Přepis: Jak to vidí David Storch – 28. 12. 2018

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu ‚Jak to vidí‘ je biolog David Storch. Pane profesore, dobrý den.
 
David STORCH, biolog:
Dobrý den.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Asi bychom měli krátce zareagovat na ohlasy na poslední povídání. Co přimělo posluchače k tomu, aby vám napsali? Dokonce volali.
 
David STORCH, biolog:
Ano, já jsem po mém posledním povídání měl docela dost ohlasů. Některé pozitivní, některé kritické, jak to tak bývá. Vlastně všechny se týkaly toho, co jsem tady mluvil o hospodaření s vodou a o úpravách krajiny, což mě vlastně tak úplně nepřekvapilo. Ničeho jiného se to netýkalo, přestože já jsem tady mluvil o tom medvědovi na Valašsku a tak dál. Co byl problém těch lidí? Vlastně mi vyčítali, a teď mluvím o těch kritických ohlasech, že zpochybňuji právě takové ty nápady, co dělat s krajinou a s tím, že v ní ubývá vody. To znamená, že zpochybňuji do nějaké míry zakládání rybníků, mokřadů, udržování rozptýlené zeleně, zeleň ve městech a tak. Já jsem to do jisté míry skutečně zpochybňoval, ale tady bych možná připomněl, že já jsem rozhodně příznivce těch věcí, a myslím si, že to jsou všechno věci, které by se skutečně měly dělat a té krajině prospějí.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Ale nestačí to.
 
David STORCH, biolog:
Nestačí? Spíš mám s tím takový vlastní problém, který jsem se tady pokusil formulovat, totiž, že tyto všechny úpravy, které jsem právě zmínil, se týkají toho, jak zamezit extrému, jak zamezit nějakému rychlému odtoku vody z krajiny. Uděláme krajinu, která by měla povahu spíš té houby, do které se ta voda nasákne a potom ji postupně bude vypouštět... To znamená, podpora půdy a absorpční schopnosti nebo kapacity půdy... Ty mokřady mají přesně tuhle roli, že když přijde povodeň, tak se ta voda rozlije, vsákne a tak. To znamená, ono to tlumí ty extrémy, ale mně došla věc taková, že ono to neřeší problém, který nakonec může nastat a který se nás může týkat, totiž obecně nedostatek vody, prostě aridizace toho našeho území. Nikdo neví, jestli se to stane, ale zatím těch několik předchozích let jako by tomu nasvědčovalo. Ono to může být nějaký výkyv, víceméně náhodný, ale kdyby to pokračovalo dále, tak řešíme problém opravdu nedostatku vody. A velká část těchto úprav tohle vůbec neřeší, protože velmi často počítají s tím, že bude víc vegetace, ale víc vegetace znamená větší odpar. Když mluvíme o celkovém množství vody v krajině, tak ta se může udržovat v krajině buď tak, že snížíme odpar, anebo snížíme odtok. Můžeme snížit odtok třeba tím, že budeme víc šetřit vodu, budeme ji zadržovat, ale potom si nesmíme stěžovat, že je v řekách málo vody, protože od toho jsou ty řeky. To znamená, že když budou řeky vyschlé, tak to je vlastně, když to teď přeženu, dobrá zpráva, že toho tolik neodtéká. Další věc je ten odpar. Jeden z posluchačů namítl, že ta vegetace sice odpařuje, ale potom v noci se na té vegetaci zase kondenzuje voda. To je pravda, pokud ovšem funguje takový ten malý cyklus – pokud to opravdu funguje jako takový pravidelný stroj, přes den se voda odpaří, v noci se zase zkondenzuje. Ale pokud to přejde na ten velký cyklus, což právě při těch klimatických extrémech nebo při tom aridním klimatu je vlastně docela časté, to znamená, že ta voda se odpaří a odnese ji někam vítr do vysokých výšek, v bouřkách, ta voda se potom dostane do úplně jiných území a tam spadne v podobě bouřek, tak nám tohle vůbec nepomůže. Takže jsem jenom tím vyjádřil takovou obavu, jestli tím, že se snažíme zamezit těm extrémům a řešíme takové ty lokální problémy, aby ta krajina nebyla vyschlá, si nekoledujeme o větší průšvih ve formě větší ztráty vody. V těch aridních oblastech totiž, tam vlastně, když to řeknu až takovou skoro metaforou, vegetace řeší problém potenciální ztráty vody tím, že uschne. Z uschlé vegetace se nic neodpařuje, to znamená, vodu neztrácí, ta vegetace to nějak přežije a pak znovu naroste, když je té vody dostatek. Ale když se budeme snažit pořád zavlažovat, udržovat vodu, udržovat vegetaci ne suchou, tak vlastně zvyšujeme odpar, což má nějaká potenciální rizika. Takže já vlastně nevím, jak to je, je to poměrně složitá věc, ale říkal jsem si, jestli nejsme trochu v takové té situaci, jako když se hasily ty lokální požáry, až potom celý ten obrovský les zestárl a přišel obrovský požár. Řešení lokálních průšvihů může znamenat, že si koledujeme o nějaký větší průšvih v budoucnosti.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Možná to před svátky trochu zapadlo. V Katovicích skončila světová konference o klimatu. Stručně řečeno, podle expertů přinesla pravidla, ne řešení. Souhlasíte?
 
