Přepis: Jak to vidí Felix Kolmer – 8. května

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu svátečního Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Český rozhlas Dvojka má tu čest být na návštěvě u pana profesora Felixe Kolmera. Dobrý den.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Dobrý den přeju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S kolegou mistrem zvuku Miroslavem Chromým vám děkujeme za přijetí, pane profesore Kolmere u vás ve vašem vinohradském bytě. O čem bude rozhovor s mužem, který prošel terezínským ghettem a následně dvěma koncentračními tábory? O odpovědnosti za bližní, o víře v lidské dobře, o odvaze postavit se zlu, o Skautu, ale také o sociálních poměrech bývalých vězňů. Přeji nerušený poslech. 8. května uplyne 70 let od konce druhé světové války v Evropě. Jak, pane profesore Kolmere, vy vzpomínáte na květen 1945?

Čtěte také

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Pro mě 8. květen ještě byla válka. Protože ten poslední koncentrační tábor, ve kterých jsem byl, Frýdlant, ale to není náš český Frýdlant, nýbrž to byl Frýdlant ve Slezsku, který je dneska součástí polského státu, to město se nazývá Mirošuv. To byl poboční tábor Gross-Rosen, který je jako ukázkový tábor nedaleko tedy českých hranic. Z Harrachova to je zhruba asi 80 kilometrů. Tam v tom koutě byla Schörnerova armáda tak jako byla tady v protektorátě a ta neuznala příměří, který podepsali spojenci 7. května 1945 v Remeši a 8. května to zopakovali v Berlíně. A německá armáda bojovala dál, no a sovětská armáda bojovala samozřejmě taky dál. Přitom fronta byla asi ve vzdálenosti 40 kilometrů od našeho tábora a stála 2 měsíce. 2 měsíce jsme slyšeli výstřely z děl, slyšeli jsme padat bomby, viděli jsme německý uprchlíky, který prchali před sovětskou armádou směrem do Československa. Ovšem to, co jsme slyšeli každý den z fronty, ty dělostřelecký salvy, to pro nás znělo jako, jako nejlepší symfonie. Beethoven by to lepší nemoh napsat. A Schiller Ódu na radost by asi taky neuměl líp napsat než to, jak to působilo na nás, že ta svoboda byla už 40 kilometrů a 2 měsíce stála, aniž by se hnula.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A když konečně přišel ten okamžik té skutečné svobody, vzpomínáte si na ty pocity?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Samozřejmě docela přesně, jako kdyby to bylo včera. Došlo tedy k bombardování elektrárny, a to bylo v noci z 9. na 10. květen, takže když jsme viděli, že zhasly světla na drátech, který nás obklopovaly v koncentračním táboře, tak jsme samozřejmě věděli, že v plotu už nebude žádný proud o napětí 22 tisíc volt, jako to bylo všeobecně v koncentračních táborech, taky jsme cítili, že esesmani z těch hlídkových věží, že prostě mizeli, tak z nás z těch 600 vězňů toho pobočnýho tábora 200 se snažilo uprchnout. A většině se to podařilo. Prorazili jsme ten plot a šli jsme po trojicích, aby, když chytili nějakou trojici, tak aby nechytili více bejvalých vězňů. No a my jsme postupovali s tou naší trojicí směrem do Německa, protože odtamtud přicházela sovětská armáda. Kdežto, kdybychom šli směrem do Československa, tak jsme narazili na jádro Schörnerovy armády. Ten Frýdlant je vlastně na severních svazích Krkonoš. Dneska tedy polských svazích Krkonoš. A ty jsou daleko strmější než na české straně. A když jsme tedy šli tím jedním úzkým údolím, naštěstí jsme si vybrali tu správnou stranu toho údolí, o kterým jsme postupovali směrem na sever, směrem k Valbřichu, dneska, kde stála ta fronta. No a šli jsme v určitý výšce a na druhé straně to bylo štěstí, že jsme si to takhle vybrali, ustupovaly pluky esesmanů a Vlasovců, který tam v tom