Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 20. ledna

20. leden 2017

Hostem byl spisovatel Pavel Kosatík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje všem Zita Senková. Dnešní pozvání do Jak to vidí přijal spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den, vítejte.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den, přeju pěkné mrazivé ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakým otázkám se chceme dnes věnovat? Odkazu Jana Palacha a hledání způsobu, jak jeho čin nejlépe tématizovat v současné době. O čem jsou pohledy a v čem jsou pohledy zahraničních odborníků na naše dějiny přínosné? O čem vypovídá spor o Benešův charakter? Inspirativní poslech. Uplynulo 48 let od smrti Jana Palacha, studenta filozofické fakulty, který 19. ledna 1969 podlehl následkům sebeupálení. Jakým způsobem jeho čin, pane Kosatíku, co nejlépe, možná co nejvhodněji tématizovat v současnosti?

Čtěte také

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já si myslím, že by to měli dělat lidi s nějakým vztahem k té věci, nemyslím teď jenom pamětníky, těch už možná ubývá, ale měli by to dělat nejvíc asi lidi, který jsou schopni si představit, o co šlo, opravdu to celé obsáhnout. Ono někdy se to interpretuje jenom jako reakce na okupaci, ale ona to spíš byla reakce na ten jakýsi marasmus duchovní, kterým procházela česká společnost, čili to, nač on reagoval nebo proti čemu se snažil zburcovat, se ani tak netýkalo ruskejch nebo jinejch okupačních vojáků, ale tady našinců nebo našeho obyvatelstva a toho, jak se k tý okupaci v té rozbíhající se normalizaci /nesrozumitelné/, čili nemělo by se to dělat mechanickým způsobem, no. Kdyby to všechny televize točily od rána do večera, tak by to lidi měli plný zuby. Musí se o tom mluvit se vztahem k té věci, tak ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Známe nebo uvědomujeme si, když hovoříme právě o Janu Palachovi, možná se to bude lišit u různých generací právě nejenom ten čin, to rozhodnutí Jana Palacha, ale vůbec i ten kontext. Možná už jste to nyní naznačil.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ale tak já bych to zas neviděl černě, asi jak kde. Hodně se, hodně se to liší, ale já si nemůžu stěžovat. Lidi, mezi kterejma se pohybuju a je to velmi, velmi široká škála, tak mají, jako dokážou svou představivostí tohle to obsáhnout. Jako dřív se člověk často setkával s lidmi, kteří to považovali třeba za druh sebevraždy a pak se používal takový bonmot, že sebevrah je člověk, který pohrdá životem, ale ten, kdo pohrdá smrtí, tak jako zřejmě Jan Palach to udělal, tak to je spíš mučedník. No, tak věřím, že to není jenom nějaká taková rétorika, ale že má smysl i o těch slovních, i o těch pojmenování přemýšlet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký je odkaz možná i pro vás osobně Jana Palacha pro dnešek, pro současnost?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, že na spoustě věcí záleží a že, že opravdu, no, to jsou zas ty patetický věci, no. To člověk si zase vybaví toho Jana Patočku nedávno vzpomínaného v souvislosti s Chartou, na tu jeho sentenci, že jsou věci, pro které stojí za to trpět a tak dál, nebo na Masaryka, kterej říkal, že smrt není to nejhorší v životě, my všichni si přejeme žít, já tady po ránu nebudu ponurej, všem přeju všechno dobré, aby jejich děti rostly, aby se všichni radovali ze života, ale nicméně, když jsou krizové situace, tak je potřeba neprchat nebo je dobře, když ne úplně všichni utečou před výzvami, které ta situace dává. Já bych nedokázal to, co Palach, ale zároveň na něho myslím velice často a je to prostě, je to dobře, že takové lidi v dějinách máme, poněvadž jsou měřítkem pro naše jednání i tam, kde my bychom to třeba sami nebyli schopní následovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lze třeba najít nějaké paralely mezi tehdejší dobou, Palachovým činem a dneškem?