Přepis: Jak to vidí David Storch – 24. dubna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je profesor David Storch, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Dobrý den.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já vás u nás vítám. Na co si v dnešním rozhovoru chceme posvítit? Na teplý rok, zásoby vody, těžbu uhlí i na zástupce fauny. Dobrý poslech. Podle OSN budou do 10 let čelit nedostatku vody 3 miliardy lidí z 48 zemí světa. V roce 2030 se zásoby vody sníží o 40 % a dostanou se na kriticky nízkou úroveň. Co říkáte, pane profesore, této, řekla bych, hodně alarmující zprávě, nebo odhadu?

Čtěte také

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Ono, že dojdou některé zdroje včetně vody, lze celkem logicky předpokládat. Prostě proto, že populace roste. Tyhle věci se často dávají do souvislosti s klimatickými změnami a je pravda, že klimatické změny tydle problémy můžou posilovat. Specielně to vysychání souvisí se zvyšováním teploty a tak. Nicméně nelze si úplně představovat, že by to tady nebylo bez těch klimatických změn. Prostě ta populace je velká, specielně ty aridní zóny, to znamená ty suché zóny mají s tou vodou problém. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že voda jaksi nezmizí. Existuje koloběh vody, jo, to znamená tydle problémy se opravdu nedají moc řešit nějakým šetrnějším zacházením s vodou, protože ta voda prostě proudí, koluje a problém je spíš v tom růstu té populace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak tedy s ní zacházet. Mimochodem, když jste teď řekl šetření s vodou, tak jsem četla, že Kalifornie zpřísnila využívání vody. Nově například nebude možné kropit trávník 48 hodin po vydatném dešti.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
No ono u té Kalifornie, to je problém. Já jsem tam byl loni a uvědomil jsem si, jak je to vlastně náročné. Tam jsou ta největší města jako Los Angeles a tak a pochopitelně, oni jsou na tom proužku celkem pěkném podél pobřeží vlhkém, ale většina Kalifornie je poušť. A vodu, sladkou vodu ta Kalifornie využívá z přehrad, které jsou v té poušti, ale vlastně na úkor jakýchkoliv sídel v té oblasti. To znamená, tam jsou velké spory právě mezi těmi velkými pobřežními městy a menšími městy ve vnitrozemí o vodu a takovéhle spory budou pořád i v třeba, já znám zase situaci trošku třeba v Africe, ale vlastně i v Asii, s vodou se zachází tak, že, když chceme jaksi nasytit vodou nějaké město, tak uděláme přehradu. No ale tou přehradou vlastně připravíme o vodu ta místa pod ní, že jo, na tom dolním toku. A ty války o vodu asi budeme, nebo války, teď v Kalifornii to není válka, ale nějaký politický spor, ale spory o vodu budou narůstat. Já to myslím, že je celkem nepochybné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Evropské země kolem Atlantiku trápí opakující se suchá, v oblasti kolem Středozemního moře zase se podepisuje na těch vodních zdrojích turistika, zmínil jste se teď, pane profesore, o Spojených státech, tam se na těch obrovských plochách spotřebovává více vody než se přirozeně dokáže obnovovat. Budeme se stěhovat za vodou?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Tak já se domnívám, že to stěhování za vodou už tady nastává. Respektive vidíme, že ty aridní zóny jsou taková centra těch nepokojů a určitě to souvisí s vodou. Já bych tady možná jenom připomněl takovou věc, naivní pohled si jako myslí, prostě aridní zóny, no tak co, tak je zavlažíme. Jo? Problém je, že todle ve skutečnosti nefunguje, protože v těch aridních a teplých zónách, když tam přivedeme vodu, tak ten odpar vody bude větší než odtok, prostě proto, že je tam teplo a tak dále a ta půda se zasolí. To znamená, ten problém zasolování je úzce svázán s tím problémem vody a představa, že to suchu, že jaksi sucho a tím pádem nedostatek úrody, že mu zabráníme tím, že tam přivedeme vodu, je iluzorní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká jsou tedy ta řešení, účinná řešení?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Žádná nejsou. To je prostě politický problém, kdy se budou nějak řešit spory a doufejme, že se budou řešit směrem k nějakému kompromisu a ne směrem k válce. Ale obávám se, že i ty války můžou nastat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hm. Ten loňský rok byl nejenom v Česku nejteplejší v historii měření. V Evropě dokonce prý nejteplejší rok za posledních 500 let. Jak se vyvíjí klima? Otepluje se? Tedy je to známka toho globálního oteplování?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
