Přepis: Jak to vidí Ivan Hoffman – 16. března

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do zlínského studia zdravím komentátora Deníku a našeho spolupracovníka Ivana Hoffmana, dobrý den, vítejte.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Přeji hezké ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vidí dnešní host 85 % pro Bohuslava Sobotku a jednobarevné nové vedení sociální demokracie. Spokojenost Čechů se zdejší demokracií a nespokojenost s přístupem politiků k občanům i statut spolupracujícího ovlivněného. To vše a mnoho dalšího se dozvíte právě nyní. V čele nejsilnější politické strany sociální demokracie zůstává Bohuslav Sobotka. Protikandidát neměl, takže 85 % hlasů, které získal, zřejmě není překvapující, Ivane.

Čtěte také

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Určitě ne a obecně se dá říct, že tento sjezd sociální demokracie dopadl přesně tak, jak to všichni očekávali. Sociální demokracie je politická strana s velmi dlouhou tradicí a současně je jedinou z tradičních stran, která je momentálně na tom dobře. Je ve slušné kondici, ale je to také proto, že to vnitřní napětí, které ve straně bylo kolem voleb, pominulo a tento klidný sjezd je toho odrazem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná byl zajímavější souboj o post prvního místopředsedy, který nakonec ve druhém kole vybojoval Milan Chovanec. Proč si ho vlastně Bohuslav Sobotka vybral jako svého zástupce číslo jedna?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Když se podíváme na pana Chovance, tak je to člověk, který je prostě zajímavý, pro média je úspěšný, umí mluvit, dobře vystupuje. Možná mezi těmi politiky, kteří vesměs tedy nejsou žádní lídři, nejsou nějak moc charismatičtí, tak on je člověk, který je zajímavý, tak asi já mám pocit proto. Jinak mám pocit, že personální složení politických stran u nás a sociální demokracie k nim patří, není takové, že bychom viděli zřetelně odlišena křídla, z nichž jedni mají jiný pohled na politiku než ti druzí a při té volbě se jedná o to, který směr, který trend v té politické straně, která je samozřejmě veliká, široká, zvítězí. Tady jsou jenom a v případě sociální demokracie to je také důvod, proč ta volba nakonec dopadla tak klidně. Různé frakce, které se chtějí dostat k moci k vlivu a jejich program není žádným jiným způsobem odlišný, to znamená, dostali se do vedení lidé, kteří byli s předsedou loajální v tom období jakéhosi napětí v politické straně a ti druzí ne a kdyby tam byli ti druzí, tak ta strana by nebyla zásadním způsobem jiná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě, jestli by nebylo zajímavější názorově, kdyby vlastně se dostali do toho nejužšího vedení lidé jako Jeroným Tejc nebo Jiří Dienstbier.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Víte co, zajímavé by bylo, kdyby v té straně bylo radikálně levicové křídlo, které by bylo protiváhu takového umírněného sociálnědemokratického prorežimního křídla a teď vlastně ti by mezi sebou uvažovali o tom, co je pro společnost lepší, jestli nějaká zásadní změna nebo spíše setrvání v tom, co je a jestli to má být strana mírného pokroku anebo naopak strana, která se rozhodne novým zásadním způsobem řešit problémy, které společnost má. To by bylo zajímavé, ale jak říkám, takováto křídla tam nevidíme, tak pro mě osobně tedy, kteří konkrétní lidé v té straně jsou, není zajímavé. Zajímavé je spíš do jaké míry jim vydrží taková ta, řekl bych, obhajoba své existence, která stojí na tom, když ne my, tak populisté. Ty zavedené strany se nabízí jako menší zlo, jako něco, co známe, na co bychom si zvykli, co se dá vydržet a vsází na to, že není poptávka po změně a že pokud neudělají