád se něco vyvíjí. Vlastně nějakým způsobem člověk získá pocit, že není nic, co by nešlo. Absence negativity. Takhle to je a tohle už jsme zkoušeli, tohle už nebudeme dělat, tak to mi nepřišlo, že by tam fungovalo. Aspoň ne u lidí normálních.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Více optimismu jste cítila?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Asi ano a možná i ten pocit toho, že to, že třeba je někde chudoba, nemusí znamenat automaticky, že se snižuje životní kvalita po stránce citové nebo psychologické. Když člověk potom se opravdu přesunul, tehdy v tom Vietnamu opravdu ta nabídka zboží ve srovnání s Evropou byla velmi malá, rozhodně pro Evropana byla úplně jiná, my přece jenom konzumujeme trošku jiné věci z hlediska druhu zboží. Člověk přijel do Berlína a zjistil, že má na výběr ne ze 2 druhů, žlutá, červená marmeláda, ale že tam je celý regál, který je 3 metry vysoká a, já nevím, kolik metrů dlouhý a je na něm jenom marmeláda. A člověka to skoro v tu chvíli až vyděsilo. Proboha, jak já si mám vybrat z tolika marmelád? Mně by v tu chvíli skoro vyhovovala ta žlutá a ta červená. I to, že ty lidi, že si pořád mají na co stěžovat. A to není jenom Berlín, to je i tady doma, že vlastně si člověk říká, jak my se máme v mnoha ohledech fantasticky dobře a vždycky najdeme něco, nad čím bysme si mohli postesknout, něco, co se nelíbí. Tohle možná byl takový ten hlavní rozdíl. A potom třeba pro mě paradoxně v tom Berlíně anonymita, která najednou uhodila. Tehdy ještě Vietnam nebyl objevený jako velká turistická relace a těch pár cizinců, co nás bylo, nás bylo ve městě možná 200, 300 z hlediska ambasád, o víkendu to narostlo na 1000, 1200, kdy se humanitární pracovníci a různí rozvojáři vraceli z regionů do města na víkend. Ale my jsme se vlastně více méně všichni znali mezi sebou. A teď člověk přijel jako normální prachsprostý bledý běloch do města plnýho obyčejných bledých bělochů, nevyčníval ničím, nikoho neznal. Sice najednou bylo příjemné, že člověk uměl jazyk a že se domluví úplně sám, že nemusí ruka, noha, že není horko, že je čisto, všechno funguje. Pak člověk vstoupí do nějakýho výtahu a najednou vidí český poslance a říká si, co tady proboha dělají, jak se sem dostali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Se Sandrou Mihulovou nahlížíme pod pokličku života diplomatky, ale také nadšené cestovatelky. Co vám lidsky dala a dávají ta léta strávená mimo domov?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Vlastně úplně všechno, to jsem já. Jsem trošičku, někdy si říkám nebo když jsem slyšela poprvé, to muselo být někdy z kraje 80. let, když vyšla písnička od Paula Younga Whereever I lay my hat, that´s my home, Kam položím svůj klobouk, tam jsem doma. Já jsem v tomhle asi trošku, když už člověk je v tom určitým škatulkování, já jsem v tomhle pejsek. Já mám ráda lidi, ráda cestuju, dokud kolem mně jsou lidi, který já mám ráda. Pořád potřebuju objevovat něco nového, takový to určitý značkování. Nejsem ta kočička, která potřebuje svůj domov a která má ráda svůj dům, já potřebuju tu změnu, jsem na ní zvyklá. Já jsem kdysi i uvažovala nad tím, kde se to ve mně bere a asi už od útlého školního věku, já jsem narozená ve Švédsku, vyrůstala jsem ve Švédsku. Tam se škola dělí na stádia, která jsou oddělená vždycky po 3 letech. Čili, vlastně člověk byl zvyklý už na ten rytmus, že 3 roky minimálně v jedné části školní budovy, než člověk byl větší a starší a směl být důležitý a jít do druhý části budovy nebo dokonce začít v jiné škole a tak. Takže ty změny vlastně v těch 3, 4letých cyklech pro mě jsou od začátku vžité a normální. V létě jsme vždycky byli někde pryč. Takže pro mě to je normální. Já si velmi těžko dovedu představit, že bych někde úplně zakotvila navždycky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vracíte se do Švédska?