Přepis: Jak to vidí Jan Jirák – 13. dubna

Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.

Hostem byl mediální teoretik Jan Jirák.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u pravidelné půl hodiny rozhovoru na aktuální témata. Dnes je mým hostem profesor Univerzity Karlovy, Jan Jirák. Dobrý den.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Dobrý den Vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
S mediálním teoretikem proberu například nápad na veřejnoprávní facebook nebo také situaci ve slovenských médiích. Dobrý poslech.

Čtěte také

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Zkouškou z češtiny a literatury začaly pro 70 tisíc studentů jarní státní maturity, v posledních třech letech slohové práce hodnotili učitelé na školách, letos to proběhne centrálně. Jakou roli má, pane profesore, slohová práce? Studenti dostali na výběr ze šesti útvarů.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Tak já myslím, že slohová práce je takový tradiční způsob, jak ověřit schopnosti uchazečů a studentů a žáků se vyjadřovat, udržet myšlenku, umět si to postavit to svoje vystoupení. Možná, že je to trošku staromódní v tom, že v praktickém životě se klade čím dál tím větší důraz na mluvený projev a tady testujeme psaný projev. Možná, že by stálo za to, přemýšlet přece jenom o posunu dopředu a prověřovat, já vím, že to je složité, těch uchazečů je hodně, ale prověřovat jejich schopnosti rétorické, tedy schopnosti mluvené komunikace, které myslím, že se u nás málo rozvíjejí.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Dnes je spíš naopak taková ta zkratkovitá mluva, že v komunikaci vůbec.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
No tak ona ta elektronická komunikace, která nám vévodí, tak, tak k tomu přímo vyzývá, když si vezmeme Twitter, smsku...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Tam jsme omezeni.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Smska je takový jako téměř základ dnešní komunikace a tam zkracujeme, dáváme nejrůznější ty emotikony, čili smajlíky, vyjadřujeme se ve velmi krátkých větách. Vynecháváme interpunkci, abychom ušetřili čas a znaky, takže ta útržkovitost asi je dost významným obrazem současné komunikace.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Pro některé je to možná jedna z mála příležitostí rozepsat se, vyjádřit, umět se vyjádřit, formulovat.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
No, základem každého takového vyjádření je to, že člověk musí mít nějakou myšlenku, že. Tam je ta tenká hranice mezi grafomanem...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jistě.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
... A člověkem, který se dokáže vyjádřit k něčemu. Tady možná trošku bychom asi měli připomenout, že ten způsob toho, co považujeme za vzdělání se přece jenom proměnil. My evidentně zaznamenáváme odklon od snahy osvojovat si poznatky, čili, nikoliv učit se nějakým, vždycky se to shrnuje pod to neučit se letopočty, to je chudák ten dějepis je z toho takový bitý, ale..

