Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 11. listopadu

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešní pozvání přijal doktor Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den, vítám vás.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešní den 11. listopad patří vzpomínce na válečné veterány, a to bude i naše hlavní téma. Najdeme, pane plukovníku, dnes u mnoha lidí na klopě saka či kabátu vlčí mák?

Čtěte také

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To záleží, jestli byste se dívala u nás po ulicích, anebo někde jinde. Protože samozřejmě u nás to bohužel je stále ještě výjimka, i když si lidé uvědomují, že připomínka válečných veteránů je věcí důležitou. Ve Velké Británii naopak by bylo chápáno nejenom u veřejných činitelů, ale třeba i u reportérů televize, rozhlasu, veřejně známých osob, kdyby se objevili bez květu vlčího máku, tak je to velké společenské faux pas.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
K tomu se vztahuje také e-mail od pana Milana Březiny. Cituji. "Pane plukovníku, den veteránů je zejména v zemích britského Comonwelsu velmi významným dnem, kterému vládnou rudé květy vlčích máků na oděvech. U nás, ač téměř v každé obci stojí pamětní deska se jmény padlých, nehrál roli jen do roku 1989, ale snad ani v První republice. Souvisí to snad s tím, že většina Čechů bojovala ve Velké válce na z hlediska mladé republiky nesprávné straně, tedy straně rakousko-uherské?"

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že ta odpověď na tuhle otázku, která je velice zajímavá, kterou možná si klade celá řada posluchačů, je, je poměrně složitá, protože opravdu ten svátek dne veteránů nebo dne vzpomínek, jak je v zemích Comonwelsu nazýván, je u nás věcí poměrně novou. A za První republiky, že se neslavil, je možná otázkou to, kde kdo bojoval, ale spíš si myslím, že pro nás vlastně prakticky ve stejné době byl daleko důležitější svátek vzniku republiky, to znamená 28. říjen, který je poměrně blízko tomuto datu. Nehledě na to, že to datum 11. listopadu je bráno jako okamžik uzavření příměří mezi dohodovými spojenci a Německem. Rakousko-Uhersko vlastně v té době už bylo týden ze hry. To znamená, možná i u nás spíš ten konec války byl k tomu 4. listopadu takhle chápán. Ale posluchač má pravdu, že když bychom to porovnali, řekněme, z pohledu mladé republiky, ke komu vzhlížela, tak to byli pochopitelně legionáři. Přibližně 100 tisíc mužů, kteří na frontách různých nebo na různých bojištích vlastně vybojovali samostatnost tomu novému státu. A na ty, řekněme, vojáky, kteří otce rodin, často mladé chlapce na druhou stranu, kteří odcházeli na frontu vlastně v průběhu té první světové války a přišli tam o život, já neříkám, že se zapomínalo. Správně posluchač píše o tom, že v každé vesnici, v každém městečku najdete pomník padlým v té první světové válce. Mnohdy v těch vesnicích ani nerozlišují, jestli to jméno na pomníku je spojeno s mužem, který padl v uniformě legionáře, nebo v uniformě rakousko-uherské armády. A ale myslím si, že ono je taky zajímavé na těch pomnících, když se podíváte, jak to berou ty země západní, jak to bereme my, když pojedete do Francie, Velké Británie, jinam, tak tam v těch stejných vesnicích bude nápis Našim hrdinům. My tam budeme mít obětem velké války. I když jsou, jsou někdy ty nápisy zajímavé. Já bydlím v Dolních Počernicích a tam je 30 padlých, což na vesnici malinkatou to znamenalo 2 - 3 mrtvé v každém domě. A tam se to vyřešilo krásným nápisem, který je na tom pomníku zezadu: "Nebyla marná vaše oběť bratří, vděčně vzpomíná svobodný Čech". To znamená ta válka, Velká válka je brána jako utrpení, ale ze kterého vzešla samostatnost ta novodobá, a takže se na ni nahlíží na ty, kteří v té válce přinesli tu oběť nejvyšší, jako na někoho, kdo se vlastně na té samostatnosti také podílel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cítíte to, pane plukovníku, možná jako jistý dluh vůči těm, kteří bojovali za naši svobodu?