To je těžko říct, jestli je to toho známka, nicméně to, že se otepluje, je neoddiskutovatelné. Ono to samozřejmě neznamená, že se bude oteplovat navždycky, ale to oteplování posledních, já nevím 10, 20, 30 letech, ono je to s nějakými drobnými poklesy, třeba je opravdu jako celkem dobře prokázaný fakt, na druhou stranu tady platí taková ta psychologická záležitost, že pochopitelně ten loňský rok byl úplně extrémní ve všech smyslech tohohle slova, srážky byly úplně jinak rozložené, zima byla u nás bez sněhu, strašlivé vedro až jako u polárního kruhu a tak dále. A lidi tím pádem mají tendenci to vidět teda jako příznak oteplování. Letošní rok zatím je úplně normální, normální jaro, takže, ale to nic neznamená. Prostě výchylky budou vždycky. Jo, a říkám to tady proto, že prostě to, že loňský rok byl nejteplejší, ještě neznamená, že se otepluje. To není ten signál. Ten signál jako plyne vlastně z mnohem takových sofistikovanějších měření a analýz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle čeho poznáme, že se skutečně otepluje. Co jsou ty neoddiskutovatelné známky toho globálního oteplování, když to nejsou tedy ty výkyvy počasí?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
No tak poznáme to podle toho, že se měří teplota na různých místech země a pak zjišťujeme, jak se mění během času. Poznáme to měřením. Ne tím, že cítíme, že zrovna byl nějaký divný rok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A o čem svědčí to, že roční období, jako kdyby se posouvala, nebo měnila, nebo se nějak prolínala?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Já si myslím, že to je trošičku dojem daný tím, že teď se tomu klimatu vlastně víc věnujeme, jak se o tom mluví a netroufám si tvrdit, že v tomhle ohledu je to nějak jiné než v minulosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte tedy, že jsme si v minulosti to pouze až tolik nevšímali?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Já si to skoro domnívám. Ale na todle budou určitě povolanější.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Řada lidí považuje za největší hrozbu oteplování. S oteplováním si dokonce někteří spojují i prolomení limitů těžby na severu Čech. I s takovou reakcí jste se právě, pane profesore, setkal.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
No já jsem právě byl velmi překvapen, když jsem tady někdy minule nebo předminule povídal o prolomení limitů, tak jsem byl velmi překvapen, že zaprvé spousta lidí to pochopila tak, že jsem pro prolomení limitů, což jsem v každým případě neřekl a pak mi ušel jeden detail. Totiž, já jsem tady řekl, že se domnívám, že prolomení limitů je velmi ošemetné a aby bylo jasné, já skutečně jsem spíš proti prolomování limitů, protože tam se něco dohodlo a neměly by se prolomovat. Na druhou stranu jsem tady chtěl říct dvě věci, které právě byly takhle potom posunuty. Zaprvé to, že je rozdíl, jestli se prolamují limity v nějaké cenné krajině, která je nota bene osídlená a něco jiného ten případ dolu Bílina, kde se mluví vlastně o prolomení směrem do krajiny, kde vlastně vůbec nikdo nežije a která sama o sobě není zvlášť cenná. To byla jedna věc. Druhá věc, kterou jsem chtěl říct, bylo to, že samotná těžba z hlediska přírody není tak strašně škodlivá, protože vlastně ona přináší nové biotopy, které u nás jinak zanikají. Specielně po tom, když ty těžební plochy jsou opuštěné, tak tam může vlastně fungovat a existovat docela zajímavá příroda. Nicméně právě jsem si neuvědomil ten třetí aspekt toho prolomování limitů, který s tím mají mnozí lidé spojený, a to je to oteplování. To znamená, že prolamování limitů není věc jenom ochrany přírody, jak jsem tom mluvil, případně ochrany krajiny, kde je to opravdu problém, protože ta těžba jsou nějaké jizvy, ale právě těch globálních změn, protože prolomíme limity, budem spalovat více uhlí a ty globální změny tím pádem budou horší. Tohle jsem si neuvědomil, protože pro mě právě globální klimatické změny není ten největší problém, v kterém žijeme. Pro spoustu klidí to tak je. A