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Říkali jsme tomu telefonní seznam.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Telefonní seznam, ano. Ale, já bych přece jenom trošku jaksi zvedl prapor za obranu těch telefonních seznamů letopočtů, když chce člověk přemýšlet, musí mít nějaké opěrné body, o čem může přemýšlet. Přemýšlení není bezbřehá spekulace, to by se měla opírat o nějaké poznatky. A bojím se, že ti, kteří nemají dostatek poznatků, o nichž mohou přemýšlet, tak jejich přemýšlení nemá žádné kontury a není to fakticky přemýšlení. Takže já bych trošku bránil i tu potřebu něco znát. To, že se to dá najít ve Wikipedii nebo kdekoliv na internetu, podle mého soudu, není argument. To udržení poznatků je způsob, jak trénovat mozek.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jak se mění čeština a její funkce? Ve společnosti, i v médiích?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
To je, to je mnohotvárná otázka, já se pokusím, pokusím vypíchnout některé body, které považuju asi za podstatné. Když se emancipovala čeština v období toho, čemu ještě tradičně pořád říkáme, národní obrození, tak vlastně ten základní, ta základní představa byla, že to bude jazyk, který, nebo že se snaží rozvíjet jazyk, který bude zastávat všechny funkce, která společnost potřebuje. Od běžné denní komunikace, přes literaturu a umělecký projev až po vědu. Když se dneska na češtinu podíváme, tak pro běžnou denní komunikaci je to velice dobře rozvinutý nástroj. Myslím si, že dramatická i literární tvorba v češtině je velmi dobře rozvinutá. Poezie jakbysmet. Ale zdá se mi, že čeština postupně chřadne jako nástroj vědecké komunikace. Je ta úpěnlivá snaha internacionalizovat se, vstoupit do toho mezinárodního provozu, vyjadřovat se v angličtině. Když se dívám na to, jak jsme my, kteří máme publikovat odborně, posuzování, tak publikace, které jsou v tom mezinárodním prostoru, jsou hodnoceny více, lépe a podobně...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Není to ale, pane profesore, nutnost. Protože čeština, bohužel, není světovým jazykem.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Ono je to nutnost, ale je potřeba si uvědomit, že žádný oběd není zadarmo. Že za tuhle nutnost něčím platíme a já myslím, že platíme tím, že to, co nám ti obrozenci odkázali, názvosloví, terminologii, na které pracovali velmi, velmi soustředěně, podívejme se třeba na chemii, jak to tam, kolik mu věnovali úsilí, takže to nás pomaličku opouští. Možná to není špatně, ale já bych asi položil jednu podstatnou otázku, ten, ten vědecký provoz vytváří vlastní podhoubí pro to, jak vysvětlovat celou řadu poznatků lidem, kteří se v té vědě nepohybují. Jinými slovy, vytváří podhoubí třeba pro psaní učebnic. Na základní a na střední školy. A když se bude, když přeženeme ten přesun do toho světového prostoru, tak se ocitneme v situaci, kdy třeba nebudeme mít dostatek slov, dostatek termínů, dostatek pojmů, kterými budeme moci laikům vysvětlovat věci, o nichž se domnívá společnost, že je mají vědět. Z biologie, z historie, z celé řady oborů. Čili, může dojít k tomu, že vlastně vznikne, sice se světem, srovnatelná, ale izolovaná vrstva, která nebude umět, teď to řeknu tím nehezkým slovem, komunikovat svoje poznatky do té společnosti, z které vychází a, a které má, podle mého soudu, sloužit.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Myslíte, že ty vědecké texty jsou tedy příliš odborné a je v nich příliš mnoho cizích slov nebo anglicismu?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Tak on dneska už ten, skutečně, prestižní publikační výstup, který můžeme pozorovat, tak je převážně jenom anglicky. Tam na toto, na co já upozorňuji je to, že může dojít k nějakému roztržení souvislostí, že na jedné straně bude vynikající mezinárodní produkce a na druhé straně nebude jak to česky popularizovat, protože budou chybět slova. Protože si myslím, že ta čeština se jako jazyk vědy rozvíjí velmi opatrně nebo dokonce, já bych řekl, že se moc nerozvíjí v téhle oblasti.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
No, právě. Vzal jste mi otázku. Rozvíjí se tedy naše mateřština?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
