Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 4. října

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Hostem dnešního Jak to vidí je plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik, dobrý den.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mnichovské trauma, historie na filmovém plátně. Dvě z našich témat, dobrý poslech. Když se Československo objevilo na titulní straně nejprodávanějších světových týdeníků, tak to víceméně pokaždé byla jakási předzvěst katastrofy, nebo se už stala, jako třeba ta mnichovská před 78 lety. Tehdy se na obálku magazínu Life dostal český voják Denemark. Tak je vlastně dobře, pane plukovníku, že jsme tak dlouho nefigurovali na žádné titulce takzvaně.

Čtěte také

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, to je, to je hrozně zajímavé, když se na to člověk podívá tímhlenctím pohledem, že někde na titulní stránce novin nebo v headlinech v současné době zpráv nebo na té, kdy, kdy figurujeme nebo nefigurujeme. My jsme si možná zvykli dívat se na nás takovou tou optikou, jak do všeho můžeme mluvit nebo nemůžeme mluvit ve světových dějinách a ono opravdu okamžiky, kdy jsme nějakým způsobem zásadně zasáhli, ať už my jsme byli těmi hybateli nebo těmi, řekněme, pokořenými, o kterých se potom mluvili, zas nebylo, řekněme kdybychom vzali 20. století, až tolik. Já myslím, že možná než ten Mnichov, tak vlastně kdybychom se podívali, tak v tom pozitivním slova smyslu asi rok 18, 1918, kdy vlastně Československé legie ovládly Transsibiřskou magistrálu, tím zastavily vlastně postup nebo propouštění německých a rakouskouherských válečných zajatců z těch zajateckých táborů na Sibiři směrem vlastně do Evropy, kdy se měli vrátit do Rakouska a Německa a vzápětí měli být nasazeni na Západní frontě. To byl vlastně, řekněme, výsledek brest-litevského míru, kdy bolševici se vlastně zavázali propustit tyto zajatce, kteří by bývali posílili ústřední mocnosti, což by mohlo ovlivnit výsledek války. Tak tam určitě Čechoslováci sehráli obrovskou roli a tehdy se o Masarykovi a o legiích psalo jako o pánech Sibiře a tehdy skutečně ty headliny byly a ty titulní stránky byly oprávněné. To, co vy jste zmínila ten 38. rok, to je, řekněme, naše národní tragédie a já to chápu jako národní tragédii dodnes. A mnohokrát, když jsem na to dotazován, tak si myslím, že ten Mnichov byl určitě zlomení páteře národa, byl věcí, která nás zásadním způsobem ovlivnila do budoucna. Ale ovlivnila i přístup mnoha zemí k nám. Ten Mnichov nejenom je chápán jako zrada na spojenci, na malém spojenci a jeho obětování a teda jako symbol takzvaného appeasementu, ale zároveň mnoho těch lidí jim tohle zůstává v hlavě, že my jsme se vlastně poddali bez boje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A je to opravdu tak? Protože dodnes probíhají diskuse, zda jsme se mohli či nemohli bránit, co bylo možné, co nebylo možné, zda jsme všechno museli opravdu přijmout.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To bychom, kdybychom to měli vzít do důsledku, tak si tady o tom povídáme ještě zítra ráno, kdybychom měli snášet argumenty pro a proti. Já si myslím, že podstatné je to, že my jsme uposlechli, řekněme, určitého diktátu spojenců našich. Bylo to rozhodnutí pana prezidenta Beneše tehdy, které neprošlo, na druhou stanu říkám zaplaťpánbůh, ani parlamentem, a to podstatné, co tam vidím v tu chvíli, je to, že to měli, neměli, mohli, nemohli bránit. Ono tam je podstatné, kdyby na nás nacistické Německo zaútočilo, tak armáda se samozřejmě bránit začala a začala standardně bojovat. Tam celý ten kalkul ze strany Adolfa Hitlera byl takový vlastně tím tlakem na velmoci vytvořit dojem, že když obětují malé Československo, že žádná válka nebude. A druhá věc, a taky nacistické Německo, a jsem o tom přesvědčen, Hitler i armáda v té, na podzim roku 38 bojovat nechtěli. Zejména vojenští velitelé. Měl jsem možnost skutečně studovat německé vojenské materiály v archivech v Německu, jednoznačně konstatují, že armáda na ten konflikt není připravena, že je potřeba ho odložit, pokud by k němu mělo dojít, minimálně o jeden až dva roky. Ale Hitler podle mého názoru tehdy si skvěle vykalkuloval to, že ten tlak na mezinárodní společenství a hlavně na Velkou Británii, Francii, když povede proti těm politikům, kteří tam jsou a kteří jsou dostatečně slabí na to, aby mu uhnuli, takže se mu to nakonec podaří. A jemu se to skutečně podařilo. Kdybychom měli ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdyby.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, to jsou ta kdyby, kdy nám vždycky na fakultě říkali, že to nesmíme používat, že historie kdyby nezná, ale skutečností je, že pokud by k válečnému konfliktu došlo, my bychom byli bezpochyby poraženi. Ta síla nacistické armády už v té době byla taková, aby si s Německem poradilo, obzvlášť za situace, kdy by nám nepřišli spojenci pravděpodobně na pomoc. Nicméně byla by to, řekněme, mohli bychom to nazvat možná čestná porážka, vezmeme-li si Poláky v roce 1939, polská armáda byla poražena, ale dodnes nikdo nezpochybňuje to, že Poláci bojovali, bojovali statečně a vzdorovali mnohem silnějšímu nepříteli nejenom na východní, ale na západní straně, protože kromě nacistů začaly východní oblasti Polska obsazovat jednotky Rudé armády, to znamená ocitli se ve dvojím ohni a zvládli to, řekněme, morálně. Na nás se dívá svět jako na někoho, kdo složil zbraně bez boje a jsme bráni jako národ, který se tomu vyhnul a občas je nám to připomínáno. Na druhou stranu je potřeba říci, že ten Mnichov byl v letech následujících československými vlastenci, ať už na domácí frontě nebo v zahraničí odčiněn mírou více než vrchovatou a vykreslovat nás jako národ zbabělců je, je špatné a není opodstatněné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní Jana Pluhařová mimo jiné se ptá vlastně na příčiny všeobecné mobilizace, na povstání v pohraničí a proč vůbec došlo k podpisu Mnichovské dohody?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To opravdu by bylo na celý pořad, ale kdybych to řekl velice stručně. Nejdřív, takhle, na podzim roku 1938 se zejména skutečně v tom září začala ta politická situace radikálně zhoršovat. Sudetoněmecká strana vedená Konrádem Henleinem začala, řekněme, v úzké součinnosti s nacistickým Německem navyšovat své požadavky až do naprosto nesplnitelných rovin. Po Hitlerově projevu v Norimberku došlo k vypuknutí henleinovského povstání v našem pohraničí, k útokům na četnické stanice, jednotky finanční stráže, k vraždám příslušníků policie, četnictva a podobně. Na základě toho bylo vyhlášeno stanné právo v těchto oblastech. Došlo k potlačení henleinovského povstání a protože ta situace se nadále zhoršovala, naši, řekněme, političtí a zejména tedy vojenští představitelé měli informace o stahování jednotek nacistické armády k našim hranicím, vyvíjeli silný tlak na politiky, kteří opakovaně odmítali vyhlásit mobilizaci až tak, že tedy nakonec došlo k vyhlášení mobilizace, kterou, řekněme, nám předschválili Francouzi a Britové, protože v té chvíli se zadrhla ta jednání a vypadalo to, že nacistické Německo to trošku přehnalo a došlo k vyhlášení mobilizace, která je ukázkou, dnes bychom řekli ukázkou toho, jak národ, který je odhodlaný k obraně, který si uvědomuje, řekněme, že nadešla určitá historická chvíle a je potřeba se postavit se zbraní v ruce na, na obranu vlastní a na obranu svých rodin, svých nejbližších. Myslím si, že nejlépe to v té době konstatoval náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí, kteří, který v takovém memorandu vládě řekl, že nadešla osudová doba našeho národa, která si žádá osudových rozhodnutí a cílem Německa je Černé moře a pro náš národ nebude slitování a nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčítícím se způsobem vyhlazen. A dodal tam, když zemřít, tak čestně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co třeba názor, pane plukovníku, který zaznívá i v českém snímku Ztraceni v Mnichově, je věnován historikovi Janu Tesařovi. Ten se domníval, že Mnichov nebyla národní tragédie, ale největší diplomatický úspěch Edvarda Beneše, protože jsme hráli o čas /souzvuk hlasů/.