nějakou zásadní chybu, tak prostě v té pozici, ve které jsou, vydrží, aniž by přišli s něčím novým, s něčím originálním, jak nově definovat politiku anebo jak jiným způsobem udělat něco pro lidi, to je pro mě úplně zásadní na tom, my jsme byli svědky, toho, že vsadili na jistotu a pokusili se udělat všechno pro to, aby nebyl žádný skandál, aby se prostě nedostali do řeči, aby o nich nebylo možné napsat nic špatného, ale přesně totéž udělalo před nedávnem hnutí ANO, proto také si myslím, že ty dvě strany se k sobě hodí a dlouho spolu vydrží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, to je možná otázka, nevím pane Ivane, protože předseda strany a premiér Sobotka hned vlastně v úvodu sjezdu se pustil do vicepremiéra Babiše. Oplatil mu nejspíš i výpady proti sociální demokracii na nedávném sjezdu Babišova hnutí ANO, tak mě napadá, jestli se takhle mluví o koaličním partnerovi.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Je to nevinné kočkování. Není to doopravdy nic zásadního. Něco říct musí, nějak se vymezit musí, že nejsou úplně stejní, ale když se podíváme na to, tak mají doopravdy těch společných zájmů hodně. Také není úplně náhoda, že si zbyly. Jsou to strany, které prostě přišly buďto z parlamentní nebo neparlamentní opozice poté, co s těmi jejich předchůdci byli občané doopravdy velice nespokojeni a už se na ně zlobili. To znamená, jsou to také strany, které vědí, proč jejich předchůdci se dostali na okraj politiky a nebudou dělat jejich chyby, nebudou se prostě hádat takovým způsobem, aby z toho byly nakonec předčasné volby, protože to občan politikům příliš neodpouští a také myslím, že politici už mají tu zkušenost, že jakmile se octnou v nějaké koalici, tak lidé předpokládají, že jako strany vládní budou až na drobné výjimky spolu spolupracovat a budou spolupracovat ku prospěchu občana a v případě, že tak nečiní, tak pak platí takové to heslo z Divokého západu spolu chyceni, spolu oběšeni, to znamená, oni si to pak odskáčou společně. Ano a ČSSD budou na sebe různě cenit zuby, ale úměrně, vkusně. V každé chvíli, když půjde do tuhého, tak zdůrazní, že stabilita vlády je něco, na čem jí záleží a čeho se budou držet a proto předpokládám, že to jejich spojení bude delší než jedno volební období, protože oni, když to tak nepřiznají anebo ne vždycky se tak tváří, se k sobě dobře hodí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže si nemyslíte, že by se obě formace jaksi vůči sobě dál vyhroceněji vymezovaly?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Ne ne, bude to, jak říkám jenom tolik, kolik si můžou dovolit a moc si dovolit nemůžou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění ukázal, že Češi jsou mimořádně spokojeni se stavem demokracie v jaké žijí, dokonce téměř rekordně spokojeni. Zároveň ale nejsme spokojeni s tím, že nezajímáme politiky tolik, alespoň výsledky tohoto průzkumu jak vy to hodnotíte?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Tak je to průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, které zmiňujete a tam z něho doopravdy vyšlo, že naprostá většina Čechů vědí, že je názor politiky nezajímá. Zvláštní také je, že jenom jeden člověk z deseti si myslí, že může osobně ovlivnit řešení, celospolečenských problémů, to znamená problémů v té velké politice. Poněkud optimističtější jsou lidé, pokud jde o řešení problémů v jejich bezprostředním okolí, ale to je víceméně jasné. Ale vyplývá z toho něco pro politiky, je to taková určitá bezmocnost občana, který má pocit, že je tady do počtu a že jeho názoru si prostě nikdo nevšímá, ale zvláštní je, že když se podíváme na jiný průzkum, který udělal Institut komunikačních studií a