Přepis: Jak to vidí Ivan Hoffman – 24. listopadu

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Začíná pořad Jak to vidí a jeho dnešním hostem je komentátor Ivan Hoffman, dobrý den.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Přeji hezký den ze Zlína.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zdravím vás, Ivane. Co o nás vypověděly oslavy sametové revoluce? Jak se hlavě státu daří naplňovat jeden ze svých cílů - stmelovat společnost? Je správné, když jsou ministři z byznysu? Otázek na dnešního hosta bude mnohem více. Vydařily se, Ivane, oslavy sametové revoluce, čtvrt století ve svobodě, co jim říkáte?

Čtěte také

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No tak, popravdě řečeno, já jsem je vnímal spíše jako takový propagandistický kýč. Na mě to teda bylo strašně všechno přehnané, sebechvalné, já bych očekával spíše nějakou analýzu toho, co se událo, jak, vlastně k čemu jsme se dopracovali, a to, to jsem v tom teda postrádal. Měl jsem spíš takový pocit, že se tak nějak přimkli všichni k režimu, ale já už jsem to jednou zažil, takhle stejným způsobem se slavil i ten minulý režim, hezky o sobě mluvil a tak dál, potom když spadnul, tak na něm nikdo nenechal nitku suchou a obávám se, jestli až, až toto skončí, tak jestli to nebude stejné. Skoro jsem měl takový pocit, že převládly rešerše, vzpomínky pamětníků, no a chyběli mi historici, kteří by šli do archivu a velmi objektivně popsali, co se stalo a co se nestalo. Protože to, k čemu došlo podle mě, bylo docela nedorozumění. Na troskách toho starého režimu vzniklo něco, co lidé v ulicích nechtěli, nečekali a co jim z tribun nikdo neřekl. To znamená, a ještě navíc bych řekl, že vzniklo něco, za co se jim nikdo nikdy neomluvil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co máte na mysli?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já myslím, že vlastně ta dnešní politická garnitura nebo elita, protože není schopna nabídnout lidem slušnou budoucnost, tak jim nabízí alespoň hroznou minulost, jo, anebo mi to přijde tak, že jak tenkrát společnost byla znechucena světlými zítřky, tak vykročila k temným včerejškům. A takhle bych mohl pokračovat v takových provokativních bonmotech. To hlavní, to hlavní, co se asi podle mě mělo stát, je, že jsme si měli nějakým způsobem připomenout, že demokracie není stav, který se nastolí a najednou je. To je úkol. To je něco, na čem se stále pracuje, co se buďto daří vybudovat a teda jako stále obnovovat a vytvářet, anebo, nebo to prostě dříve nebo později vezme, vezme za své a když všichni říkají 25 let ve svobodě, stále si vzpomínám na to, že svoboda, jak jsem jí vnímal ještě před převratem, to je stav ducha. To je, to je něco vnitřního, co člověku nikdo nemůže vzít. Lidé, kteří jsou vnitřně svobodní, tak prožijí svobodný život doslova za každého režimu. Ta vnější svoboda, o kterou lidé usilují, ta potom vždy nabere spíše podobu takové svévole. To znamená lidé, kteří jsou vnějšně svobodní, ještě vůbec nemusí v takovém režimu prožít pěkný život, právě naopak, někdy, když ta doba je hořká, když je těžká, tak se v ní lépe ukážou charaktery a ten život prostě má větší cenu. Ale tohle to se prostě těžko, těžko hodí do takových, do těch oslav, kde si prostě řada mých kamarádů, kolegů bývalých na sebe bere motýlky a teď jak panáci se někam postaví a teď referují o tom, jak jsme docílili toho krásného zářivého dokonalého světa, což je nesmysl. To samozřejmě se nepovedlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Od koho jste, Ivane, očekával právě víc analýz? Protože bylo nejenom vzpomínání, ale také různé materiály, ať už v médiích nebo různé konference se konaly, kde se i hodnotilo.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No, já to řeknu tak, že podle mě hlasy účastníků bývalých jsou téměř bezcenné. Je zkušenost taková, že orální historie, vyprávěná historie, té se příliš nedá věřit, protože lidé po letech tu starou vzpomínku si upraví a vnímají jí úplně jinak. Než jsme teď začali mluvit, tak šla z rádia písnička od Matušky Za modrou horou, modrými lesy a já jsem najednou byl 45 let zpátky na vojně, kde jsme měli takovou country kapelu, já jsem v ní hrál na basu a teď za mnou byl vždycky takový nápis - Nestřílejte nám na basistu. A najednou se mi zdálo, že to byla přece super doba. No samozřejmě nebyla, na té, na té vojně jsem byl nerad, trpěl jsem tam teda jak zvíře a nemoh jsem se dočkat, až, až prostě to celé skončí, ale ta vzpomínka, tak vám zůstane pěkná jako na něco, co se doopravdy teda jako vydařilo a tak dál. Podobně lidé vzpomínají asi na ty ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zdá se, že se nám spojení na chviličku přerušilo. Ivane?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