V mnoha směrech ano. Ale zrovna, myslím, že v té oblasti vědy to moc není.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Vědecké ne.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Tam moc ne. Jinak pochopitelně je to komunikační nástroj, který si uzpůsobujeme k tomu, aby nám sloužil tak, jak potřebujeme. A tady vidíme některé, některé tendence, třeba dlouho zažitý a ustálený rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou češtiny. Jako dvěma samostatnými, vlastně, útvary, tak ten se evidentně stírá, řada psaných projevů, které používáme, má v podstatě, mluvenou podobu. Všimněme si třeba, jak začínáme e-maily. Evidentně ubývá oslovení, milý pane, milá pani, nazdar Franto. A přibývá oslovení, která jsou typická pro setkání. Všimněte si, kolik vašich mailů začíná slovem dobrý den, nebo zdravím vás. Čili, tváří se, jako kdyby to bylo něco mluveného. Ono to souvisí s tím, že čekáme rychlou reakci. Jako by to byl dialog. Už půl hodiny neodpověděl, něco se děje, něco je špatně,...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Ano, ano, vzpomínám si.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Musím honem urgovat. Takže to ten rozdíl mezi tou mluveností a psaností, ten se hodně stírá.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
A projev, čeština v médiích. Jak byste ji charakterizoval, tu aktuální situaci?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Myslím, že i tam to zasahuje, čeština v médiích je velmi rozdílná, vrstevnatá, jsou projevy v médiích, které si zachovávají takový vážný, pisovný, prestižní charakter, to je třeba zpravodajství. My bychom asi neakceptovali zpravodajství, které je řečené...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Hovorově.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Hovorově, asi ještě ano, to je, hovorová čeština je spisovná, ale asi obecnou češtinu, bychom to nebrali. Na druhou stranu, všimněme si, kolik veřejně vystupujících lidí považuje za normální a dokonce prestižní mluvit nespisovně. To je vidět třeba na vyhlašování nejrůznějších uměleckých soutěží. Filmaři zásadně mluví nespisovně, tak jako by právě vstali v hospodě od stolu, a myslím, že to je výraz určité identity. Určité, jako souvislosti sám se sebou.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Německý novinář Alex Sängerlaub, šéf analytického týmu, který se zabýval vlivem falešných zpráv na volby v Německu, se domnívá, že potřebujeme veřejnoprávní facebook, který by byl vzdálen od reklam, efektů a emocí. Řekl to v rozhovoru pro iRozhlas.cz. Jak se Vám, jako mediálnímu teoretikovi zamlouvá takový nápad? Ještě dodám, že většina Němců, podle něj, na základě statistik, novinářům věří, věří veřejnoprávním médiím a také novinám.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Já bych tady si na začátku dovolil drobnou reklamu té instituci, které, jíž jsem teďka hostem, tedy Dvojky a vůbec Českého rozhlasu, já myslím, že ten rozhovor stojí za přečtení, že je skutečně pozoruhodný i proto, že vlastně se snaží upozornit na to, že trošku z těch fake news děláme bubáka většího, než si zaslouží, že ta pozornost, která se jim věnuje, není tak velká. Ale ten nápad mít něco jako veřejnoprávní sociální síť, nebo zjednodušeně tedy, veřejnoprávní faceboook, je nepochybně zajímavý, především proto, že tahle otázka ukazuje, jak hluboce jsme vůči facebooku a vůbec sociálním sítím bezmocní. Myslím, že proč by nemohl být veřejnoprávní facebook? No, tak se na to vyčlení nějaké prostředky a nechť vznikne. Ale otázka zní, uplatní se? Uplatní se v té neuvěřitelné záplavě nejrůznějších informací, poloinformací a dezinformací a lží? Které se v tom virtuálním prostředí pohybujou? Já si myslím, že neuplatní. Mám pro to tohle historické vysvětlení, veřejnoprávní rozhlas a veřejnoprávní televize vznikli proto, že kmitočtu, na kterých mohli vysílat rozhlasy a televize bylo málo. Čili, chápali se ty vlnové délky se chápaly jako určité národní bohatství, které se má využít nějakým smysluplným způsobem. A média, veřejné služby byla považována, jsou považována za ten smysluplný způsob. Ale to není problém internetu, tam se uplatní prakticky kdokoliv. Tam není žádná nouze o možnost té seberealizace. Čili, asi se těžko prosadí představa, že by se mohl nějakým způsobem část facebooku chránit pro nějaké veřejné potřeby a myslím, že to je prakticky v tom světě dravé komerce, je to prakticky neprosaditelné.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Podle zmíněného analytika, Němci mnohem více věří novinářům obecně, než sociálním sítím. Myslím si, že podle těch statistik vychází, že facebooku věří asi jenom 6 procent lidí, konzumentů. Čím to je, podle Vás?