Přepis: Jak to vidí Josef Šlerka – 28. února 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný den přeje Zita Senková. Když je mým hostem Josef Šlerka, zákonitě se pohybujeme ve světě médií. Tak tomu bude dnes. Dobrý den. Já vás vítám!

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
S ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky budu hovořit například o svobodě tisku, o plagiátorství, o rétorice politiků i o síle fotografického záznamu. Inspirativní poslech. – Etická komise Univerzity Karlovy v Praze potvrdila stanovisko etické komise Filozofické fakulty, podle které se bývalý prorektor prof. Martin Kovář dopustil plagiátorství. O čem vypovídá celá tato kauza, pane Šlerko?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Jako každá kauza vypovídá o spoustě věcí, nejen o té jedné. Na té čistě věcné rovině toho, že došlo k tomu plagiátorství... Tam je to víceméně uzavřená věc. Prokázalo se, že došlo k plagiátorství. To plagiátorství bylo poměrně závažné. Prof. Kovář z něj vyvodil nějaké důsledky, které vyvodil, tj. ukončil svůj pracovní poměr na univerzitě. A uvidíme, co s ním bude dál. Ale pořád zůstává minimálně vynikajícím popularizátorem historie. To, že spáchal nějakou chybu, to je věc, která je nepříjemná, ale je to něco, co se stává. To, co je na tom mnohem zajímavější, je razance, se kterou se s tím byla schopna Filozofická fakulta (kde jsem také přednášejícím) vypořádat. Myslím si, že je to dobré znamení toho, že se mění cosi v tom českém akademickém prostředí. Ta kauza Kováře totiž nebyla první v českém akademickém prostředí. Máme kauzy z jiných měst a z jiných univerzit. A většinou reakce těch fakult a univerzit byla zamést to pod koberec. To znamená, bagatelizovat to, používat specifické obraty o neumětelském užívání uvozovek apod. Ale tady došlo k tomu, že se k tomu postavila ta fakulta čelem a vyřešila to. Čili to je dobré znamení a zároveň je to ukázka toho, že to jde udělat. Ta druhá věc, v čem je to hrozně zajímavé, je, že to poukazuje na to, jak ta tzv. informační exploze, kterou přinesl internet, proměňuje všechny ty obory, kde je nutné pracovat s informacemi. Když se nad tím zamyslíte a půjdete do minulosti, dvacet, třicet let zpátky, tak vidíte, že nikdo nebyl schopen mít přehled o celosvětové vědecké produkci ve všech oblastech. To znamená, že šance, že někde si před třiceti lety opatříte nějaký článek, knihu atd., což pak v klidu zplagiujete (to je dost ošklivé české slovo „zplagiovat“) ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Novotvar!

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
... opíšete, a budete usvědčeni, byla nižší, než je dneska. Dneska ta šance tím, že máme k dispozici všechny ty informace, máme k dispozici systémy, které odhalují plagiáty, je vyšší. Takže to ukazuje, že ta informační exploze může být taky užitečná. A na té úrovni čistě akademické to celkem hezky otevírá vůbec debatu o tom, co má nebo nemá být status profesora nebo docenta. Česká republika je strašně zajímavá v tom vztahu k těm titulům. U nás se z funkcí neodstupuje za dotační podvody, ale u nás se z funkcí odstupuje za plagiovanou diplomku anebo za neoprávněné užívání titulu doktor... Jestli si ještě posluchači vzpomenou na kauzu dr. Kalvody z 90. let, který odstoupil... My jsme nějakým způsobem na ty tituly strašně hákliví. Je to hrozně zajímavá věc: Zlodějna nám nevadí, ale tituly nám vadí. A tady se ukazuje, že ty profesorské tituly postupně za ty roky ztratily takovou tu patinu toho certifikátu a staly se součástí akademického byznysu. A tím se vůbec nechci dotknout prof. Kováře. Mluvím teď v rovině těch mechanismů, které jsou...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná kdybyste vysvětlil, jak jsou propojeny vysoké školy, akreditace, a právě jaksi počet profesorů a docentů...