To nevadí, ta znělka byla hezká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak se vrátíme k tomu, říkáte, vlastně /nesrozumitelné/ vzpomínky, kdo tedy by ale měl vzpomínat? Když ne právě ti účastníci?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já říkám historici. Já říkám historici. Ti mají prostě doopravdy všechno zdokumentované, mají, mají prostě dobové materiály, mohou je seřadit, mohou přesně analyzovat, co es postupně stalo, v které chvíli, to znamená doopravdy historici. Lidé, kteří jdou k původním pramenům a ne ti, kteří prostě to kdysi zažili a postupně to ve svých vzpomínkách pozměňují, idealizují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nejsou ale právě i v těch vzpomínkách, respektive v těch pramenech historiků i výpovědi přece očitých svědků? Nemusíme hovořit o 17. listopadu, můžeme se podívat až do období třeba 2. světové války.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Něco jiného je, co říkáte, v té chvíli, když se to děje. Já mám dojem, že kdybych se podíval 25 let zpátky, jakým způsobem jsem věci komentoval a pak, ale tak bych byl velice překvapen, prostě co, co si o nich myslím dnes, protože to se, to se samozřejmě teda proměňuje. A jak bych to řek, no, já jsem, já jsem na těch tribunách stál, já jsem ty lidi viděl před sebou a viděl jsem to nadšení, viděl jsem prostě, že to, co lidi přineslo, přivedlo do ulic a co je vedlo k tomu, aby prostě se mnou zpívali můj revoluční popěvek, který jsem vymyslel, tak že to bylo upřímné, že tam doopravdy šlo lidem o to, aby prostě skončila ta doba strašlivého nevkusu, kdy museli říkat na ulici anebo měli pocit, že musí něco jiného, než co si myslí a chtěli se osvobodit prostě z takového života ve lži. No jenže já mám pocit, že dneska znovu žijeme ve lži, jenom v jiné a vlastně tam to, co je potřeba najít, je, kde k tomu došlo k té chybě, kde se vlastně ta, řekl bych, elita odklonila od té společenské poptávky, která rozhodně byla po něčem jiném, než, než co pak přišlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Při vyslovení spojení 17. listopad se většině dosud vybavilo sametová revoluce, bití studentů, svržení komunismu, letos jsme ale slyšeli například od pana Zemana to, že to nebyla žádná krvavá řež, podle jeho předchůdce pana Klause byla jen drcnutím. Co si o tom může myslet právě mladá generace, která se narodila po listopadu 89? Jak se orientovat? Byla to revoluce, nebo to bylo něco připraveného?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Připraveného to podle mě nebylo, bylo, ta reakce lidí byla spontánní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zdola.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já myslím, že ano. Takto spontánní reakci, mám pocit, že jsem vlastně zažil už někdy v 68. roce, jednou v životě, a tehdy rovněž nešlo o nic připraveného. To, že zpětně se věci dají do souvislostí a najdou se ještě jiné pohledy, než které /nesrozumitelné/ měla v tom okamžiku, tak to je jasné, to je také vlastně zdroj těch konspiračních teorií, z nichž některé, některé jsou doopravdy pro legraci a jiné je potřeba prostě promýšlet, jestli není něco, jako bylo. Ale určitě když srovnáme zásah na Národní třídě s tím, co se dělo na náměstí Tchien-an-men, anebo když vezmeme jiné jako demonstrace, kde se do lidí střílí, jako, jako je na Ukrajině, tak pochopitelně tehdy ten zákrok na Národní třídě masakrem tohoto typu nebyl, ale zase když to vezmeme v našich poměrech, tak předtím dlouhé, dlouhých 20 let byla společnost apatická, nikdo by si netroufl jít a prostě postavit se proti těm policistům. To byl neuvěřitelný zážitek. Já si pamatuju, několik měsíců předtím byla podobná demonstrace v Bratislavě a tehdy jsem poprvé v životě viděl ty policajty s těmi dlouhými obušky a vypadali jak z vesmíru prostě za těmi plexiskly a tak dál. Člověk ani nevěděl, že mají takovouto výstroj, jo, a teď vlastně kráčí proti vám a člověka se zmocní úplně hrůza. No a ti lidé, kteří tam přišli na tu Národní třídu a který tam vydrželi, a to Miloš Zeman popisoval, tak byli skutečně stateční. A to je potřeba si uvědomit, že ta statečnost má různé podoby a já si myslím, že ta demonstrace byla důležitá, ale nevím, jestli jde o to, že jí Miloš Zeman bagatelizovat. On spíše byl proti tomu, abych, abychom si o sobě do budoucna vytvářeli nějaké mýty a abychom přeháněli, spíš mám pocit, že to bral tak, že je potřeba se držet při zdi a vidět věci tak, jak byly.