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Myslím, že to je v tom rozhovoru dokonce takhle připomenuté, ale já si to vysvětluju tak, že ta, řekněme tradiční média a novináři jsou spojení pořád ještě hlavně s tradičními médii, tady s tiskem, rozhlasem a televizí, tak, že představují nějakou instituci, která má charakter veřejný a která má nějaký nebo je spojována s nějakým pocitem autority. Tak jako věříte víc učiteli než sousedovi, když jste dítě, tak, a ne asi jenom, když jste dítě, tak lidé mají tendenci věřit víc těm tradičním médiím, protože je vnímají jako něco, co je etablované v tom veřejném prostoru a co je vlastně autorita. Kdežto na té sociální síti to je takový jako sousedský tlach přes plot. Tomu se ani moc věřit nemusí. To je jedna poznámka, druhá poznámka...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Asi záleží také co člověk hledá. Jestli hledá zábavu, informace, emoce.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
To taky, nepochybně, ale podle mého soudu, hlavně záleží na tom, co, co znamená ta odpověď, že nevěřím sociální síti. Čili, já trošku zpochybňuju ten výsledek, ne protože by byl špatně změřený, ale protože, představte si, že odpovídáte na otázku, čemu věřím víc, novinám, rozhlasu nebo facebooku? Tak si člověk řekne, no asi bych měl říct, že facebooku moc nevěřím. Teďka není v módě mu věřit, čili, že tam je nějaká stylizace určitá, když se vás někdo zeptá, jestli věříte víc učiteli nebo sousedce, tak, tak řeknete učiteli.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Nezáleží ale na tom, vlastně, v jaké souvislosti se na to ptám, protože, co hledám v podstatě od toho kterého média. K čemu slouží? Jaká je funkce? Jak sociálních médií, Twitteru, Facebooku a dalších a funkce médiích jako takových?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
No, tady, bohužel, ale musíme připomenout, že ty funkce se do značné míry stírají.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Myslíte?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Že skutečně přibývá v prostředí facebooku projevů, které jsou fakticky podobné tomu, co produkují tradiční masová média. Navíc, nejenom, že se to tomu podobá, ale facebook čím dál tím víc do sebe nasává výstupy, které jsou z těch tradičních médií. Prostě si někde něco přečte, klidně na iRohlas a poustne to, pošle to dál. Pošle to svým přátelům ať si to také přečtou a vlastně celá řada věcí po facebooku se šíří naprosto, řekněme, nekoordinovaně. Je pro to to slovo virálně, že. A to je něco, co jaksi vztah k hodnotě poznatků, které se skrz ten facebook dostávají, značně problematizuje.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Ono to souvisí právě s novými technologiemi, které mění společnost a mění se, jak o tom teď hovoříme, komunikace.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Mění se určitě, tam jeden z největších rozdílů, který si teprve začínáme uvědomovat, je to, že se rozpadla hranice mezi tím, co je soukromé a tím, co je veřejné. To je asi jeden z největších, největších problémů, který je s tím spojen. Druhý velký problém jsou ty komunity souhlasících, kteří se vzájemně utvrzují ve svých postojích. To je taky problém.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Známe vítěze prestižní fotografické soutěže WorlPress Foto. Snímek zachycující hořícího demonstranta ve Venezuele. Je to příklad klasické fotografie, vyvolávající emoce? Jenom připomenu, že loni vyhrál snímek vraha ruského velvyslance v Turecku.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Já myslím, že obecně je určitá tendence už dlouhodobě oceňovat takové fotografie, které v sobě nesou silnou emoci. A tady myslím, že ta emoce jednoznačně vítězí. Dokonce, myslím, že podbarvená určitou, určitou fatálností toho, toho výjevu samotného. Stejně jako, stejně jako byl ten, ten vrah minule, tak ten pocit, že je to spojené s něčím definitivním, nevratným. To je, myslím, silná emoce.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Šedesát redaktorů, moderátorů a spolupracovníků slovenské veřejnoprávní televize a rozhlasu RTVS podepsalo počátkem dubna otevřený dopis, ve kterém popisují napjatou situaci v instituci i nedůvěru vůči svým nadřízeným a jejich schopnosti ustát tlaky, kterým médium čelí. Jádro kritiky míří na vedení zpravodajství, cituji z dopisu: „Většinou jde o lidi, kteří překročili nepsané novinářské pravidlo a přišli z tiskových oddělení. Doposud ale nezavedli mechanismus, který by vyloučil možný vliv jejich konfliktu zájmu na obsah zpravodajství." tolik citace. Jak Vy vnímáte situaci ve veřejnoprávní televizi a médií vůbec na Slovensku? Koncem ledna nebo v polovině ledna také bylo pozastaven poslední investigativní pořad Reportéri.