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Já to zkusím velmi zjednodušit. Profesorský a docentský titul je v zásadě něco jako zlatý důl univerzitního prostředí, protože ve chvíli, kdy jste profesor nebo docent, tak se můžete stát tím, kdo posvětí tu odbornou úroveň toho daného oboru, který je zapotřebí akreditovat. To znamená, že čím méně je profesorů a docentů, tím jsou vzácnější zdroj, a tím vyšší je jejich cena na trhu akademické práce. V Čechách máme vždycky pocit, že když se mluví o univerzitách, tak se mluví o Praze a o Brně, o Ostravě nebo Olomouci. A ve skutečnosti, když se podíváte, vidíte, že jsme země, které dneska skoro v každém okresním městě mají nějakou univerzitu nebo minimálně nějakou vysokou školu. A ve chvíli, kdy ta profesorská místa jsou takhle vzácnými zdroji a ve chvíli, kdy jsou to mnohdy profesoři sami, kdo na vědeckých radách rozhoduje o tom, kdo bude nebo nebude příště profesorem nebo docentem, se vytváří ideální podhoubí pro často až takovou byzantskou strukturu vzájemného kamarádství, ve kterém jsou si ti lidé zavázáni různými protislužbami a která výrazně a postupně snižuje tu důvěryhodnost toho stavu. Kdyby ta situace byla třeba jako v Německu, kde jsou vázány ty tituly na funkční místa, na místa na univerzitách, myslím si, že by to českému akademickému prostředí velmi prospělo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Chtělo by to ten systém nějak zjednodušit?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Chtělo by ho asi od základů změnit, protože v tuto chvíli není dobře nastaven.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co si myslíte o tom, že univerzity třeba v Brně, v Olomouci nebo v Liberci se nyní rozhodly prověřit diplomové práce, ale i staršího data? Samotné ministerstvo školství neuvažuje o změně zákonů, které by se týkaly plagiátorství, ostatně ani Univerzita Karlova. Říkají shodně, že ten systém je dostatečný. Co se týče kontroly, existují antiplagiátorské systémy, na Univerzitě Karlově teď zavádějí další, zaměřený na prevenci...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Já si v první řadě myslím, že bychom měli vycházet plošně z jakéhosi principu presumpce neviny. To znamená spouštět teď nějakou hloubkovou kontrolu napříč těmi univerzitami, to je takové hezké, líbivé gesto, které můžete udělat, ale na druhou stranu ono jenom přispívá do té atmosféry, ve které lidé jsou nejdřív vinni a potom se mají ospravedlnit. To není něco, co známe jenom z akademického prostředí. Takhle funguje i velká část různých kontrol – finančních apod. Když se nad tím zamyslíme, tohle je princip EET. Primárně jste nedůvěryhodná, a teď máte dát najevo, že jste v pořádku... A já tuhle atmosféru nemám rád. Myslím si, že to současné akademické prostředí je nastaveno na té formální rovině velmi dobře. Ty antiplagiátorské systémy fungují... To, že se občas nevyužívají, to je jiná věc. Ale fungují. Co je ale zapotřebí, aby se změnilo, je ta mentalita na těch univerzitách, to znamená, aby přestalo to zametání pod koberec a zároveň aby přestala taková ta panická hrůza z toho, že se stane chyba. Měli bychom věci posuzovat individuálně. Věci se mohou přihodit... Vytahovat dvacet let staré bakalářské práce, pokud ten člověk neaspiruje na to, aby byl kupříkladu rektorem, mi přijde trošku divné. Čili myslím si, že je zapotřebí udržet tu linii, zpřísnit... Ani ne zpřísnit. Začít se skutečně chovat jako akademik, jako se akademik chová na západě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V ČR byla založena národní pobočka Mezinárodního tiskového institutu, což je globální organizace, která sdružuje především vedoucí pracovníky médií, respektované novináře a komentátory. Jaké jsou cíle organizace?