místě byli na straně Němců. To nebylo tak, jako se Vlasovci ukázali v Praze. No a dál už jsme potom nemohli někdy po půlnoci, takže jsme se zahrabali do takovýho roští v lese a okamžitě jsme usnuli. No a ráno asi v 5 hodin jsme slyšeli obrovský výbuch, tak jsme vystrčili hlavu ven z toho roští a viděli jsme v údolí, že probíhá bitva. Sovětské tanky tam prorazily frontu a začly postupovat. Tak pro nás zbývalo už poslední nebezpečí, aby první sovětský voják, kterého potkáme, si nás nespletl s Němci a nezastřelil nás, už jako tedy svobodný lidi, aspoň takto. No a jako dneska si pamatuju na mladýho hocha, kterýmu nemohlo být víc než 18 let, který v jedné ruce držel automat a v druhý ruce držel sklenice se zavařenými třešněmi. Byl bez helmy a postupoval tedy po tom úbočí. A ten nás zahlíd a okamžitě mu bylo jasný, že nejsme Němci, že jsme bývalí vězňové, takže jsme k sobě přiblížili a samozřejmě jsme ho objímali. To byl náš osvoboditel. No ale dlouho to netrvalo, protože on měl své bojové úkoly a prohlásil: já musím na Germány a postupoval dál. A dal nám tu sklenici se zavařenými třešněmi. Ale upozornil, ne abyste to všecko snědli, bylo by to nebezpečný. No a tak jsme pomalu už sestupovali dolů a věděli jsme, že jsme za frontou. No a s frontou jsme postupovali zpátky zase až do Frýdlantu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A kdy jste přijel, nebo se vrátil do Prahy?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
No do Prahy jsem se vrátil někdy po 15. květnu, docela brzo. Nešlo to hned, protože na trati mezi Chocní a Prahou byl pancéřový vlak, který byl obsazen esesmany a maďarskými vojáky. My jsme se nejdřív museli dostat do Československa, na to jsme se dostali se sovětským dělostřelectvem, my jsme seděli na kanónu a takhle jsme vjeli do Meziměstí, to je první místo v Československu, kde už vlály naše vlajky. I když to bylo území, který v roce 38 bylo obsazeno Německem, v takzvaných Sudetech. Ten první den jsme dorazili do Police nad Metují. A v Polici nad Metují si nás obyvatelé prostě rozebrali do svých rodin, ale taky současně na náměstí se agitovalo, aby se naši dobrovolníci, který by dvěma nákladními auty jeli obsadit Broumov, který byl dosud v německých rukou. No já jsem samozřejmě hlásil, jenomže mě nezvali, protože se domnívali, že ta puška je pro mě příliš velká váha. A to mě vlastně zachránilo, protože ty dvě nákladní auta dorazily do Broumova, vytvořily Národní výbor, ale v noci z lesů se vrátili esesmani a pobili všechny ty, který v Polici nad Metují tam přišli. Takže jsem unik už po válce poprvé hrozbě zabití. No za dva dni jsme se dostali vlakem až do Chocně a dál to nešlo. Ono se vědělo, že ten pancéřový vlak je na trati mezi Masarykovým nádražím a Chocní. I tam se tedy verbovalo do obrany, i tam jsem se přihlásil, zase jsem nebyl přijat, možná naštěstí. No a kolem půlnoci tedy přijel pancéřový vlak do Chocně a nastal boj o nádraží. No já jsem na nádraží byl venku a zalezl jsem pod lavici. A pozoroval jsem, co se děje. No a z toho vlaku tedy vyskákali i maďarští vojáci a jeden mě spatřil, měl na pušce nasazený bajonet a běžel na mě. A byl ode mě asi dva kroky vzdálený, když někdo po něm střelil. A strefil se. On padnul asi 1,5 metru přede mnou a ještě jako dnes vidím, jak mu z hlavy vytékal mozek a v ruce mě čtverhranný esšálek, ten esšálek v tom pádu pustil a ten se pomalu kutálel až ke mně. A ten esšálek mám dosud.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste se zmínil, pane profesore, že jste byl vlastně několik málo desítek kilometrů od své vlasti, když jste byl v táboře ve Frýdlantu. Co člověk cítí, když je vlastně vlast kousek?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
