Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 26. února

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu "Jak to vidí" vás vítá Zita Senková. Dnešní pozvání přijal doktor Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posilování východní hranice Severoatlantické aliance, vzpomínka na válečné veterány, i na jednu z nejkrvavějších bitev první světové války. Dobrý poslech. Severoatlantická aliance posiluje přítomnost na svých východních hranicích u hranic s Ruskem. Chce vytvořit nové Síly velmi rychlé reakce. Půjde o pět tisíc mužů, mezi nimi by měla být i stovka našich českých vojáků. Jak hodnotíte tuto strategii NATO, pane plukovníku?

Čtěte také

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Podívejte se, z mého pohledu, jestliže dochází k tomu, že se někde zvyšuje napětí, tak je potřeba předcházet tomu, aby ty hrozby přešly z toho verbálního do, do faktického provedení. NATO funguje jako společenství zemí, které podle článku 5 Washingtonské smlouvy jsou připravené, tak jako to kdysi trošku měli Dumasovi mušketýři "jeden za všechny, všichni za jednoho". To znamená, v případě, že by některý z partnerů Aliance, jeden z členů Aliance byl ohrožen, tak ti ostatní mu přijdou na pomoc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vy cítíte zvyšování napětí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě, určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já mám dojem, že, podívejte se, v roce 2014, krátce po olympijských hrách, se stalo něco, co jsme zatím v, řekněme, v tom našem evropském prostoru zažili po mnoha dlouhých desetiletích poprvé a to byla ruská anexe Krymu. Následně vypukl konflikt na východě Ukrajiny, který pochopitelně obě dvě tyhlec ty věci vyvolávají různé reminiscence a vedou k tomu, že politici napříč tou euroatlantickou civilizací, tak i jinde, chápou, že svět se, řekněme, mírně řečeno, zkomplikoval. Vemte si jenom, když bychom vzali, my jsme se o tom kdysi zmiňovali, jak se během posledních třeba těch dvou let zintenzivnilo používání slova "válka" v médiích. Já si pamatuji, že v okamžiku, kdy jsem byl malý nebo ještě dospívající, tak když se řeklo válka, tak ještě automaticky člověk myslel tu druhou světovou a vůbec mu nedocházelo, že by to mohla být věc, která se může dotknout jeho samotného nebo jeho blízkých a myslím, že v současné době bohužel, a nejde jenom u Ukrajinu, jde pochopitelně i o to, co se v současné době děje v Sýrii a v Iráku, o aktivity takzvaného Islámského státu. To jsou věci, které k bezpečnosti toho globálního světového prostředí nepřispívají a ten svět, řekněme, demokratický, na to nějakým způsobem musí reagovat. To znamená, pokud NATO posiluje svoji přítomnost v prostoru, který považuje za ohrožený a je potřeba říci, že jde hlavně o prostor, jde hlavně o pobaltské země a mimochodem třeba na jejich ochraně vzdušného prostoru se podíleli už několikrát naši stíhači. Takže jde o něco, co ..., hrozby se vyhodnotily tak, že je potřeba něco udělat a myslím si, že z pohledu světové bezpečnosti je to správně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jenom doplním, že o trvalou přítomnost jednotek Severoatlantické aliance v regionu usilují Pobaltí a Polsko. Polský prezident Duda, ten řekl, že pro Varšavu je z bezpečnostního hlediska klíčová silnější přítomnost NATO ve východních zemích Aliance. Podle něj si to vyžaduje ruská politika, nicméně předseda vojenského výboru Severoatlantické aliance Petr Pavel říká, že vojáci na východě Aliance nemají za cíl Rusko vojensky ohrozit. Mají jenom ukázat jednotu partnerů v NATO. Vy už jste poukázal na ten článek 5. Je to ale ten vhodný způsob, pane plukovníku? Protože Rusko to vůbec nevnímá dobře. Premiér Medveděv obvinil Alianci z toho, že záměrně poškozuje vztahy s Moskvou a má pocit, že jsme sklouzli k nové studené válce.