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, já mám dojem, že my máme obecně dluh k válečným veteránům bez ohledu, k jakému období je vztahujeme. Když se podíváme, ti z první světové války často umírali v dobách komunistické totality, kdy vlastně připomínání bez ohledu na to, jestli ten člověk bojoval v legionářské uniformě, tak to bylo všechno spojeno s Masarykem, Benešem, tím pádem to bylo špatné. Pokud někdo bojoval a padl v uniformě rakouské-uherské armády bez ohledu na to, jestli bojoval statečně, říkám, v téhle souvislosti člověk vždycky vzpomíná sočskou frontu, kde se Češi bili skutečně jako lvi, tak z nich udělali Švejky. Druhá světová válka dřív, než jsme ty hrdiny stačili oslavit a ty veterány, tak jsme je začali zavírat. A těm novým, kteří bojují v těch válkách současných konfliktů, velká část této společnosti nebo ne nemalá část nebo ta nejhlučnější nadává do žoldáků. Takže já myslím, že my obecně máme s válečnými veterány problém, ale je to problém náš, který si my musíme vyřešit. A myslím si, že je načase ho řešit začít, protože nežijeme v jednoduchém světě, nikdy nevíme, kdy ty vojáky a veterány, třeba ty nové budeme potřebovat. A já často připomínám větu, kterou jsem zaslechl od jednoho válečného veterána, druhoválečného, který říkával, že národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude žádné mít, až je bude skutečně potřebovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč s tím máme problém, pane plukovníku?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že z toho důvodu, a to se na to dívám jako historik, že my skoro nic nevíme o našich národních dějinách. My je máme úplně vygumované, my máme vyházené všechny hrdiny, všechny významné osoby. My se učíme jenom směsi dat a nějakých událostí často vytržených ze souvislostí. My si neuvědomujeme, že dějiny dělají konkrétní lidé, že dějiny nevznikají samy od sebe. A ono je to pohodlné vlastně říct, vlastně my jsme se o nic nezasloužili, my jsme nikde nebojovali. Přitom to není pravda. Já třeba nechápu, proč někteří novináři nebo někteří politici, publicisté pořád hovoří o Češích jako, já to se opakuji, ale myslím si, že to je důležité říct, že jako aby nás někdo označoval za národ, který nebojoval, za národ, který je zbabělý, vždyť to vůbec není pravda. Podívejte se na 20. století, když tady hovoříme o té první světové válce. My jsme si vlastně sami vybojovali republiku v době, kdy Beneš s Masarykem ještě netušili, že ten stát vznikne, tak sami od sebe naši krajané v Rusku, ve Francii už vzali do ruky zbraně a za ten stát začali bojovat. Tehdy se to vypadá jako nějaký nenormální sen. To samé za druhé světové války na podzim roku 38. tady politici vlastně rozhodli o podrobení se mnichovskému diktátu. Ale ti vojáci v okamžiku, anebo ti lidé v okamžiku, kdy se mají možnost rozhodovat svobodně, tak kdy představa jít poslouchat ty rozkazy a vydávají se ať už za hranice, nebo tady bojují na domácí frontě, která byla nesmírně krutá, proti nacismu, tak vždyť to jsou hrdinové a i celá řada dalších lidí, kteří mluvím i o těch současných vojácích. A když s nimi hovoříte a ptáte se jich na to, proč třeba jdou válčit někam za hranice naší země. Jako to není to, jak někdo tady omílá nesmysly o bojích za zájmy amerického kapitálu a tohle. Vždyť to je úplný nesmysl. Ty lidé tam jdou, jsou vysláni naší politickou reprezentací, bojují tam pod vlajkou této země. A bojují tam se zlem, které myslím si, že by si málokdo přál, aby se dostalo sem k nám, abychom s ním museli válčit tady v našich ulicích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prezident Zeman u příležitosti státního svátku 28. října ocenil také za hrdinství im memoriam pět vojáků, kteří zemřeli letos při sebevražedném útoku v Afghánistánu. A u této příležitosti vlastně prezident řekl, cituji. "Jsou to hrdinové, chrání zemi před terorismem, a lidé, kteří je označují za žoldáky, jsou špína země." Tolik citace.