Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 4. července

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem dnešního Jak to vidí je vojenský historik plukovník Eduard Stehlík. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Připomene nejenom osud jednoho z válečných veteránů, ale i místo, kde byly definitivně položeny základy československé armády. Nerušení poslech. Před 100 lety, 30. Června 1918 na severovýchodě Francie na planině nedaleko města Darni přísahalo 6 tisíc legionářů věrnost vznikajícímu Českolovenskému státu. Proč se, pane plukovníku, právě toto místo stalo svým způsobem kolébkou československé armády?

Čtěte také

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Vidíte, teďka to, co jste řekla je věc, která se objevila v médiích, která vlastně prošla televizí, rozhlasem, internetem a přitom si myslím, že my jako vojenští historikové na to máme malinko jiný názor, protože samozřejmě ta událost, ke které v Darnii došlo je nesmírně důležitá. Už jenom z toho důvodu, takhle, ve své době to byla věc, která možná těmi současníky byla vnímána jako významná, ale ne, že se o ní bude hovořit v těch následujících staletí, způsobem, jakým to nyní činíme, protože původně šlo jenom o předání praporu 21. československému střeleckému pluku, teda jednomu ze dvou pluků tehdejší střelecké brigády československé. Předpokládalo se, že to bude předání praporu, že bude složena přísaha před odchodem na frontu. Důležité bylo, že na to místo, do malinkého městečka dorazil tehdejší francouzský prezident Raymond Poincaré. Byl tam přítomen Eduard Beneš jako představitel československé národní rady, to znamená, je to politická reprezentace tam byla nesmírně silná. Byla tam francouzská generalita, ale šlo vlastně z pohledu tehdejší lidí jako opravdu o předání praporu a o určitou deklaraci francouzské strany, že vnímá československou národní radu jako základ budoucí československé vlády nebo reprezentanta Československé republiky, pokud vznikne, ale nicméně třeba uznání vojska československého, tedy legií, jako základ armády budoucího státu přišel už 16. prosince, o rok dříve, to je v roce 1917. To znamená, teďka se říká, že je to jakoby kolébka armády. Já si spíš myslím, že ta, ten největší důležitost toho data tkví v takové politické deklaraci francouzské vlády ve vztahu k československé národní radě než k té armádě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Té jednotce? Že vám jenom do toho vstupuju. Pane doktore, předal jako dar od města Paříže československý prapor zhotovený podle návrhu Františka Kupky.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Přesně tak, to je ten prapor toho 21. Střeleckého pluku a nutno říci že vzápětí jednotky opravdu odešly toho 30. června nebo krátce po něm na frontu, kde se diváci skutečně vyznamenali, ale ten prapor zamířil trošku někam jinam. Zamíří do Paříže, kde 14. července, vlastně na státní svátek francouzský prošel spolu s ostatními československým, spojeneckými jednotkami vlastně po Camps-Élysées se stráží legionářskou, kdy vlastně poprvé i naši vojáci pochodovali na straně vojsk dohody jako plnoprávní spojenec a říkám, ale z toho, z té kolébky armády, já si myslím a nejsem v tom sám. Je celá řada nás historiků a těch vojenských historiků, kteří jako takový asi významnější prvek nebo významnější datum budování armády, jejího zrodu a umožnění pak toho rozvoje legionářského hnutí bereme 2. červenec 17. Roku bitvu u Zborova, která vlastně teďka jsme si připomínali v pondělí 101. výročí a loni jsme vlastně tu stovku opravdu oslavili přímo na místě rekonstrukcí mohyl, které jsou vlastně pozůstatky padlých našil legionářů, protože to byla bitva, která dokázala skutečně tím vojenským úspěchem, kterého tam Čechoslováci dosáhli. To, že jsme vynikající