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Možná jenom stručně přiblížím International Press Institute – IPI. Je to organizace mezinárodní a sídlící ve Vídni, která má buď individuální členy, nebo pobočky v několika desítkách zemí. Smysl té instituce je v zásadě v obraně té novinářské práce, novinářských svobod a věcí, které jsou s novinářskými povinnostmi spojeny. Já jsem to řekl takhle strašně kostrbatě... My často redukujeme tu novinářskou práci na svobodu slova, což je něco, co je srozumitelné pro všechny, co se dotýká všech, nejen novinářů, ale zároveň to je jenom součást to novinářské práce. Kupříkladu taková ochrana zdrojů, to znamená právo novináře ochránit svoje anonymní zdroje, to je něco, co novinář nutně potřebuje a co prostě k jeho práci patří. Omlouvám se za ten kostrbatý úvod, ale měl jsem potřebu to říct... My jako Nadační fond nezávislé žurnalistiky jsme jedním ze zakládajících členů té české pobočky. Ona má v češtině takový trošku legrační název – Český národní výbor. Znamená to, že se dodržuje ta konvence, kterou má zavedenou IPI po celém světě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
(A je to naše...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Je to náš český národní výbor.) Smyslem této instituce v zásadě je vystupovat na obranu novinářů ve chvíli, kdy se jim děje nějaká křivda, nějaký problém, kdy proti nim někdo zasahuje anebo se něco takového chystá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Znamená vznik této pobočky, a vůbec i existence na té mezinárodní, celoglobální úrovni, to, že nejsou ta práva novinářů, právo na svobodu tisku, dostatečná? Ta ochrana? Kdo dosud bránil a brání svobodu tisku? ... To je otázka...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Já se snažím přijít na to, jak to hezky formulovat. Kdo dosud bránil svobodu tisku? No, každý, kdo měl pocit, že je omezována a měl nějakou moc to udělat. V českém prostředí ten novinářský stav ve smyslu takřka až odborové organizace by měl hájit Syndikát novinářů. IPI je instituce, která nejde cestou masového členství, ale snaží se sdružit spíše menší počet lidí, ale lidí, kteří mají v tom prostředí nějakou autoritu, a snaží se využívat právě té možnosti té autority, na jedné straně, a na druhé straně napojení na mezinárodní instituce. To znamená, že ve chvíli, kdy dochází po celém světě k nějakému politickému tlaku na novináře nebo na média jako taková, tak IPI je schopna z toho mezinárodního pohledu tlačit na vlády těch jednotlivých zemí a zároveň podporovat v těch jednotlivých zemích ty své místní pobočky (svými znalostmi atd.). Ta otázka v tom českém prostředí je strašně zajímavá. Když se na to podíváme z pohledu svobody slova, myslím si, že v tuto chvíli je ČR jedna z nejsvobodnějších zemí na celém světě. Když se ale na to podívám z pohledu ochran těch dalších novinářských práv, tak už ta situace zdaleka tak růžová není.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká práva máte na mysli?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Třeba na ochranu zdrojů. Otázka odposlechu novinářů... Kauza kolem Janka Kroupy a Sabiny Slonkové a Jaroslava Kmenty a podezření z toho, že byla de facto zneužívána GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů) k tomu, aby bylo prolomeno to právo na tu ochranu zdrojů. To je kauza z loňského roku, a ještě pořád není ukončena. To znamená, že v té rovině triviální svobody slova to právo v Čechách je dobré, v té rovině dalších to je horší a horší. Podobně třeba zásahy vlastníků médií do jednotlivých mediálních prostorů a vlastně zneužívání těch médií k vlastním politickým cílům. To je taky něco, co ohrožuje tu novinářskou práci, protože to nějakým způsobem nastavuje standardy v té společnosti. Pokud je běžné, že vlastník médií přikazuje nebo mění obsahy, které jdou ven, tak se tím mění celý ten trh. Je sice hezké, že ten vlastník toho média na to má právo, nicméně by bylo dobré říct, že ostatní mají právo říct, že se to nedělá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké nástroje má v rukou Mezinárodní tiskový institut?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Hlavně slovo. To je často mocnější zbraň než tisíce pluků... Byť se to tak neříká... Nedávno jsem slyšel citát od generála Shermana, po kterém byly později pojmenovány tanky, že ani Napoleon by nebyl schopen vyhrát bitvu, kdyby proti němu stál svobodný tisk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A je slovo pořád takovou „zbraní“?