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych to podepsal. To je vyjádření pana prezidenta, jedno z vyjádřeních, kterých si vážím, protože myslím, že bylo dobře, že zaznělo, stejně tak si myslím, že bylo dobře, že byli příslušníci vlastně jednotky BAF, Bagram Air Field, vlastně druhé strážní roty, která na Bagramu byla, že byli tímto způsobem oceněni. Vy jste použila jedno, jedno sloveso, která já zase začínám pomalu opravovat. Vy jste řekla, že zemřeli v Afghánistánu. A já mám dojem, že bychom se měli začít naučit znovu používat sloveso padli, protože voják, jestliže vlastně zahyne...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Při plnění mise.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Položí svůj život při plnění mise, při plnění úkolu, tak je to vlastně smrt v boji, a tam pro to máme hezké české slovo padl. Takže hezké české, ono je to trošku divoké to takhle říci, ale měli bychom to začít říkat, protože ti lidé neumřeli na rýmu, ti lidé nezemřeli při dopravní nehodě. Oni padli v boji, v tomto případě v boji se světovým terorismem. A kde musíme o tom hovořit. Já oceňuji ještě, že pan prezident nejenom že vyznamenal pět našich kamarádů vlastně Medailí za hrdinství posmrtně, ale že vyznamenal i dalšího našeho vojáka, který byl krátce poté těžce zraněn a že ani na něj nezapomněl. Takže to myslím, že je velice důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak, pane plukovníku, vzájemně o sobě mluví veteráni ti z druhé světové války a ti novodobí?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, to je hrozně zvláštní, protože vlastně nikdy v žádném tom, já myslím, že teďka ti noví už o sobě hovoří jako o veteránech, když to přijde, protože my tady vlastně vydáváme osvědčení válečného veterána. Ale vlastně nikdy se to ne úplně sešlo, protože legionáři v letech první světové války sami v době, kdy ta válka byla, o sobě hovořili jako o dobrovolcích nebo dobrovolnících. A dokonce slovo legionář neměli rádi, brali ho jako určitou jako za hanlivou pachutí, že jako legionáři jsou jako jenom ti, kteří jako vlastně třeba bojují v cizinecké legii jako takové. Bylo to, trošku si od toho drželi odstup. I když paradoxně právě rota Nazdar vznikla v rámci cizinecké legie jako jedna ze dvou našich prvních zahraničních jednotek. Za druhé světové války vlastně to označení tak nějak nebylo, ale ti veteráni třeba na západě, co potom odešli po únoru 48 z Československa, o sobě sami dál hovoří jako o legionářích, a dokonce označení veterán chápou jako určitou, řekněme, za hanlivou konotací, jakože to jsou ti. Ale myslím si, že v současné době se postupně, a myslím si, že je to i díky tomu Dni válečných veteránů, kteří si, který si u nás od vlastně roku 2001 připomínáme, ten termín válečný veterán je souslovím, které se dostalo do našeho života, zaužívalo se, a já myslím, že začíná mít, řekněme, i společenskou vážnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Má, pane plukovníku, dnešní svátek, který si navíc připomínáme v roce stoletého výročí od začátku první světové války, uplynulo 25 let nejenom od pádu Berlínské zdi, ale také našeho 17. listopadu již v pondělí a vůbec konce rozdělení Evropy, dostává tento svátek jinou dimenzi, když se podíváte nejenom v kontextu těchto výročí, ale i třeba v kontextu toho, co se děje, ať už je to Ukrajina, nebo Sýrie?