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, já s panem Tesařem v téhle, v této věci nesouhlasím. Beneš chtěl hrát rozhodně o čas. Beneš, prezident Beneš byl bezesporu politikem, který, jehož kvality a rozhled zejména ve 20., 30. letech výrazným způsobem převyšovaly celou řadu státníků, daleko významnějších velmocí. Ale i Beneš sám potom v letech okupace zejména v počátcích zejména, řekněme, ty léta asi nejsilnější byl rok 41, podzim roku 41 po příchodu Heydricha do Prahy, které jsme si nedávno připomněli 75. výročí teď 27. září, tak Beneš se domníval, že Mnichovskou dohodou uchrání nebo akceptací podmínek Mnichovské dohody uchrání národ od daleko větších ztrát, které by mu hrozily v případě válečného konfliktu. Na druhou stranu po příchodu, speciálně po příchodu Heydricha, kdy bylo vyhlášeno stanné právo, začaly hromadné popravy vynikajících vlastenců, si i Edvard Beneš začal klást otázku, a je to jednoznačně zdokumentováno z jeho nejbližšího okolí, jestli Mnichov, akceptování Mnichova nebylo chybou, že ty ztráty, řekněme, na elitě národa jsou tak vysoké. A to systematické vyvražďování inteligence, vojáků a tak dále je, nabývá takového rozsahu, jestli jednou někdo mu řekne, že to byla chyba. A to mnichovské trauma si Beneš nesl až prakticky do konce svého života, to znamená ano, může být ten náhled takový, že to bylo dokonalé, dokonale zvládnuté, ale já se domnívám, že i česká veřejnost dodnes cítí Mnichov ne jako diplomatický triumf, ale jako zradu a ponížení, o čemž svědčí to, že neznám mnoho jiných historických událostí z našich novodobých dějin, která, o kterých se můžete dohadovat v kterékoli restauraci v tomto státě. Já vždycky s nadsázkou říkám, že v každé hospodě najdou odborníky na tři věci - fotbal, hokej a Mnichov. A málokdy se vám stane, abyste kvůli zastávanému názoru ať už pro obranu nebo proti i v současné době mohla dostat přes hubu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem nás tedy Mnichov podle vás nejvíce ovlivnil?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Myslím si, že musíme to vzít do dvou rovin. Jedna je ta mezinárodní, jak už jsem zmiňoval, náhled na Československo, které se bez boje podvoluje agresorovi, je tak silný, že dodnes můžete slyšet, no znám ten váš národ, nikdy jste nebojovali, což není pravda. My jsme byli v dějinách vždycky dobrými válečníky a čeští vojáci ať už v minulosti nebo v současnosti patří mezi nejlepší na světě. A pokud jde o to vnitřní možná takové to, že je dobré občas shrbit hřbet a myslím si ale, že s tím se nedá dojít daleko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pana Babaču zajímá váš názor na to, zda je korektní srovnávat situaci Polska se situací československé v případě, že bychom neuposlechli mnichovského diktátu našich spojenců a naše území bránili. Nebyli bychom náhodou označeni za viníky vzniku 2. světové války? Tolik citace z emailu.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
On tenhlencten, tehlencten názor se velice často objevuje, ale já nevím jako, jak bychom mohli označ..., být označeni za viníky 2. světové války v situaci, kdy bychom byli napadeni agresorem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je korektní, jak se táže pan posluchač, srovnávat tu situaci Polska, Československa?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že ano, že, že je, protože, ale ta je potřeba oddělit to, co jsem právě říkal. U nás si nemůžeme svým způsobem klást otázku, jestli jsme se měli bránit nebo neměli, protože nám tato možnost vůbec nebyla dána. Nacistické Německo na nás nezaútočilo. To znamená, pokud bychom měli být uváděni, že my jsme viníky třetí, teda 2. světové války, tak by nejdřív někdo ale musel vstoupit na naše území. My bychom nikam expanzivní nějaký úder, vstřícný úder proti německým jednotkám na německé nebo rakouském území neprováděli. To znamená, nejdřív by někdo na nás musel v uvozovkách vlítnout, jak se říká. Samozřejmě záminkou by byly údajné potlačování sudetoněmecké menšiny a tak dále, to by se rozhodně stalo, ale jinak si myslím, že z hlediska mezinárodního práva by asi těžko tohle mohl udělat. A pokud jde o to Polsko, Polsko bylo v jiné situaci. Polsko bylo napadeno a Polsko se bránilo. To znamená já myslím, že by v roce 38., pokud by došlo k napadení naší republiky nacistickým Německem, tak by armáda postupovala úplně stejným způsobem jako v Polsku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč tedy to téma tolik rezonuje dodnes?