vojáci a od té bitvy se odvíjela povolení ruských oficiálních úřadů k rozšířenému náboru československých vojáků v tehdejších zajateckých táborech, kdy vlastně ze střelecké brigády v Rusku najednou vzniká armádní sbor postupně až o 60 tisících mužích a část toho sboru, část těch zborovských odjíždí do Francie a jsou pak na té pláni u Darnii, toho 30. června, ale také proto se Zborov slavil za 1. republiky jako, jako ten nejvýznamnější armádní svátek, takže myslím si, že my, kteří o těch dějinách vojenských toho víme trošku víc než řekněme běžná populace, tak vždycky cítíme větší vztah k tomu 2. červenci, než k tomu 30. červnu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem čeští a slovenští dobrovolníci bojovali ve Francii už v roce 1915.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Tam je to je opravdu mimořádná záležitost. Shodou okolností zase ke dni, který my jsme si potom připomínali pod jiným jiným datem a to je 9. květen 15. roků Kdy je v okolí Arrasu ne vlastně ne byl jsem byly nasazeny to je takzvaná Rota Nazdar v boji nebo v útoku na to říkali bílé bílé do pevnosti /nesrozumitelné/ Blanc německá opevnění, kde skutečně Čechoslováci dobyli za cenu obrovských ztrát něco podobného se podařilo pak na těch prvních až o dva roky později Kanaďanům a i to je řekněme jeden z těch základních kamenů ten boj u vlastně /nesrozumitelné/ nebo u Arrasu jako jedno z velkých vítězství Československých legií ve Francii, kde, které jsme velice krvavě zaplatili tam prakticky třetina těch vojáků padla byli raněni a Rota Nazdar vlastně celek přestala už po tom prvním dni tohleto nasazení prakticky existovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pak vznikl 22. a pak 23. později pěší pluk, to už jsme v roce nebo jaře 1918. Jak se dnes, pane plukovníku dívá Francie na tuto událost ze 30. června 1918 a přísahu československých legionářů. Vy jste se účastnil přímo toho slavnostního ceremoniálu, na které byli premiéři Česka a Slovenska. Pánové Babiš a Pellegrini v doprovodu francouzské ministryně obrany. Bohužel prezident Macron se toho nezúčastnil.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Až do posledního okamžiku se nebo ještě před tím se předpokládalo, že pan prezident dorazí francouzský. Nakonec ta jeho účast byla odvolána. Nevíme úplně, proč se tak stalo. Myslím si, že největší zklamání to přineslo místním obyvatelům, protože skutečně pan starosta Darni i vlastně lidé tomu věnovali přípravám té návštěvy obrovské úsilí. Jako to městečko bylo vyloženě jak z cukru připravené na to. Tam dokonce na několik domů v nadživotní velikosti udělali obrazy z té přehlídky vlastně československých vojáků, že tam ty stojící českoslovenští legionáři a proti nim francouzští generálové a francouzský prezident, jako to nasazení bylo obrovské, navíc Darni, kdyby tam někdo z posluchačů přijeli, nádherné takové opravdu mimořádně bych řekl s velkým srdcem budované muzeum nejenom legionářů, ale i České republiky a Slovenska, které dělal pan učitel Poaré, takový starý pán, který tomu věnoval obrovské úsilí, teďka samozřejmě nemá už tolik sil, ale to muzeum je krásné. Jsou tam fotografie, předměty, vzpomínky na legionáře shromažďované prakticky od první republiky až do současnosti a také i třeba historie toho památníků, který na místě přísahy v Darnii stojí, protože původně tam byl vybudovaný monumentální pomník s obrovských českým lvem nebo s českým znakem v nadživotní velikosti, který byl nacisty během okupace zničen a nyní je tam nový pomník, ale ti místní to mají opravdu jako srdeční záležitost a svědčí o tom i spolupráce například radnice Darnii se Slavkovem. Na místě byli nejenom politici. Tam byli třeba hasiči ze Slavkova, pan starosta a další lidé, kteří léta do Darni jezdí a mě samotného nesmírně mrzí i