Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 15. března

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. V pořadu Jak to vidí vítám plukovníka Eduarda Stehlíka. Dobrý den.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S vojenským historikem a předsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů si připomeneme několik významných výročí a zamyslíme se například i nad tím, co by měla obsahovat výchova k vlastenectví. Dobrý poslech. Příští rok přesně na den 15. března uplyne 80 let od německé okupace Čech, Moravy a Slezska. 15. března 1939 v 6 hodin ráno německá vojska překročila české hranice. Hned druhý den byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, přestal existovat druhá republika. Jak se jako vojenský historik, pane plukovníku, díváte na jednu z těch nejtragičtějších událostí v našich dějinách?

Čtěte také

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Možná to bude znít posluchačům zvláštní, ale s takovými smíšenými pocity. Jednak je to skutečně tragická událost, kterou z učebnic prakticky zcela jistě všichni. Je to, jak jste správně řekla, konec meziválečné československé státnosti, i když ta druhá republika s tou první měla v mnoha ohledech takové divné vztahy, nebo to navazování nebylo vůbec pozitivní. Objevily se ve společnosti tendence, které byly hodně vzdálené od demokratismu Masarykovy republiky a její demokracie a já v té souvislosti nemohu nevzpomenout na tragický konec Karla Čapka, který po Mnichovu byl nejenom zasažen tou mnichovskou tragédií, ale potom se stal předmětem útoků celé řady nízkých a zbabělých lidí pro své kontakty s panem prezidentem Masarykem a pro své demokratické názory. Takže na jednu stranu to vidím jako vlastně konec československé státnosti meziválečné a na druhou stranu z pohledu vojenského historika a vojáka paradoxně možná trošku pozitivně, protože onou okupací z 15. března a je potřeba říci, že to nebylo bez jediného výstřelu, jak se říká, protože naše jednotky kladly odpor, sice malý, ale v Místku v boji o Čánkova kasárna, ale především na východě republiky na Podkarpatské Rusi, kde jednotky 12. divize generála Svátka skutečně bojovaly s maďarskou armádou ještě v době, kdy na Pražském hradě vlála vlajka s hákovým křížem, ale co je podstatné, okupace představovala fatální popření Mnichovské dohody ze strany nacistického Německa, to znamená mnoho politiků, ale zejména vojáků se na tu věc dívalo tak, že nacisté pošlapali Mnichov, tím pádem je pouze krok k nějakému dalšímu válečnému konfliktu a jestliže v letech 1. světové války Československá republika vznikla, tak je velice pravděpodobné, že v nějak, v rámci nějakého evropského nebo světového válečného konfliktu bude možné tuto republiku obnovit. Takže i když jde o tragickou událost, tak možná v tu chvíli je to ten začátek konce, ve kterém potom se opravdu ta česká státnost zrodí a kdy celá řada těch důstojníků říkala, že vlastně najednou už nemuseli poslouchat rozkazy velitelů, mohli se rozhodovat sami za sebe a celá řada z nich se rozhodla způsobem, který je vedl buď do řad podzemní armády, do obrany národa nebo za hranice a skutečně stalo se to samostatné Československo po tom roce 45 znovu vzniklo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka k tématu od Milana Březiny, cituji: "Dnes si připomínáme okupaci Čech, Moravy a Slezska z roku 1939, která byla přímým důsledkem takzvané Mnichovské zrady. Tu budeme letos ještě často se vztyčeným ukazováčkem a znalostí toho, kam se dějiny vydaly vyčítat Francii a Velké Británii. Máme na to právo, neměly obě země velkou válku ještě v živé paměti a nebyla jejich chuť do další války nulová? Ruku na srdce, podařilo by se vám přesvědčit dnešní Čechy, aby šli do celoevropského konfliktu třeba kvůli Balkánu či Krymu? A nejsme úplně stejní, když jsme navzdory zárukám přihlíželi agresi na Krymu a měli pro Ukrajinu jen pár teplých slov a protiruských sankcí?" Tolik hned několik otázek pana posluchače.