Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 14. prosince 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, skladatel a pedagog. Já vás vítám, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Dobrý den, děkuju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Komentovat budeme dnes události, o kterých zřejmě většina ani neví. Položíme si otázky, co je v životě mladého umělce, a nejenom jeho, pevným základem. Připojte se k dnešnímu zamyšlení. Politika se stala nedílnou součástí našeho života, zpráv, glosujeme ji pravidelně i v tomto pořadu. Jak je to ale s uměním, pane profesore? Nakolik je ono součástí běžného života?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Já si pořád troufám tvrdit, a chci tomu věřit, že je pevnou součástí. Kdyby tomu tak nebylo, tak nebude přežívat celá staletí a nebude nabízet stále nové a nové vývojové fáze. To je jedna věc. Čili ta hnací síla, ten tvůrčí element je pořád aktivní. Ale na stranu druhou to, co upadá, je, řekněme, ta společenská odezva. Protože položme si až impertinentní otázku: Koho dnes zajímá to, že někdo napsal novou symfonii nebo novou operu? Teď jsou ty průzkumy, je to 1 % populace, je to 0,5 %. I kdyby to bylo 10 %, je to žalostně málo, protože tady vzniká určitá hodnota, určitá výpověď, která bude mít platnost i po řadě dalších desetiletí. O co se opírám v tom tvrzení? Vzpomeňme i na řadu děl velkého Wolfganga Amadea Mozarta či Gioacchina Rossiniho, a i tam ty premiéry nebyly triumfální. Mimochodem velkou ostudou při premiéře bylo nastudování Bizetovy Carmen a dalších dnes skutečně klíčových a stěžejních děl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Byly možná dříve, umění, kultura více součástí toho běžného života než nyní?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Určitě ano, protože jednak nebyla tak široká nabídka, nebylo tak široké spektrum...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nežili tolik politikou...

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Nežili tolik politikou a další věc – v té době kdo se mohl dostat na koncert anebo na operní představení? Většinou se to odehrávalo v nějakých šlechtických centrech a tam se prakticky „obyčejný“ člověk nedostal. Takže byla tam velká zvídavost, co se vlastně odehrává. Ale na stranu druhou tam byl i ten tvůrčí element. Vzpomeňme, jak Mozart s nostalgií vzpomínal, že už dva dny po uvedení Figarovy svatby v Praze se určité árie staly popěvkem a hrály se například po hospodách či tančírnách. Takže ta rychlá vazba tam samozřejmě fungovala. Já si myslím, vracím se k té původní otázce, že tady je trošku na škodu věci, že nevěnujeme pozornost momentům, které opravdu mají světový punc a světový puvoár. Já zmíním jeden důležitý aspekt. Na hudební fakultě jsem procházel chodbami a uviděl jeden plakátek, kde byla usměvavá tvář houslisty Milana Ašaba, který u nás studuje, s vysvětlením, že během čtvrt roku vyhrál dvě velké světové houslové soutěže. Newyorskou, která má skutečně obrovské zázemí, má evropská a asijská kola, předkola, pak se sjede 60 lidí do New Yorku z různých oborů, a najednou jeden český houslista stojí na čele. Aby toho nebylo málo, tak on potom záhy vyhrál i slavnou Kreislerova soutěž ve Vídni. A já jsem si to přečetl na plakátku na naší fakultě, ale jinak jsem v médiích nezaznamenal praktiky vůbec nic.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže odpověď na otázku, jak veřejnost vnímá triumfy našich mladých umělců na světových soutěžích...?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Ona je vnímat nemůže, protože...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O tom neví.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Neví o tom, většinou s tím není vůbec seznámena, a to je velká škoda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A proč tomu tak je?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Protože vám někdo řekne, že to je to 1 % sledovanosti a poslechovosti a že klasickou hudbu obecně... To je začarovaný kruh. To se nemůže nikdy změnit, protože my neděláme žádné vstřícné kroky k tomu, abychom například i takové výrazné úspěchy v celosvětovém kontextu nejen zveřejnili, ale abychom se jimi chlubili a abychom se za ně postavili, ano, my jsme toho schopni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste řekl, že to je takový začarovaný kruh. Jak ho rozmotat?