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To bych si netroufal říct. Ono, že jo, to hledání paralel má smysl v tom, že to může někdy člověka, dejme tomu například uklidnit, že si řekne no, tak fajn, tak to třeba prožívám jako hrůzu nebo co mě děsí, tak už tady bylo a možná v horší podobě a tak se nepodělám, ale zároveň nevím, no, jestli zase na druhé straně do neodvádí pozornost trochu od té současnosti. Já se vždycky snažím s vědomím paralel podporovat ten pocit, že každá doba je jedinečná, i ta naše, abychom náhodou nezlenivěli jenom tím, že si to v hlavě tak nějak přibližně připodobníme něčemu dávnému. My musíme hledat pro ty naše současný strachy a obavy řešení nová. Říkám, ten Palach například nám v tom může pomoct, ale, ale nezachrání nás. Musíme si to odpracovat zase ještě jiným způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Motivaci nebo možná inspiraci právě v osobnosti Jana Palacha našli studenti 5 fakult Univerzity Karlovy, který připravili projekt Encyklopedie migrace. Cílem aplikace je odborně analyzovat a vysvětlovat jevy spojené s migrací do zemí Evropské unie a citovala bych tady slova Jakuba Mučky, jednoho ze zakladatelů projektu, tak jak je otiskl Deník: "S Palachem se netroufáme srovnávat, jeho oběť ale inspiruje. Jan Palach je dnes pro nás především živým symbolem člověka, který cítí odpovědnost a za svět kolem sebe a chce mu sám něco dávat." Tolik citace.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Vidíte, tak to je senzační paralela, to je lepší mnohem odpověď, než jak jsem před chvilkou odpověděl já, protože to je odpověď činem, který zdánlivě s tím Palachovským vzorem nemusí tolik úzkou spojitost, ale jak vidíme, tak vychází to zdola, to, to je vždycky senzace. Já se vždycky raduju, když se v médiích objeví nějaká zpráva, že studenti někde něco, někde něco podnikli, protože tomu věřím, že jsou ještě neotřískaní, nezpovykaní, nezkažení tolik tou mediální a jinou realitou, čili nechci přeceňovat žádnou novou událost, ale z týhle tý, když jsem si o tom přečetl, tak jsem měl velkou radost, poněvadž oni by taky mohli říct, nám do toho nic není, že jo, mohli by se tvářit, že možná někde existujou nějaké kompetentní státní instituce, které se tím zabývají a ztratili, uplynula by možná spousta času, než by zjistili, že žádná taková instituce třeba vůbec neexistuje. No, tak, tak jim to nedá, oni se toho chopěj sami, začnou informovat přes web veřejnost o všech možných věcech, které souvisí s uprchlickým problémem, a jak jsem pochopil, je mezi nim a dost lidí, který, kteří sami, myslím, že hlavně na Balkáně prošli, že jo, těmi uprchlickými tábory, takže není to nějaký teoretizování zdálky jenom přes papír a přes texty, ale jsou to lidi, kteří to viděli, pomáhali, byli na místě a tak dále. Jako činorodější chování si těžko představit. A znova říkám, přichází to od lidí, který mají život před sebou, takže je naděje, že s tím hned tak nepřestanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kteří jsou třeba zrovna ve věku, v jakém byl Jan Palach před těmi téměř 50 lety a možná je to vlastně i otázka nebo jeden z možných způsobů, jak jsem se ptala v úvodu, Pavle Kosatíku, jak teda tématizovat ten jeho odkaz v dnešní době.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak jasně, tak převádět to do aktivity.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, kdybychom se podívali do oblasti filmu, před nedávnem vznikl nový, co se týče vlastně reflexe, rozhodnutí Jana Palacha snímek nebo trilogie Hořící keř. Nyní se připravuje další film, a to podle scénáře Evy Kantůrkové. Nevím, jestli máte už informace, jaké pojetí třeba zvolila, v čem se liší od toho?