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je otázkou, co bylo dříve. Já, z mého pohledu, já se nemohu ubránit tomu, že, jak říkal pan generál Pavel, Aliance to nebere jako akci proti někomu, je to především deklarace partnerství, deklarace spojeneckých závazků a jak jste správně říkala, celá řada těch zemí, i včetně toho Polska, mají zájem dokonce na trvalé přítomnosti jednotek NATO na svém území. To znamená, ony to ohrožení cítí a chtějí být nějakým způsobem klidnější, když tam ty vojáky budou mít. Ono totiž případný válečný konflikt, jak jsem říkal, že článek 5 je takovým spouštěcím mechanismem k tomu, aby ostatní země přišly svému spojenci na pomoc, pokud to bude potřebovat, tak ono se může stát, že při současném, jak říkají Rusové, oni nepoužívají termín "hybridní válka", ale oni používají termín "nové způsoby válčení", tak může dojít k tomu, že někdo bude, nebudu konkrétní, nějakou zemi destabilizovat, členskou zemi NATO. Vyvine proti ní určité aktivity vojenského charakteru, ale které se stále budou tvářit jako něco, že stále ještě nejde o to napadení. To znamená, může jít skutečně zase o nějaké typy zelených mužíčků, kteří budou někde pobíhat se zbraněmi, nebudou označeni, případně se budou vydávat za bojovníky za svobodu z Litvy, Estonska a Lotyšska, kteří bojují proti své vlastní vládě. Takže těch variant je mnoho a já si myslím, že to, co se momentálně dělá, jde spíše skutečně o deklaraci partnerství, určitou demonstraci ochoty pomoci svým spojencům, pokud to budou potřebovat, tak jak to řekl pan generál Pavel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nejde vlastně o nějakou psychologickou hru? Ono to tak nějak v tomto duchu formuloval i ministr obrany Martin Stropnický.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vždycky v každém konfliktu, nebo v každých krizích se samozřejmě hraje i s psychikou a s psychologií a s informačními operacemi a s tím, jak ovlivnit protivníka. Když se podíváme na novou ruskou doktrínu a na to, jakým způsobem ji prezentují, tak vlastní nasazení bojových sil je až někde hodně vzadu. To hlavní je vlastně ovládnutí prostoru vlastní propagandou, manipulace s médii, manipulace s lidmi a řekněme, vyčištění si toho prostoru proto, že ta síla třeba vojenská nemusí být ani zapotřebí, anebo přichází až někde hodně, hodně dlouho poté, co už ten prostor mají zvládnutý.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná tou zbraní momentálně nebo už déle je slovo, pane plukovníku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu a slovo je nesmírně mocné. To není věc zanedbatelná a pokud jste schopna ovládnout světové veřejné mínění, nějakým způsobem s ním pracovat, anebo mínění, aspoň veřejné mínění v některých zemích, tak máte, řekněme, na půl vyhráno. Uvědomte si, že před řadou let, pokud by někdo chtěl nějakým způsobem působit na světové veřejné mínění, tak by potřeboval mít silnou organizaci, potřeboval by mít zpravodajské štáby, techniku za miliony korun. V současné době, když budete chtít, tak jste to schopna udělat s trošku kvalitnějším mobilním telefonem. Takže veřejným sdělovacím prostředkem může se stát i jednotlivec. Pokud něco natočíte, zpracujete, někam odešlete na sociální sítě a bude to dostatečně šokující, například videa Islámského státu, do pár minut o tom ví celý svět. Je to za pár korun. A stejně tak vy můžete nejenom do toho světa, teďka nehovořím jenom o Islámském státu a jeho propagandě, ale můžete samozřejmě pracovat prostřednictvím určitých v uvozovkách nezávislých společností, výzkumných ústavů, které budou média zásobovat nejrůznějšími v uvozovkách nezávislými analýzami, které budou nějakým způsobem s tím, řekněme, veřejným míněním a nálady ve společnosti pracovat. Média už dávno nejsou jenom médii, média se v tom současném globálním světě a v případných budoucích konfliktech stávají velice důležitým hráčem, s kterým se musí počítat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakou roli vlastně hrálo slovo a propaganda, informace ve válce druhé světové a možná i v té první?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No, ono už v těch předchozích válkách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A v dalších desítkách.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