za ty dárnijské, že ta reprezentace francouzská byla nakonec reprezentována jenom paní ministryní, i když ta byla úžasná, ale samozřejmě oni čekali pana prezidenta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V 97 letech zemřel před pár dny brigádní generál Pavel Vranský. Válečný veterán od toho roku radiogravista u 311. Bombardovací perutě. Jeden z posledních žijících českých letců britského královského letectva RAF. Pavel Wechsberg, to bylo jeho jméno. Pocházel ze židovské rodiny. Mohli bychom i o jeho životě, o životě pana Vranského říct, že je vlastně jakýmsi zrcadlem těch klíčových událostí 20. století. Pane Stehlíku.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Já myslím, že určitě, když jste zmínila, že on původně se jmenovat Wechsberg, i když teďka budeme spíš vzpomínat na Pavla a na jeho život a je to možná trochu smutné, právě při té příležitosti jeho odchodu navždy, tak si vzpomínám, že když byly vlastně odhalovány ten pomník teď na Klaharově, teďka doplňovaný vlastně tou, tím seznamem těch všech letců našich, kteří působili v britském královském letectvu, tak s lidmi, kteří to dávali dohromady naivně někdo přišel a říkal: " Hele, taky vám chybí Pavel Vranský." A ten kolega mi říkal tehdy: " Já jsem málem omdlel hrůzou, že nám vypadl a pak jsem si uvědomil, že je tam pod jménem Wechsberg." Takže i tohle to, ale Pavel Vranský, já někdy hovořím o válečných veteránech, které jsem poznal, ale v případě Pavla Vranského, my jsme se měli opravdu rádi, takže to je trošku složitější vypravovat o někom, kdo mi byl opravdu blízký a ta ztráta jako jeho docela dost bolí a já jsem se jí dozvěděl na takovém zvláštním místě a já jsem byl 24. června na pietní vzpomínce v Ležákách a stáli jsme, vlastně měl být zahájen pietní akt a já jsem měl ztlumený telefon v kapse a najednou mi zabzučel a já jsem vytáhl a dozvěděl jsem se, že vlastně Pavel navždy odešel a najednou se mi to všechno jako promítlo ten 24. Červen. Ten do teďka pro mě to bylo datum vlastně vyhlazení Ležáků, bylo to ale shodou okolností datum, ve kterém se narozil Jan Kubiš. Bylo to datum, ve kterém se narodil lidický letec Josef Horák a najednou to přibývá jako datum Pavlova odchodu. A já si to, budu to mít navždycky takhle propojené dohromady a Pavel Vranský, já vždycky na něj budu vzpomínat jako na nesmírně skromného člověka. Když jsme spolu naposledy, vystupovali jsme spolku několikrát při různých akcích. Naposledy to bylo loni v prosinci v Suchdole u pomníku generála Pernického, kde jsme oba dva měli projev a on byl nesmírně moudrý, byl člověk, který si do svých 97 uchovával neuvěřitelný přehled, zájem o věci, které nás obklopují, přitom měl nesmírně dramatický osud, jako židovský chlapec odešel vlastně s tatínkem do Polska. Maminka tehdy s nimi nešla, protože starat o dědečka, což nakonec jako ji stálo život, protože byla na cestě zavražděna v Minsku. Dodnes vlastně se Pavel se nikdy nedozvěděl, jestli skončila tedy v plynové komoře nebo jestli ji zastřelili, ale jenom ví, že její stopy mizí právě v minském ghetu, v jednom z minských táborů a dalším Pavlovým traumatem bylo, že když vlastně vstoupil do jednotky československé na území Polska, tak tatínek kterému tehdy už bylo přes 50 let vlastně už nebyl do té jednotky přijat jako přestárlý a pro tatínka to znamenalo, že byl od jednotky oddělen a Pavel o něm vlastně celou dobu až do konce války potom neměl žádné informace. Naštěstí tatínek přežil, shledali se, ale on vzpomínal, když jsme se o tom bavili, že vlastně to vyčetl veliteli jednotky podplukovníku Svobodovi, že za ním přišel a říká tehdy ještě než opustil Polsko, já už o otci nemám 3 měsíce zprávy a vás činím osobně zodpovědným za to, co se s ním stalo a on ho tehdy víceméně vyhodil, ale pak někdy v 60. Letech se potkali a on říká: " Já vás odněkud znám. " A on říká: " Já jsem u vás sloužil v Polsku." A on na něj říká: " Táta." A on říká: " Co se stalo s tatínkem. " A on říkal: "Tatínek přežil. " Bylo vidět, že mu to, jako spadl kámen ze srdce tehdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pavel Vranský se mimo jiné v červnu 1944 účastnil i legendárního vylodění spojenců v Normandii. On celkem nalétal 530 operačních bojových hodin. Jak pan Vranský, pane plukovníku, vzpomínal na válku, na ty události s odstupem času.