David STORCH, biolog:
Souhlasím. To je vlastně asi docela dobré shrnutí toho, jak to dopadlo. Ono to vlastně bylo zajímavé tím, že o konferenci v Katovicích se docela mluvilo, když začala, a potom, když skončila, tak o tom nebyly skoro žádné zprávy, což je asi tím, že ona skončila docela nemastně, neslaně, na druhou stranu, já když jsem si četl ty závěry z té konference, tak jsem měl pocit, že ona skončila vlastně docela dobře. Cílem té konference bylo totiž stanovit nějaký konkrétní algoritmus, konkrétní postup, jak operovat, jak vtělit, jak implementovat ty závazky z minulé pařížské konference. To znamená, jak vykazovat emise, jak to kontrolovat, jak penalizovat, když to nějaký stát nebude dodržovat a tak. Na tomto se chtěli dohodnout a na tom se také dohodli. Samozřejmě je tady současně spousta nespokojenců, a ono není divu, vždycky by byl někdo nespokojený, kteří celkem po právu tvrdí, že sice se dohodli na algoritmech, ale ten algoritmus nestačí na to, aby klimatické změny byly zmírněny.
 
Vladimír KROC, moderátor:
K tomu, aby se zamezilo výraznému růstu teploty, je podle ekologů potřeba ty závazky ještě zpřísnit. Je to ale reálné, myslitelné?
 
David STORCH, biolog:
Myslitelné... To záleží na vůli všech zúčastněných. Pokud jsem tomu rozuměl, co jsem si četl o té konferenci, tak cílem té konference nebylo zpřísňovat závazky, ale opravdu vymyslet algoritmus, vymyslet plán, jak ty závazky implementovat krok po kroku do nějakých reálných opatření, které budou vymahatelné, kontrolovatelné a tak. Nešlo o to, zpřísnit ty závazky. Nicméně klimatologové, bych řekl spíš než ekologové, tvrdí, že to nestačí, že ten cíl z té pařížské konference, to znamená nedopustit, aby se teplota zvýšila o dva stupně, pokud možno ani ne o 1,5 stupně, je nedosažitelný někdy kolem toho roku 2100, protože už teď se teplota zvýšila o jeden stupeň a roste pořád.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Já jsem si tady poznamenal, že pokud by státy snížily emise tak, jak slíbily v Paříži, že by průměrná teplota podle klimatologů stoupla zhruba o tři stupně Celsia oproti tomu předindustriálnímu období, tedy na dvojnásobek toho cíle z Paříže... A to je pořád moc, ne?
 