A vždycky hrát bude. Ať už to byly záměrné třeba zveřejnění nějakých různých věcí, práce samozřejmě se sdělovacími prostředky, s rádiem, s letáky. Vemte si v roce 1938, jakým způsobem pracovala nacistická propaganda proti Československé republice, kdy během několika cíleným vlastně manipulováním se situací, kdy nejdřív se Hitler prohlásí za ochránce práv všech Němců žijících za hranicemi, kdy potom světové veřejnosti je prezentováno to, že vlastně my jsme ti zlí, kteří je utlačují, a proto je potřeba to řešit na mezinárodní scéně. Tam to bylo dokonale vlastně zvládnuté z hlediska právě té propagandy, kde se podařilo nacistickému Německu tu Československo před tím světem očernit a vlastně z něj udělat viníka všeho toho, co se stalo a což potom nakonec vedlo k podepsání Mnichovské dohody. V téhle souvislosti je zajímavé, že Československá zpravodajská služba v závěru roku 37 měla takové cvičení, které řešila armáda a kde právě tématem cvičení bylo, že nacistické Německo v nejbližší době využije německou menšinu u nás k rozdmýchání takovýchto nálad a je tam přesně popsáno, co Němci udělají, že vlastně nás budou izolovat mediálně, že dojde k otočení rolí mezi agresorem a tím vydíraným nebo napadeným a že se bude hrát vlastně tahle ta hra proti nám, ale přesto jsme na to nebyli schopni adekvátně reagovat a to, že 20. září 1938 dokonce Československo, a to je málo známá věc, vytvořilo své vlastní ministerstvo propagandy, vlastně ministrem se stal Hugo Vavrečka, což je teda dědeček Václava Havla a ten měl za úkol vlastně nějakým způsobem pozitivně pracovat ve prospěch Československa. Dokonce tam bylo vojenské oddělení, které mělo ve prospěch armády nějak informovat. To už bylo všechno bohužel pozdě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se ale v tom všem orientovat? Otázka, která se neustále vrací.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ničemu nevěřit, pokud možno, prověřovat si věci. Já jsem několikrát říkal, že je potřeba říci, trošku mě zamrazí, když mi někdo řekne: "Je to pravda, četl jsem to v novinách" a stejně tak: "Je to pravda, četl jsem to na internetu." Jeden můj přítel říká, že speciálně internet je kontaminované médium a myslím si, že tak bychom k tomu měli přistupovat, používat zdravý rozum, informace si ověřovat, i když to samozřejmě ne vždy je možné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jednadvacátého února uplynulo sto let, co se kolem starobylého města Verden začala odehrávat jedna z nejstrašnějších bitev první světové války. Říkalo se jí také "verdenský mlýnek na maso". Co měl vůbec střet u tohoto francouzského města přinést?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, to je zvláštní, on měl přinést možná trošku zlom ve vývoji války. Němci se domnívali, že na západní frontě, nebo domnívali, oni věděli, že ty původní úvahy o tom, že se jim podaří Francii rychle porazit, vlastně selhaly, válka se z války manévrové velice rychle změnila ve válku poziční, boje v zákopech trvající mnoho měsíců, kdy se ta fronta hnula o pár desátek, možná stovek metrů a vlastně se nic nezměnilo, kromě toho, že přicházely obrovské lidské ztráty. Oni hledali nějaké místo, kde by podle jejich názoru mohli ten dosavadní nepříznivý vývoj ve válce zlomit, kdyby se jim podařilo Francii dostat na kolena a vytipovali si Verden. Verden byl, jak jste správně říkala, městem starobylým, nicméně městem, které už v té době bylo obklopeno prstencem pevností velice kvalitních, i když, říkám, některé už měly zenit své špičkové kvality za sebou, takže odrazovaly případného útočníka, nicméně Francouzi už několik měsíců předtím, než k bitvě došlo, přesunuli část výzbroje těchto pevností na jiná bojiště, i snížili početní stavy osádek pevností a celého tohodlenc toho prostoru, protože se právě domnívali, že ta, řekněme, možná i trošku malinko přehnaná sláva Verdenu jako nedobytné pevnosti Němce odradí od útoku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To město mělo symbolický význam pro Francouze.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu a stalo se obrovským symbolem a tam je důležité také to, že ten útok Němců nebyl očekávaný. Francouzi to, že by k něčemu takovému se Němci mohli odhodlat, řekněme, si uvědomili pár týdnů, než k tomu došlo a Němci také v těch prvních bojích skutečně dosáhli vynikajících úspěchů, ale jak říkám, v několika případech z toho důvodu jako dobytí některých pevností, protože ty pevnosti byly téměř odzbrojené, byla tam minimální posádka a samozřejmě ten úspěch vynikajícím způsobem propagačně využili, ať šlo o pevnosti Douaumon, Vaux a další, protože to byla jména, která byla známa ve Francii, a pokud se jich Němci zmocnili, tak to mělo i depresivní dopad a dalo se to propagačně využít, jak jsme, jak jsme o tom před malou chvilkou hovořili a Němci to také mistrně využili. Francouzi si to nicméně uvědomili, že tady se bojuje vlastně i o symbol Francie, o symbol nedobytnosti Francie a stáhli sem velké rezervy a ty boje, které potom trvaly od února šestnáctého roku až do druhé poloviny prosince téhož roku, tedy bez nějakých ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Téměř celý rok.