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Já si myslím, že jako celá řada jiných válečných veteránů se vzpomínal většinou na kamarády. Vzpomínal na ty, kteří se nevrátili a opakovaně zdůrazňoval věc, kterou mnoho válečných veteránů ono vám řekne, říká, že si máme nesmírně vážit toho, že tady máme mír. Že žijeme v mírové době, že jsme si nemuseli projít tím, čím si prošel on. To bylo internace na území Sovětského svazu. Mohl skončit v Gulagu. Potom boje v severní Africe. Nalétané ty hodiny, jak jste zmiňovala. Vlastně jako při protiponorkových patrolách. Při účasti vlastně nad invazními plážemi. Prakticky kterýkoliv den mohl přijít o život a říkal znovu, že si máme nesmírně vážit míru máme si vážit svobody, máme si vážit demokracie. A že všechno tohle jsou věci, které my bereme jako samozřejmě, a přitom oni samozřejmostí nejsou a on vždycky opravdu pozvedával hlas na to, když cítil, že je někdo utlačovaný, když je někdo, je mu bráno právo na to si vyjádřit. Nesmírně citlivý byl na projevy rasové nesnášenlivosti, takže to jsou věci, které, takhle si ho budu vždycky pamatovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, když jste zmínil rasismus, tak oni vlastně odsoudil i rasistické útoky na zpěváka Radka Bangů a cituji slova Pavla Vránského: "Výhružky šly tak daleko, že potřeboval policejní ochranu. Dnešní doba se nepodobá tomu, za to jsme bojovali. "

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Bohužel, můžete slyšet u některých válečných veteránů tuto hořkost, ale na druhou stranu musím říct, Pavel zdůrazňoval, že je rád, že se dožil změny režimu u nás. Že se dožil toho, že ty zásluhy jeho kamarádů a vlastně i jeho samého byly po právu oceňovány a musím říct, že tý pocty, který se mu dostávalo byly nesmírně zasloužené a musím říct, že sám jsem rád, že se dožil tak vysokého věku. Že se dožil této věci, protože mnozí z těch úžasných lidí, kteří třeba zemřeli i po listopadu 89, v těch 90. letech umírali mnohdy v zapomnění, protože my jsme tehdy v 90. letech řešili všichni úplně jiné věci, než bylo uznání úcty těmto mimořádným lidem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vy jste si, pane Stehlíku, vy studujete, vlastně celý život se zabýváte vojenskou historií z těch osudů, ať už československých letců RAF, ale vůbec i dalších hrdinů, se kterými jste se setkal ať už osobně nebo zprostředkovaně nebo jenom v uvozovkách z literatury, z vyprávění, z dokumentů.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Víte, zajímavé je, že po čase a je vlastně svým způsobem jedno, jestli ty lidi člověk znal osobně nebo je znal z dokumentů a nebo třeba z nějakých dobových nahrávek. Najednou vám ty lidi vytvářejí celek hrdinů a řekněme morálních případů v mnoha ohledech, kdy člověk najednou, když bývá konfrontován některými negativními věcmi, ať už je to nejrůznější formy bosingu, šikany, snahy zavřít a teď já nehovořím jenom o sobě, ale i o jiných lidech, zavřít jim ústa, za to, co říkají, tak najednou vidí obrovskou posilu v těhle lidech, kdy si uvědomuje, čím oni si museli projít a že vlastně to, čemu on a jeho přátelé jsou vystavováni je vlastně slabý odvar a že vlastně jsme ještě nebyli postaveni do tak krizových věcí jako oni. Oni v tom obstáli, musíme obstát i my.