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To by bylo strašně dlouhé na celý pořad. A samozřejmě jednu věc tam pan posluchač říká naprosto přesně. My a já to opakuji mnohokrát i ke vztahu k některým historickým osobnostem, které jsou, se ocitají na pranýři pro svá rozhodnutí, anebo vůbec některá rozhodnutí. My máme ten obrovský luxus, že hodnotíme historické události se znalostí toho, jak dopadly a to je opravdu luxus. Ti lidé, kteří v té době, kdy se ty věci děly, rozhodovali, tuto možnost neměli, byli odkázáni na sumu informací, kterou měli k dispozici, byli odkázáni na své vlastní životní zkušenosti a rozhodovali se způsobem, který v dané chvíli asi považovali za nejlepší nebo určitě považovali za nejlepší, že se mohlo časem ukázat, že ta volba byla špatná, to je věc druhá, ale my bychom opravdu vždycky se měli pokoušet hodnotit ty lidi na základě těch relevantních informací, které oni měli v té, v té době, jejich kroky. Rozhodně souhlasím přesně s panem posluchačem i s tou věcí, že se nechtělo Velké Británii ani Francii do toho dalšího válečného konfliktu. Opravdu zkušenost z let první války byla obludná. Vemte v bitvě na Sommě ztratila britská armáda během jednoho jediného dne 50 tisíc mužů. To je, to jsou dvě Armády České republiky současné, takže nikdo se nemůže divit tomu, že se do toho nikomu nechtělo. Druhá věc je, že politici z hlediska mezinárodních vztahů a vývoje by měli být schopní predikovat vývoj, ať už oni sami nebo s pomocí svých poradců. Měli by si uvědomit, že ne vždycky ustupování zlu snahou nějak se s nimi dohodnout, vede k dobrým koncům. Winston Churchill zareagoval na Mnichovskou dohodu, v té době ještě nebyl premiérem, že vláda Jejího veličenstva si mohla vybrat mezi hanebností a válkou, zvolila hanebnost a bude mít válku. Ale takovýchto osvícených lidí bylo v té době málo a ne vždycky jsou ti osvícení v době, kdy ta padají ta rozhodnutí ve funkcích, kdy mohou rozhodnout tak, že se něco stane. Je to vždycky a souhlasím s panem posluchačem, ne vždycky i v současnosti cokoli podniknout a nemůžeme se divit tomu, že se tomu někdo vyhne, ale znovu říkám, v dějinách bylo mnoho případů, kdy byla snaha domluvit se se zlem, ale to zlo chápe slušnost jako slabost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsou dnešní politici, generálové, poradci, o kterých jste hovořil, pane plukovníku, schopni predikovat nebezpečí?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Teďka mluvím sám za sebe a nemluvím za Českou republiku, ale obecně za svět. Jako za demokratické armády. Měl jsem možnost hovořit s celou řadou poradců nebo lidí, kteří i generálů armád NATO, mimochodem mnozí z nich mají jako, a to byl jeden z těch důvodů, proč jsme spolu hovořili, mají jako velkého koníčka dějiny a vojenské dějiny, dokonce někteří z nich mají doktorát z vojenských dějin, ať už jsou třeba Holanďané nebo Američané, a potkal jsem mezi nimi lidi, kteří mají neuvěřitelný rozhled, mají schopnost skutečně vidět vývoj v ne v horizontu jednoho týdne nebo 14 dnů, ale predikovat vývoj opravdu na řadu let dopředu, i když samozřejmě současný svět, ve kterém žijeme, je často velice obtížně odhadnutelný. Jestliže tady pan posluchač zmiňoval otázku anexe Krymu, jestliže se nějaké věci staly v Turecku v uplynulých letech, které je součástí NATO ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná v uplynulých dnech dokonce.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