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Zkusím to trošku rozmotat: Možná, že první základní moment je, že když se vrátí oceněný kumštýř, tak má navštívit nějaká mediální pracoviště a říct, takto vypadá diplom, toto jsou fotky s porotou, tady jsem hrál na koncertě, který doprovázela newyorská filharmonie... Prostě udělat určité promo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Marketing.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Marketing, tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nechci se neustále vracet k politice, ale shodnou se na tom všichni politologové i komentátoři, jak masivní roli hraje právě politický marketing.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Samozřejmě, a pak je další věc, to klubíčko budu rozmotávat dál, vedle této aktivity těch konkrétních kumštýřů je to samozřejmě i to hledačství, řekněme, novinářů, protože dneska je na webových stránkách zveřejněno leccos a je tam sousta aktualit, ale musím si zadat správnou adresu, jinak se k tomu nepopracuji. To je další moment. Třetí moment, chci toho člověka poznat, chci s ním hovořit. Mimochodem já jsem teď před několika dny absolvoval společný koncert s Václavem Hudečkem, a tak jsme vzpomínali, jak to bylo před těmi 50 lety, kdy nám bylo 20. A Vašek tam zmínil jeden důležitý moment (a on skutečně byl tím zázračným dítětem, kterému média věnovala patřičnou pozornost) – dnes je takové množství informací, což je z hlediska médií za hodinu všechno pasé, už je to staré, protože mezitím už se stalo něco jiného. To je pravda, že to množství, které se na nás hrne, a podotýkám z celého světa, je neuvěřitelně široké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste předsedou správní rady Nadace Bohuslava Martinů a Soutěž Bohuslava Martinů pomáhá od roku 1996 nadaným studentům vstoupit do koncertního života. Umíme připravit mladé hudebníky na světovou kariéru?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Já děkuji za toto téma, za tuto otázku, protože domníval jsem se až do okamžiku, než jsem vyslechl finále oboru housle, že mám přehled. Ale já jsem slyšel dvě houslistky Evu Schaeferovou a Ludmilu Pavlovou v tom pořadí první a druhá cena a musím říct, že jsem žasnul, protože opravdu jsem o nich zatím slyšel jen sporadicky. Je to ta generace, která už kráčí hráčsky za Josefem Špačkem, Jiřím Vodičkou, Janem Mráčkem, ale musím říct, že ty dámy jsou skvostné. Čili umíme, samozřejmě. Teď je otázka, do jaké míry vedle toho, že je přivedeme k dokonalému projevu a k výborné interpretaci všech děl, že je naučíme širokou škálu repertoárových děl, jsme schopni je připravit pro určitou stresovou zátěž, protože stačí jeden opožděný přílet a vy třeba v Londýně jste najednou odkázána na to, že večer jdete na pódium bez zkoušky, protože bohužel jste tu generální zkoušku nestihla. To jsou momenty, které mohou samozřejmě člověka rozklížit a vykolejit. Čili připravovat je na všemožné situace. Další moment, dnešní svět je multikulturní – jinými slovy, mohou tam chodit s tím, že chci hájit naše kulturní a duchovní výsady, ale musím ten svět nějakým způsobem znát, musím vědět, co se odehrávalo tehdy a tehdy v Německu, ve Francii, jaké stěžejní osobnosti, musím mít ten osobnostní přesah. Třetí důležitý moment, zmínili jsme to v té první otázce, umět dělat ono osobní promo a být schopen toho marketingového vstupu, protože svět chce být neustále něčím překvapován a po mém soudu dneska už nestačí jenom ta rovina kvality. Tam je ten přesah, kdy ten člověk má úžasné koníčky, které chce veřejnost poznat. Někdo leze po skalách, někdo skáče s padákem, někdo se věnuje alpskému lyžování. To je to něco, co zpřístupní jeho profesi i tomu širokému publiku, a oni tomu začnou věnovat pozornost a začnou to sledovat. To je, myslím si, zase důležitý moment. Toto všechno je musíme naučit. A pak nestačí to, že přijdou, zahrají pár koncertů a svět jim zatleská. Ale dneska je to otázka skutečně špičkových koncertních agentur, které ty kumštýře umí či neumí nabídnout. Vydavatelé. Natočit nejen profilové album, ale klíčové věci, které vytváří, řekněme, určité dramaturgické cykly. Zase – pan XY hraje Dvořáka, hraje Martinů, hraje Janáčka, hraje Beethovena, hraje Bacha... To jsou ty promo cesty, které samozřejmě té kariéře moc pomohou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Aby tady nenastával nějaký odliv mozků...