No pro mě to na jednu stranu byla vzpruha, protože i když jsem nemohl být ve své domovině, tak aspoň jsem ji viděl. A viděl jsem ji tehdy, když bylo hezký počasí a mrzlo a v dálce byl kopec, který měl zasněženou kopuli. A to byl Králický Sněžník. Takže to na druhý straně mě naopak vždycky /nesrozumitelné/, taky přemýšlení, jak bych mohl utéct. Ale odtamtud jsem naštěstí tedy neutíkal, protože to by asi bylo hrozně svízelný a to by se mi asi nepodařilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste ale, pane profesore Kolmere, mohl utéct z terezínské pevnosti. To vám bylo 22, kdy jste jako člen odbojového hnutí se vám podařilo objevit tajný východ a přesto jste to neudělal a zůstal jste tam. Proč vlastně?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Můj úkol byl najít cestu ven z Terezína pro případ, kdyby esesmani na nás zaútočili, jako se stalo v mnoha případech při blížící se frontě, prostě likvidovali vězně. Pro tenhle ten případ jsem měl tedy najít tu cestu, což se mi podařilo asi po půlroce. Musím říct, že s pomocí slušnýho četníka taky a tudle cestu jsem, jsem prostě vyzkoušel. A vyzkoušel jsem ji dvakrát, ale vrátil jsem se, protože kudy se má utéct a jak se má utéct, to bylo tajemství a to tajemství mělo zůstat tajemstvím až do okamžiku, kdy to bylo zapotřebí využít. Takže kdybych se nevrátil, tak bych řešil jenom svou otázku a ne otázku těch jiných. No ale stejně nedošlo k tomu, protože se svým tajemstvím jsem potom byl 16. října 1944 přesunut do Auschwitz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste vlastně v Malé pevnosti v Terezíně vyměnil svou svobodu za pomoc jiným. To se projevila vaše skautská vlastnost? Vy jste celý život zůstal skautem, pokud se nepletu.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Až do teďka. Mám skautskou legitimaci dosud. Na mě skauting působil nejen to, že měl blízko k přírodě, ale taky ty zásady, který, který skauti měli mít a na který přísahali takzvaným slibem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Provázejí vás do dnes skautská hesla, zásady?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Todle pro mě, protože jsem to slíbil, a ten slib jsem dělal, to se přesně pamatuju 30 dubna 1933 ve Skryjích nedaleko Berounky, blízko Křivoklátu, tak tam jsem taky slíbil, že jako skaut budu pomáhat slabším. A to pro mě, to co jsem slíbil, to vždycky je pro mě svatý a bylo svatý i přes veškeré obtíže i to, co jsem tenkrát slíbil. Takže to bylo a je pro mě svatý a tím se prostě v životě řídím. A řídím se tedy i jinými zákonitostmi, který se nelišej o zákonitostí slušných lidí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co bylo pro vás nejhorší?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
To lze těžko říct, protože těch hrozných okamžiků bylo, že se to nedá vůbec počítat. Já můžu jenom některý vyjmenovat. Tak první byl smrt mé matky. Když jsem jí vzal už omdlelou do náručí, abych ji odnes z toho pokoje, kde byla s ostatními vězni na takzvanou marodku, tak jsem prostě zjistil, že je lehká, jako, jako peříčko. A to byl pro mě určitý šok. Další šok byl pro mě, když jsem dostal za trest 25 ran bičem. Já jsem jich dostal potom ještě dalších 5 i když odsouzen jsem byl k 50, který bych asi nepřežil, ale díky náhodě, nebo díky někomu jsem jich dostal jenom 30. To bylo v lednu 42. No a další momenty samozřejmě byly, když jsem zjistil, že Auschwitz je vyhlazovací tábor, že z tohoto tábora se dostane někdo jenom tím, že jako popel vylítne z komína krematoria. To samozřejmě pro mě byl šok a dlouho jsem to nechápal a možná, že jsem to nechtěl chápat. Nicméně žádnej šok pro mě nebyl tak silný, aby prostě oslabil u mě tu vůli přežít. A tu vůli vždycky něco udělat, tu mám do teďka. I když nejde tady o přežití, protože přežít prostě už nemůžu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy o holocaustu vyprávíte více než 20 let na německých školách. S jakými reakcemi, nebo otázkami, vůbec s jakým zájmem se setkáváte?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