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Vzácně, vzácně. Ne, že bych tam nechtěla nebo že by se tam nelíbilo, je to krásná, úžasná země. Ale fakt je ten, že my tam nemáme rodinu, moje kamarádky ze školy, když si sama vzpomenete, jak často jste v kontaktu s kamarádkama ze základní školy nebo z gymnázia.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zřídka. Rodný Prešov v mém případě.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Přesně tak, přesně tak, čili jsme na tom stejně. A koneckonců Praha je tak krásná destinace. Nebo když jsem byla, ať už v tom Berlíně nebo v Bernu, tak moje kamarádky všechny řekly a proč bys jezdila sem, my přijedeme navštívit tebe. Takže ano, vídáme se, udržujeme ten osobní vztah, ale pejsek se posunul dál a kočičky přijíždí na návštěvu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Po čem švédském se vám stýská?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Tak teď to vyzní velmi neromanticky, ale stýská se mi po čerstvých rybách, po chlebíčku s čerstvýma krevetama vylovenýma přímo z moře, pak samozřejmě po té nádherné přírodě, po tom mimořádně čistým, čirým vzduchu. Ten není nikde jinde. Půlnoční sluníčko, to už jsme zpátky v romantice. Po nádherné věci, a to má hodně co do činění s osobním přístupem a výchovou lidí, něco, co se jmenuje allemannsretten, právo každého. Je to vlastně soubor 10 pravidel, který umožňují každýmu cestovateli nebo kdo pobíhá, projíždí územím, aby tam stanoval, zdržoval se, překračoval hranice pozemků. Samozřejmě ty ostatní pravidla jsou doplňujícího charakteru a sdělují, že člověk tedy nesmí nic pokazit, že se má chovat jako doma, že se tam nesmí utábořit napořád. Ale už ta svoboda, ta volnost že je v pořádku, že si otevřu vrátka a přejdu pozemek. Samozřejmě nedělá se to na rodinných zahrádkách. Patrně to pochází ze starých dob, když se osidloval sever a ti lidi, kteří šli s tou sekerou a manželkou vybudovat nový život na sever a potřebovali cestou přespat, tak bylo potřeba jim umožnit pasáž. A ten způsob života nebo tato možnost je zachována dodnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Našla jste třeba ve Švýcarsku, kde jste působila jako konzulka, kousek té švédské romantiky?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Určitě. Až na to, že Švýcarsko má jednu obrovskou výhodu oproti Švédsku, a to je, že je podstatně jižnějc a je tam tepleji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co jste objevila ve Švýcarsku?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Spoustu věcí. Samozřejmě jsem jako každý, kdo tam projede, viděla spoustu krav, spoustu krásných zelených luk, úžasné údolí, která připomínají některá ta údolí. Ementál třeba připomíná ohromě Vysočinu nebo Šumavu. Zelený kopečky, naprosto mírumilovný. Ta členitost, že člověk popojede o malý kousíček dál, na mapě to vypadá blízko a vy zjistíte, že musíte tedy objet poměrně široký kopec, abyste se tam dostala. Takže to trvá den. A najednou je krajina nesmírně divoká, už se třeba dostanete přes ty horský průsmyky, kde v nejpernější letní den je pořád zima, leží sníh. Úžasný zvířátka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, co se Švédska týče, tak jsem teď zaregistrovala zprávu, že na západě Švédska se podařilo natočit vzácného bílého losa, což je naprostá rarita skandinávské tundry.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