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Téměř, ano, téměř celý rok, bez nějakých dvou dnů deset měsíců, tak si vyžádaly, což je obludné 700 tisíc lidí, 700 tisíc mrtvých na obou dvou stranách, vlastně na poměrně malém prostoru. Proto to označení "verdenský mlýnek na maso". Zajímavé je, že právě Verden se stal známým i z toho důvodu, že většina francouzských vojáků nebo vojáků francouzské armády právě u Verdenu bojovala. Ono to může vypadat zvláštně, ale francouzské velení v jednu chvíli dospělo k závěru, že je dobré vlastně, aby ti vojáci, řekněme, tam netrávili ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rotovali?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Hm, aby tam netrávili tak dlouhou dobu, že to působí nesmírně depresivně, tak vlastně tam začaly rotovat ty jednotky. To znamená, nakonec u Verdenu skutečně bojovalo téměř 75 % francouzských vojáků nebo těch pluků francouzské armády, zatímco Němců tam bylo nějakých 20, 25 %. To znamená, ta zkušenost na té francouzské straně byla daleko brutálnější a vedla potom k, řekněme, k tomu vývoji. Bitva skončila, řekněme, v uvozovkách vítězstvím Francie i za cenu obrovských ztrát, protože Němci neprorazili, utrpěli velké ztráty, daleko větší než předpokládali, ale právě toto verdenské vítězství přineslo takovou tu slávu pevnostního stavitelství, to, čím se Francie inspirovala v letech poválečných, kdy se rozhodla budovat Maginotovu linii právě jako určitou hráz před tím, aby se válečné hrůzy, jaké Francie zakoušela v letech první světové války na to její území dostaly znovu. A my jsme se tím nechali inspirovat, my jsme také stavěli naše opevnění potom ve 30. letech, nicméně já bohužel se, čím víc o tom člověk ví, tím víc se domnívá, že právě vybudování oné Maginotovy linie na tom přelomu 20., 30. Let na německo-francouzské hranici možná výrazně potlačilo chuť Francie angažovat se ve prospěch svého středoevropského spojence v případných nějakých konfliktech a v 36. roce obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní nacistickým Německem, na které vlastně nikdo nějakým způsobem nezareagoval. Myslím, že bylo tou poslední kapkou a já mám dojem, že ne v tom roce 38., ale už po tom roce 1936 jsme neměli moc šancí na to, aby, aby Francie byla ochotna se v náš prospěch vojensky angažovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Verden se nakonec svým způsobem stal symbolem nepřátelství mezi Francouzi a Němci. Mám namysli gesto někdejších státníků, francouzského prezidenta Mitterranda a kancléře německého Helmuta Kohla.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Jsou v lidských dějinách okamžiky, kdy není možné donekonečna se dívat do historie a vyčítat si mrtvé, kteří zahynuli ve válkách mezi zeměmi, když vlastně už ani ty války nikdo nepamatuje. Samozřejmě tím neříkám, že bychom měli zapomínat na minulost, ale není možné živit donekonečna některé historické křivdy. A jak jste správně řekla, státníci, od toho slova státník se odvíjí skutečně to, že si představuju, že to je člověk, který je schopen učinit některé roky, které přesahují to běžné politikaření nebo chování politika, ale který může podat ruku a říct: Pojďme dál společně a ne proti sobě a říkám, já jsem osobně takový pocit výrazného státníka zažil, my jsme si o tom povídali, když jsem měl možnost vlastně vidět mezi lidickými ženami německého prezidenta Gaucka před několika lety. To bylo státnické gesto a i to, co předtím v roce 2012 řekl o československých parašutistech, kteří provedli atentát na Heydricha, to jsou státnické kroky a nejenom státnická gesta, skutečně státnické kroky, které vejdou do dějin.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V tomto případě se jednalo o to symbolické gesto obou pánů v roce 1984, kdy se vlastně drželi za ruce na místě této nejkrvavější, nejstrašnější bitvy první světové války.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych možná, když bychom ..., já nemám rád takové to, co je to největší, nejkrvavější ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nej, nej, ..., jedna z nich.