A jestliže do toho máme třeba nárůst terorismu nebo, nebo kdo by před pár lety byl, teďka už před delší dobou byl schopen predikovat, že se tady objeví třeba teroristické uskupení, které bude schopné zasáhnout Spojené státy na jeho vlastním území, teďka mluvím o 11. září 2001, až jsem se sám vyděsil, že to je 17 let nebo bude 17 let, jako jsou některé věci, které jsou jen těžko a obtížně odhadnutelné. Na druhou stranu si myslím, že i když se ten problém objeví, tak jsou ve strukturách ať už politických, armádních lidé, kteří jsou schopni se s tím nějakým způsobem vypořádat. Co bych možná viděl jako jeden problém, a to je to, co jsem možná zmiňoval, někdy třeba vojenské struktury, ale je to dobře. Na druhou stranu poslouchají politiky a možná někdy by taky naopak mohli, a teďka nemluvím o České republice, ale obecně, politici naslouchat vojákům, obzvlášť těm vzdělaným, protože někdy ten pohled z té vojenské strany i z toho důvodu, že ten voják může říct, že třeba ten válečný konflikt je nesmyslný, anebo naopak, že ty síly a armády jsou takové, že i za cenu určitých obětí, ale odvrátí se daleko větší problém. Já nemohu si nevzpomenout v té souvislosti na pana generála Krejčího, který v 38. roce varoval vládu republiky v září ve svém memorandu před tím, aby se ustupovalo vlastně nacistickému Německu a nikdo ho tehdy moc neposlouchal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že jsou to spíše dva světy?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Jsou bezesporu, a to ještě my jsme měli za první republiky takový luxus, že celá řada lidí, kteří prošli našimi legiemi v letech 1. světové války, se pohybovala v politice. A to i na úrovni senátorů, poslanců, měli jsme ministry obrany nebo lidi, kteří opravdu prošli, prošli legionářskou minulostí a zastávali vysoké funkce a přesto tam zůstávalo to rozdělení na ty dva světy. Já, já ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo jaký by měl být ten správný vztah nebo ten poměr?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
A já si myslím, že ani jedna ani druhá strana, znovu hovořím sám za sebe, znovu hovořím nejenom ve vztahu k České republice, obě dvě ty strany by měly být schopny poslouchat jedna druhou. Každá má svůj způsob náhledu na svět, každá má svůj způsob vzdělání a ideální je, když mezi sebou komunikují a když jsou schopny se poslouchat a vnímat argumenty jedné i druhé strany. Jsou případy, kdy mají pravdu politici, jsou případy, kdy mají pravdu vojáci. A řekl bych, že to je jako i v běžném vztahu mezi, mezi dvěma lidmi nebo ve vztahu mezi národy. Naslouchat se a snažit hledat nějaký, nějaký společný pohled na věc, protože co může být nejhorší, je, když jedna nebo druhá skupina tou druhou pohrdá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste se vrátil z Ukrajiny, kde jsme si připomínali 75. výročí bojů u Sokolova, a také 100. výročí bojů u Bachmače. Čím jsou významná tato výročí?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Zatím co Sokolovo zřejmě řekne zejména těm starším posluchačům nebo těm, kteří chodili do školy ještě za bývalého režimu, poměrně hodně, protože boj u Sokolova byl, se stal jednou z takových ikon bývalého režimu, kde se vytratilo to, co tam bylo u Sokolova podstatné, to, že na východní frontě poprvé byly nasazeny československé vojenské jednotky, že byly nasazeny v podmínkách, které byly nesmírně složité, že namísto toho, aby někde v okolí Charkova, jak se původně předpokládalo, prošly ještě nějakým doplňujícím výcvikem, šly po elementárním výcviku, často ještě v nedobrém zdravotním stavu, protože někteří z těch vojáků prošli gulagu v koncentračních táborech Sovětského svazu, nastupovali