David STORCH, biolog:
Je to moc. Já vlastně úplně nevím, jak se k tomu postavit. Já jsem tady několikrát vyjadřoval postoje trochu klimaskeptické z toho hlediska, že si myslím, že klima není zdaleka jediný problém, kterému lidstvo a zeměkoule čelí, že je tady řada jiných problémů, které jsou kvůli klimatu zanedbávány, konkrétně přelidnění a transformace původních typů prostředí, prostě v zásadě to, že z přírody se dělají plantáže a pole, což jsou biologické pouště. A co se týče toho klimatu, tak já se trochu obávám, že my jednak to úplně neumíme ovlivnit, respektive, obávám se toho, že to klima se bude měnit tak jako tak, ať se budou dělat jakákoli opatření. Tím nechci říct, že ta opatření jsou špatná, a dokonce si myslím, že emise by se měly snižovat, co to půjde, na druhou stranu si myslím, že opravdu to moc nepůjde a ani to zas tolik nepomůže a že si musíme prostě zvyknout na to, že klimatická změna přijde, a musíme očekávat i to, že třeba to bude všechno jinak, že ten klimatický systém je opravdu složitější, ne, než si myslí klimatologové, ale než tvrdí na veřejnosti. To znamená, není vyloučeno, že ta klimatická změna povede někam jinam, než jsou ty předpovědi, o kterých jste vy mluvil. To nic nemění na tom, že si myslím, že emise je nutné snižovat, na druhou stranu nejsem přesvědčen o tom, že to pomůže, protože ten vztah mezi klimatem a emisemi není zdaleka tak jednoduchý.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Máme tady téměř stejné klima, jako bylo ve francouzské Champagni před 100 lety, raduje se britský profesor a enolog Chris Foss. Díky oteplování klimatu si angličtí vinaři mnou ruce. Jejich šumivá vína získávají na kvalitě a soupeří teď s francouzským šampaňským, píše o tom agentura AFP. Dá se to považovat za pozitivní rys globálního oteplování?
 
David STORCH, biolog:
Jednoznačně. Ono se to zdaleka netýká jen anglických vinařů, ale i našich moravských. Já sám jsem mluvil s vinaři, kteří si libovali, že teď už teď jsou schopni vypěstovat konkurenceschopné vynikající červené víno. Vždycky se říkalo, že na červené víno u nás není klima, tak teď už je. A oni velmi dobře vědí, že to je díky globálnímu oteplování. To znamená, pro naše moravské vinaře je globální oteplování naprosto reálný jev, který jim pomáhá. Z toho hlediska mi vždycky přišlo trochu nespravedlivé nebo zvláštní, že se dělají ty zemědělské kompenzace zemědělcům, kteří trpí změnami klimatu, ale vlastně se nezohledňuje to, že spousta těch výrobních odvětví v zemědělství naopak z toho profituje. Samozřejmě teplejší klima je z mnoha hledisek lepší pro zemědělskou produkci, ale i pro přírodu. Prostě máme větší biologickou rozmanitost v teplejších oblastech. Problém může být to sucho. Samotná teplota není problém, problém může být sucho. A jak to bude se srážkami, nikdo neumí předpovědět.

Vladimír KROC, moderátor:
Vy jste byl na sklonku podzimu v Zambii. Co vás na jihovýchod Afriky zavedlo?

David STORCH, biolog:
My máme několik dlouhodobých projektů. A právě naše cílová oblast, která nás zajímá, je celá jižní Afrika, to znamená země jako Jihoafrická republika, Namibie, Botswana, Zimbabwe. A teď jsme si řekli, že prozkoumáme ještě kus víc na sever, a to právě Zambii, která na tuhle tu oblast navazuje, jestli bychom tam také v budoucnu nemohli rozšířit ty naše projekty. Zároveň máme takovou sérii lokalit právě ve všech těch zemích, které jsem zmínil, od pouště Namib až po vlhké savany v okolí řek Limpopo a Zambezi. Počítáme tam ptáky takovým určitým způsobem zároveň ještě na jedné lokalitě v Zambii, abychom rozšířili právě to spektrum těch lokalit a těch typů prostředí, které máme. Takže to jsme opravdu udělali – Zambii jsme z tohoto hlediska prozkoumali, projezdili – a zjistili jsme, že vlastně není úplně jisté, že má smysl tam ten náš výzkum rozšiřovat. Možná to uděláme, ale rozhodně to teď nepovažuji za jisté, a to proto, že se ukázalo, že Zambie je mnohem divočejší než všechny ty předchozí země. Mě o docela překvapilo, protože jsem čekal kdysi, když jsme se chystali poprvé do Zimbabwe, že to bude zdaleka nejdivočejší země, protože je to země po ekonomickém kolapsu, vláda diktátora Mugabeho, hyperinflace, která ve své době v historii neměla obdoby (teď to překonala jenom ta venezuelská) atd. Jenže ono se ukázalo, že v Zimbabwe přece jen tím, že to byla jedna z nejrozvinutějších zemí Afriky ještě před Mugabeho vládou, to znamená ještě na začátku, dejme tomu, 90. let, tak měla docela dobrou infrastrukturu a pořád z toho může těžit, zatímco v Zambii se často setkáte se situací, že chcete přejet z bodu A do bodu B a zjistíte, že ta cesta tam sice vede, ale je to taková písčitá polňačka, která vede přes několik řek a ty řeky jsou buď suché, což je dobré, anebo mají málo vody a přebrodíte to, nebo mají více vody a musíte celou tu řeku objet téměř přes pramen, to znamená, že máte objížďku několik set kilometrů. A to se nám stalo dvakrát. To znamená, že ta infrastruktura je mnohem méně vyvinutá než ve všech těch ostatních zemích. A i ty národní parky tam jsou mnohem divočejší – v tom smyslu, že na bráně někdo je a pak vjedete do parku a tam není vůbec nic. Ani infrastruktura, ani žádná místa – nebo – pár míst, kde se dá kempovat.