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Mně se zdá, že je to zajímavá věc. Ten Hořící keř, třídílný cyklus, posluchači ho asi mají v dobré paměti, šel nedávno a s velkým ohlasem, pardon, tak zachycoval spíš to, co následovalo. Začíná to prostě výjevem na, na rampě muzea na Václavském náměstí a odráží to to, jak to prožívala společnost, je tam taky příběh Jana Zajíce a tak dále, čili to, co následovalo potom. Kdežto to, co podle mých informací píše nebo napsala paní Kantůrková, tak je spíš ten vnitřní příběh Palachův předtím, to znamená, jak se to vlastně v té jeho hlavě a srdci rodilo a jakej to byl vlastně člověk, poněvadž o tom zas nemějme iluze, my o tom moc nevíme. Vyšly sice knihy, tuším, že péčí historika Petra Blažka, jedna velmi dokonce dobrá a pak řada pamětnických svědectví, jako je to k dispozici, ale nemám pocit, že i když se o to zajímám, tak že bych měl v hlavě bůhví jak plastickej portrét toho jeho rozhodování a toho, jak on k té úvaze došel, a říkal mi o tom režisér, kterej to chystá a zdá se, že ta látka nově uchopená bude ještě asi o něco plastičtější, že to bude, než byl ten Hořící keř, že to bude opravdu složitej vnitřní portrét, poněvadž oni, jako nebude to určitě pojednáno hagiograficky. Ten člověk byl kromě toho, že měl vysoká vnitřní etická měřítka, tak byl taky hodně rozporuplnej a dá se na tu jeho povahu dívat z mnoha stránek. Oni tam předtím, pokud vím, nebudou uhýbat. Já jsem na to velmi zvědav, protože fakt to nabízí velké možnosti plastického portrétu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V českém překladu vyšel životopis Edvarda Beneše z pera francouzského historika Antoina Marése. Ten se dlouhodobě věnuje problémům, situaci ve střední Evropě, několik let působil také jako ředitel pražského Centra pro francouzská bádání o dějinách a společnosti. Jak tento historik, pane Kosatíku, vnímá druhého československého prezidenta?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ona ta knížka vyšla už před nějakým časem, snad před čtvrt nebo půlrokem, já jsem ji zachytil pozdě, až když se objevila v nějakých vánočních knižních anketách. Byl jsem rád, že mi ji nadělil Ježíšek, promptně jsem ji o svátcích teda přečetl. Je to pohled kompetentního cizince na českou nebo na československou politiku, takové možná až trošku klišé praví, že ke stvoření dobrého obrazu české politiky nebo české historie, české historie je, může dospět jenom zahraniční historik, že je prostě potřeba toho, toho poodstoupení a že jenom z boku, takhle se to traduje. Já na to teda nevěřím, mám rád spoustu českých historiků a rád je čtu, ale tohle je zrovna případ, kdy se ten pohled zdálky a zvenčí zdařil, a to proto, poněvadž, jak by lidi, který historie zajímá, vědí, tak, tak Beneš byl frankofil. On byl tou Francií velmi silně ovlivněn, jezdil tam už od velmi mladého věku, pobýval tam dávno hluboko před 1. světovou válkou, pak vlastně většinu toho svého nejslavnějšího období, to znamená exilu za 1. světové války, kdy se venku kladly základy toho pozdějšího státu, tak opět to prožil v Paříži nebo ve Francii a pak se tam i jako diplomat vracel a na Francii byl orientovaný, což se mi maličko vymstilo v době Mnichova. No, a autor této biografie jako Francouz čerpá převážně z francouzských pramenů, takže vlastně celkové nastavení té knihy je trošku jiné než to tradiční české. Je to jiný životopis než všechny ostatní knihy o Benešovi, které kdy vyšly, včetně podle mě dosud nejznamenitější biografie Benešovské, a sice životopisu z pera /nesrozumitelné/, tedy česko-britského historika Zbyňka Zemana, který vyšel asi před 10 nebo před 15 lety. Ten byl spíš tak jako britofilsky orientován a to i v tónu psaní. Bylo to takové britské v nejlepším slova smyslu esejistické psaní na jazyce postavené, kdežto ten francouzský autor velmi pečlivě se orientuje tedy v těch pramenech francouzské provenience a najednou u toho Beneše vidíme jinak. Vidíme ho, jako skutečně si umíme představit, jak on v té evropské politice válečné a meziválečné, jak v ní byl zapojenej, nejsou to jenom klišé nějak na dálku vyráběná českými publicisty nebo českými autory, ale je to, je to přímo od pramene, takže ten jeho skutečný význam v meziválečné společnosti národů nebo tak si můžeme představit a