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Jenom na začátek, tam je docela zajímavá ta poznámka o tom nepsaném pravidle. A o tom, že teda ve vedení té televize jsou lidé, kteří jsou z tiskových oddělení.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Ano, takhle to formulovali kolegové slovenští.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
To je vlastně poznámka, která odkazuje k takové tradiční představě, že spousta lidí, spousta novinářů, to určitě znáte ze svého okolí, má tendenci přecházet, za určitých okolností, do oblasti public relations, politických poradců a podobně. A tradičně byla zažitá taková představa, že tenhle posun je jednosměrná ulice. Že je možné přejít most od novinářství k public relations, ale už se není možné vrátit. A já myslím, že a i se o tom dost píše v jiných zemích, že tohle pravidlo už, promiňte mi ten výraz, dostalo na frak, že ten pohyb mezi novinářstvím a oblastí public relations je prostupný tam a zpátky.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
A je to dobře nebo špatně? Z vašeho pohledu.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Já si myslím, že to není úplně dobře, že ty, přece jenom ty dvě oblasti lidského konání, novinářství a public relations, jsou velmi odlišné a svým způsobem protikladné. Takže ten obousměrný provoz asi není úplně dobře, ale je to realita. Prostě, tak se to vyvinulo a není na tom nic výjimečného. Já jsem jenom chtěl osvětlit tu poznámku, která tam je a o které si myslím, že odkazuje k něčemu, co sice není šťastné, ale prostě to tak je. Teď k té situaci na Slovensku. Slovenská média, veřejné služby jsou dlouhodobě ve velmi složité situaci. Ona se vyvíjela jinak než v České republice, byla dlouhou dobu v ekonomicky problematickém postavení. I profesně problematickém. Došlo tam, vlastně, posléze ke sloučení rozhlasu a televize do jedné instituce. A dneska, a kromě toho slovenské prostředí je poměrně malý trh, poměrně uzavřený, což to také komplikuje. Ale tam je paradoxní to, že v posledních týdnech, navzdory tomu vývoji, který jste citovala, tak to médium veřejné služby slovenské, výrazně posílilo. Posílilo v postavení v očích veřejnosti a to zejména v souvislosti s těmi neblahými událostmi, které na Slovensku proběhly. Se smrtí, násilnou, novináře a jeho přítelkyně. A následnými veřejnými protesty. A slovenská televize, rozhlas, tedy jako instituce a novináři z té instituce, se dokázali velmi výrazně postavit, nikoliv explicitně, ale svým chováním, na stranu té demonstrující veřejnosti. A to v jejich, v očích té veřejnosti té instituci hodně pomohlo. Jinými slovy, abych to neprotahoval, domnívám se, že v tuhle chvíli existuje v politické elitě, slovenské, představa, že to médium nějak nebezpečně posílilo a že je potřeba s tím něco dělat. Čili, je tam určité napětí. Slovenský rozhlas, teda slovenská televize a rozhlas a politická elita tenhle ten konflikt čeká na to, jak se dál vyvine.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jaký je prostor, podle Vás, v médií pro investigativu?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Myslím, že čím dál tím menší. Mám pocit, že nás nutně musí čekat to, že se investigativní žurnalistika bude trošku měnit, redefinovat, že daleko větší důraz bude potřeba klást na hledání způsobu jak zkoumat praktiky velkých nadnárodních firem, které ovlivňují chod společnosti daleko významněji, než v tuhle chvíli dokonce i politické elity.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Diváci na Slovensku před pár dny měli možnost shlédnout snímek Bába z ledu, který získal České lvy, za nejlepší film roku 2017. Chyběla v něm ale erotická scéna hlavních představitelů. Televize ji totiž vystřihla. Režisér Bohdan Sláma, kterého citoval slovenský deník Sme řekl, že je z rozhodnutí šokován a že film zmrzačili, cituji dál: „udělali to samé, jako kdyby z knížky vytrhli několik stran". Co vedlo televizi k takovému kroku?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
To asi není úplně otázka pro mě. Já tu můžu jenom spekulovat. Ale...