žurnalistky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, tak ti si dali tu práci, že zašli mezi poslance, oslovili je a ptali se jich na úlohu médií. A je zajímavé, že většina našich poslanců a senátorů soudí, že jsou to média, která podrývají důvěru v politiky lidí a také narušují důvěru v politický systém. To znamená, že zatímco ta nespokojenost lidí s politiky, to je na jedné straně mince, ale politici to nevnímají tak, že by oni byli odpovědni za to, že jim lidé nevěří, mají o sobě velmi dobré mínění a mají pocit, že to jsme my novináři, kteří jim to kazíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jak vy to vidíte, Ivane?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Já myslím, že my jim to nekazíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak podobné nálady jsou i ve Spojených státech. Američané ztrácí důvěru v ústavní instituce. To alespoň vyplynulo z průzkumu veřejného mínění, které přinesla agentura AP a největší přízni se zřejmě ve Spojených státech těší armáda. Jak toto vnímáte?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Já jsem tu zprávu viděl, ale v tom našem překladu jsem neviděl, jak to vypadá s tou důvěrou v armádu, kolik lidí ano anebo ne. Jisté je, že armáda je řekl bych, hierarchická a bývá v ní pořádek, bývá v ní systém. Řídí se rozkazy, to znamená, důvěřovat v armádu je asi jednodušší než v takový ten pytel blech, který někdy připomínají ty zákonodárné sbory. Je zvláštní, že Američanů, kteří důvěřují Kongresu a to jsou vlastně jejich zastupitelé, to jsou lidé, které zvolili, aby spravovali zemi, je zanedbatelných 5 %, to je tedy doopravdy málo, tedy těch, kteří plně důvěřují. Pak jsou samozřejmě někteří, kteří částečně, ale podobně je to s vládou. 11 % Američanů plně důvěřuje vládě, to je doopravdy málo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Špatně z tohoto průzkumu vyšla i americká média. Plnou důvěru v ně má jen 7 % obyvatel Spojených států. Vůbec žádnou více než 40.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Tak pokud se toto stane v zemi, která je symbolem prostě svobody, otevřenosti, tak se tam tedy něco dramatického děje. Jedna z věcí, proč ta důvěra v média klesá, může být navázanost těch médií hlavního proudu buďto na politiky anebo dokonce na korporace. Hovoří se o korporátních médiích, o médiích, která jsou někým vlastněná, a tím pádem jsou k nim také loajální a ta loajalita je někdy větší než je jejich objektivnost a nestrannost a tak dále. Nicméně, kdo prostě trochu zná historii v Americe, jak média vznikala, tak to tak ze začátku bylo. První noviny, různé vycházely tak, že je někdo založil ke své potřebě, aby hlásaly jeho orientaci, jeho názor a tak dále. To znamená, ta svoboda médií, ta se teprve vyvíjela. Ale je to jako s demokracií, na té se prostě stále musí pracovat, když se přestane, tak se ta média velice rychle vrací do toho, co jim je bližší, to znamená, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, prostě těch přísloví, kdy prostě se konstatuje, že média jsou věrná tomu, kdo je platí, do je najímá, tak těch příkladů je mnoho. A jestliže se něco takového stane ve Spojených státech, kdy těch 40% Američanů nevěří americkým novinářům vůbec nic, tak velmi často předobraz toho, je to předobraz toho, co později dorazí do Evropy. Těch příkladů je mnoho, to znamená, je to důvod k určitým obavám a je to nějaké varování, že můžeme dopadnout stejně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vy si myslíte o nezávislosti vůbec. Je možná?