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ale já si myslím, že to je jedna z nich, protože druhá, kterou si budeme připomínat za pár měsíců, bitva na Sommě, je něco ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Somma.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je něco obdobně obludného a otřesného, kdy jen pro představu jenom v první den bojů Velká Británie ztratila za jeden jediný den 50 tisíc vojáků, což je šílené.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké gesto byste možná, pane plukovníku, očekával od státníků ve smyslu třeba usmíření?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, jestliže se někdo dá na politiku a navíc se dostane potom do určité úrovně a je schopen svými kroky a s týmem, kterým se obklopí, nějakým způsobem ovlivňovat, ať už národní nebo světové dění, měl by si především uvědomit, že vedle nějakých cílů, které chce naplňovat, nese obrovskou zodpovědnost, nejenom za vlastní stát, ale případně u některých opravdu politiků špičkových, americký prezident, ruský prezident a další, že i bez případných nějakých negativních věcí, rozpoutávání konfliktů, i tak těch problémů ten svět má dost, ať už jde o životní prostředí, nejrůznější katastrofy a podobně a že by měli k sobě lidé nalézat cestu, stejně tak nemusíme hovořit jenom o politických, můžeme hovořit o náboženských představitelích nejrůznějších církví, hnutí. Vždycky ten člověk, který je v té hierarchii vysoko, by si měl uvědomit tu silnou zodpovědnost, to, co je všechno schopen udělat a pokud možno, tu moc, kterou má, využít způsobem, který nebude přinášet tu hořkost a zlo, ale spíš něco pozitivního.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A pro vás otázka od posluchače Martina z Opavy, který poslal e-mail ještě předtím, než náš pořad předtáčíme. Chtěl by se zeptat, zda jste viděl film Železná srdce o hrdinné posádce amerického tanku Sherman v období roku 1945. "Zdálo se vám provedení filmu historicky autentické? A jak se díváte na historická filmová ztvárnění podobných událostí? Jste pro autentičnost na úkor filmového požitku, či naopak?" Tolik citace z e-mailu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych, možná posluchače zklamu. Já jsem viděl pouze ukázky a film samotný mi, který nedávno vysílala Česká televize, mi utekl. Já bych spíš odpověděl na tu druhou část otázky. Já jsem působil jako poradce, když se natáčel celovečerní film Lidice Petra Nikolaeva a myslím si, že to je velká škola pro každého historika, když tuhle možnost má, protože si najednou uvědomí, že mezi tím, co je ještě možné a kde se ten filmař může držet těch faktů a myslím si, tohle byla výjimka, ten film se držel hodně historických faktů, Lidice, a tím, kde už není možné lpět na každém detailu, tak ta hranice je velice tenká, protože třeba vy byste tam chtěla dodat nějakou zásadní věc, ale to by znamenalo v tu chvíli třeba ten film rozšířit o čtyři další jednající postavy a to už je neudržitelné z hlediska scénáře. To znamená, vždycky je to určitý kompromis a o to víc si vážím těch režisérů, kteří se snaží o tu historickou správnost a pravdivost, což, myslím si speciálně v případě Petra Nikolaeva bylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Adam poslal e-mail, ve kterém píše: "Začátkem letošního roku vydala parta amatérských filmařů z jižních Čech historický dokument s názvem Stráž obrany státu na Podkarpatské Rusi, který mapuje činnost této prvorepublikové bezpečnostní složky a samotné boje v našem pohraničí. Nemyslíte, že by si toto neprávem opomíjené téma zasloužilo celovečerní pořad ve veřejnoprávní televizi? Proč dle vašeho názoru doposud nic podobného nevzniklo na profesionální úrovni?" Tolik otázka pro pana plukovníka.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Tuto otázku si kladu také. Já jsem ten amatérský film neviděl. Je potřeba říci, že Stráž obrany státu je skutečně neprávem opomíjená složka bezpečnostní, která po svém vzniku odvedla v roce 1938 obrovský kus práce. Šlo o finančníky, četníky, vojenské posily, policisty, kteří často stáli skutečně na té samé hranici a měli v případě válečného konfliktu mezi nacistickým Německem nebo případně Maďarskem a Československem být, řekněme, těmi, kteří do jisté míry byli obětováni, kteří měli zastavit ten první nápor. A byli to hrdinové a mnoho z nich přišlo v roce 38 o život. Když tam posluchač zmiňuje