vlastně potom ty, ty pozdější jeho politické potíže nebo ta špatná rozhodnutí mnichovské a pak ten pozdější příklon k Sovětskému svazu, tak jsou, jsou srozumitelnější. On ten autor je takzvaný, jak bych to řekl nejlíp, sympatizující historik, jo. Můžete psát knížky ve zlém a být tvrdá k svému objektu, anebo ho můžete mít ráda. Obojí je možné, musí se to přiznat a čtenář musí vědět, o co jde, aby se orientoval v typu argumentace. Čili auto má toho Beneše rád, ale nekomplikuje mu to podle mě manévrovací prostor v těch obtížných Benešových obdobích. Nekoná tam žádné medvědí služby, nebo nemáte pocit, že by se ho zastával přespříliš. Je to fakt velmi argumentačně zajímavá knížka. Dovolil bych si doporučit, pokud by posluchači neznali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dozvěděl jste se vy osobně něco nového, mnoho nového, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, říkám, celé to nastavení ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to jiný pohled.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Počínaje rokem 1906, kdy on se usadí v Paříži, začne dodávat články do sociálnědemokratických novin, tak se začne českému prostředí vymykat a je jednou nohou a polovinou těla Francouzem. A to, to jsme tady možná tak dobře nevěděli, nebo tak dobře jsme si to neuvědomovali, jako když vám to popisuje člověk, který nezobecňuje, ale líčí to den za dnem na tom, jak ten život tam vypadal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kniha začíná konstatováním, že mluvit o Benešovi znamená také vytáhnout český prostor z provinčního tíhnutí tolik odsuzovaného Masarykem a vrátit ho do srdce Evropy a končí konstatováním, že tento stát nelze posuzovat, aniž ho zasadíme do evropského kontextu 30. let. Tolik jenom drobná ukázka. Antoin Marés zná tedy nejenom osobnost Edvarda Beneše, ale vlastně taky, jak už jste naznačil, ty naše nekončící spory o tuto osobnost.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, ale k těm on se zas tak strašlivě nevyslovil. Nekončící spory, ty se týkají spíš vnitřní politiky. Já si myslím, že ten hlavní patří spíš k únoru 48 a tak a to, to on už tolik, to už není tolik jeho kompetence. Takže tam nějaké zásadnější odpovědi od něho nehledejme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zeptám se ještě jinak. V čem podle vás jsou pohledy těch zahraničních odborníků na naše dějiny přínosné, pane Kosatíku? Tím, že mají třeba odstup na rozdíl od domácích ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já vám to řeknu na úplně jiném příkladě. Já jsem nedávno měl štěstí psát scénář o pražské defenestraci, což je úplně jiné období, rok 1618. Říkám to proto, že nás tím oslovila jedna zahraniční televizní společnost a já bych to rád psal pro Českou televizi nebo, nebo pro ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tuzemskou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... tuzemskou instituci a neměl bych s tím problém. Ale to zadání, který přišlo zvenku, tak úplně jaksi automaticky, aniž to bylo vysloveno nebo naznačeno, nás zbavovalo takovýho toho čechocentristickýho pohledu. Najednou se ukázalo, že, že vůbec není potřeba řešit to, že nějací zlí lidi nás porazili na Bílé hoře a to tak, že jsme pak kvůli tomu 300 let tady trpěli, že nějací zlí cizinci nám popravili 27 pánů na Staroměstským náměstí. Prostě nemusí se to řešit tím čechocentrickým pohledem. A já se raduju z každý příležitosti, kdy objevím autora, nebo kdy objevím instituci, která tenhle ten vyšší než jenom česky sebestřednej regionální pohled podporuje, protože je to nesmírně důležitá věc. My musíme sami sebe vnímat v kontextu. Když kontext smažete, tak to vlastně není ani vnímání, je to, jako vytrhnete sebe sama ze souvislosti s ostatními a pak se člověk nebo národ vlastně stane osamoceným a když je osamocenej, tak vlastně ani nemá jak, protože nemá to srovnání s těmi ostatními, tak nemá ani jak poznat, že se třeba úplně neocitl