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já vždycky, když vidím ten květ vlčího máku, který je s tímto výročím spjat, tak na mě působí zvláštně. Jednak připomíná tu památku těch padlých, ale zároveň připomíná podle mého názoru víru lidí, kteří v době, kdy ten svátek zakládali po první světové válce, se domnívali, že ta Velká válka byla válkou poslední, kdy věřili tomu, že po tak bludném a zrůdném vraždění vlastně už se nikdy nic v lidských dějinách podobného nemůže opakovat. A vlastně neuběhlo ani 20 let a byla tam válka nová, ještě zrůdnější, otřesnější. A zase po té válce si všichni mysleli, že už nikdy nic podobného nebude. A já si velice dobře vzpomínám, když jste vzpomněla 89. rok, kdy padly komunistické režimy ve střední Evropě, kdy lidé čekali, že vlastně velice rychle dojde ke změnám, že se všichni budeme mít prakticky lusknutím prsty nádherně, jak se i v pozici, řekněme, světových historiků začalo hovořit i tom, že vlastně skončily dějiny, že vlastně zmizelo ten zápas mezi východem a západem, a vlastně už se nic dalšího dít nebude, vlastně padly ty bloky. A najednou zjišťujeme, že dějiny pokračují, pokračují dějiny často nesmírně krutým způsobem, a až se může zdát, jak občas se říká, že vlastně ten mír, ve kterém žijeme, je vlastně nepřirozený, protože celé světové dějiny jsou pouze dějinami válek, a ten mír vlastně slouží jenom k obnově sil a vymyšlení ještě dalších strojů k účinnějšímu vraždění a k tomu, aby mohla dojít dorůst další jedna, dvě, tři generace, které mají být v té další válce vyvražděny. Takže já jako teda nejsem přítelem těchto teorií. Ale musím říci, že když se rozhlédneme kolem nás, vždyť od konce té druhé světové války, kterou my tady chápeme jako dlouhé mírové období, protože v Evropě až vlastně potom občanskou válku v Jugoslávii jsme nebyli konfrontováni s velkým válečným konfliktem. A vždyť těch válek bylo od té doby, to jsou desítky, ať už začíná to občanskou válkou v Číně, občanská válka v Řecku, přichází válka v Koreji, 50 - 53, máme tam suezskou krizi, válek státu Izrael od roku 48 přes rok 68, 73 válka Jomkipur. To je, jako ten nežijeme, nežijeme v bezpečném světě a myslím si, že i z toho důvodu je potřeba si uvědomovat, že asi jsou tady lidé, kteří asi bez toho, bez té války nedokáží existovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jací jsou to lidé?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Zvláštní lidé. Já si myslím, že...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo kdo jsou?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Podívejte se. Vemte si, že kdybyste řekla tady ve studiu před rokem termín Islámský stát nebo zkratku ISL, tak 99 % lidí vůbec nebude vědět, o co se jedná. A přitom když se podíváte na to na výzkumy z poslední doby, tak právě ISL chápou občané této republiky jako jednu z největších hrozeb, přes 40 %, což je velice vysoké číslo. Potom nevím, jestli by někoho napadlo, když jsme viděli loni na podzim demonstrace na Ukrajině v souvislosti s tím, že nebyla přijatá, podepsaná asociační dohoda, jestli by někoho napadlo, že tento konflikt nebo tyto demonstrace uvnitř hlavního města země, která od nás není tak vzdálená, mohou přerůst v regulérní válku. To si myslím, že těžko se asi, myslím, předpovídá i analytikům, kteří se zabývají tou situací, kde může vypuknout další konflikt, kde, odkud hrozí další nebezpečí, protože když si vezmete třeba meziválečné období mezi první a druhou světovou válkou, tak přeci jenom Hitler se dostával nějakým způsobem k moci, chvíli to trvalo, začínalo růst to nebezpečí. A zřejmě to nebezpečí roste měsíce a roky, ale tady prakticky v současném našem světě to může být otázka několika týdnů, anebo možná i dnů, kdy se vynoří nebezpečný nějaký element, nebezpečný politik nabízející snadná řešení a blahobyt všem. Ale ve skutečnosti může přinést zkázu a zmar. Takže to si myslím, že to zrychlení našeho světa, a to nejenom tím, že máme rychlejší informace, rychleji se dokážeme přesunout z místa na místo, ale i na tom poli válečném se nám tenhle moment zrychluje a není to dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, pane plukovníku, že podceňujeme to nebezpečí? Já si vzpomínám na slova Oty Habsburka, kterými jednou řekl, že vlastně než vypukla druhá světová válka, Mein Kampf byl v Německu podle jeho slov vlastně v každé ordinaci, v čekárně, lidé si to mohli přečíst, zamyslet se nad tím, vyhodnotit to, ale v podstatě to nikdo nebral vážně.