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Na jednu stranu mohu říci, že jsou tady u nás agentury, které mají ten základní kontakt se světem, to nepochybně ano, ale na stranu druhou to, co nabízí v současnosti v agentáži Vídeň, Londýn, Berlín, Paříž, tak to samozřejmě nemáme nebo máme jen ojediněle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nepovede to právě k tomu, že mladí umělci pak se budou usazovat..., a znám jich mnoho, kteří jsou vynikající, ať už interpreti nebo dirigenti, Češi, ale působí v zahraničí?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Vzpomeňme na Oskara Nedbala, vzpomeňme na svého času i Otakara Ševčíka a řadu těch, kteří tehdy v rámci mocnářství, ale působili v zahraničí taky. Ale spíš si myslím, že budou-li tam ty návraty, a teď chci připamatovat Rafaela Kubelíka, chci připamatovat Rudolfa Firkušného, čili návraty, které, dobře, umožnila politická situace, ale oni citově a pocitově byli pořad bylo čeští kumštýři... Kdyby to tak necítili, tak se nevraceli nebo se vrátili sporadicky jednou, a tím to pro ně skončilo. Já pořád chci věřit tomu a děkuji i za toto upřesnění, že umíme v rámci výchovy na světovou kariéru zdůraznit i to, z čeho ti lidé vyšli, kdo jim byl tak zásadně nápomocen v těch začátcích, a někdy to byly i systémy, protože máme dokonalý systém základních uměleckých škol, naváže konzervatoř, navazují vysoké školy... Čili, kdo jim byl tak zásadně nápomocen při tom vstupu do velkého světa. A pokud, a to je morální moment, si to uvědomí a zakódují do sebe, ano, je to pojištěno a umíme je připravit na velkou světovou kariéru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zmínil jste se o základních uměleckých školách. Je ten unikátní systém opravdu světovým fenoménem?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Takto to pojmenovali Japonci, Američané, kteří k nám jezdili. Já si myslím, že ano, a navíc tím, jak se navýšil třeba u nás počet konzervatoří a vysokých škol, tudíž i počet absolventů, dneska se na základních uměleckých školách setkáváme naprosto běžně s tím, že tam vyučují plně graduovaní pedagogové s vysokou školou, což znamená, oni vedle toho, že ovládají metodiku těch kterých oborů, mají i velké pódiové zkušenosti. Řada z nich tvoří špičkové soubory nebo se snaží být aktivní v té rovině sólistické. To je zas strašně důležitý moment. Ano, ta plná erudovanost učitelů a k tomu samozřejmě laskavé srdce, protože k dětem se stále musí přistupovat jako k dětem, i když mnohé z nich jsou zázračné. Nesnažit se přeskočit to jejich věkové období, protože je pevnou součástí budování jejich dalšího růstu a dalšího potenciálu. Ale v součtu jsem přesvědčen o tom, že systém základních uměleckých škol nejen v tom hudebním, ale v tom dramatickém a výtvarném přesahu je unikum, je něco, co nám opravdu svět může závidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dodnes vzpomínám s láskou a respektem na moji paní učitelku klavíru Kláru Ganzerovou v Prešově na základní umělecké škole. Máte vy nějakou vzpomínku na tzv. ZUŠku?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Já úplně stejně mohu říci, že vzpomínám každodenně na Bohumila Dovrtěla, který mně jako první pokládal prstíky na klarinet. A byl to neuvěřitelně kvalitní člověk, což jsem tehdy, jako čtrnáctiletý kluk, úplně chápat nemohl. Byl otevřený, pravdomluvný, poctivý, učil nás tomu, abychom k hudbě přistupovali s určitou mírou respektu a vážnosti, a zároveň hravou formou. Byl to svým způsobem v té oblasti základního uměleckého školství naprosto geniální pedagog.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak je nezbytné pracovat s talentem?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Já si tu otázku pokládám denně, protože za řadu talentů jsem nesl odpovědnost a nesu ji i v současnosti. K čemu jsem dospěl? Jednak k tomu, pracovat trpělivě, nespěchat, pracovat s pokorou k tomu, co můžeme spolu vytvářet, pracovat s maximální mírou odpovědnosti a osobní účasti, tj. jít osobním příkladem, ale taky vést ty talentované jedince k tomu, aby nenabyli dojmu, že jsou na tom světě jediní. Já jim vždycky připomínám: Uvědomte si nejen to, za kým jdete, koho chcete předstihnout, ale za vámi už se objevila další hráčská generace, která vám šlape na paty a touží jenom po jednom – aby se dostali i přes vás. Takže mít pořád tu míru objektivního vnímání sebe sama. Za dobře odvedenou práci vždycky poděkovat. Po každém koncertu jsem šel za svými studenty, a bylo-li za