Vladimír KROC, moderátor:
Zvířata tam jsou?

David STORCH, biolog:
Zvířata tam jsou, ale je jich méně než třeba v národních parcích v Botswaně nebo v Jihoafrické republice. Ono záleží na období. My jsme tam byli na začátku doby dešťů, kdy tam zvířata byla, ale byla koncentrována v okolí řek nebo nějakých jezer. Takže zvířata tam jsou, ale prakticky tam nejsou lidi. Kempy jsou typicky zavřené, to znamená, že člověk musí hledat místo na táboření... Je to prostě mnohem divočejší.

Vladimír KROC, moderátor:
Mám dojem, že tam hodně investují Číňané... (?) Co je k tomu vede?

David STORCH, biolog:
Ano, to jsem právě chtěl říct, že na tom bylo zajímavé, že je to země, která opravdu vypadá téměř jako z doby, dejme tomu, cestovatele Holuba. Vidíte tam opravdu klasickou zemědělskou rurální africkou krajinu s těmi kulatými hliněnými domečky, políčky, kterým bychom ani neřekli pole, protože jsou to takové ty plochy, kde se žďáří a vypaluje, nechávají se tam pahýly stromů, okopává se to motykami atd. Tohle tam vidíte. A mezi tím občas vidíte kus infrastruktury. Velmi často působí naprosto nepatřičně. Třeba jedete poté polňačce, kde musíte brodit řeky, a najednou je tam kus perfektní asfaltové silnice s odvodními stružkami pro vodu, patníky, vším. To potom zase za pár kilometrů končí a začíná ta polňačka. A vždycky, když je tam nějaká infrastruktura, tak je čínská. Dokonce explicitně čínská, a nijak se s tím netají, protože jsou tam nápisy v čínštině atd., přesto, že Číňany tam vidíte v úplném minimu. To znamená, že ta země je úplně divoká, naprosto nezkultivovaná, ale kdekoliv něco je, tak je to výhradně čínské. To je vlastně dost překvapivé. Proč oni tam investují? Myslím si, že se to netýká jenom Zambie, ale je to prostě takový kolonizační projekt Číňanů v Africe. A Zimbabwe se to týká mimochodem taky. Zkrátka Číňané Afriku kolonizují. Zřejmě si od toho slibují hlavně asi v prvním kroku podíl na využívání nerostných zdrojů. Zrovna Zambie je docela v tomto úspěšná. Existuje tam taková oblast na severu, které se říká Koperbelt, kde se těží obrovské množství mědi, ale i jiné všelijaké vzácné kovy. Myslím si, že ti Číňané dělají tu infrastrukturu proto, aby měli podíl na tomhle tom využívání. Dělají to v celé Africe, dělají to velmi úspěšně a nikdo jim v tom nekonkuruje.

Vladimír KROC, moderátor:
A může být pro nás Zambie ekonomicky zajímavá?

David STORCH, biolog:
Ta místní ekonomika je založená na těžbě surovin. To znamená, určitě spousta součástí, které máme v mobilech, pocházejí ze Zambie, protože ty kovy tam jsou. Jinak ta země opravdu nemá skoro žádný průmysl. Je to země, která nikdy ekonomicky nijak zvlášť neprosperovala – na rozdíl od Zimbabwe, což byla v rámci Afriky zemědělská velmoc. Zambie je zajímavá přírodovědně. Dokud to tam nezničí, pořád je to opravdu jedna z největších divočin, co jsem kdy viděl. To mě vlastně úplně uspokojuje...