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Já si myslím, že je možná, ale to je vnitřní dispozice. To je vnitřní stav ducha. To není něco, co se dá naučit ve škole nebo co člověk racionálně volí to je jeho nějaká vnitřní přirozenost. Je to nepohodlné, protože ve chvíli, kdy existuje nějaký většinový názor a najednou prostě novinář se od něj odliší, tak se stává problémem, stává se problémem nejen pro toho čtenáře, ale i pro toho vydavatele, který najednou zjišťuje, že má nějakou svou linii, listu anebo televize, rádia a ten novinář se mu z toho vymyká. Někdy mu to odpustí, protože si řekne: Ano, je to dobrý hlas do toho pestrého portfolia, ve kterém jeden říká to a druhý tamto a někde mezitím si má čtenář z toho vybrat, ale někdy ne a takovéhoto novináře se ta rozhlasová stanice nebo televize rychle zbavuje, protože jim dělá problémy. Nemusí jít o politický tlak, může jít o komerční tlak. Ve chvíli, když média odvysílají nějaké velké firmě reklamu, na nějak produkt a současně se objeví reportáž, která toho inzerentka kritizuje, tak ten příště dá tu reklamu jinam, protože dnes média hodně žijí z příjmů z reklamy, tak tenhle ten ekonomický tlak na to, jak se má psát a jak se má myslet, je obrovský. A a by se tomu člověk nějak vzepřel, vyhnul, tak musí mít hodně velké sebevědomí, hodně velkou odvahu, možná také musí být připraven a to, že o to zaměstnání, které dělá rád, může také přijít a tam už potom, když jde o peníze o plat, o příjem, tak tam už těch odvážných je málo i mezi novináři.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O českém občanovi, kterého před týdnem v Libyi unesli ozbrojenci z organizace Islámský stát, pátrá Interpol. Pracoval pro naftařskou servisní firmu. Jak říká například Karel Randák, bývalý šéf civilní rozvědky: "Pokud se nikdo neozve, tak naděje na šťastné rozuzlení je malá." Co vy si o tomto případu myslíte?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Tak především právě toto, že to s ním nevypadá dobře. Protože ve chvíli, kdy vidíme, že ti radikálové, kteří ho s velkou pravděpodobností unesli, nemají vůbec zájem o ta ropná pole, aby z nich těžili ropu, aby je prodávali, aby na tom prodeji ropy zbohatli, nýbrž chtějí je zničit, to znamená, nejlépe i s jejich zaměstnanci a to z toho důvodu, aby ten zisk z ropy nepřipadl jejich nepřátelům, tak s takovými lidmi se špatně vyjednává, protože tam doopravdy není na druhé straně někdo, kdo naslouchá, to znamená, to je samozřejmě chyba, ale při té příležitosti pochopitelně se člověk nutně vrací k tomu, co se v Libyi stalo a my to dění jsme dlouho nesledovali, samozřejmě uvědomujeme si, že taková země je a že je v ní rozvrat a chaos. Ve chvíli, když je tam unesen náš občan, to tak většinou bývá, že to většinou přitáhne tedy mediální pozornost, ale zpětně, když se na to podíváme, tak stále máme pocit, že nebyl vůbec dobrý nápad tu Libyi rozvrátit, protože doopravdy Evropa na tom žádným způsobem nevydělala. Ten import nebo export svobody a demokracie se nepodařil. Ale on se ani podařit nemohl, pokud jsme tam podporovali na jedné straně konfliktu militanty, kteří s těmi je zkušenost všude, se nakonec vymknul z té nějaké kontroly a dělají si své a zvyknou si na to násilí a důsledkem je, že dnes Evropa v tomto roce očekává až milion uprchlíků z Libye, protože ta se stala zemí, ve které se prostě obtížně žije, špatně se tam žije. A teď jaký k tomu vlastně byl důvod, pokud tedy odmyslíme takové ty geopolitické důvody, jako je nechuť Kaddáfího prodávat ropu za dolary anebo že Kaddáfí chtěl, aby Spojené státy za ropu začaly platit. Tam byly právě splatné nějaké částky a nemalé. A to jsou důvody, o kterých spekulují lidé s geopolitickými ambicemi. Ale když se podíváme na normální lidi, tak ten režim, který jsme líčili jako strašný, byl stabilní. Lidé chodili do práce, všechno fungovalo. Stačila jedna takováhle vojenská intervence a