co, tak jsem s chutí poděkoval. Pokud nebylo za co, tak jsem na to nikdy nešel ještě pod dojmem nějakých emocí. Počkal jsem si a v klidu jsme si – třeba za týden – dali kávu a rozebrali, proč to či ono nevyšlo. Jinými slovy: Udělat analýzu naší společné práce, tj. v čem jsem chyboval já, třeba v odhadu nebo v postupu, a v čem chyboval on – nejčastěji v tom, že se jednalo o nárazovou přípravu, nikoliv tedy o tu houževnatou, každodenní, práci (šlo o práci na poslední chvíli). Ale práce kvapná, málo platná (jak říkal můj tatínek). A pak je další důležitý moment: Před časem mně řekla Eva Hudečková krásnou větu: Mnozí se domnívají, že jim pořád musíme zametat cestu, ale diamant musí být vybroušen. Čili ten brus je nezbytný. I to naražení na něco, co není úplně příjemné. Ale aby se vyloupnul diamant, je mnoho odpadu. Musí se to vybrousit. To je geniálně pojmenováno. Za tím si stojím. Takže ano – mít představu, jak ten člověk může kumštýřsky vypadat za deset let. To je vybroušený diamant.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak dlouho trvá takové vybroušení?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Někdy to překvapí oba zúčastněné s tím, jak to jde ztěžka a pomalu, ale pak najednou třeba ta finální fáze je neuvěřitelně rychlá a úžasná. Jindy je překvapením to, že to jde rychle, jenže pak se to před tím pomyslným vrcholem zastaví. A buď už se to nerozjede, nebo to jede velmi pomalu. Dodneška jsem nepřišel na to, co za tím je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A vy víte, pane profesore, už na začátku, když dostanete nějakou tu materii do ruky, jestli je to už ten diamant?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Já řeknu dva případy: Neprozradím jména, ale obě dámy se nakonec staly tím diamantem. Na počátku jsem dokonce s jedním z mých kolegů uzavřel sázku, kterou on sám uzavřel, že z tohoto člověka, věru, neudělám nic... Byla skvostná. A druhý případ: Všichni ostatní ji odmítli učit s tím, že to nemá smysl. A mělo to úžasný smysl! Takže já nevím. Já to cítím... Já nějak instinktem poznám, že jsou v osobnosti rysy, se kterými se dá pracovat, a hlavně – je co brousit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takovým diamantem určitě byli Beatles. Jejich slavné Bílé album oslavilo padesát let od vydání. Vyšlo v době studentských protestů, hnutí za občanská práva a demonstrací proti válce ve Vietnamu. Tehdy do rozpadu skupiny zbývaly necelé dva roky. A ta multižánrová deska položila i základy metalu. Jak vám je blízký tento žánr?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Musím říci, že Beatles obecně patří vedle Eltona Johna k mým favoritům, protože je to neuvěřitelně invenční hudba. Mimochodem Aram Chačaturjan kdysi řekl: Napsat Yesterday, to vyžaduje stejnou invenci jako napsat traviatu. Pouze – tam se jedná o tři minuty, a tam se jedná o tři hodiny. Nicméně myslím si, že pan Chačaturjan věděl, o čem mluvil. Beatles nikdy nevstoupili do vody komerce jen proto, aby se to dobře prodávalo. Oni měli neuvěřitelnou výbavu mentální, hudební s tím, že předbíhali svoji dobu. Vychovávali své posluchače tak, že skutečně vznikalo to davové šílenství, a logicky se jejich nahrávky kupovaly po milionech. Na stranu druhou neuhnuli z toho, co chtěli dělat. Vezměme si ta různá období: Tu vliv indické hudby atd., ale vždycky v úžasné umělecké licenci té čtveřice. Pro mě bylo vždycky velkým překvapením, proč došlo k rozpadu té skupiny, protože na mě působili dojmem, že jsou ohromně pospolití, že se mají rádi. Ale je docela možné, že osobnostně a umělecky byl každý z nich tak jedinečný, že pochopili, že už by to bylo umělé udržování čehosi, takže se kamarádsky rozešli. Pak to samozřejmě poznamenalo úmrtí Johna Lehnona a bylo evidentní, že už se spojit zpátky nikdy nemohou. Ale to, co po sobě zanechali, Seržanta Peppera a řadu dalších skutečně unikátních věcí, nosičů, to je naprosto jedinečné. A já sám za sebe je řadím se stejnou důležitostí do toho hudebního proudu, kam řadím Duke Ellingtona, Schnittkeho nebo Bohuslava Martinů. Prostě ve svém žánru byli naprosto jedineční a skvělí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsme se pomyslně dostali až do Británie, odtud možná krátce jedna perlička (možná vás překvapím, co všechno může být dnes inspirací): Britský královský orchestr složil skladbu na počest věcí zapomenutých ve vlacích.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Byla tam i manželka?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nejsem si jistá.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