Vladimír KROC, moderátor:
V poslední době se u nás stále častěji mluví o tzv. světelném smogu. Můžeme stručně vysvětlit, co je tím světelným znečištěním myšleno?

David STORCH, biolog:
Ono se dneska mluví spíš právě o světelném znečištění než o světelném smogu. Světelný smog je nějaká podmnožina světelného znečištění. Tenhle termín už se používá čím dál méně. Myslí se tím to, že umělé světlo je dneska strašně rozšířené. To, že noc je světlá, tj. že existuje světlo v noci, vadí spoustě živých tvorů, vadí to astronomům, kteří by rádi pozorovali primárně černou noční oblohu, a vadí to zčásti i lidem. A mluví se o tom už dlouho, ale teď čím dál víc. A já si myslím, že je tam několik takových faktorů: Za prvé se ukázalo, že to světelné znečištění, to znamená svícení v noci, může rozhodit biorytmy i lidem, i, dejme tomu, zvířatům. O rostlinách se z tohoto hlediska, myslím, ví docela málo.

Vladimír KROC, moderátor:
Důležitou roli v tom hraje právě to modré spektrum ve světle...

David STORCH, biolog:
Ano, já se k tomu chci dostat: Tam došlo k takové zajímavé věci. Ve světelných technologiích došlo k obrovské revoluci, k naprosto zásadnímu převratu, když se objevilo, jak emitovat modré světlo pomocí diod. To znamená, to jsou ty LEDky. Dřív ty LEDky nebyly schopné emitovat to modré světlo – to znamená, jejich využití bylo relativně úzké, protože emitovaly jen ty klasické barvy (zelená, žlutá, červená). A potom, po obrovském úsilí, se podařilo vytvořit tu modrou LEDku. Ti autoři za to dostali Nobelovu cenu, protože to byla úplně zásadní změna v těchhle těch technologiích. Tyhle diody jsou totiž ekonomicky úplně někde jinde než žárovky a zářivky. Na to, aby emitovaly to samé množství světla, potřebují řádově méně energie. To znamená, že se začaly velkoplošně zavádět úplně všude. Dneska svítíme i doma LED žárovkami... Ekonomicky a energeticky je to opravdu zásadní věc. Problém je, že se ukázalo, že právě tohle modré světlo má vůbec nejhorší vliv na biorytmy, a to jak člověka, tak zvířat. A teď se řeší, co s tím. Takže jsme v takové docela klasické situaci, která se opakovala mockrát: Nová technologická vymoženost, která je opravdu zásadní, ale je v tom nějaký problém, který jsme si předtím neuvědomili. Takže teď se řeší, jak to udělat – to znamená, jak třeba přejít k tomu, že přinejmenším veřejné osvětlení nebude obsahovat tuhle tu modrou součást spektra, která je opravdu nejhorší...

Vladimír KROC, moderátor:
Ono už existují smartlampy pro veřejné osvětlení...

David STORCH, biolog:
Samozřejmě. Problém je dneska spíš v konzervatismu a jaksi pomalosti těch institucí než v technologiích. Jsme ve zvláštní situaci, kdy ty technologické firmy – ty, které to osvětlení vyrábějí – jsou velmi nadšené možností, že to budou řešit, protože ony tím budou mít další byznys. Dneska už je těch lamp tolik, že trh se nasytil, ale teď je možnost je všechny sundat a přemontovat tam nějaké nové. Mluví se o dynamickém osvětlení, to znamená o osvětlení, které se nějak mění v průběhu času, optimalizuje; mluví se přesně tak o osvětlení, které nebude mít tuhle tu složku, protože ona je důležitá pro nějakou běžnou orientaci, ale pro pohyb na ulici není problém, když to svítí jenom oranžově, a samozřejmě mluví se dlouho o lampách, které svítí jenom dolů, to znamená nesvítí zbytečně někam do oblak. To jsou věci, na kterých se pracuje a které budou. A jejich zavádění nebrání ty firmy samotné. Ba naopak. Je to spíš konzervatismus obecně státních institucí.