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tisíce lidí vyzývaly prezidenta k abdikaci, vystavily mu symbolické červené karty. Smějí se na hlavu státu házet vajíčka či svačiny, Ivane?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No tak já jsem viděl z toho jeden záběr natočený takovou videokamerou na tom náměstí přímo a můj hlavní pocit z toho je, že si musím znovu přečíst svojí oblíbenou knížku Gustava Le Bona Psychologie davu. Dav prostě má kolektivní duši. Člověk v davu ztratí své individuální vlastnosti, svůj charakter, prostě splyne prostě s tím okolím a chová se úplně jinak, než jak by se choval sám. Taky platí podle nebo že každá myšlenka, která klesne až na úroveň davu, tak ztratí všechno, co na ní bylo vznešené. To znamená na to je potřeba pohlížet jako na, jako na takovou skupinovou hysterii té tragédie, jo. To prostě, já to nikdy jsem neměl rád, vždycky jsem byl spíš individualista, věřil jsem v to, že člověk sám za sebe nějak má jít životem a ne spolupořvávat s ostatními, to mně vlastně nebylo nikdy blízké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale házel každý sám za sebe.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No, to, to tak není. Je stržen vlastně tou atmosférou. To je jako na fotbale anebo v podobných věcech. No mě na tom zaujalo to, že sem si představil, kdybych tam stál proti těm lidem a měl bych vést řeč, tak zřejmě bych nebyl schopen slova. Pro mě to, že zformuloval Miloš Zeman velmi jako, řekl bych, kompaktní promyšlenou řeč, mluvil spatra bez papíru, do toho, do toho řevu, tak to jsem si říkal, to je teda frajer, to já bych měl trému i před lidmi, kteří jsou přátelští a milí a ne, ne před prostě takovým nenávistným zástupcem, tak u mě si teda hodně získal. Já teda prostě jsem to bral jako, jako výkon profesionálního řečníka, a to, že po něm lidi házeli, tak samozřejmě nezranili ho, nějaká ochranka tam byla, to je, to je, jak říkám, to je, to, za to on nemůže. To je ostuda těch lidí, co se neuměj chovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě. Podle jedněch je to ostuda, nepřijatelná agrese, podle jiných prezident jen sklidil, co zasel, že si o to dlouho koledoval. Třeba premiér Sobotka to hodnotil slovy, že si sice nemají demonstranti a prezident co vyčítat, ale prezident nemluví sprostě v rozhlase, tolik citace premiéra.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
O to jsme hovořili minule, to jsme ho nepochválili, ale já to vidím tak, že přece není to tak, že máme tady kladné hrdiny, záporné hrdiny, já si myslím, že u každého z těch lidí, o kterých hovoříme, kteří mají nějakou odpovědnost společenskou a také moc, hovoříme v tom smyslu, že hodnotíme jednotlivé jejich činy a něco se jim povede, ale něco musíme zkritizovat, tak to prostě je. V každém člověku je něco pozitivního, něco špatného, tak když prostě si rovnou někoho označíme, onálepkujeme, to je, toto je ten zlý, prostě tak, a cokoliv řekne, bude špatné, nic z toho, co udělá dobře, mu ze zásady nepochválíme, protože to je přeci ten nenáviděný XY, tak, tak se nikam nedoberem. To takhle, takhle hodnotit svět nemá cenu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zeptám se jinak, Ivane, jak se prezidentu Zemanovi daří sjednocovat společnost, jak si ostatně předsevzal? To byl jeden z jeho cílů.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já myslím, že jí nesjednocuje, to se vidí, že ji spíše rozděluje. Ale nemyslím si, že to dělá schválně. On prostě je svůj, má prostě svoje určité averze a řekl bych, že je málo pokorný, že se neumí povznést nad to, že někteří lidé ho, já nevím, kritizují, odsuzují, ta jeho potřeba odpovědět, revanšovat se, dávat tu hrubou záplatu na hrubý pytel, ta je naprosto zbytečná, to je celý ten jeho odpor proti intelektuální pražské kavárně. Je směšný, protože on je přesně představitel té kavárny. On je ten, který rád diskutuje, který prostě si sedne s ostatníma a chce prosadit svůj názor proti jinému názoru. On je typický kavárenský člověk, on jako s námi venkovany nemá nic společného, kdybych to tak měl říct, no a je to vlastně celé nedorozumění. Já mám pocit, že v politice je strašně moc psychologie a hodně těch politiků je ješitných. A když se jich dotknete, nějaké jejich slabé struny, tak potom to v nich přetrvává a oni nejsou schopni se nad to, nad to povznést. V tom, v tom je Miloš Zeman, řekl bych, on, on není plánovaně, řekl bych, proti, proti nějakému konsensu, spíš jenom, bych řekl, ho neumí, neumí, neumí budovat. Nevím, jak bych to jinak řek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na odhalení busty Václava Havla v americkém Kongresu zaznělo, že byl rytířem demokracie. Čím je, Ivane, pro nás?