To tedy skutečně je. K tomu se váže i spousta legend, že někdo viděl bílého losa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co to znamená?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Někdo to má za ohromný štěstí, někdo za ohromný neštěstí. Ale asi jsou tak vzácní, že se to dochová v těch pohádkách, když tam někde nějakej byl. Asi chudák neměl dlouhej život, protože se určitě stal štvancem, že ho chtěli všichni vidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak byste možná popsala, pokud najdeme rozdíly v mentalitě, třeba Švédska a Švýcarska nebo Švédů a Švýcarů?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Tak ono by se dalo začít i tím, co je dneska Švéd, co je dneska Švýcar, potažmo, co je dneska Čech, protože všichni asi máme v sobě krev z různých dob našich dějin. Když naši v 68. přišli do Švédska, tak to byla velmi homogenní společnost, kde těch cizinců bylo málo. Dnes jich, teď nechci plácat procenta, ale je opravdu určitě kolem 20 procent. Už když já jsem byla ve škole, tak se říkalo, že třetina obyvatelstva je 1. nebo 2. generace. Čili, ta homogennost v průběhu 20 let zmizela. Takže ta mentalita samozřejmě i jídelníček tím najednou doznal značných změn. V tom Švédsku lidi jsou otevření, ve Švýcarsku jsou taky otevření. Mentalita ta typicky švédská se určitě trošičku posunula. Byla vždycky taky velmi otevřená, taky zvědaví lidi. Je to evangelická země, oficiálně evangelická země, čili samozřejmě to náboženství se na tom odráží. A tam je třeba ten hlavní rozdíl oproti tomu Švýcarsku, že je fakticky téměř nemožné paušalizovat. To Švýcarsko je složený z několika náboženství, tedy hlavně katolictví, evangelictví a navíc tedy 4 jazykové oblasti, takže úplně jiný jazyk, odlišná historie, je to konfederace. I v tom hlasování je vidět ohromný rozdíl, jak dopadají referenda na stejná témata ve francouzské oblasti, dopadají častokrát úplně jinak než v německé oblasti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem s obdivem nejenom u nás v Česku skloňujeme švýcarskou přímou demokracii. Jak tam v praxi funguje? Jak jste to zažila během působení?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Funguje v praxi výborně. Troufla bych si tvrdit, že je málo míst na světě, kde může takhle fungovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím to, že to tam tak funguje?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Je to stará demokracie, ti lidi jsou na to naučení. Není to něco, co my bysme si teďka řekli, jé, tak pojďme o všem hlasovat přímo. Je to o tom, že ten Švýcar je nejenom teď ze školy, ale po dlouhé generace naučený, že má hlasovat ne sebestředně, ale tak, aby to bylo dobré pro všechny. Není to nutně jenom ten kompromis, ale to, aby další generace se měly dobře, aby to fungovalo. Třeba příkladem Švýcaři si odhlasovali v nedávné době, že nepotřebují další týden dovolené. Tento dotaz, kdybysme položili, troufnu si říct v libovolné jiné zemi, bude to mít 100procentní volební účast a všichni řeknou, že je chtějí víc dovolené. Švýcaři si to ekonomicky spočítali, dali na doporučení spolkové rady, to je vláda, že to není úplně ekonomicky výhodné pro zemi. Šli do sebe a řekli si, že vlastně je to dobrý tak, jak to je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pragmatici?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Tak. Ale pragmatici altruisté nebo s delším pohledem do budoucna, co to znamená.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ne to krátkodobé nebo vidí trošku dál než za roh.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Přesně tak. Nejenom ta představa, jé, tak to je skvělý, tak příští rok budu moct jet ještě na týden k moři. Ne, tady tahle krátkozrakost tam není. A to se obávám, že chce opravdu velmi, velmi dlouhodobou výchovu. Zároveň i Švýcaři sami si uvědomují, že hlavně digitalizací už ty různý podpisy, který je potřeba k těm různým referendům, že se snadněji získávají, možná někdy až moc rychle a že může dojít k hlasování o věcech, kde to možná chce určitý vzdělání, kde i třeba profesoři, kteří se tematikám věnují celý život, nejsou jednotní ohledně toho, jak by to mělo být a najednou běžný lid velmi citově začne rozhodovat a to potom taky není nutně vždycky dobré.