Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 5. června

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešní pozvání přijal plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pozítří 6. června si připomeneme 70. výročí vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, jeden z rozhodujících okamžiků druhé světové války. Unikátní operace svým rozsahem, provedením i mírou utajení, pane plukovníku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu. Jako myslím si, že pokud bychom hovořili o druhé světové válce a měli bychom i zmínit některé její přelomové momenty, tak pochopitelně 6. červen 44. roku by byl bezesporu jeden z nich, protože otevření druhé fronty na západě, což byl jeden z klíčových momentů ve vývoji války, je, byl skutečně věcí neuvěřitelnou a vždycky, když člověk studuje dokumenty, které se této operace týkají, nebo čte knihy a vzpomínky na ni a dá se říci, že jedna z knih, která ovlivnila můj zájem o vojenské dějiny, byla knížka Corneliuse Ryana "Nejdelší den", která byla pak vlastně, sloužila i předlohy, jako předloha k vynikajícímu celovečernímu filmu, tak jenom žasne nad tím, co se podařilo udělat nejenom po té stránce bojové, ale i jakým způsobem byly ty výsadkové jednotky, nebo jednotky, které se účastnily invaze, připraveny, jaký materiál se pro ně podařilo shromáždit. Ale v neposlední řadě, a to vždycky člověka, protože mě zajímají i tajné služby, vždycky zajímá, jak se podařilo utajit celou tuhle obrovskou operaci, že vlastně protivník, i když tušil, že k nějaké invazi má dojít, tak vlastně do posledního okamžiku nevěděl, kdy, kde a které jednotky se jí budou účastnit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké bylo zapojení našich vojáků do vylodění a případně jejich další osud po návratu do vlasti?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vidíte, tohle je hrozně zajímavá otázka, já jsem v posledních několika dnech opakovaně sděloval novinářům, kteří mi říkali, ať jim přivedu, nebo seženu, nebo dám kontakt na veterány naší armády, kteří se 6. června zúčastnili invaze. Ono je to trošku složitější. V prvních, v prvním sledu nebyli žádní příslušníci Československé armády, tím myslím u pozemních jednotek. Naše obrněná brigáda, která byla ve Velké Británie, se invaze nezúčastnila, ne snad z toho důvodu, že by těm vojákům někdo nevěřil, nebo, že by si myslel, že jsou méně kvalitní než jiní, ale brigáda měla omezený počet osob a navíc v případě těžkých ztrát vlastně nebylo kde vzít nové Čechy, respektive Slováky, kteří by jejich řady doplnily. To znamená, brigáda byla potom přepravena na kontinent až v září 44. roku a byl jí svěřen velice důležitý úkol. Vlastně obléhání přístavu Dunkerque, který Němci přeměnili na velice tvrdě hájenou pevnost. Takže ta plnila jiné úkoly a vlastně tu pevnost obléhala, řekl bych velice úspěšně, protože dosáhli jsme tam celé řady úspěchů až do konce války. Invaze se, do invaze se přímo zapojilo několik příslušníků letectva našeho, ale neznamená to tím pádem, že Češi a Slováci v Normandii ten první den nebojovali, ale ti Češi a Slováci byli většinou naši krajané ze Spojených států, kde se odhaduje, že v těch prvních útočných vlnách bylo několik set lidí s českými jmény. Ono ostatně, když přijedete do Normandie a projdete si hřbitovy v okolí vyloďovacích pláží, tak na vás různí Novákové, Benešové vyskakují prakticky, neříkám z každého druhého kříže, ale je jich tam, těch českých jmen opravdu hodně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vyloděním na Utah Beach, pokud se nepletu, začala cesta několika amerických výsadkových pluků, jako součást divize generála Pattona, nakonec osvobodili Plzeň.