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Je. Vezměte si to obráceně: Říkáme, že společnost je polarizovaná; říkáme, že v ní roste nenávist; říkáme, že je agresivní, ale k tomu všemu dospěla slovem a obrazem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na jakých platformách mezi sebou novináři diskutují o svých problémech, o budoucnosti? Kde a jak si vyměňují ty zkušenosti? A třeba si i radí...? Vím, že loni se tady u nás konala na podzim první novinářská konference...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
My jsme udělali konferenci Novinářské fórum, jako nadační fond, ve spolupráci s Novinářskou cenou a s Cenou Ferdinanda Peroutky za podpory právě Syndikátu novinářů, takže jsme se spojili v tom nejširším rozměru, co to šlo... Mimochodem letos 2. května bude další Novinářské fórum (takže dopředu takto anoncuji datum, místo budeme upřesňovat). Byl to asi první pokus po řadě let, aby se někde sešli novináři a mohli se spolu bavit. V Čechách naráží ta komunikace pořád na ten problém té neorganizovanosti. Například v Norsku bude na přelomu března a dubna konference SKUPu, což je konference, kterou pořádá místní novinářská organizace napříč celou Skandinávií. Já jsem měl možnost tam loni být... Během té konference se sejdou novináři z Finska, Norska, Švédska, Dánska a vyprávějí si o tom, co dělali minule, jsou tam různé workshopy apod. Čili je to něco, čemu bychom se chtěli přiblížit...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Více než čtyři sta slovenských novinářů se podepsalo pod prohlášení k výročí jednoho roku od úkladné vraždy slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. V tom dokumentu se mj. praví, že novináři nezapomenou na svého kolegu, ale také, že budou pokračovat v práci Jána Kuciaka – a odhalovat podvody, korupci, špínu, které vedly až ke dvěma chladnokrevným vraždám. Co se týče vztahu některých politiků, zejména expremiéra Roberta Fica vůči médiím, tak tam se toho asi příliš moc nezměnilo, protože ta nesnášenlivá rétorika pokračuje...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Robert Fico je politik, který skončil. On je něco jako politická zombie, která bude ještě dlouhou dobu na scéně, ale už bude místo toho zombie pokřiku „MOZKY!“ vykřikovat, že za všechno můžou novináři.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
No, „skončil“... Je pořád předsedou nejsilnější vládní strany...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Můžete skončit dlouho předtím, než odejdete. A Robert Fico je v této roli. Jednou to bude zajímavé čtení o vzestupu a pádu Roberta Fica... Myslím si, že on už nic jiného než útoky na novináře dělat nemůže. Jestliže je někdo schopen říct, že jediný člověk, na kterého se v politice můžete na Slovensku spolehnout, je Andrej Danko, mimochodem usvědčený plagiátor, předseda slovenského parlamentu a Slovenské národní strany, jehož konzistence mluvy je velmi pozoruhodná, tak to znamená, že už vám moc přátel nezbylo. Už vám zbyli jenom nepřátelé. A na druhou stranu je vidět na Slovensku, že se ta atmosféra přeci jenom nějakým způsobem mění a prolamuje. Myslím si, že Slovensko má dneska oporu ve slovenských novinářích. Uvidíme, jak se to celé bude vyvíjet dál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle Beaty Balogové z deníku SME mnoho novinářů smrt Jána Kuciaka posílila ve víře, že jejich práce je pro společnost naprosto klíčová. Ale i tam už slovenští kolegové poukazují na to, že zatímco v těch prvních měsících stála veřejnost plně za novináři, podporovala je, tak tam se to už opět také jakoby vrací do starých kolejí...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Usmál jsem se, když jsem slyšel jméno Beaty Balogové, protože to je mimochodem zástupkyně slovenské pobočky International Press Institute...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak je novinářský svět malý...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Je vidět, že lidé jsou napříč těmi zeměmi spolu propojeni... Víte, lidská emotivní paměť má nějaký rádius, ve kterém funguje. Jedna moje studentka momentálně dělá diplomovou práci o tom, jak se na Instagramu měnila vizuální podoba Bataclanu, klubu, ve kterém došlo k útoku, ve Francii. A je hezky vidět, jak před tím útokem je to o tom rocku a všechno je veselé a příjemné, a během toho útoku se prudce promění ta vizualita, objeví se všechny ty vlaječky a semknutí se, a pak je vidět, jak to pomalu upadá a šest měsíců po tom útoku už zase jsou tam ty klubové věci a ta věc té vizuální přitažlivosti toho místa zmizí. A tohle je pochopitelné, že se děje. To znamená, že i po té vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové je pochopitelné, že i rok po tom už ty věci se mění, už vyprchává to nadšení, ale to, co tam zůstává, je pořád ta samotná událost, to, že se tohle přihodilo. To je najednou alfa a omega té slovenské novinářské práce. Najednou cokoliv, co děláte, děláte s možností, že by se to mohlo stát znovu, ale zároveň s určitým závazkem vůči těm dvěma mrtvým, že nemůžete to neudělat, protože jim něco dlužíte.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, když hovoříme o Slovensku, jeden z hlavních favoritů prezidentských voleb vědec Robert Mistrík se včera vzdal kandidatury. Podpořil právničku Zuzanu Čaputovou, kandidátku nové mimoparlamentní strany Progresivní Slovensko, jejíž popularita, preference rostou.