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Politické centrum moci Švýcarska, ten asi i hospodářský motor regionu, to je Bern, kde jste přímo žila. Johann Wolfgang Goethe v dopise své přítelkyni Charlottě von Stein označil Bern za město za nejkrásnější město, jaké kdy viděl. A to napsal v roce 1779.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Tak já s ním naprosto souhlasím samozřejmě. Ne, viděla jsem spoustu měst, asi je těžko říct, co je nejkrásnější. My doma neříkáme jinak než Berníček. Berníček je úžasný, kouzelný město opravdu i architektonicky. Z mého osobního pohledu já nepocházím z velikánského města, to město, kde jsem ve Švédsku vyrůstala, bylo poměrně malé. Bern je velký dost na to, aby to bylo velké město, aby člověk měl pocit, že je ve městě, že všechno je k mání. Zároveň Bern je dost malý na to, aby člověk během 10 minut byl mimo město v té krásné přírodě. Geografická lokalita fantastická. Sednete na vlak, 4 hodiny později jste v Paříži nebo o něco míň v Mnichově, Miláno. Vlastně na dosah 10 minut tramvají téměř odkudkoliv na ten vlak, který jezdí často a je čistý, komfortní, krásný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A čistá je také, pokud se nepletu, řeka, která protéká Bernem Aara. Vykoupala jste, jak je prý zvykem třeba o polední přestávce nebo osvěžila o polední přestávce?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
O polední přestávce jsem tam nebyla nikdy, to by se ani nestihlo z úřadu. Navíc já mám dlouhý vlasy, takže s tou mokrou hlavou zpátky do práce by to nebylo úplně dobré. Ale po práci mnohokrát. Na rozdíl od domácích já bych tam asi neskočila sama. Taky každý rok je několik mrtvých, protože, jak tam jsou ty mosty přes tu řeku, ten proud je dravý, je silný, tak se stane, že se někdo nešťastně strefí do toho sloupu. Ale je to opravdu takové trošku trade mark toho Bernu, že lidi v létě do tady té nádherné ledovcové vody modrá, modrá, modrá, do toho se nedá neskočit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste, jak už je jasné, velká světoběžnice. Já prozradím také sportovkyně. Pozorujete na sobě nebo vaše okolí na vás vliv těch bohatých zkušeností ze zahraničí? Čemu vás třeba právě to poznávání, život v naprosto odlišných kulturách naučilo? Kam vás posunulo?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Asi větší shovívavost, možná i chvilkama, byť se s tím nechlubím obvykle veřejně, ale taková ta míra sebekritiky, kdy člověk přijde večer domů a říká si, no, ale tohle byl vynikající nápad, tohle oni dělají líp než my. Nebo aha, tady jsem možná udělala botu, protože tady ta kultura je jiná, já jsem to podhodnotila. Jistě, člověk sám nad sebou musí uvažovat mnohem víc. Já, když si teďka vzpomenu do doby, kdy jsem se balila mezi tehdy delším pobytem v Praze, jsem byla minule 5,5 roku doma, a před odjezdem do Švýcarska, tak jsem zrovna balila. Čili, domácnost vzhůru nohama, všechno v krabicích, jak to tak bývá, člověk sbalí něco, co si myslí, že už nebude potřebovat, pak to potřebuje. Teď to hledáte v nějaké krabici, o které už vůbec nevíte, kde je a padl mi do rukou článek jednoho psychologa, populárně vědecký článek, kde doporučoval lidem, aby si za účelem zachování bystrosti a flexibility, že by si měli lidé aspoň jednou za čas v kanceláři postavit odpadkový koš na jiné místo. Aby museli jakoby zastavit a neházet tam ty papíry automaticky. A teď já jsem se kolem sebe rozhlídla a viděla jsem tady ten šílenej nepořádek a říkala jsem si, já jsem tak ráda, že vím aspoň, kde mám ten odpadkovej koš.