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No, já se, protože ho cítíme jako nespravedlnost, protože ho cítíme jako zradu spojenců a cítíme, že to rozhodnutí bylo špatné, protože já jsem o tom přesvědčen, že vždycky když se měli, nemohli, ale měli a já jsem říkal, já jsem říkal my bychom nemohli, ale měli. Nebyli jsme připraveni, armáda nebyla připravená v tom rozsahu, jak by měla být, protože ji na přelomu 20., 30. let politici okrádali o peníze takovým způsobem, že se z toho tak tak vzpamatovávala, a přes obrovské úsilí se nedalo všechno dohnat. Ale měli jsme do toho jít, protože jestliže za 2. světové války přišly o život desetitisíce našich spoluobčanů v plynových komorách a na popravištích, tak měli to právo přijít, pokud už měli přijít o život, tak to měli být v zákopech a ne, ne jako dobytek někde na jatkách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O jiné významné události našich dějin, o operaci Anthropoid je koprodukční snímek od britského režiséra, hrají v něm také čeští herci. Britskou premiéru měl v Londýně a právě tam vlastně před, pokud se nepletu, 75 lety naši výsadkáři dostali rozkaz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zlikvidovat.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě máte pravdu. Shodou okolností už včera je to 75 let, kdy tohle rozhodnutí padlo, kdy Jozef Gabčík a tehdy ještě ne Jan Kubiš, ale Karel Svoboda, který byl v původní sestavu výsadku Anthropoid a po zranění z něj byl vyřazen a nahrazen Janem Kubišem, dostali od šéfa naší vojenské zpravodajské služby plukovníka Generálního štábu Františka Moravce právě tento rozkaz, že na, který byl vyvolán tím, o čem jsme před malou chvílí hovořili, byl vyvolán terorem, který rozpoutal Reinhard Heydrich po příchodu do protektorátu na konci září roku 1941 a kdy paradoxně se dá říci, že hned tou první popravou nebo prvními dvěma popravenými muži armádním generálem Josefem Bílým a divizním generálem Hugou Vojtou si podepsal svůj vlastně rozsudek smrti, protože armádní generál Bílý byl bývalým nadřízeným právě plukovníka Moravce a ten atentát a je a myslím si, že teď už o tom nikdo nepochybuje, protože se to dá doložit na existujících dokumentech a nově objevených dokumentech mstou za povražděné kamarády. Je to rozhodnutí vojenské, ne rozhodnutí politické, ale toho 3. října přímo se hovoří v té, řekněme, i direktivě, kterou, dochovaném zápisu o tom, co, co plukovním Moravec parašutistům řekl, se hovoří o tom - jste informováni o tom nesmyslném vraždění u nás doma, Němci vraždí nejlepší z nejlepších a je potřeba, aby uviděli, že vracíme ránu za ránu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je fascinující, pane plukovníku, že se neustále objevují nové a nové informace po tolika letech.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já jsem, říkám, já jsem z toho šokovaný taky a stejně jako se podařilo nalézt dokumenty, které svědčí o tom, proč Gabčíkovi v zatáčce selhal jeho Stengan, tak ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vzpříčil se náboj v hlavni, to je, to byla jedna z věcí, o které se celá léta diskutovalo a najednou se objeví dokument, ve kterém je to, který vznikl jeden, dva dny po atentátu, dokument českého policisty, kde je jednoznačně řečeno na dvou místech, že na místě byla nalezena automatická pistole se zaseknutým nábojem v hlavni a takže nachází se pořád nové věci. A to, co jsem zmínil, vlastně i to rozhodnutí o atentátu a to, že to byla msta, tak ze soukromých, ze soukromého držení právě od rodiny tehdy přítomného majora Palečka, jednoho z vynikajících československých vojáků, se dostaly do vojenského ústředního archivu jeho deníku, ve kterých se přímo konstatuje, právě je popsáno dost detailně to období přelomu září, října 1941, kde, kde opět zdůrazněno, že plukovník Moravec si pozval své blízké spolupracovníky, hovořil o tom, jaký byl armádní generál Bílý úžasný člověk, jak se měli rádi, jaké měli přátelské vztahy a rozhodně, říkám, smrt Bílého je tím prvním impulsem, kdy Moravec musí začít přemýšlet o tom, co s tím dělat a jestli to, tu smrt nepomstít a v okamžiku, kdy 1. října přijde nebo proběhne další velká poprava, kdy v Ruzyni je postříleno 13 vysokých důstojníků československé armády, mezi nimi 3 generálové, opět přátelé těch, kteří jsou v Londýně, tak pak to rozhodnutí je fatální. Padá 2. října někdy v ranních hodinách a 3. října jsou, probíhá odpoledne porada v budově Porchester Gate /nesrozumitelné/ v Londýně, kde jsou právě parašutisté seznámeni se svým úkolem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, jsou ještě nějaká bílá místa, řekněme, v souvislosti s Mnichovem, Mnichovskou dohodou nad tím obdobím?