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No tak rytířem demokracie, to je, to přesně navazuje na ten projev, který měl Václav Havel krátce po svém zvolení prezidentem v americkém Kongresu. To byl takový slavný projev a tehdy to bylo v podstatě tak, že těm politikům, senátorům, kongresmanům, těm americkým, kteří dělají tu reálnou politiku, tak jim strašně lichotilo, že k nim hovoří intelektuál jako k intelektuálům, jako k těm, kteří, kterým jde o ideje, kterým jde o lepší svět, což je samozřejmě nesmysl. Politikům jde zásadně jenom o moc, tedy kdybychom měli tak černě zažertovat, tak jim jde vždycky o horší svět, ale, a to se opakuje, Václav Havel je stále pro Američany ikona, důležitá postava, on je součástí toho jejich amerického příběhu o vítězství svobody, o šíření demokracie a tak dále. To znamená, pro nás to znamená, že v našem vztahu k Američanům je, je to prostě perfektní obchodní značka a bylo by divné, kdyby se to prostě nevyužilo a kdyby naši politici tam nepřišli a nezúčastnili se této oslavy, takže ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My jsme neusilovali o svobodu snad, Ivane?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Prosím, prosím?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jestli my jsme neusilovali o svobodu.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Ale jo, ale já říkám, to je ten, to je ten americký příběh silný, který Hillary Clintonová říká, že ho musí znovu začít Američané vyprávět, protože když přestanou vyprávět tyto své silné příběhy o svobodě a demokracii, tak potom celý svět zapomene na to a začnou se soustřeďovat na to, že vyvolávají konflikty a dělají problémy. To je, to je, to je spíš k tomuto. A že je potřeba budovat svobodný svět, tomu já rozumím tak, že je potřeba budovat svět, ve kterém lidé dávají přednost jednání před válkou, vstřícnosti před násilím, ve kterém budují spíše partnerství, než by se stavěli proti sobě. To je, to je to, co podle mě má smysl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Premiéra Sobotku přivítal po příletu do Spojených států článek ve Washington Post, ve kterém se dočetl, že se, cituji, "vzdáváme dobrého postavení ve světě, přijdeme o veškerý respekt, který máme." Co si vy myslíte, Ivane, vzdáváme se morální odpovědnosti?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já myslím, že ne. Odnesl to nakonec první náměstek ministra zahraničí pan Drulák, kterému drsně z Ameriky vzkázali předseda sněmovny a předseda vlády, aby se držel pojetí zahraniční politiky vládní, vládního, ale celý ten vzkaz navazuje na diskusi, jakým způsobem je třeba v dnešní době vnímat obranu lidských práv. Tomu Drulákovi vlastně vyčítají, že kritizuje to Havlovo pojetí lidských práv jako práv politických a občanských. On rozšiřuje na další práva sociální, enviromentální, to znamená, říká, že dnes v dnešní době už je to Havlovo pojetí v podstatě takové úzké, překonané, a to je věc legitimní diskuse. Dá se, dá se debatovat dokonce o tom, jestli Václav Havel dnes by také spíš neprosazoval takové to širší pojetí ochrany lidských práv, ale to už je jenom hypotéza, to už se, to už se samozřejmě od něj nedovíme. Ale já mám pocit, že tam spíš jde o něco jiného. Poslední dobou jsou některé země v Evropě a někteří politici, kterým se ta linie americká zahraniční politiky z různých důvodů nezamlouvá. No a teď je otázka, jestli Evropa má hovořit jedním hlasem, mít prostě stejný postoj, anebo jestli stále je to klub rovnoprávných členů, ve kterém každý může projevit svůj názor, svůj pohled na věc a může některé věci kritizovat, s některými souhlasit, anebo už je to tak, že nám někdo určuje jednotnou agendu a my máme "držet hubu a krok". No a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká je ta, omlouvám se, naše linie zahraniční politiky?