Podkarpatskou Rus, speciálně k tomu mám vztah i z toho důvodu, že můj tatínek se narodil jako syn českého pošťáka v Chustu a ty boje 38. a 39. roku osobně zažil, samozřejmě jako malý chlapec, takže k tomu opravdu velký vztah mám. Myslím si, že by se tomu po profesionální stránce někdo věnovat měl, protože je to velké téma, které skutečně, jak jsem řekl na začátku, je neprávem opomíjeno, i když nějaké drobné historické spíš pořady diskusní, já si vzpomínám svého času v Historickém magazínu, v předchůdci dnešní Historie.cs jsme se právě SOSákům, jak se příslušníkům Stráže obrany státu říkalo, věnovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím, že téma válečných veteránů není už tak opomíjené v Česku.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že rozhodně ne a za posledních, bych řekl, tak 15 let se posunulo někam úplně jinam a já jsem rád, že zejména v té poslední době, že tomu vedení resortu obrany věnuje obrovskou pozornost. Péče o válečné veterány je i pro současného pana ministra jednou z klíčových věcí, o které chce být informován, kde podniká řadu kroků, aby se péče o válečné veterány, jak ty druhoválečné, tak ty současné, zlepšila. Takže já cítím jako ve své práci obrovskou oporu a jsem tomu rád a je to pro nás, speciálně u druhoválečných veteránů my máme jednu z posledních možností, jak vlastně těm lidem ještě pomoci, poděkovat, a protože průměrný věk válečného veterána v současné době je 93 let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Poslední den předchozího roku 2015 zemřel generálporučík Alexandr Beer, veterán bojů na východní frontě, nositel Řádu Bílého lva a koncem minulého týdne ve věku 96 let zemřel válečný veterán Josef Křístek, který byl jedním vlastně z našich československých obránců Tobruku.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to tak, veteráni skutečně odcházejí a když jste zmiňovala Sašu Beera, tak shodou okolností teďka 7. února by se dožil 99 let. On vyhrožoval, že, že to musí vydržet do stovky. Vždycky nám říkal: "Počkejte, až já budu mít stovku, tak uvidíte." Bohužel se nedožil. Ale, abychom nekončili úplně smutně. Já musím říct, že máme ještě celou řadu veteránů, kteří jsou ve vynikající fyzické i psychické kondici. Shodou okolností my předtáčíme tenhle díl 25. února a zrovna dnes se dožívá svých 93 let, což je ten průměrný veteránský věk, jak jsem říkal, u těch starých veteránů, pan brigádní generál Emil Boček, vlastně poslední ze dvou žijících našich stíhačů britského Královského letectva, který za hranice republiky odešel bojovat proti nacistům jako 16letý chlapec. Já mám doma 14letého syna, kterému letos bude 15 a já si skutečně, když ho vidím, nedovedu představit, že by se za rok sebral a šel jít válčit. A o to víc, říkám, když vidím Emila Bočka, který je neuvěřitelný, s takovým obrovským elánem, tak říkám, nezbývá mi, než smeknout, mimochodem Česká televize s ním tento týden natáčela v technickém muzeu, v Národním technickém muzeu, kde ho přivedli k letadlu Spitfire, na kterém lítal a než se kdokoli stačil vzpamatovat, tak pan generál si otevřel kabinu a už seděl vevnitř, protože říká: "Některé návyky se neztrácejí."

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak já bych ještě přidala s dovolením, pane plukovníku, jednu perličku, týká se také válečného veterána. Pánovi je 93, je to Američan a po 70 letech se sešel se svojí láskou, Britkou, dívkou tehdy, se kterou krátce chodil v Londýně, pak ale musel do Normandie a teď se shledali. Paní žije už v Austrálii.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to úžasný příběh a možná hollywoodský a možná, když jsme se bavili o těch, před malou chvílí, co má být, jestli historická správnost, nebo to, aby ten film zapůsobil, tak tohle je zrovna ten případ, kdy by se mohl natočit skutečný příběh bez toho, aby byl zkreslován.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik byl hostem dnešního vydání. Já vám za to děkuji a těším se na další setkání.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuji mnohokrát, zase na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mějte se hezky. Hostem Zbigniewa Czendlika v nedělním "Jak to vidí" bude Eva Knappová z Aliance žen s rakovinou prsu. Příjemný poslech pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková. Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.