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že, že určitě. Takhle dovedu si představit, že ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo chybí něco v té mozaice těch informací něco podstatného, co /souzvuk hlasů/.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že existují, to, to hlavní vždycky víme. My víme, jak to dopadlo především, to je, to je ten myslím nejpodstatnější moment. Bohužel někdy a dělají to historikové a jiní lidé, vlastně najednou hodnotí věci se znalostí toho, a činnost politiků a vojáků na základě toho, že oni už vědí, jak to dopadlo. Ti, kteří ta rozhodnutí dělají, to ještě nevěděli, netušili a šli do neznáma, takže to je potřeba si uvědomovat, že celá řada těch rozhodnutí byla činěna bez znalosti toho, jak to skončí. Ale myslím si, že každá historická událost může být ještě dokreslena něčím dalším. Může to být právě, jak jsem zmiňoval, osobní deník, dopis, spíš, že vám zapadne do té mozaiky něco, co najednou si řeknete jo takhle oni uvažovali nebo tohle byl třeba ten důvod, nebo zjistíte, že na nějaké místo byl postaven nějaký člověk a vy si říkáte vždyť po té vojenské stránce nebyl vůbec kvalitní. Proč se stalo, proč zastával takhle funkci a pak vám někdo vlastně z těch lidí, kteří o tom tehdy rozhodovali, řekne ale podívejte se, koho měl za manželku a to byla dcera toho a toho a to byl ten hlavní důvod. Takže my jsme sice věděli, že on není úplně dokonalý, ale byl tam, řekněme, jako určitá ta, ale podívejte se na jeho náčelník štábu, to byl náš člověk a ten byl v případě problému velel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rozplést to, to je opravdu detektivka někdy. Možná ještě odpověď na dotaz pana Brachtla, jaký mandát a od koho měly státy Itálie, Francie a Velká Británie k rozhodování o osudu Československa?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to, já bych řekl, že žádný. Bylo to zkrátka tehdy, řekněme, jedny z nejsilnějších velmocí v té době a padlo rozhodnutí tímto způsobem a neměly mandát od společnosti národů, navíc, říkám, třeba nacistické Německo nebylo ani jejím členem. Bylo to ad hoc schůze velmocí, které vlastně nadiktovaly malému státu uprostřed Evropy určité podmínky a ten stát je akceptoval, bohužel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se vrátím k operaci Anthropoid, tak v Česku je toto téma pořád živé. Co může říct naopak britským nebo americkým divákům, když se vrátím k tomu novému snímku?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já, já hlavně chci hnedka na úvod konstatovat, že jsem ten film zatím ještě neviděl, mám pouze zprávy od svých přátel, ale pokud jde o to, co může říci. Já, já si myslím, že pro nás už je zajímavý ten fakt, že zahraniční filmaři se tohoto tématu chopili a že jim stálo za to, nebo že ten příběh shledali tak zajímavým a silným, že šli do celovečerního filmu. To myslím, že už samo o sobě je velice důležité a myslím si, že to může hodně udělat pro obraz našeho odboje a toho našeho údajného neválčení a smiřování se se zlem bez odporu v zahraničí. Já jsem, když se točil film Lidice, tak jsem říkal, celá řada mnohých mi říkala, co si od toho jako slibuju, já jsem říkal, že podstatné je, že pokud se podaří, aby film Petra Nikolaeva informoval naší veřejnost o tom, hlavně mladé lidi, že tady existovala nějaká vesnice, která byla tímhle brutálním způsobem vyhlazena a vyvražděna, takže to je, že mně vlastně tohlencto stačí. A stejně tak mi stačí, pokud film Anthropoid ve světě ponese tu myšlenku o tom, že tady sem přišel do, na naše území do Čech, na Čech, do Čech a na Moravu brutální diktátor, který začal vraždit naše lidi a my jsme se s tím nesmířili a toho muže jsme zlikvidovali. To myslím, že je docela pozitivní informace o nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty reakce nebo recenze jsou zatím velmi pozitivní. Třeba deník Daily Telegraph kladně hodnotí, že to drama česko-britské nemá příchuť některých hollywoodských válečných filmů, ale že kde režiséři žonglují s historickými fakty a emocemi. Vy sám máte filmovou zkušenost, také píšete knihy. Jak vlastně ten tvůrce přistupuje k té historické matérii? Je si vědom ta vlastně reflexe ve filmu, kdy je už třeba nějaká fabulace, jaké jsou ty meze?