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Já si myslím, že jak prezident, tak předseda vlády z jedné strany prostě se snaží nenadělat si nepřátele mezi, mezi partnery a z druhé strany cítí, že existují i nějaké naše zájmy, a ty nejsou vždy totožné s těmi americkými. Ono by mimochodem bylo i zvláštní, kdyby byly, jo, kdyby evropské zájmy se naprosto přesně překrývaly se zájmy Spojených států, tak v některých věcech podle mě je užitečné dojít k nějakému společnému konsensu, v jiných věcech je potřeba vykázat ty Američany do patřičných mezí, no, jak to jinak říct?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle výzkumu průzkumů veřejného mínění se, co se týče důvěry, mírně pohoršila vláda a sněmovna, Senát nikoli. Jak, Ivane, k důvěře přispěje rezignace ministra dopravy Antonína Prachaře? Co vlastně stojí za jeho koncem?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No tak když se člověk podívá na to, jakým způsobem se proměňuje pohled občanů, veřejnosti na politiku, tak stále více akceptujeme takové ty profesionály, manažery, odborníky, kteří prostě přijdou a budou řídit stát jako firmu, tak by se dalo říct, že ten přístup, kdy je generální ředitel obrovské státní společnosti jmenován ministrem dopravy, že je normální. Ve chvíli, když ministrem financí máme druhého nejbohatšího Čecha, pana Babiše, ve chvíli, kdy v přímých volbách do Senátu vidíme, že lidé volí postupně byznysmeny, kteří mají něco za sebou, kteří něco vybudovali, něco vydělali, tak zdá se, že se něco proměňuje a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co to je?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
A je to, já tomu říkám privatizace politiky. Už to není tak, že by politici se striktně oddělovali od byznysu, ale naopak zdá se, že vlastně to propojení politiky z byznysem je jako kdyby společensky žádané, ale já si myslím, že to je experiment, že lidi to zkoušejí poté, co se nedostavily nějaké lepší výsledky s politiky, kteří, kteří by měli hájit věci veřejné v zájmu občana, tak teď se zkoušejí prostě, jestli by věci v zájmu občana lépe nezvládli samotní ti byznysmeni. Tak jestli to tak jako dobře může dopadnout, nebo ne, to nevím. Já teda popravdě tomu příliš nevěřím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím, že i sám ministr Babiš to přirovnal jmenovat kozla zahradníkem. Myslíte, že absence politických zkušeností je minusem v tomto případě? Nebo je zase třeba velkým plusem, že ti lidé znají problematiku z té druhé strany?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
No tak já bych byl nejraději, kdyby platilo takové to anglické přísloví, které říká, If you want something to be done well, make it yourself, chceš-li, aby něco bylo dobře uděláno, udělej si to sám, to znamená, kdyby se místo toho najímání různých firem, který, které potom věci předražují a běžně je odvedou i špatně, kdyby se ty silnice naučil dělat stát, jenomže to je smělá myšlenka, ale poté, co jsme, co najmeme manažera obrovské stavební firmy, tak to by měl být člověk, který by naučil ten stát, jak si udělat silnice levněji, anebo dokonce i kvalitněji, jak do toho podloží nedávat odpad a tak dál, protože tomu právě že velmi dobře rozumí. Ale já mám dojem, že se to nestane, on je odborník na to, jak čerpat veřejné peníze a je odborník na to, jak ty veřejné peníze přidělovat. To znamená, spíš je to tak, že byznys má svého člověka, svého manažera ve státní správě, než že by si státní správa proti těm, proti tomu světu byznysu, kterému jde jenom o to, aby prostě ty peníze z toho veřejného rozpočtu odsál, tak že bychom měli prostě člověka, který by nás před tímto fenoménem bránil. Ale uvidíme, možná, že, možná, že se mýlím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není u nás, už jen poprosím velmi krátce, příliš čilý pohyb na postech ředitelů silnic a dálnic, vůbec ministrů dopravy?

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
To je. Tady je odpověď stručná - určitě velmi čilý.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ivan Hoffman, komentátor Deníku, dnešní host pořadu Jak to vidí. Já vám děkuji za naše, za vaše názory a budu se těšit za dva týdny opět na slyšenou, Ivane.

Ivan HOFFMAN, komentátor
--------------------
Také hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji vám také. Zítra, milí posluchači, přivítám politoložku Vladimíru Dvořákovou. Mimo jiné chceme hovořit také o tom, jak se proměnila role studentů v České republice. Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková, na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.