na frontu v době, kdy nejenom povětrnostní podmínky, ale ta situace na frontě nebyla jednoduchá, kdy se podařil německé armádě průlom, kdy proti tomu obrannému úseku u Sokolova nastupovala nesmírně zkušená 6. tanková divize německého Wehrmachtu, ostřílení vojáci, kdy proti nim ti Čechoslováci z našeho pohledu, kdybychom si dali na misky vah nasazené zbraně, nasazené prostředky, tak by ti Češi to neměli nebo Čechoslováci neměli vydržet. Ty ztráty, které jsme tam utrpěli, nebyly malé, my jsme měli skutečně přes 100 zraněných a padlých a včetně velitele obrany Sokolova kapitána Otakara Jaroše, který byl vůbec jako první cizinec za války vyznamenám Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu, nejvyšším vyznamenáním, které Sovětský svaz byl schopen udělit, a z mého pohledu přestože vlastně jsme měli tolik padlých, tak ten výsledek je, je, fenomenální. Ti vojáci tam opravdu bránili ten svěřený úsek, vyznamenali se a my můžeme na ten boj sokolovský vzpomínat opravdu s hrdostí, protože ti naši vojáci tam nezklamali. Dokonce ta německá hlášení se, jsou v tom smyslu, že, nebo ty odhady těch obránců jsou čtyřnásobné z hlediska toho, kolik lidí vlastně tu obranu vedlo, takže je vidět, že i ta druhá strana, ti nacisté si uvědomili, že tam proti nim bojuje odhodlaný a tvrdý protivník a myslím si, že to je velice dobře. Pokud jde o Bachmač, ta je zapomenutá. Bachmač byla spolu se Zborovem unikátním vítězstvím našich legií na východní frontě v letech 1. světové války a byla oprávněně oslavována vedle Zborova jako, jestliže Zborov byl bitvou, ve které jsme 2. července 17 dosáhli velkého vítězství proti rakousko-uherské armádě, Bachmač byla boj proti armádě německé, která v té době obsazovala Ukrajinu a kdy šlo o to, ubránit železniční uzel Bachmač, kde by vlastně jednotky československého armádního sboru byly schopné ustoupit ze západní Ukrajiny směrem na východ. Šlo vlastně o bytí a nebytí, o záchranu té armády, což se také podařilo i proti silnému a ostřílenému protivníkovi. To znamená, jsou to věci dvě vítězství, která od sebe dělí několik set kilometrů a 25 let, ale obě dvě z hlediska československých vojenských dějin nebo českých vojenských dějin patří k tomu nejlepšímu, co máme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co si vzít z těchto událostí, z těch výročí, pane plukovníku?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Pro mě je to určitě to, co jsem říkal. Vynikající vojenský úspěch, určitě bych se vracel ke konkrétním osobám, které toho vítězství ať už na jednou nebo na druhém místě dosáhly. Zajímal bych se o jejich životy, ať už to byl Otakar Jaroš, který byl prvorepublikovým důstojníkem, demokratem, důstojníkem Masarykovské republiky, nebo jeden z dalších padlých Hynek Voráč, úžasný mladý muž, který velel obrannému úseku u Sokolova, bývalý příslušník hraničářského praporu na severní Moravě v roce 38, bránil pevnostní objekty, nebo měl bránit, kdyby nedošlo k Mnichovu. U Bachmače jména zapomenutá, ale, ale pro ty, kdo se zajímají o dějiny legií mimořádná. Eduard Kadlec, pozdější armádní generál, už zmíněný dneska Ludvík Krejčí, který tam je jedním z těch, kteří tam bojují, ale anebo třeba Ondřej Mézl. Mimořádné osobnosti, a pro nás je to v obou těchto případech příklad toho, že ne vždycky rozhodují počet děl a počet lidí, ale často ta morálka a odhodlání mohou nahradit i to, co třeba nám chybí na těch sofistikovaných zbraních, že to odhodlání těch vojáků a vědomí nějaké zodpovědnosti za to, co se tam momentálně děje, může, může navýšit ty síly měrou nečekanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste sledoval také životní osud paní Marie Jeřábkové, což byla jedna ze dvou sester, které přežily vyhlazené Ležáky nacisty v roce 1942. Paní Jeřábková 25. února navždy odešla. Jak se jí podařilo vyrovnat s tímto bolestným osudem?