No já musím říct, že, že se setkávám s dosti velkým zájmem. Já už teď bohužel na to nemám čas, takže letos jsem v žádné škole nebyl, ale já jsem se soustředil na ty německý školy, protože němčinu ovládám natolik, že můžu s těma dětma i diskutovat. A musím říct, že mezi těmi posluchači byli neonacisti, to, to ti na nich je vidět velmi dobře, podle způsobu oblečení, ale s žádným z těchhle těch mladých lidí jsem neměl nějaký konflikt a pokud tedy oni chtěli vyvolat určitou kontroverzi, tak se jim to nepodařilo a na druhý straně neodešli ani nespokojeni oni z této vzájemné diskuse.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se dívá mladá německá generace a možná i naše, protože předpokládám, že se setkáváte i s mladými Čechy, jak se ona dívá na události před 70 lety, na historii? Jak vůbec jsme na tom s naší historickou pamětí, pane profesore?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
No já si myslím, že moc je to nezajímá. Je to asi tak, jako nás nezajímalo, když jsme byli ještě mladý, tak nás nezajímalo, když někdo vyprávěl o prusko-rakouský válce v roce 1866.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A máte teď na mysli mládež českou nebo německou, nebo...

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Teď mám na mysli mládež českou a zrovna tak to bude i v mládeži německý. Protože jenom materielní hodnoty jsou ty, který ty mladý berou. A neberou právě to, že k tomu je zapotřebí, aby ta společnost taky se rozvíjela. A to se nemůže rozvíjet jenom ekonomií, jenom výrobou, ta se musí rozvíjet sama sebe. A k tomu je zapotřebí taky určitýho úsilí, a to si ta mládež ještě neuvědomuje. Ale to si začnou uvědomovat, až budou starší, aspoň doufejme, že to takhle bude.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste také viceprezidentem Mezinárodního osvětimského výboru, člen Terezínské iniciativy, také se mnoho let velmi aktivně angažujete v česko-německých vztazích, také za odškodňování obětí nacistického teroru. Ostatně takhle jsme se seznámili před mnoha lety v Německu. Pane profesore, jak hodnotíte péči o válečné veterány, o bývalé vězně koncentračních táborů, vyhlazovacích táborů?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
To je zapotřebí asi rozdělit podle států, že jo. Když bych mluvil tedy o českých vězních, tak si myslím, že tento stát v minulosti udělal poměrně hodně pro bývalé vězně. Neudělal všecko, ale myslím si, že ta sociální úroveň bývalých vězňů v Český republice je, já bych to odhadoval spíš vyšší než nižší, než kdekoliv jinde. Ale je zapotřebí myslet ne na vězně jenom z českého národa, nýbrž na vězně i ty ostatní, který se zúčastnili toho odboje, nebo byli v nacistických táborech. A čím dál se půjde asi na východ, tím asi to bude, bude horší ta péče o bývalé vězně. A to je to, co bychom rádi teď chtěli prostě vědět, jak ta situace vypadá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte na mysli konferenci koncem května, která se bude zabývat právě sociálním postavením bývalých vězňů?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kterou připravujete.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