nikdo si tam není jistý životem, jak říkám, tohle to nebyl dobrý nápad. Myslím si, že zasahovat do dění druhých zemí, pokud to není promyšlené, až do konce, jak jim chceme doopravdy pomoci, ale jedné chvíli, když vidíme, že tam je chaos, odejdeme a necháme ať es tam zabíjejí mezi sebou a případně jim tam pošleme další zbraně, aby ti noví si to vypořádali s těmi, které jsme vyzbrojili minule. Tohle to není cesta. Tohle to je potřeba opustit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To ale trošku znělo, jako kdyby Libye za Kaddáfího byla idylická země, která nepodporovala terorismus, kde lidé svobodně se vyjadřovali, co si myslí a podobně.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Mnoho lidí, kteří tam chodili, kteří tam pracovali mi Libyi přesně tímto způsobem líčí, že ten Kaddáfí byl takový blázen, podivín, ale byla to země stabilní, kde byla dobrá lékařská péče, zdarma vzdělání, sociální jistoty. Jak říkám, někdy ten člověk podivín, který v té zemi vládne, vám připadá úplně divný a nepřijatelný, něco takového bychom sice doma nechtěli, ale to, co my nabízíme, je vlastně horší, než to co jim bereme. Tak pak si říkám, že asi by bylo lepší do toho nevrtat a nechat to tak jak to je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebyl to ale právě Kaddáfí a jeho rodina, přátelé nejbližší, kteří rozhodovali absolutně ve všem, kde lidé také končili ve vězení?

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Když se podíváme, co je tam dnes?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes je tam válka.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Přesně. To je horší, ta tam předtím nebyla. Já tedy nevím, jestli jste četla tu Zelenou knihu toho Kaddáfího, je to zajímavý koncept prostě uspořádání společnosti. Prostě něco, o čem se dá minimálně přemýšlet. To co je tam dnes, o tom se přemýšlet nedá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás od Petra Rádla: "Co si myslíte o Putinově anexi Krymu a připravenosti užití jaderných zbraní, protože prý byl k anexi Krymu donucen západním tlakem. Co si myslíte o Klausově interview pro rakouské noviny, že "krize na východní Ukrajině je reakcí na západní agresi." vy budete vědět přesněji, co mám na mysli také, že Zeman nemá důkaz o ruských vojácích na Ukrajině, když odpárali výložky, tak se porušuje nějaká konvence, že?" Tolik dotaz pro vás.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Mně zajímá samozřejmě na té situaci více věcí. První je, že vedle takové nespokojenosti s tím, že došlo k odebrání Krymu z Ukrajiny a jeho přičlenění k Rusku, tak samozřejmě to všichni kritizují jako agresi. Je zajímavé, že jediní, kteří z toho mají radost, jsou samotní obyvatelé Krymu. Konstatují to i někteří novináři ve Spojených státech s takovým podivením. Občas někdo udělá průzkum a zjišťuje o co vlastně těm lidem šlo a o co jim nešlo. Myslím si, že oni, když porovnají tu situaci, ve které se nacházejí s tím, v jaké situaci je Donbas, tak jsou asi rádi, že se vyhli tomu, nějakému válečnému střetu a tak dále. Jedna věc je pohled mezinárodního práva, ve kterém je jednoznačné, že prostě měnit hranice státu je vždycky problém. To prostě, když udělal jeden, tak to může udělat spousta dalších a je úplně pochopitelné, že vůči tomu se všichni vymezí. Druhá strana je, ve kterých případech se nám zdá, že máme akceptovat princip sebeurčení, kdy o sobě mají rozhodnout lidé tam, kde jsou a kdy naopak máme zdůraznit princip územní celistvosti, do kterého se prostě nemá vstupovat zvenčí, protože to nic dobrého z toho potom není. Když se podíváme na Kosovo, tak zjistíme, že tam mezinárodní společenství podpořilo to sebeurčení. Když se podíváme na touhu sudetských