mimo, že se nezbláznil, že jo. Ten kontext vás právě drží v reálných vazbách s druhými, kterým jde o něco jiného než o vám, čili se s vámi konfrontují. Z těch konfrontací vzniká jiskření a myšlení a tak dál. A když toto existuje to kontextové jiskření, no, tak neexistuje nic. Tak, tak je to ten zahnívající rybník a to je ten Masarykův termín, já nevím, jestli už jsem ho tady někde, někdy necitoval, ale on se posmíval někdy maličko Čechům, že jsou jak ty žáby, který na sebe kvákají v rybníce a k ničemu to vlastně není. Voda neodtejká, nepřitejká, všichni tam tak nějak se vyjadřujou ke všemu a nemá to velkej smysl, poněvadž není vývoj.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem vypovídá podle vás vůbec ten spor třeba o Benešův charakter?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je složitá otázka. Já si z ní vždycky vybírám, pro mě je v tom základní jeho, nebo jeho ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo vůbec můžeme to vztáhnout i na jiné osobnosti.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, ne, ne já jsem se zalekl toho slova charakter, protože to tady fakt v pár větách jako nerozčísneme. Ale u něho je ten problém, doteď jsem ho charakterizoval jako demokrata západního střihu výchovy francouzské a tak, a tenhle ten člověk, když zažije to mnichovské trauma, kdy ho ty velmoci zradí a opustí, tak nezůstane věrný té demokracii, ale učiní takovej podivuhodnej kolumbovskej obrat, kdy se od toho, co žil celý život, přeorientuje na úplně jinou zemi, na Sovětský svaz v naději, že se ten Sovětskej svaz bude demokratizovat, že se snad v budoucnosti stane něčím, v čem ho zklamaly ty demokracie západní, což se, což se nestane, to, ten jeho risk je příliš velkej a sázka až absurdní. No, a ta myšlenková chyba spočívá v tom, že on byl vlastně zrazen jenom konkrétními politickými reprezentacemi toho Západu, nikoli Západem jako takovým, ale on se s tím Západem jako celkem rozešel. A někdy se mně zdá, že v hlavách nás nebo současníků, že hrozí podobná chybička, že jenom proto, že nám vadí konkrétní projevy něčí někde na Západě, tak likvidujeme ten Západ jako systém a upínáme se v hlavách k něčemu velmi nejistému na Východě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dolní komora nepřijala návrh poslankyně Niny Novákové, která chtěla do školského zákona zakotvit obecné cíle vzdělávání jako pochopení a osvojení evropských kulturních hodnot a tradic humanismu, které vycházejí z antického a židovsko-křesťanského duchovního odkazu. Ta úprava vyvolala vůbec ve sněmovně poměrně obsáhlou debatu o kořenech evropské civilizace, multikulturalismu, sekularismu. Jaký je váš pohled, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, já to mám jenom z médií, tak se bojím, abych to nějak zase přeukrutně nezjednodušil, ale není sporu o to, že abychom mohli tolerovat někoho jiného, než jsme my, tak musíme mít svou vlastní identitu. Není možný, to by se člověk utoleroval, kdyby neměl nic svého vlastního a jenom všem popřával, to by mělo takový pocit, jako že má dobrou duši, ale vlastně by opět neodváděl žádnou myšlenkovou práci. Bylo by to takové jaksi vnitřně slabounké. Čili já, já jsem té výzvě, věřím, že nemá nějaké nacionalistické háčky, já jsem jí porozuměl jako výzvě v podstatě velmi chvalitebné, která může podpořit tady naše vědomí identity, kulturní, evropské, české a já nevím jaké, o kterém jistě nemáme nikdo iluze. My jako Češi fakt moc nevíme, jaký jsme. Já to nechápu, jak je to možný. Já osobně se mi zdá, že s tím problém nemám, ale obecně tak, jak sleduju situaci, tak se mi zdá, že to pořád velkej problém je a že se to, pokud buduje a pokud rodí, tak z takovejch jakoby okrajových nebo nesmyslnejch věcí, jako jsou úspěchy ve sportu nebo tak. Málokdy se ta identita opravdu nebo ne tak často jak je potřeba, tak, tak se bere z dějin, z tradic toho, že se připomíná, že když spousty generací našich předků se chovali nějakým způsobem, tak