A hrozně si přeju, aby dopadla dobře a aby měla správné závěry a ty závěry, aby byly podpořeny Evropským parlamentem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik je vůbec zmapována tato oblast, sociální oblast těch bývalých vězňů?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Mně není známo nějaké číslo, nějaké číslo o 400 tisíc lidech si myslím, že není pravděpodobný. U nás se odhaduje, že dosud žije asi o něco málo víc než 600 bývalých vězňů. Z nichž tedy polovina je angažovaná kromě jiných organizacích taky v Terezínský iniciativě. To je asi tak přiměřený číslo. Je to z těch 40 tisíc, který jsme se vrátili po válce živý. To nás bylo 40 tisíc. Dneska je nás těch 600 a nějaký drobný k tomu. No ale současně taky musíme vzít na vědomí a do stejné roviny posadit i bývalé vojáky druhé světové války, ty prostě bojovali zase svým způsobem za stejnou věc a že tato republika je touto republikou. Že znovu vznikla, částečně je to, je to dílem taky těchto lidí. Je to samozřejmě velká zásluha prezidenta Beneše, ale taky k tomu potřeboval lidi a ty lidi tady byli. A náš kontingent vojska nebyl malý. Byl tedy na straně Východu i Západu, ale přispěl prostě k tomu vítězství. A my musíme považovat tydle ty vojáky, legionáře druhého odboje prostě za naše bratry. Ty chtěli totéž a totéž tedy docílili. Svobodu tohoto státu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem vy, pane profesore, vidíte největší hrozbu současnosti?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Ve zjednodušeném myšlení lidí. A to se právě projevuje v tom Islámským státě a může se to projevovat ale kdekoliv. Setkáte se s člověkem, jehož myšlení je příliš osekaný jenom na to, aby žil a měl se dobře. A to je příliš málo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím to je? Zpohodlněli jsme, nebo?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Je to pohodlnější. Je zapotřebí tedy vytvářet elity. Ale já když mluvím o elitách, tak nemám na mysli ty elity, který se dneska zovou v našem tisku. Pod tímto názvem se myslí ti, kteří maj dostatek prostředků a můžou žít tedy na daleko lepší noze než ty ostatní. Ty elity, co já mám na mysli, jsou elity, který mají lepší myšlení, který si uvědomují, že jsou součástí nějaké společnosti a že ta společnost se musí rozvíjet. Pokud se nebude rozvíjet, tak prostě zanikne a půjde směrem dolů. Půjde opačným směrem a k tomu je zapotřebí tý dobrovolný práce každého. Ale nejdřív si to musí uvědomit a pak teprve tu práci vezme na sebe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co nejvíce si přejete, pane profesore?

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Já si nepřeju věci osobně. Mně stačí, když budu zdráv. A když budu zdráv, tak budu moct pracovat a nic víc já nepotřebuju. Já potřebuju mít ten pocit, že jsem člen této společnosti, který nebere z této společnosti něco, nýbrž kterej této společnosti dává, aby se rozvíjela. A tenhle ten pocit je pro mě dostačující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Felix Kolmer, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa. Já vám, pane profesore, moc děkuji za rozhovor, za váš čas a přeji vám pevné zdraví a mnoho krásných a šťastných okamžiků v životě.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Já vám mockrát děkuju, pro mě bylo to, co jsem říkal, dosti samozřejmý, ale to příjemný, protože jsem to vůbec mohl říct.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bylo mi ctí.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Děkuju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A potěšením. Příjemný sváteční 8. květen přeje všem posluchačům Zita Senková. Na slyšenou.

Felix KOLMER, bývalý vězeň koncentračních táborů, přední světový odborník na akustiku, nositel Ceny paměti národa
--------------------
Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.