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že je to pravda. Spousta lidí vlastně nebere vážně varování, která ... Takhle. My nikdy nevíme, jak ty dějiny, ta doba, ve které žijeme, jak dopadne. Ale to by se týkalo i těch válek. Ale my zdánlivě nějaký tlučhuba nebo muž, který, kterému se třeba někteří posmívají, protože jeho ideje vypadají jako pseudo-idee, kterým nikdo nemůže uvěřit, najednou se to může zlomit a může to dopadnout strašně špatně, a to je případ Hitlerův. A potom ta cesta od těch vysmívaných idejí k nějakému brutálnímu vraždění může být velice krátká. A lidé by si měli uvědomovat, že často to začíná opravdu velice nenásilně nebo to může vypadat, že se nás to netýká. Ale já si vzpomínám, vypadlo mně jméno, na jednoho německého kněze, na jeho slova, který říkal, no, tak když začali zatýkat komunisty, tak jsem proti tomu neprotestoval, protože já jsem nebyl komunista, já jsem byl katolický kněz. A když přišli pro Židy, tak jsem se neozval, protože nejsem Žid, ale pak si přišli pro mě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pana posluchače Rádla zajímá váš nárok, názor na Putinův výrok, že Pakt Molotov-Ribbentrop byl správný. Jaká byla polská reakce a jestli by naše vláda k tomuto výroku neměla vydat stanovisko? Reagovaly některé státy?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že nevím, jaké byly reakce těch všech zemích okolních. U nás ten výrok se objevil a ještě ten samý den zapadl. Já jsem rád, že jsou tak pozorní posluchači, kteří si všimli té, toho výroku, protože myslím si, že to je výrok hanebný, protože my velice dobře víme, co Pakt Molotov-Ribbentrop byl. Byl to pakt o rozdělení vlivu mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, pakt, který měl za následek nejenom dělení Polska, ale v jeho rámci docházelo k brutálnímu vraždění polského národa, polské inteligence. Tady u nás je to úplně zapomenuté, ale protože se o tom hovořit nesmělo. To není jenom otázka Katyně, těch téměř 30 tisíc povražděných polských důstojníků, z nichž celá řada byli důstojníci záložní, to znamená profesoři, učitelé, lékaři. Ale součástí tohoto paktu a těch jeho tajných doložek byly, byla i spolupráce mezi Gestapem a NKVD. Ono to zní možná těžko představitelně, ale docházelo k zatýkání, kdy Gestapo zatýká představitele polského odboje a předává ho sovětského NKVD k popravám. Stejně tak sovětské NKVD zatýká Poláky a předává je Gestapu k popravám. Navzájem koordinují svoji činnost. Dokonce Gestapo s určitou, s určitým obdivem vzhlíží k NKVD jako ke svému velkému vzoru, protože říkají, podívejte se, my tady něco řešíme, boj proti nějakému odboji v horizontu měsíců, ale oni to zvládají na léta. My řešíme stovky poprav a oni zvládnou desetitisíce a nemrknou okem. Takže to myslím, že tuto etapu označovat za správnou je špatně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A pro vás, pane Stehlíku, další dotaz, který zaslal Adam Šimlík. "Mohl byste se, prosím, pokusit osvětlit návštěvníkům a příznivcům československého opevnění, proč není veřejnosti zpřístupněn pěchotní srub R-S 74 na Holém, který již dlouhá desetiletí slouží jako členská základna Klubu vojenské historie Praha. Na jakékoli dotazy klub bohužel nereaguje. Nemyslíte si, že tato unikátně dochovaná stavba by si zasloužila zpřístupnit nebo alespoň několikrát do roka? Bohužel mezi místními nese pouze nechvalné označení Pražský hotel."