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Česká armáda slaví 20 let existence vojenských kaplanů. Ta duchovní služba stojí na bohaté historické tradici. Vojenští duchovní působili vlastně už u armáda Rakousko-Uherska. Jaká byla tehdy jejich role a jak se proměnila během těch desetiletí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Já si myslí, že skutečně duchovní služba naše slaví těch 20 let a pokud posluchači chtějí vědět něco zajímavého, ať se jdou podívat před Generální štáb na Vítězné náměstí, kde je až do poloviny srpna výstava, která je právě věnovaná dějinám duchovní služby a musím říci, že ano, posunulo se to. Bohužel mnoho lidí má vojenského kaplana nebo polního kuráta, jak tomu bylo za Rakousko-Uherska spojeného s /nesrozumitelné/ Katzem z dobrého vojáka Švejka filmově fantasticky ztvárněného Milošem Kopeckým, ale ten skutečný kaplan i ten rakouskouherský byl někde jinde. Byli to lidí, kteří často na frontách 1. Světové války s těmi vojáky absolvovali ty nejhrůznější věci. Byli pohřbíváni, byli /nesrozumitelné/ nemocnicích, byli u umírajících, strádajících a i po 1. Světové válce, když začala být obnovována duchovní služba v československé armádě, tak to jejich postavení nebylo vůbec jednoduché, protože legionáři a vůbec i veřejnost často brali katolickou církev jako něco, co bylo spojené s bývalým režimem. S Rakousko-Uherským. Legionáři dokonce /nesrozumitelné/ heslo: Odprostili jsme se o Vídně a teďka ještě od Říma a to, že potom byla vůbec duchovní služba zřízena, to je opravdu mimořádná záležitost a často je to opravdu vázáno na mimořádné osobnosti, které tehdy existovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vyžádali si třeba, možná bych použila až toto slovo, i sami vojáci tuto službu? Jaký byl zájem, poptávka o to.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Rozhodně byl na Slovensku a Moravě. V českých zemích vždycky ta věc byla malinko potlačována, ale ono se ukázalo, že vojáci jsou na něco podobného zvyklí, na druhou stranu řada těch vojenských kaplanů nebo tehdy těch duchovních nebo důstojníků duchovní služby, kteří začínali v těch 20. letech, tak to často nebyli lidé, kteří se věnovali jenom té procesy vojenského duchovního, ale třeba vynikající osobnost, ke kterému se současná duchovní služba hodně vztahuje. Metoděj Kubáň, ta zavraždění nacisty v Dachau v roce 43, který byl za první republiky potom generální /nesrozumitelné/ československé brané moci. Generál duchovní služby, tak ten začínal ve 20. Letech na Slovensku a kromě toho duchovního, ten byl zároveň i zpravodajským důstojníkem pluku, do toho vedl vojenské zátiší, což byla taková, řekněme, zařízené osvětové. Vyjížděl dokonce s letním kinem pro vojáky a /nesrozumitelné/ vedl knihovnu a evidenci válečných hrobů a podobně, to znamená často měly velký přesah a myslím si, že jak ti tehdejší duchovní, tak ti současní vojenští kaplani myslím si, že se jim podařilo i potom obnovení vojenské duchovní služby, ke kterému došlo v 90. letech udělat jednu věc, že kaplan v armádě působí, mimochodem máme v současné době v armádě 32 kaplanů, dokonce 1 kaplanku z 9 církví, které navzájem fantasticky spolupracují a kdy ti kaplani působí jako né někdo, kdo tam prosazuje nějakou nebo provádí misijní činnost mezi vojáky a obrací je na správnou výhru, ale jsou lidmi, kteří nikdy nehovoří jako první o náboženství a pokud otázku otevře voják, že se jde o radu a je jedno, jestli to je rada z hlediska nějakých osobních nějakých problémů nebo z hlediska služby nebo z hlediska obracení se k bohu nebo ztráty, kterou utrpěl, ať už v osobním životě nebo třeba případně jeho kamarád, tak kaplani vlastně naslouchají. Kaplani se snaží pomáhat. Dodržují řekněme diskrétnost a musím říct, že přes to, že tahle duchovní služba v současné době v armádě působí 20 let, tak zdát, může se to zdát být málo, ale já si myslím, že už v současné době si nikdo nedovede představit, že bychom kaplany v armádě. Že se stali tak běžnou součástí a důležitou součástí života Armády České republiky, že nikdo by neuvažoval o tom, aby to zrušil nebo něco podobného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