Němců vrátit se do vlasti, zase je to jiný případ. Byli nakonec vyhnáni, protože velmoci se rozhodli, že takhle by to prostě dál nemohlo jít a míchat ty lidi na jednom území nejde. To znamená, tedy území zůstalo Československo a ti lidé, kterým se tady předtím nelíbilo, byli odsunuti ven. Když se podíváme na Krym, tak tam ti lidé, kteří jsou tam, kde jsou, zůstávají, ale změnila se země, ke které patří. Je to pokaždé jinak, pokaždé specifické, ale myslím, že tady platí, že správné je to, co nakonec zvítězí. Tu historii nakonec vždy píšou vítězové, to znamená, pokud v tom sporu, který tam vznikl, zvítězí Rusko, tak to bude v pořádku. Pokud vláda je, tak to bude samozřejmě chyba a podobně z pohledu Západu, ve chvíli, když tu válku, kterou tam vlastně sledujeme a vůbec se nedá říct, že bychom do ní nebyli zapojeni, když prohrajeme, tak to bude samozřejmě úplně jiný, když prohrajeme, tak to bude samozřejmě úplně jiný výsledek, jinak se budou psát historie, učebnice historie, než když vyhrajeme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak je otázka vítězství za jakou cenu.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Vždycky za hroznou. To je prostě tak. Ta cena je vždycky vysoká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ivane, zmínil o Donbasu, tak bych ještě jen velmi krátce jeden průzkum, agentury TNS Aisa, bezmála dvě třetiny Čechů se domnívají, že Kreml vojensky podporuje proruské separatisty na východě Ukrajiny. Také podle průzkumu vlastně v české společnosti převažuje zájem o diplomatické řešení celé východoevropské krize.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Je to zajímavé, ale ne úplně celé v tom průzkumu, který zmiňujete, je zajímavé to, že když jsou tázáni lidé mezi 18 a 19 lety, tak je mezi nimi 45 %, kteří si dovedou představit vojenský zásah proti Rusku na Ukrajině a docela se jim to zamlouvá, zatímco lidé, kterým je přes 60, tak tam už to není 45 %, ale pouze 11. Ukazuje se, že ti mladí lidé mají zřejmě daleko větší sklon k takovému silovému řešení toho problému, ale pak je ještě jedna zajímavá věc, že když už se tedy ptali, tak je škoda, že současně tam nebyla otázka, kolik procent si myslí, že Ukrajinu vojensky hybridně podporují Spojené státy. To by bylo také zajímavé vědět, kolik lidí si to u nás myslí. Jinými slovy, pokaždé v těch průzkumech je těch údajů, které je zajímavé, je prostě si přečíst a přemýšlet o nich víc, ale to, že jsou Rusové v případě Donbasu se jedná o dobrovolníky, kteří se hlásí a směřují tam, ale velmi často i s výzbrojí, že tam jsou, a že jich je tam dost, tak to je zřejmé. Nevíme, kolik je tam Američanů, kolik je tam Poláků, o tom u nás nemluvíme, to zase vědí velmi přesně v Rusku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka je, zda jsou to jenom dobrovolníci.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Zatím i ty reportáže, které vidíme a nebo čteme o těch vojácích z Donbasu, tak hovoří o tom, že kdo nechce, tak tam bojovat nemusí, což je i pochopitelné, protože to člověk, který by vzápětí to zveřejnil a tak dále, ale já myslím, že těch, kteří tam ochotně jdou, je hodně a to z různých důvodů. V armádě jsou vojáci, v armádě jsou lidé, kteří chtějí bojovat, které to baví, kteří prostě rádi jdou tam, kde se střílí, což platí na obou stranách toho konfliktu. A pak jsou tam lidé, kteří by raději zůstali naživu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Názory Ivana Hoffmana, komentátora Deníku a našeho spolupracovníka. Děkuji vám za to, mějte se hezky, na slyšenou.

Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor Deníku
--------------------
Přeji hezký den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.