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Už máte trénink v balení. Teď vybalujete z Bernu věci.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Je to tak. Zjišťuju jako každý diplomat, jako každý cestující, že mám spoustu věcí 2krát i 3krát, něco možná i víckrát a stejně mě to neodrazuje. Přidalo se samozřejmě pár dalších beden, který jsem si řekla, že není potřeba vybalovat, že je vezmu s sebou takové, jaké jsou, až to někdy zase půjde někam dál. Předpokládám, že to skončí jako minule, že ty bedny zůstanou nerozbalené kvůli mé už v té době sladké nevědomosti o tom, co v nich je. Asi to budu vybalovat v důchodu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A cestuje s vámi také pes, kterého jste si přivezla z Hanoje, z Vietnamu, věrný společník čtyřnohý. Jak se z vašeho pohledu mění cestování, zvyklosti turistů, trendy, nároky?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Já bych řekla, že dneska, pokud narážíme i na to cestování s tím zvířátkem, tak ty světové trendy, čím civilizovanější země, tím lepší vztah k těm zvířatům. Já, když jsem přijela z té Hanoje do Berlína, tak jsem měla strach, že přece jenom pejsek bude muset být hodně sám doma, že nebudu moct s ním chodit tak, jak jsem zvyklá, on byl můj stín. Tak jsem si říkala, no, chudák pejsek, tentokrát to pro něj bude těžší. Já jsem vkročila do jedné restaurace s tím, že se zeptám, jestli vůbec smím přijít dovnitř s tím pejskem nebo jestli ho smím uvázat venku. No a než jsem se stihla zeptat, tak už tam stála stříbrná miska s vodou a už se mě ptali, jestli mu smí dát buřtíček. Čili, ten zážitek byl úplně naopak. Dnes, když už kvůli víkendovým nějakým výletům nebo tak, když se podívám na booking Česká republika, zadám filtr, že chci cestovat s tou psí tlapičkou, co tam mají jako symbol, tak zjišťuju, že většina hotelů absolutně nepřipustí, aby tam byl pejsek. Když člověk telefonuje a ptá se, jestli by to bylo možné, tak to jsou různý vyprávění o alergiích a já nevím, o čem možným. Zatímco, když si načtu stránky ve Švýcarsku, v Německu, ve Francii už dneska taky, tak se na mě vynoří stovky hotelů, kde pejsci jsou nejenom vítaní, ale kde i třeba při příjezdu člověku dají balíček s pochutinkama pro pejska. Takže tohle se mění docela dost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Užijete si teď chvíli Česko?

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Tak já doufám, že ano. Teď už je to pro mě zase další štace a musím říct, že jsem nadšená. Já jsem byla teďka, ano, delší dobu pryč. Byla jsem venku 5,5 roku. Jak jste sama říkala, tak ano, sportuju, běhám. To je takovej příjemnej okruh, když si člověk udělá těch 10, 20 kilometrů, že je to také tempo, které je takové, že člověk stihne sledovat a koukat se kolem sebe. A není to jako procházka, kde jste omezená na přece jenom stejný časový úsek na menší prostor. A já úplně nadšeně zjišťuju, co všechno se opravilo, jaký nový stavby jsou v mým nejbližším okolí. Já vždycky přiběhnu domů a říkám, tati, hele, tam je nová večerka, tam je novej obchod, tam opravili ten starý dům, tu zříceninu, ten zámek, ten už je krásně omítnutej. A tatínek, který tady chodí procházky, je mu 85, tak říká, aha, tak já tam budu muset zajet autem se podívat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže nyní nastal čas na poznávání Česka.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Jistě. A jsem nadšená.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Sandra Miholová, česká diplomatka, byla hostem cestovatelského Jak to vidí. Já vám za to děkuji, za vaše postřehy, názory a přeji, ať se vám na dalším působišti líbí a samozřejmě daří. Mějte se pěkně.

Sandra MIHOLOVÁ, česká diplomatka
--------------------
Já vám moc děkuju za to, že jsem mohla přijít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.