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Tam nejvíce těch, kteří se dostali vlastně na, kde, nebo dorazili vlastně i do okolí Kynšperku a podobně, tak byli příslušníci první divize, kteří, dá se říci mezi Utahem a Omahou ono, tam, což byly vyloďovací úseky vlastně americké armády, tam byl obrovský rozdíl, protože zatímco Utah padl Američanům do rukou poměrně bez zvláštních problémů, Omaha se ukázala být daleko těžším oříškem, ty ztráty tam byly obrovské, protože někdy sehraje roli náhoda, je tam lépe vyzbrojená jednotka, více odhodlaná, která ten úsek bránila. V případě Utahu sehrálo ještě roli jedna věc, že tehdy, a to vždycky si člověk říká, jak, kam se posunulo vedení válčení a v současné době prakticky každý voják u sebe může mít, nebo víceméně nejenom každý voják, každý posluchač, pokud má chytrý telefon, tak má v něm nějakou GPS a bude schopen se někde orientovat, ale tady vlastně nějaké navigační systémy dokonale neexistovaly, vzhledem k rozbouřenému moři, nebo ne úplně klidnému moři, ty výsadkové jednotky americké přistály skoro o 2 kilometry jinde, než měly. Jak se ukázalo, byla to šťastná shoda náhod, protože, kdyby bývaly dopluly na ten původní úsek, tak ten by byl lépe chráněn, byl, bylo tam více bunkrů a opevnění než na tom, na kterém přistály. A velitel tehdy jednotek rozhodl, tak začneme válku odsud, když jsme tady, když zjistil, že jsou někde jinde a byl to vynikající úspěch. Omaha ta byla bohužel krutější a, ale máte pravdu, mezi americkými veterány, kteří se vylodili v Normandii, byli ti, jejichž opravdu konec té bojové cesty druhou světovou válkou, končila na našem území.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na francouzské pobřeží na počátku června tradičně míří lidé z celé Evropy, vznikají tam, co vím, dobové tábory. V jakém duchu se bude odehrávat ta letošní vzpomínka? Vlastně zítra, já jenom opravím.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to, je to vždycky mimořádná příležitost k setkávání lidí, kteří nejenom mají, řekněme, stejný koníček, že se zabývají vojenskou historií, nebo je zajímají věci týkající se uniforem, bojových vozidel a podobně, ale je to příležitost setkávání lidí z různých zemí a lidí, kteří si chtějí připomenout to, co se tam odehrálo a možná i z toho důvodu, nebo určitě i z toho důvodu, nejenom připomenout si padlé hrdiny, ale aby se podobné konflikty, pokud možno znovu ne, nekonaly a neodehrávaly. Já ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Má, promiňte, pane plukovníku, ta letošní vzpomínka, přece jenom je to 70 let, nějaký trochu jiný nádech v souvislostmi s těmi událostmi kolem nás, ať už je to Ukrajina, lebo, nebo válka v Sýrii?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Takhle, já si myslím, že rozhodně tam, myslím si, že každý z posluchačů, pokud zapnul v poslední době rádio, nebo, nebo se podíval na televizi, tak odevšad slyší, jestli se zítra v Normandii sejde ukrajinský prezident s Vladimirem Putinem, jestli se potkají, jestli spolu budou mluvit, nebo nebudou, jestli, kdo všechno bude mluvit s Vladimirem Putinem, ale to jsou věci, říkám, kde, je vidět, že vlastně i toto setkání, protože říkám ta, ta řekněme škála státníků světových, kteří se tam sjedou na to jedno místo, je skutečně enormní. Bude tam britská královna, jak jsem říkal, americký prezident Barack Obama a celá řada dalších, jede tam i naše hlava státu, pan, pan prezident Zeman tam bude také přítomen. Takže těch státníků je opravdu mnoho. Já si myslím, že v čem je to setkání možná zvláštní, to, ke kterému zítra dojde, je, že je to bohužel asi smutné, ale je to asi jedno z posledních setkání, kde ještě budou ve větší míře zastoupeni veteráni, kteří opravdu jsou, si tou válkou prošli a kteří pamatují boje ze 44. roku. Vemme si, že vlastně, pokud by těm lidem bylo ve 44. roce nějakých 20 let, tak jsou to devadesátníci, mnoho z nich je, překročilo 90., a přesto, že někteří z nich, musím říci, některé z nich znám, jsou v obdivuhodné fyzické zejména psychické kondici, tak bohužel ten čas je neúprosný a, a ty, to 80. výročí asi budeme slavit buď jenom s několika z nich, anebo bohužel již bez nich, což je nesmírná škoda. Já si myslím, že proto i ten, to zítřejší setkání je velice důležité, ještě na poslední chvíli, pokud možno, vzdát hold těm lidem a, a ukázat jim, že nejenom jejich vlastní země, ale i svět na ně nezapomíná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