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je strašně složitá otázka. Já členem Klubu vojenské historie pražského nejsem asi 25 let. Ale na druhou stranu vím, byl jsem u toho, když se někdy v roce 1982 ten pěchotní srub zachraňoval, protože v té době to byla stavba sice dochovaná, která má oba dva pancéřové zvony, dochované střílny a je to vlastně jeden z mála pěchotních srubů takzvaného římského typu, který v České republice existuje v takto intaktním stavu. Ale tehdy byl vlastně otevřen, hrozilo jeho zničení. Klub vojenské historie pražský se o něj staral a staral se o něj vzorně. Musím říct celou řadu let. V současné době, takhle. Po různých peripetiích došlo tam vlastně k celé obnově vybouraných příček a dalších věcí, obnově studny a podobně. Ten srub slouží léta jako základna Klubu vojenské historie, vlastně je tam určité zázemí vybudované k ubytování a k tomu, aby ti lidé mohli v době, řekněme, práce odborné, tím myslím průzkum opevnění, mapování a tak dále, v těch Orlických horách bydlet na nějakém místě. Já, jak říkám, nejsem v současné době ani členem klubu, nejsem ani v kontaktu s jeho vedením. To znamená, nevím. Ale tak jak si to pamatuji před těmi přibližně 20 lety, by ten prostor nebyl uvnitř k těm prohlídkám vhodný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane plukovníku, vy jste se účastnil velkého projektu Raport o Velké válce. Co jste si osobně z něj odnesl?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pro mě to byla neskutečně obohacující práce nejenom z toho důvodu, že jsem měl možnost poznat detailně některá místa, některá bojiště, protože já jsem jich celou řadu navštívil, ale někam jsem se ještě nedostal. A bylo pro mě úžasné to, že jsem měl možnost vlastně hovořit s desítkami nebo možná stovkami pozůstalých po vojácích, kteří v letech Velké války padli. A poznal jsem zajímavé rodiny, zajímavé lidi, kteří často velice pietně uchovávají vzpomínky na své předky, které vůbec nikdy nepoznali. A měli jsme možnost mít v ruce úžasné deníky, rodinné kroniky, fotografie i hmotné památky na tuto dobu. A pro mě osobně to bylo obohacující z toho důvodu, že člověk si kladl otázku čím dál tím častěji právě tu, kterou jsme otevírali na začátku našeho pořadu, jestli je nutně ten, kdo bojuje v uniformě rakousko-uherské armády, tím, koho bychom měli odsuzovat. A člověk vlastně si uvědomuje, že máme tady sto let od konce té první světové války a že je logické, že naše armáda si připomíná památku legionářů, svými tradicemi se vztahuje k legiím, ale myslím si, že bychom neměli zapomínat opravdu ani na ty vojáky v rakousko-uherské uniformě. To neznamená chodit s černo-žlutým praporem. To myslím si, že je za hranou. Ale, ale byli to tátové od rodin, muži, kteří šli do Velké války, kteří by daleko raději zůstali se svými rodinami, ale někde daleko často v otřesných podmínkách, protože my jsme ty bojiště navštěvovali, a to je, jsou místa, ze kterých mrazí ještě i dnes, a to po nás nikdo nestřílel, připomenout si je. A myslím si, že dobře to dělají na těch vesnicích, kde jsou to vlastně i jejich předkové, kde tu kytičku ať už k nějakému výročí někoho, některého z těch, kteří na tom pomníku jsou, anebo třeba k tomu Dni válečných veteránů položí a na ty své padlé si vzpomenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co by možná v souvislosti ať už se stým výročím první světové války, tím začátkem, ale i tím dnešním dnem válečných veteránů nemělo být opomenuto?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že tím se vracíme úplně na ten začátek. Já si myslím, že by neměl opomenut být tento den a ti padlí, protože je to věc, která patří k lidské kultuře, je to, je to připomenutí si, si padlých, připomenutí si památky vojáků, bez ohledu na to, jestli mluvíme o první světové válce, druhé nebo současnosti, je věcí, na kterou bychom opravdu neměli zapomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bychom měli, pane plukovníku, nahradit to slovíčka padlý za hrdinu? Kdybychom dnes trošku změnili ten slovník.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Můžem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro vás to bude neobvykle dlouhý den. Možná jenom krátce ještě. Jak a kde si můžeme připomenout válečné veterány?

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V současné době to probíhá vzpomínka před budovou ministerstva obrany, za půl hodiny vojenská mše a od jedenácti hodin na Vítkově velké shromáždění vlastně ke Dni válečných veteránů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná ještě jedna - dvě akce, pokud máte v hlavě v kalendáři, mimopražskou.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě. Přiznám se, že teďka mimo Prahu jsou různé vzpomínky, ale v Praze bude ještě dneska od v Rudolfinu velký koncert ke Dni válečných veteránů od šesti hodin večer.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Další informace určitě zaznějí i ve vysílání Českého rozhlasu. Pane plukovníku, já vám děkuji za dnešní rozhovor. Budu se těšit na další setkání. Mějte se hezky.

plk. PhDr. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Taky děkuji. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. A ráda pozvu na zítřejší Jak to vidí, ve kterém opět přivítám po roce již zdravého komentátora pana Jana Petránka. Zita Senková přeje všem hezký den, na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.