že to nemusíme třeba otrocky opakovat, ale že o tom jsme povinni přemýšlet, protože to je taky úcta k těm předkům, k tomu, jak se chovali a tak dál, čili rozumím té výzvě například takto. A dále ji rozumím tak, že opět nás by to mělo vymanit z těch našich sebestředných tendencí, z toho soustředění se jenom na vlastní nacionalistický pupík a mělo by nám to trošku komplikovat to zapomínání na ty ostatní. No, my se tý Evropy nemůžeme zbavit, poněvadž jsme vprostřed a to bychom fakt byli bláhoví, kdybychom chtěli na to na všechno nějak zapomenout a chtěli to nahradit. Ono není čím. Jako čím je národ menší, tak tím je závislejší na těch ostatních a z tohoto handicapu se dá udělat klad. Od toho jsou elity, aby tuhle tu práci odvedly z části i za ostatní, že to, co se jeví jako těžká dřina, tak že se ukáže, že je v tom velkej smysl. Když jste malá, tak musíte bejt pohyblivější než ti velcí, kterým stačí sedět v Berlíně nebo v Londýně a čekat, až k nim některý věci samy připlujou. K nám nikdy nic samo nepřipluje, my vždycky budeme muset za těma věcma, ale to je ta výhoda. To nám dává tu pomyslnou vrtulku do zadečku, která nás může nakopnout a pomoci nám k virulenci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Barack Obama, americký prezident, jehož mandát za pár hodin definitivně zmizí v historii, ve svém posledním projevu v OSN mimo jiné řekl, že stojíme na rozhraní výběru mezi prohloubením spolupráce a návratem do doby svářících se států a národů. Co očekávat od nového amerického prezidenta Donalda Trumpa? Za pár hodin proběhne jeho inaugurace.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Nechci být ponurý. Jako v téhle té chvíli on fakt má právo na naši naději. Já si pamatuju, a bylo to myslím v tomhle pořadu, před 8 lety jsem vůbec nevěděl, jakej bude končící prezident a nevím, jestli to tehdy bylo s vámi, ale bavili jsme se celou dobu o té naději. A je otázka, jak ji naplnil, anebo ne. Ale ve chvíli, kdy se začíná, tak, tak ta naděje má smysl. No, a já bych si přál, aby rétorika páně Trumpova byla úplně jiná, než jaká je. A nedělá ta jeho, ten jeho konfliktní nebo agresivní způsob nejenom řeči, ale i činu, nedělá to na mě dobrej dojem. Bojím se, že fakt si neumí představit možné důsledky toho všeho. Na druhou stranu se tím nechci nechat deprimovat, poněvadž já nechci zaměňovat mediální realitu za tu skutečnou a ono fakt drtivá většina toho, co my o něm doteď víme, tak se dělo jenom v tom napěněném světě těch poletujících slov a elektronických médií a tak dál. Ta realita nastane až teď, no, takže nechci chlácholit ani sebe, ani nikoho jinýho, ale, ale teď dochází nebo brzo dojde na to lámání chleba. Možná, že za 3 dny zjistíme, že se chová jako idiot a budeme zklamaní, ale, ale většinou to tak nebývá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lze se podívat na Donalda Trumpa, na ta očekávání, na jeho potenciální politiku, o které zatím přece jenom toho moc nevíme skutečně, pane Kosatíku, bez předsudků?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak je možné mít vůli se předsudků zbavit, ale zase nemějme o tom iluze, ale co nazýváte předsudkem konkrétně v téhle té, v téhle té situaci?v

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Předjímat jeho kroky, protože i ta rétorika se mění v této ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, neřekl bych, že se zas až tak strašně mění v těch zásadních věcech ve vztahu k Rusku a tak dál. Nevím. To, to bych komentoval komentáře a to se mi fakt nezdá vhodné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nechme se překvapit. Spisovatel Pavel Kosatík a jeho názory. Já vám za ně děkuji a přeji hezký den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju taky a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný den a ideálně poslech s Českým rozhlasem Dvojkou přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: zis
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.