I nevěřící.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
I nevěřící a musím říct, že naopak. Jako padrélie, tak jak se většinou kaplanů říká "otče" je u těch útvarů a na jednotkách někdo, kdo je vážen a myslím si, že na tom má ale obrovský podíl i ty mimořádné osobnosti, které ty církve vybírají a o armády vysílají. Kdybych vzal jenom tři první hlavní kaplany, Tomáš Holub, to byla neuvěřitelná volba člověka, který je mimořádně inteligentní se smyslel pro humor. V současné době vlastně současný biskup plzeňský, jeho nástupce Jan Kozler, který přišel z husitské církve, něco podobného na Jaroslav Kníchal, současný hlavní kaplan, všechno úžasní lidé, kteří jsou vojáky, kaplany, ale zároveň tady dýchají pro vojáky a ti vojáci to cítí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochovem Tomáš Holub byl u zrodu. To byl de fakto takový cestovaný mise, mohli bychom říct v roce, pokud se nepletu, v roce 1996.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
On už nastupoval. Jako to byl pokus. On měl tehdy jít,myslím, studovat o Říma, jestli si to dobře pamatuju a najednou přišla tahle nabídka a on se jí zhostil a myslím, že to byla neuvěřitelně šťastná věc, že právě prvním kaplanem v Armádě České republiky se stal Tomáš, protože jak říkám, to je říkám nesmírně pozitivní člověk se smyslem pro humor. Já si do teďka vzpomínám, snad se pan biskup neurazí na dálku, když mi vypravoval, jak v Havlíčkově Brodě šel po nástupišti a jak maj kaplani takový křížky, jak máme to označení na uniformách, tak ho ještě míjeli tehdejší branci a on takhle za sebou slyšel poznámku: " Ty jo, tady to nedude žádná sranda, maj vlastní pohřebáky. " Ale jako teďka už jako každý ví, když vidí křížek, že je to kaplan a že to je člověk, za kterým může přijít, který mu pomůže a jak znovu říkám, většinou ty církve měly mimořádně šťastnou ruku s tím, koho do armády vysílali a myslím si zase na druhou strany lidé, kteří prošli kaplani 5 - 10 lety služby v armádě a vrací se do těch církví, tam přináší něco, něco navíc a já jsem hovořil i s lidmi, kteří třeba viděli jako Honzu Kozla, když se vracel potom do církve husitské a měl za sebou mise v Afghánistánu, říkali: " Je to vidět v očích, čím sis prošel a je to i obohacené pro nás. "

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Klade tato duchovní služba pro samotné kaplany nějaké speciální požadavky?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Já si myslím, že předpokládá určitě to, aby ten člověk se sžil s tím vojenským prostředím. Rozhodně to na něj klade i fyzické nároky, protože většina kaplanů běžně působí v rámci jednotek, účastní se výcviku, skáče padákem. To znamená, je to věc, kdy oni by měli být společně s těmi vojáky a samozřejmě je to úplně jiné nároky na fyzickou a psychickou připravenost a řada těch kaplanů byla konfrontována i se smrtí vojáků v misích, kdy to museli řekněme řešit a pomoci kolem, aby se s tou ztrátou vyrovnali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pravoslavný kněz Václav Ježek bude hostem zítřejšího vydání. Nenechte si ujít ani páteční rozhovor s bohemistou Jaroslavem Maryškou a já nyní děkuji Eduardu Stehlíkovi. Mějte se hezky, příjemný den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a plukovník
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zita Senková se loučí a přeje příjemný poslech dalších pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.