10. června uplyne 70 let od vyvraždění francouzské obce Oradour - sur - Glane nacistickými jednotkami SS. Společně s Lidicemi se vlastně tato obec stala symbolem té nacistické bestiality a je až neuvěřitelné, že obě obce vlastně s odstupem dvou let symbolizují právě tato zvěrstva, 1944 a 1942 v případě Lidic.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se, já se přiznám, že to je pochopitelně věc, která ten 10. červen v tomto ohledu je opravdu krvavým dnem. Mě samotného, když jsem vlastně to, mi to došlo, protože já jsem samozřejmě jména, jméno Oradouru jsem znal, ale věděl jsem, že to bylo bezprostředně po invazi, ale, ale nevěděl jsem přesně to datum a když jsem před řadou let najednou viděl, že je to taky 10. červen, tak mě úplně zamrazilo. Navíc, když potom člověk se o ten případ víc zajímal, tak ho překvapovala celá řada dalších a dalších skutečností. Například to, že my víme, že Lidice vlastně nebyly nijak zapojeny do odboje, nebo lépe řečeno, nebyly, nepodílely se na atentátu, jo, určitá odbojová činnost u některých lidí tam byla, to znamená byly vlastně vyvražděny jako nevinná ves, stejně tak, jako ta trestná výprava proti Oradouru byla vlastně omylem, protože nedaleko od tohoto Oradouru existuje jiný Oradoure, takže ta protipartyzánská trestná operace měla být zaměřena úplně proti jinému městečku a, a vlastně ten Oradour - sur - Glane do toho spadl v uvozovkách trošku jak, jako hodně nevinně. Ale mě potom zarážela celá řada věcí, protože mě zajímaly i osudy některých těch příslušníků SS, kteří se na tom vraždění vlastně přímo podíleli v Oradouru a ke svému překvapení jsem zjistil, že vlastně z těch, toho velení mnoho z nich má vazby na naše území. Velitel té jednotky, nebo zástupce velitele té jednotky měl za manželku sudetskou Němku z Lokte, dokonce, protože on krátce poté padl v bojích s Američany, tak má na vlastně úmrtním oznámení opravdu, nebo na parte je bydliště, má uvedený El Bogen, Sudeten Land. Další jeho zástupce, který ve stejném boji tedy nepadl, přišel o ruku, posléze působil jako výcvikový instruktor SS v Lešanech, kde je teďka Vojenské technické muzeum. A vůbec nejděsivější je případ, je případ Wernera Barta, což byl muž, který se podílel přímo na vraždění oradourských mužů. A úplně tento člověk, stejný člověk tady už jako příslušník Waffen-SS o dva roky u pardubického zámečku vraždil Ležácké. Stejná osoba, potom dlouho žil neodhalen v NDR, byl souzen až v polovině 80. let, zemřel, myslím, že je to tak dva, tři roky zpátky. Takže někdy událost odehrávající se daleko od našich hranic, může mít určité spojky a propojení k našemu území, aniž bychom si to byli ochotni přiznat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se mimochodem očekává, bude samozřejmě pietní vzpomínka, příští týden u nás v Lidicích.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to 14. června, vždycky vlastně v tu sobotu, která je nejblíže 10., kdy si připomínáme každoročně tragédii Lidic, tak 14. června proběhne pietní vzpomínka. Myslím si, že jedna z věcí, které tam jsou mimořádné, ke které do této doby nedošlo, bude vlastně odhalení Lidické Madony, nebo Panny Marie Lidické, na základech lidického kostela, jde o vlastně výtvarné dílo vzniklé podle návrhu vynikajícího českého malíře Zdirada Čecha, přítomen bude arcibiskup český, arcibiskup pražský, primas český pan kardinál Dominik Duka, takže myslím si, že i z tohoto pohledu jde o zase mimořádnou věc, protože já si velice dobře pamatuji, že v době, kdy začal, kdy byl vlastně /nesrozumitelné/ Památník Lidice, nebo kdy vznikl, kdy bylo obnovováno muzeum, pracovalo se na obnovení Růžového sadu a dělala se nová expozice v muzeu, kterou dělal vynikající pan Bohumír Prokůpek, který bohužel už není mezi námi, ale na kterého velice rád vzpomínám jako na fantastického vizionáře a vynikajícího člověka, tak celou dobu jsme řešili jednu věc, že co v Lidicích chybí. Staré Lidice měly svůj farní kostel svatého Martina, byl to kostel, ve kterém byli oddávání, pohřbívání, křtěni lidé nejenom z Lidic, ale z celého okolí a mnoho lidí, kteří do Lidic přijíždějí, ať už jde o lidi různého vyznání, nebo i lidi, kteří řekněme nejsou těmi praktikujícími křesťany, tak mají zájem možná někdy po těch hrůzách, které tam uvidí, si někde sednout a rozjímat, sednout v nějakém klidném prostoru a, protože Lidice přesto, že to bylo plánováno, nemají svůj kostel, protože ten byl z projektu obce v 50. letech z pochopitelných důvodů vzhledem k politické situaci vyškrtnut, tak se uvažovalo o výstavbě nějaké kaple. Kapli tam zatím ne, nemají a dokonce existuje projekt udělaný panem Prokůpkem a myslím si, že tím pádem řekněme vrácení určitého duchovního symbolu na základy lidického kostela svatého Martina je věc, která, která bude velice, velice pozitivně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