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Víte, já jsem, si dovolím říct Marušku Jeřábkovou, protože jsme se měli rádi navzájem, byla to úžasná žena a jako ten její odchod mě opravdu jako zasáhl. Já si vždycky tu otázku, kterou jste položila ve vztahu k ní, nejenom ve vztahu k těm dvěma ležáckým děvčátkům, i k její sestře Jarmile a potom vlastně ke všem lidickým dětem a lidickým ženám, které vlastně čekal obdobný osud. To znamená osud těch, kteří přežili, vrátili se domů, ale co vlastně byl ten domov? Ten domov neexistoval, byl, byl nacisty zničen a jim nezbývalo nic jiného než se s tou skutečností nějakým způsobem vyrovnat. Ale v případě těch děvčat, ať už to byly vlastně děvčata Šťulíkovy, Maruška a Jarmila, nebo těch lidických dětí, těm se aspoň podařilo se nějakým způsobem vyrovnat se ztrátou rodičů a založit vlastní rodinu. Ale často myslím třeba na ty lidické ženy, které se vrátily ve věku 45, 50 let a třeba už vyloženě z biologických důvodů o založení rodiny nemohly uvažovat, že by se narodily další děti a podobně a kdy tady vlastně najednou zůstaly na to všechno samy. A já jsem si mnohokrát kladl otázku, kdo to měl jednodušší, jestli ti, ti muži, kteří stáli u té popravčí, před tím popravčím komandem, anebo i ležácké ženy, které byly pak zastřelené společně se svými manžely, syny a muži, anebo jestli ti, kteří se vrátili. Já myslím pro všechny bychom měli mít obrovský obdiv za to, že byli schopni se s tím nějakým způsobem vyrovnat a navíc, a to byl i případ Marušky, že byli schopni o tom mluvit a předávat nám to svědectví. A já říkám bohužel s odchodem takových lidí jako byla ona, se nám vytrácí ten, ten přímý kontakt svědky, pamětníky těch událostí a ano samozřejmě, zůstanou zde po nich nahrávky, filmy, ale, ale chybí už ten konkrétní člověk, ten přeživší a to myslím, že je pro nás velká škoda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem je to, pokud se nepletu, 10 let, co odešel novodobý válečný veterán.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Vidíte, máte naprostou pravdu. My, my máme tady situaci takovou, že připomínáme si stá výročí, ale ono paradoxně už i 10 let může být důvodem k zamyšlení a teďka 17 v sobotu to bude 10 let, co padl v Afghánistánu Milan Štěrba, příslušník speciální jednotky Vojenské policie SOGu, a ten že útoku sebevražedného atentátníka byl těžce zraněn, jeho kamarád Jiří Schams, který zemřel před 3 lety. Jsou to, říkám, vždycky říkám, už i naše armáda má své, své oběti a já jsem nesmírně rád, že si je připomínáme nejenom třeba tady, ale jejich kamarádi chystají třeba běh za válečné veterány, který, který bude na začátku dubna, který je věnován válečným veteránům, ať už těm, kteří padli v letech 2. světové války nebo těm novodobým a já jsem rád, že si i takovýmhle způsobem i současní vojáci Armády České republiky památku svých kamarádu připomínají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to už 19 let, co jsme členy Severoatlantické aliance. Podle ministryně obrany Karly Šlechtové je to ta nejlepší pojistka pro naši bezpečnost a obranu. Jak to vidíte vy?