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Musím se přiznat k tomu, že mám Slovensko rád, jsem čtvrtinový Slovák, po babičce, a tohle jsem na Slovensku měl vždycky hrozně rád – tu schopnost určitého politického gesta. Pamatuji si, když Slovensko vstupovalo do EU, apod., jak byla ta politická scéna schopna napříč se spojit a podpořit ten společný osud Slovenska. Slovenský nacionalismus umí mít i hezké tváře...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Médiemi před několika dny proběhla zpráva o smrti námořníka ze slavné fotografie, která vznikla během oslav konce druhé světové války v New Yorku. Muž na fotce líbá neznámou zdravotní sestru. Fotografie byla pořízena 14. srpna 1945. A nešlo o nějaký zamilovaný pár. Námořník spontánně políbil neznámou ženu. To ale nic neubralo na té emoční výpovědi, pane Šlerko...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
My máme vždycky pocit, že ta fotografie znamená, že to byla pravda. Ale problém je, že ona to vždycky pravda je, ale nikdy přesně nevíme, o čem...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
K polibku došlo... (smích)

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
K polibku došlo. Ale zas trochu vážně: Ty fotografie, a dneska vůbec ten audiovizuální materiál, jsou pozoruhodná věc, protože čím dál tím víc s nimi média zacházejí ne jako s důkazem, ne jako, jak se říká, s indexem toho, co se stalo, ale zacházejí s tím jako s ilustrací. To znamená, že často jsou schopni použít fotografii, která podle nich nejlépe ilustruje to vyznění článku nebo tu situaci. Myslím si, že je to hrozný mor, že by se to nemělo dělat. Myslím si, že je to strašidelně špatně, protože ta fotografie je nakonec to, co rámuje to sdělení. A pokud kupříkladu k článku k zadrženém gangu obchodníků s bílým masem přidáte veselou fotku z kankánu, která má ilustrovat prostitutku, tak tím vlastně úplně zničíte tu strašlivou podstatu té věci. Čili já bych byl velmi opatrný. Byl bych hrozně rád, kdybychom se vrátili k fotografiím jako k fotografiím z místa, jenže my se k nim moc vrátit nemůžeme, protože jak ukazuje tenhle ten případ, to pokušení tam bylo vždycky – to pokušení neříkat, co se stalo, ale ilustrovat to, co se stalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, a teď vás asi zaskočím, co nejlépe podle vás ilustruje hanojský summit lídrů severokorejského a amerického prezidenta Donalda Trumpa? Podle informací, které přišly před několika minutami z Bílého domu, ten summit skončil bez nějaké dohody, jednání ale mají pokračovat v budoucnu...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Asi nikoho nepřekvapí, že já nejsem úplně příznivcem Donalda Trumpa. Na druhou stranu si myslím, že jeho styl vyjednávání je styl vyjednávání developera z Manhattanu. A to jsou vyjednávání, která vypadají divoce, křičí se na nich, vyhrožuje, chodí se ke konkurenci a nic není pravda, dokud se ta věc nepodepíše. A já bych počkal s tím, jak to celé dopadne... Ale pro mě je asi nejlepší ilustrací zadržení těch dvou dvojníků Donalda Trumpa a severokorejského vůdce policií, protože ve chvíli, kdy musíte zadržet dvojníky dvou lídrů, protože máte strach z toho, že by si je lidé s nimi spletli někde v restauraci, tak to svědčí o tom, že už je cosi hodně porouchané v té vizualitě a v tom, jak vnímáme svět kolem sebe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký vliv má na nás právě vizualizace? Hovoří se, že žijeme v době emocí...

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Je to informace, kterou zpracováváme velmi rychle. Je to informace, kterou zpracováváme naráz. A je to informace, která nese samotnou emoci. To je věčný spor mezi obrazem a slovem. Jsou to jiné způsoby myšlení. Když tady mluvím, tak se lidé musejí soustředit na to, co říkám a jak vyvozuji ty věci jednu z druhé. Když vám ukážu fotku, vidíte to hned...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Josef Šlerka, mediální analytik a sémiotik, byl hostem dnešního 'Jak to vidí'. Děkuji vám za to. Mějte se pěkně.

Josef ŠLERKA, analytik sociálních dat:
Taky se mějte hezky. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A zítra se můžete těšit na světícího biskupa pražského Václava Malého. Příjemný den přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.