E-mail pro vás a otázka, pane plukovníku Stehlíku, od paní Jany. "Můj pradědeček padl v první světové válce, v rodině ale nevíme kde. Slyšeli jsme, že by se tento údaj dal podle jména a data narození dohledat v archivech. Nevíte, na koho bychom se mohli obrátit?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V tuhlenctu chvíli dokonce ani si myslím, že není, pokud padl jako příslušník Rakousko-Uherské armády, což je nejpravděpodobnější, tak není ani nutné chodit do archivu. Já už jsem to říkal několikrát, péčí vlastně Vojenského historického ústavu už před 2 nebo 3 lety došlo k digitalizaci takzvaných verlust listů, neboli seznamu ztrát, což byla tiskovina, kterou vydávala, vydávalo Rakousko-Uhersko v průběhu války a tam jsou zachyceni, jak padlí vojáci, tak vojáci ranění, s tím, že celý tento materiál byl digitalizován, je na stránkách Národní knihovny, takže tam se, je možné vlastně v něm vyhledávat. Zatím nefunguje, pokud nedošlo k nějaké změně, takzvané fulltextové vyhledávání, to znamená, musí se s tím pracovat jakoby s papírovou příručkou, ale jsou tam rejstříky, to znamená, je možné vlastně podle jména si toho člověka nalézt, potom najít konkrétní stránku a dozvíte se tam samozřejmě jeho jméno, místo narození, domovskou příslušnost, jednotku u které sloužil a i kde byl raněn, nebo kde padl. Takže tyto, tyto informace jsou tam dostupné a není potřeba vlastně ani opouštět, pokud má člověk přístup k Internetu vlastně ani vlastní obývák nebo pracovnu a je možné hnedka se na to podívat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka osobnějšího charakteru od pana posluchače, zda je vaším příbuzným generál z první republiky doktor Eduard Stehlík, který prožil první světovou válku jako vojenský lékař převážně na italské frontě. Po válce byl divizní generál přednostou Zdravotní služby Československé armády, až do výslužby působil na Zemském vojenském velitelství Brno, odkud v roce 1925 odešel do penze. Tolik citace z e-mailu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já samozřejmě osudy pana generála znám, protože jsem s určitou nadsázkou před nějakou dobu řekl, že když někdo se mě zeptal, kdy budu povýšen, tak jsem říkal, že generál, doktor Eduard Stehlík už tu byl, takže místo je obsazeno. Vím, pan generál, já jsem svého času dokonce pátral po jeho osudech, stopy mě tehdy zavedly do Brna, vím, že jeden z jeho synů byl dokonce ročník narození 1914, ale bohužel s nikým z rodiny jsem nemluvil a příbuzný nejsem, jde jenom o shodu jmen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Opět dotaz na STEN gun, o kterém už jsme několikrát hovořili, od pana posluchače, cituji z e-mailu: "Osobně jsem slyšel od generála Krzáka na setkání parašutistů z Británie v prosinci 1989 v Edenu, že při plném zásobníku se v tomto samopalu obvykle vzpříčil první náboj. Na opravu nebyl čas, místo obvyklých 32 nábojů do zásobníku se dávalo jen asi 25 nábojů, aby tlak pružiny nebyl moc velký." tak jak to tedy bylo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ne, to, tohle myslím, že pan posluchač přesně popsal to, o čem my jsme mluvili mnohokrát, jak s panem generálem Krzákem, panem generálem Pernickým, který navíc mimichodem jeho STEN gun se dochoval ve sbírkách Vojenského historického ústavu, ale i třeba s panem generálem Antonínem Špačkem, který byl zbrojíř a, a těm věcem rozuměl a vždycky všichni se víceméně shodovali na tom, že nej, nejpravděpodobnější důvod závady na Gabčíkově zbrani bylo to, že měl naplno naplněný zásobník, ty náboje byly v zásobníku delší dobu, stlačily