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Naprosto souhlasím s paní ministryní. To je a myslím si, že to deklaruje rozumně uvažující politici neuvažují vůbec jinak, protože naše členství v NATO je záležitostí, kde, když se na to dívám z pohledu vojenského historika, vstupem do NATO naprosto zásadním způsobem se změnily bezpečnostní poměry České republiky. My jsme skutečně nebyli nikdy zakotveni v alianci, která by tím principem kolektivní bezpečnosti byla schopná nám pomoci takovým způsobem, jako, jako je schopno pomoci NATO. A já považuji ještě za jednu věc nesmírně důležitou, to, přestože svět se mění, je nesmírně složitý. Už jsme se o tom zmiňovali, tak NATO je schopno podle mého názoru na ty změny ať už třeba v méně včas nebo rychle včas, ale je schopno na ně reagovat, což se ostatně prokázalo i v té uplynulé době, kdy musím říci, a to beru jako mimořádnou věc, že v čele vojenského výboru v NATO stál jako první generál z armád bývalého Varšavské smlouvy právě generál Petr Pavel. To je klíčové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A když jsme se dostali vlastně ke generálovi Petru Pavlovi, tak obdržel americký řád Záslužná legie, což je vlastně vůbec nejvyšší americké vyznamenání, které je možné udělit neameričanovi. Čím si vysloužil tuto poctu? Ono je to opravdu zřídkavé, aby ji dostal cizinec.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Bezesporu Legion of Merit je absolutní top, kdybychom to tak řekli, který může, kterého může cizinec dosáhnout a já myslím, že v tom odůvodnění, které Bílý dům k věci vydal, je to jednoznačné a je to, to odůvodnění je úžasné, protože jestliže někdo řekne o našem generálovi, že skvěle obstál v době nesmírně složité a musíme si uvědomit, že je to doba anexe Krymu, je to doba vývoje v Turecku, je to doba boje s Islámským státem, je to doba teroristických útoků v Paříži a tak dále, to jsou věci, kdy pan generál byl, čelil věcem nesmírně složitým z titulu své funkce a musím říci, že jak jsme se bavili na začátku, jak jsou hodnoceny historické osobnosti s tím luxusem, že víme, jak to dopadlo a já jsem pevně přesvědčen o tom, že až jednou někdo bude hodnotit jeho působení na čele Aliance, tak i s větším časovým odstupem bude toto hodnocení velice pozitivní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Měli by se žáci základních a středních škol opět začít učit, jak bránit stát? S tímto návrhem přišla ministryně obrany a ten nový předmět by měl zahrnovat nejenom základy zdravovědy, fakta o armádě, ale také znamená, vysvětlit dětem, co znamená být Čech. Co by měla obsahovat taková výchova, řekněme, k vlastenectví?

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
My jsme, my jsme o tom hovořili při různých příležitostech i v minulosti, že jsme cítili a já říkám na jednu stranu tu aktivitu paní ministryně velice vítám, na druhou stranu jsem zaznamenal vlastně reakce některých kantorů, pedagogů, kolegů, protože já jsem vystudoval i pedagogiku, že by vlastně v rámci už stávajících předmětů se těm některým otázkám věnovat. Myslím si, že to je na širší diskusi, ale bezesporu myslím všichni se shodneme na tom, že tady něco takového potřeba je. Já ať už jsou to otázky zdravovědy, ať už jsou to otázky, řekněme, elementární obsluhy zbraní, jako mě fascinovalo, když vidím tatínka na střelnici se vzduchovkou, který je schopen si dávat pažbu před obličej, kdyby měl pušku s jakoukoli, s jakýmkoli nábojem, tak mu vzápětí rozdrtí nos a případně to dopadne ještě hůře, takže asi je potřeba některé věci dětem ukázat. A shoduji se s paní ministryní, že je zde věc, kde máme velké mezery, a to je to být hrdý na to, že jsem Čech nejenom v okamžiku, kdy vyhrajeme v hokeji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního vydání Jak to vidí vojenský historik plukovník Eduard Stehlík. Děkuji, mějte se pěkně.

plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik, předseda rady Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Děkuji mnohokrát, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítřejším hostem bude Bohumil Pečinka, komentátor Reflexu. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.