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já, já se přiznám, že nezávidím scénáristům, když mají pracovat s tím, aby historickou událost nějakým způsobem převedli na filmové plátno, protože vždycky budou dotlačeni k tomu, aby pracovali s určitou formou zkratky. Nikdy to nebude úplně historicky přesné a pokud by to všechno mělo být historicky přesné zachytit veškeré nuance té věci, tak z toho bude nakonec z 90 % nuda. Já si myslím, že je to, já, já si pamatuju na třeba jednu věc, kdy jsme se složitě dohadovali o určité věci ve filmu Lidice, kdy jako mně se tam nelíbila jedna záležitost a chtěl jsem, s Petrem Nikolaevem jsme diskutovali o tom, že by to mělo být pozměněno a on říkal víš, ale to je složitý. Já, kdybych to měl vysvětlit to, co mi říkáš a tak, jak to bylo, tak tam potřebuju dalších sedm postav a půl hodiny a to se tam opravdu nevejde. Takže najednou si uvědomíte, že opravdu ten limit je tam, je tam nějakým způsobem nastavený. Na druhou stranu je zajímavé, že když se někdy ti filmaři drží velice pevně té, té historie, tak jsou pak obviňováni z toho, že si to vymysleli a že to je přitažené za vlasy. Já si třeba vzpomínám v případě filmu Lidice případ muže, kterého hraje Karel Roden, kdy jako jste si vymysleli nějakého vraha a tak dále, aby to bylo atraktivnější, ale ono to tak, tak skutečně bylo. Stejně tak mohu, když se podíváte na recenze na současný film Anthropoid, tak celá řada českých recenzí tam zmiňuje tu věc, že je jako škoda, že se šlo do trapných klišé, kdy tam ti parašutisté říkají jsme Češi, nikdy se nevzdáme. Ale to je historicky doložená, doložený výrok zapsaný v materiálech gestapa. Takže jako někdy, když jste historičtí, tak nakonec vás obviní z toho, že jste si to vymysleli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pojďme ještě k jednomu motivu, téma vztahu k vojákům a veteránům válečným se dostalo i do americké předvolební kampaně. Co tomu říkáte, pane plukovníku?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já, to je, takhle, mě nepřekvapuje, že téma válečných veteránů těch novodobých, anebo vůbec válečných veteránů jako takových, protože celá řada států ty válečné veterány nerozlišuje, protože nemají přerušenou tu kontinuitu armádní historie tak, jak my ji máme, řekněme, takovým tím obdobím po únoru 48, kdy až na výjimky naši vojáci v zahraničí nepůsobili a neúčastnili se válečných konfliktů. Tak je to, nepřekvapuje mě, že se v Americe řeší váleční veteráni. Trošku mě překvapilo opravdu prezidentský kandidát ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Trump.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
... pan Trump, který se dostal to, řekněme, sporu s rodinou válečného veterána, protože tím se pouští politik v Americe a troufám si říct třeba i ve Velké Británii, v Austrálii na velice tenký led, protože, nebo v Kanadě, protože postavení válečných veteránů je tam velice silné, jsou to lidé, kteří jsou vnímáni veskrze pozitivně, rodiny po padlých nebo těžce raněných veteránech jsou opravdu vnímány jako veskrze pozitivně a nejenom, řekněme, těmi podmínkami, které jsou pro ně nastaveny a tomu, ale i tou úctu, která je jim prokazována, anebo i vojákům, kteří bojují, protože říkám, i já sám jsem zažil situaci, kdy, kdy opravdu jsme nastupovali do letadla, kdy vyzval kapitán, že vojáci, kteří se vrací domů, jdou jako první před business a my jsme jim ještě zatleskali, takže jako myslím si, že všechno v pořádku, ale nešel bych do toho na Trumpově místě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká plukovním Eduard Stehlík, vojenský historik. Já vám děkuji za vaše postřehy a přeji hezký den.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vám také a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra se můžete těšit na názory ekonoma Richarda Hindlse. Dobrý den všem přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.