pružinu, ta pružina vlastně pak ztratila tu schopnost vlastně té pružnosti, nebo byla stlačená a, a nebyla potom schopná natlačit zpátky do, nebo zasunout ten náboj tam, kam měla a já si myslím, že tohlencto je i důvod selhání té zbraně. Nutno říci, že opravdu pak se říkalo, do STEN gunu, do zásobníku nedávat určitě takový počet nábojů, jako je, jako byl předepsaný, ale ten nižší, opravdu se hovořilo, vzpomínají lidé 26, 27 víc ne. Ale je potřeba říci, že tyhlencty zkušenosti přišly samozřejmě s časem a v době, kdy Gabčík odlétal do operace spolu s Janem Kubišem, tak ta zbraň byla prakticky nově zavedený prototyp, nikdo ji neznal a nikdo nevěděl, že by se tenhle problém u ní mohl objevit. Takže z logiky věci vyplývá, Gabčík potřeboval místě zbraň, kde se může stát, že každá rána je dobrá, v uvozovkách, tak měl zřejmě naplněný zásobník úplně do posledního místa a to pravděpodobně pak přineslo ono selhání a zaseknutí náboje v hlavni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Michal nás v otázce zavede do podstatně vzdálenější minulosti a ptá se: "Byl Jan Žižka z Trocnova v Anglii a účastnil se bitvy u Asancour dne 25. října 1415 na straně anglické armády?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já jsem přesvědčený, že ne, i když já nejsem odborníkem na, na husitství, tohle by byla třeba otázka na, na pana profesora Petra Čorneje, nebo, nebo na někoho jiného. Ono, kde se všude Žižka objevil, údajně, o tom jde celá řada legend. Hovoří se, že bojoval na vlastně proti německým křižákům v bitvě u Kresčaku a pardon, nahoře, ale že se objevil u Kresčaku, někdo říká ve Francii, někdo, někdo hovoří o bojích na územích Polska proti řádu německých rytířů, ale přiznám se, že není to moje parketa a spíš říkám, pan profesor Čornej, možná pan profesor Šmahel, nebo někdo jiný, kdo to, kdo tu tématiku má prostudovanou lépe než já.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešním hostem je vojenský historik, plukovník Eduard Stehlík. 70. výročí od vylodění spojenců v Normandii, ale i bojů o Duklu neopomenou ani letošní Bahna, jubilejní ročník, den pozemního vojska. A čím bude výjimečný, pane doktore?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že vy jste, správně jste řekla tu výjimečnost, možná z toho důvodu, že nestává se často, aby vlastně ta akce probíhala v prakticky bezprostředně po 70. výročí vlastně tak významné operace, jako je vylodění v Normandii a zároveň správně říkáte, máme, budeme si připomínat na podzim letošního roku vlastně boje o Duklu a vlastně výročí vstupu československé, československých jednotek zahraniční armády na naše území, ať už to jsou pozemní jednotky v říjnu, na počátku října v 44. roku, anebo i naši letci už v polovině září. Slovensko si bude připomínat samozřejmě na konci srpna 70. výročí Slovenského národního povstání, kterého se zúčastnily i naše zahraniční jednotky, druhá /nesrozumitelné/ armáda, první československý samostatný stíhací letecký pluk v Sovětském svazu, kterému tehdy velel štábní kapitán Fajtl, takže myslím si, že těch výročí je celá řada a ta, ty hlavní akce, nebo ta, ty hlavní výročí samozřejmě nemohou neovlivnit ty ukázky. I když pochopitelně pokud organizujete ukázky tohoto typu a potřebujete tam historickou techniku, tak samozřejmě člověk je omezen tím, co je k dispozici, anebo, co z těch vzácných věcí vůbec mů..., je schopné jezdit, takže myslím si, že Bahna si za léta své existence vydobyla řekl bych mimořádný věhlas. Podobně jako, jako tankové dny ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech u Týnce nad Sázavou mají celou řadu lidí, kteří velice rádi tam přijíždějí, mnoho z nich jako si nenechá ujít ani jednu z těchto akcí, obě jdou vlastně s rodinami, vůbec úplně všechno, co přichází v úvahu a včetně, já nevím, cihelny a dalších věcí, které se objevují, Darkoviček, které proběhly teďka na konci dubna. Takže jsou to, řekl bych, tradiční akce, kterých se zúčastňuje, neříkám stejný okruh lidí, ale ten zájem lidí mě osobně těší a je to podle mého názoru příležitost nejenom předvést historickou a současnou techniku, ale vlastně vždycky něco sdělit i o historických událostech, kdy byla tato technika nasazována do bojů a vypravovat příběh těch, kteří ji obsluhovali a hovořit i o jejich osudech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte, pane plukovníku, nějakou oblíbenou akci, na kterou se třeba i letos mimořádně těšíte?