Vladimír KROC, moderátor:
Povídáme si 28. prosince. Když se zaměříme na přírodu a její ochranu, č čím můžeme uzavřít bilanci letošního roku?

David STORCH, biolog:
Tématem letošního roku bylo samozřejmě sucho. A občas se mě lidé ptají, jaký vliv mělo sucho na přírodu – třeba na ptáky a tak. O tom nemůžeme moc říct, protože tyhle vlivy se často projevují teprve v dlouhodobém měřítku a tak. Nicméně jednu věc jsme tady měli úplně nápadnou – a to bylo samozřejmě umírání lesů, speciálně smrkových lesů, které bylo zapříčiněno pochopitelně kůrovcem, ale ten kůrovec se namnoží právě v suchých letech. To znamená, byla tady koincidence nebo spíš kombinace těchhle těch dvou faktorů, tedy kůrovce a sucha. Měli jsme tady vůbec největší kůrovcovou kalamitu zřejmě v historii. To znamená umírání lesů v obrovském měřítku. To bych řekl, že je asi vůbec nejdůležitější, co se dělo, protože jsme si uvědomili, že s těmi lesy to budeme muset dělat nějak jinak. A teď je na to spousta nějakých receptů. Některé jsou dost takové, řekl bych, nebezpečné – a to myšlenky, že se bude všude sázet douglaska, některé jsou rozumné... Ale ten problém je opravdu dalekosáhlý v tom smyslu, že cena dřeva pochopitelně strašně poklesla, má to různé ekonomické následky, a dokonce se úplně změnily i některé strategie, jak s tím zacházet. Například v chráněných územích se dneska kůrovcové lesy nechávají stát, což nikdy předtím nebylo. Ale teď se ukázalo, že je to lepší než cokoliv jiného, a to z mnoha hledisek. To znamená, opravdu hrozí, že naše smrkové lesy ve středních polohách postupně zajdou a bude se muset s tím dělat něco jiného. To znamená, buď tam budou muset být jiné lesy, nebo úplně jiný způsob hospodaření. Pokud máme mluvit o bilanci z minulého roku, tak to je, řekl bych, to nejdůležitější. No, a jinak tady máme spoustu takových drobných, ale zajímavých věcí typu toho, že se nám pořád čím dál víc šíří různá velká zvířata. Vlci se objevili už i na Třeboňsku a poblíž Prahy a tak. To znamená, máme tady i pozitivní zprávy, ale řekl bych, že ta hlavní věc je sucho a s tím související umírání jehličnatých lesů.

Vladimír KROC, moderátor:
Vy jste na počátku připomenul, že minule jsme si povídali, kromě jiného, také o medvědovi ve vsetínských lesích. Bookmakeři sázkových kanceláří spojili konec roku s vypsáním kurzu na netradiční sázky. Třeba se dá vsadit na to, že senátor a hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek příští rok uloví v Beskydech medvěda holýma rukama. Můžete si vsadit s kurzem 50:1. Vsadil byste si na to?

David STORCH, biolog:
To asi úplně ne. Ono já jsem pak odjel do Afriky, takže nevím, jak to s tím medvědem pak dopadlo. Ale myslím si, že to nějak vyšumělo – že ten medvěd v podstatě zmizel.

Vladimír KROC, moderátor:
Najednou to v médiích jakoby ustoupilo, ten zásadní problém.

David STORCH, biolog:
Protože on vlastně zmizel. Už jsem to tady říkal minule, že medvěd je samozřejmě mediálně atraktivní téma, ale je to legrační. Jsou to vždycky jedinci. Z hlediska ochrany přírody je to tady úplně irelevantní. To je občas jeden jedinec medvěda, který sem zabloudí ze Slovenska a pak se buď vrátí zpátky, nebo ani nevíme. To znamená, tady u nás ani nehrozí, že by třeba vznikla medvědí populace. Na rozdíl od těch vlků, kteří se šíří a kteří se rozmnožují. To znamená, je tady najednou spousta zvířat, která tady nebyla, a je to fascinující. A medvěd je úplná legrace.

Vladimír KROC, moderátor:
Jsem rád, že se můžeme rozloučit na závěr našeho povídání touto odlehčenou formou. Hostem pořadu 'Jak to vidí' byl biolog prof. David Storch. Děkuji. Ať se vám daří. Na shledanou.

David STORCH, biolog:
Děkuji. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.