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Tak jinak, patří intimní scény na obrazovku veřejnoprávní televize?

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Ale tak nepochybně, pokud nejsou samoúčelné a pokud jsou součástí nějakého, nějakého vyjádření a sdělení, tak tam patří. Já můžu spekulovat o tom, že přece jenom, řekněme, seniorský sex je něco, co si společnosti mají tendenci tabuizovat. Nemluvit o tom a nepředvádět to, alespoň ne ve velkém. A i když třeba v drážďanské, ne už nevím, jestli v drážďanské..

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
No, Němci jsou průkopníci.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
V německý galeriích visí ten známý obraz Staří milenci, že?

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
A také kinematografie, německá. Už před pár lety právě začala prolamovat toto tabu.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Ano, ale já si myslím, že to tabu v nás nějakým způsobem existuje a zdá se, že na Slovensku, vzhledem k tomu, že tam ta přece jenom hodnotová orientace je trochu tradičnější, tak možná, že je ta obava z toho, co ten, to prolomení toho tabu znamená, natolik silná, že k tomuhle kroku sáhli, ale v zásadě si myslím, že to je krok nepřijatelný. A že by měla existovat, já vím, že to bude znít podivně, ale jakási nepsaná dohoda, že v takovém případě je lépe tu věc neodvysílat, pokud nějaké hodnotové bariéry existují, než do ní zasahovat.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Náš rozhovor jsme začali pohledem na školství, střední školství, češtinu. Tak bych se možná vrátila ještě k jedné otázce. Co říkáte, pane profesore, tomu, že členové vlády budou, nebo už snad i začali, přenášet hospodářskou politiku, na Vysoké škole ekonomické? Když jsme před několika dny debatovali o tom, jestli patří politiky do škol, patří do škol politici? Teď nemyslím, že by se tam vzdělávali.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
No, to jsem zrovna chtěl říct, že by možná nebylo úplně špatné občas, aby nějaký politik do školy zavítal. Já tomu kroku trochu nerozumím, já si umím představit, celou řadu situací, pedagogicky jaksi použitelných, kdy by bylo dobré mít politika ve škole. Například na předmět, který bych mohl pracovně nazvat, vedení polenek nebo argumentace nebo falešná argumentace. Což by byl docela dobrý předmět. Ale nevím, jestli v kurzu, který je zaměřen evidentně odborně ekonomicky, mají vystupovat lidé, kteří k tomu nemají žádnou průpravu. Já myslím, že se s tím, nechť mi kolegové na VŠ odpustí, dělá z vysokoškolského studia trošku, trošku takové jako předvádění, předvádění medvědů na pouti.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
To si myslí profesor Jan Jirák, mediální teoretik Univerzity Karlovy. Děkuji za Váš pohled na svět a přeji Vám hezký den.

Jan JIRÁK, profesor, Univerzita Karlova
--------------------
Děkuju za pozvání a hezký víkend.

Zita SENKOVÁ, redaktorka
--------------------
Děkuji také. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.