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud to časově stihnete vůbec.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Že stíhám toho čím dál tím méně, to a tím pádem se omlouvám touto cestou všem, kteří mě zvou a, a ne vždycky dorazím. Ale přiznám se, že já mám trošku nevím jak to říct, možná ostych před tím, že některé ty akce nabraly až moc velkou masovost a já si radši připomínám, nebo radši jsem třeba v nějakém užším kruhu, kde těch lidí není tolik, shodou okolností teďka 7. v Žamberku si budu připomínat výročí paraskupiny BARIUM, vysazené do protektorátu s Velké Británie, jejího vynikajícího velitele Josefa Šanderu a to by byla třeba akce, na kterou bych rád dorazil. Ale třeba tento týden já jsem nebyl ani jeden den doma, takže je svým způsobem zázrak, že se mi podařilo dostat dneska ráno do studia, takže já možná tento víkend, i když nevím, možná, ale spíš bych dal přednost Žamberku před Bahny, ale tím se nechci dotknout organizátorů. Je to určitě úžasné a zvu tam všechny, kteří mají tu techniku a ty historické a i moderní tanky rádi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ostatně vy se chystáte do Normandie?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Zítra, zítra odlétám s panem prezidentem, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás od pana Michala: "Jak se díváte na působení v závorce, /zřejmě ruských bojovníků/ na východní Ukrajině? Sice perfektně vybavených a evidentně dobře vycvičených, ale bez označení příslušnosti k určité armádě, nebo vojenské jednotce. Není to v rozporu s ženevskou konvencí? Pokud by to tak bylo, je možno takové ozbrojence působící na území cizího státu, považovat za bandity nebo teroristy?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To by byla otázka na celý pořad.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dvě minuty.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, mně se dostala do ruky jedno z posledních čísel časopisu /nesrozumitelné/, kde na titulní stránce jsou dva viditelně špičkově vybavení a vyzbrojeni a vystrojeni vojáci právě z Ukrajiny v přilbách s těmi kuklami přes obličej a, a pod tím je takový krásný titulek: Malí, zelení mužíčci. Z těch záběrů, které byly k dispozici, je naprosto jednoznačné, že lidé, kteří tam působí, mají velice dobrý vojenský výcvik, pohybují se opravdu, toto jsou vyškolení vojáci, to nejsou standardní nějací civilisté. Z hlediska držení zbraní už jenom poznáte, jakým způsobem se třeba i natáčí ten člověk, jakým, jak, když tam byly některé záběry z obsazování těch budov, krytí navzájem těch lidí v tom týmu, to jsou vyškolení profesionálové a je iluzorní se domnívat, že jde o nějakou domobranu obyčejnou. I když samozřejmě celá řada lidí ještě prošla základní vojenskou službou, ale tohlencto je moderní taktika a moderní zbraně, všichni mají své oblečení úplně ve stejných uniformách, všichni mají stejnou výzbroj, takže to je řekněme v uvozovkách "vydanou z centrálního skladu". Další věc je ta otázka toho nenošení toho označení. To samozřejmě vždycky ano, používá se, ale je to nestandardní, když nic jiného působí tady nějaká síla pravděpodobně na území jiné země a pokud pan posluchač vlastně řešil ženevské konvence, ty samozřejmě umožňují, řekněme, nebo zaručují určitá práva v případě zajetí, lidem, pokud jsou v uniformách, pokud, pokud mají označení hodnosti a podobně. Tady by to mohl být velký problém. Mohl by to vzniknout jako problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik. Děkuji za váš čas a rozhovor a přeji hezké léto. Na slyšenou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vám taky. Mějte se hezky. Na shledanou všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji. Zítra se můžete těšit na monsignora Václava Malého. Dobrý den všem přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.