To nejsou věci, teď jsem trochu příkrý. Dobrý nápad. Proč ne? Protože lidé překvapí tím, co všechno jsou schopni někde zanechat. Sám jsem jednou si vyzkoušel to, že jsem se na parkovišti domáhal svého auta, které jsem tam ráno zaparkoval, a obešel jsem to s tím pánem asi třikrát. A až už říkal, budu volat na policii, protože parkoviště je hlídané, tak jsem si uvědomil, že chci auto, které už jsem dva roky nevlastnil a přijel jsem s úplně jiným autem, ale ten mozek už to vypnul. Takže já jsem samozřejmě shovívavý ke všem, kteří něco zapomenou ve vlacích, na letištích, v halách a tak dál, ale na stranu druhou je to příjemný nápad, protože nepochybně to publikum vědělo, co všechno ta skladba zhudebňuje, o jaké předměty se bude jednat. Proč ne?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co všechno lze protavit i hudebně... Vrátila bych se zpět k mladým umělcům, o kterých dnes hovoříme, o talentech. Co je takovým tím pevným základem? A nemusí jít jenom o hudebníky.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Obecně se soudí, že talent.... Já jsem jednou s Josefem Sukem seděl, a protože jsem jeho považoval za mimořádně talentovaného člověka a on naopak tvrdil, já jsem nikdy žádný výrazný talent nebyl, to je všechno otázka systému práce, tak jsem nad tím hodně přemýšlel, a nakonec jsem dospěl k závěru, že pro nás výrazný talent musí stát na několika pilířích. Tím prvním je, říkejme tomu, obecná inteligence. To je práce s informací. Musím si s tím vědět rady a musím vědět, jakým způsobem to mám řešit. Druhá věc je ta míra múzičnosti. Ne muzikalita, jestli slyším a mám smysl pro rytmus a tempo. Muzičnost, to jsou všechny umělecké disciplíny, které pro mě mohou být inspirací a mohou mě vést i v rámci mé vlastní subdisciplíny, ať už je to klarinet, zpěv, klavír a tak dále. Třetím momentem je míra určité schopnosti spolupracovat. Ti, kteří na pódiu jsou sami za sebe a jen sami pro sebe... To je k ničemu. Čili ta schopnost vnímat svět toho druhého a začít budovat něco, co je společné. Pro nás čtvrtý moment, a to jsou stejně tak sportovci, ale i chirurgové a tak dál – zvládnutá nervová soustava tak, aby mě ty situace nestresovaly, potažmo aby nesnižovaly moji výkonnost v tom daném okamžiku. Mimochodem mnohdy jsou situace, kdy se nedá natáčet jinak než v noci. Těžko tam může chodit člověk, který řekne, já jsem zvyklý chodit spávat v 10 a po desáté už nezahraju ani notu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Odolnost to chce.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Například stalo se mi párkrát v životě, že jsem hrál v halách, kde bylo pět tisíc posluchačů... Nesmí se vám rozklepat kolena.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kdybychom teď to pódium pro umělce zaměnili za veřejný prostor, za společnost, přenesli tu otázku – co je tím pevným základem v našem životě?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Inteligence, to jsem zmínil, to platí všude, pak je tam ta míra, řekněme, té oborové jedinečnosti, zvládnutí na pomyslnou špičkovou, mistrovskou úroveň. Třetí moment, je tam ta schopnost kooperace s lidmi kolem sebe – musím být týmovým hráčem, musím vnímat nejen své, ale i jejich potřeby, jejich představy, jejich způsob uvažování. A čtvrtá věc, rovněž ta dobrá mentálně nervová vybavenost, protože ztrácím-li hlavu při každé situaci, tak je to k ničemu samozřejmě. Já myslím, že je to úplně stejná vybavenost pro jakoukoliv profesi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To je ale hodně náročné.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Je to hodně náročné. Samozřejmě na všem se dá nějakým způsobem pracovat, vše lze nějakým způsobem zvýšit, a neříkám, že se to dá změnit úplně zásadně. Prostě jsme namícháni, dostaneme nějaký genetický kód, a pak se o to starej a snaž se s tím něco udělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Brousit to?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Brousit to možná pomůže, ale někdy pomůže i to vystoupit ze sebe sama a nechat to běžet v tom pomyslném proudu času a ono nám to všechno odpoví, jak na tom jsme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog, byl hostem dnešního vydání 'Jak to vidí'. Děkuji vám za vaše zamyšlení a přeji hezký den.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel a pedagog:
Děkuju pěkně za pozvání, díky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.