myslím si, že je to prostě tím, že v posledních 15 letech tahle ideologie, teď to nemyslím nijak priorativně, byla poměrně silná. Nicméně já se domnívám, že z hlediska stavu světa, když to řeknu úplně obecně a stavu biosféry a přírody ty klimatické změny zdaleka nejsou tak zásadní, jako třeba růst lidské populace. A to ne proto, že by tu nebyly, to my víme, že se otepluje, už jsme o tom mluvili, ale proto, že vlastně oni se můžou projevovat mnoha způsoby, z nichž některé můžou dokonce být pozitivní. Já když jsem byl na Papui Nové Guinei, tak jsem mluvil s domorodci, kteří mi říkali, jak je to senzační, že se otepluje, protože mají teď úrodu v období, kdy před tím neměli. To znamená ty klimatické změny samozřejmě mají negativní aspekty, ale nikoliv nutně a hlavně my nevíme, jakým směrem se to zase zvrátí. Je úplně nesmyslné se domnívat, že prostě když se teď posledních 15 let dejme tomu oteplovalo, že se bude dále oteplovat. Ono naopak hrozí spíš takové to rozkolísání klimatu a rozkolísání klimatu je pochopitelně problém, protože jako stabilita je lepší, protože si na to postupně zvykneme a tak dál. Nicméně rozkolísání klimatu není totéž, co oteplování a co přesně způsobí, o tom toho vlastně moc nevíme. Na druhou stranu my víme přesně, že když bude růst populace, a to bude, tak ty zdroje budou využívány mnohem intenzivněji. Přirozené typy prostředí budou prostě nahrazovány těmi umělými a tohle bude opravdu závažný problém pro globální biodiverzitu. Zatím neznáme vlastně skoro žádné příklady, kdy by nějaký organismus vyhynul jenom kvůli klimatickým změnám, ale známe spoustu případů, kdy organismy vyhynuly, nebo jejich populace byly výrazně zmenšené díky prostě přeměně prostředí kvůli nárokům lidské populace. Ale s klimatem to nemělo nic společného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Měli bychom tedy se více možná než samotným faktem toho globálního oteplování zabývat těmi důsledky? Možná mohou být i vlastně pozitivní, jak říkáte.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Já si myslím, že tento trend je dneska celkem znatelný. Že mnohem víc se začíná mluvit o právě té adaptaci, o důsledcích klimatických změn, jak se s nimi vyrovnat, jak takříkajíc menegovat přírodní zdroje, přírodu, než o tom, jak jim zamezit. Prostě proto, že přestože dneska máme docela dobrou podporu pro to tvrzení, že za současné klimatické změny z velké části může člověk, tak stejně vlastně není jasné, jak tomu zamezit. A taky není jasné, jak to bude pokračovat. Jak říkám. To znamená spíš to vyrovnávání se s nimi než snaha jim zamezit prostě proto, že my to vlastně neumíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naučit se s těmi změnami žít, pane profesore?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Přesně tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ptákem roku 2015 se stala potápka černokrká. Donedávna typický pták zdejších rybníků. Nyní ten druh ale téměř vymizel, pane profesore. Proč? Proč se vlastně potápkám černokrkým naopak daří v Polsku a v Německu?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Proč se jim daří v Polsku a Německu, těžko říct, ale proč u nás vymizel, se dá vlastně docela dobře říct. Mimochodem to, že se stala ptákem roku potápka černokrká, považuju za velmi jako šťastný nápad, protože ono je to vlastně trošku paradoxní. Ptákem roku se stal výjimečně pták, kterého skoro nikdo nezná, kromě ornitologů a je to právě proto, že vymizela. Ale právě z toho hlediska je to šťastné, protože to, že je to pták roku, upozorňuje na zásadní problém v naší přírodě. To je teda mizení nějakých druhů a v tomhle případě konkrétně mizení druhů mokřadů a stojatých vod. Ta potápka v podstatě zmizela proto, že není schopná konkurovat kaprům, když to řeknu úplně jednoduše. Naše rybníky jsou přerybněné a zároveň eutrofizované, tím myslím, že je tam příliš mnoho živin, to by samo o sobě nevadilo, s tím by se ten rybník nějak vypořádal, ale tím, že se do něj nasazují ta obrovská množství kaprů, tak ti kapři vyžerou veškerou potravu a ty potápky dospělé ještě se s tím nějak vypořádají, ale už tam třeba nejsou schopny vyvést rodinu. To znamená ubývají. A ubývají opravdu hrozně. V těch 60. letech, 70. u nás hnízdily tisíce párů, byla to ta nejběžnější potápka vůbec a dneska těch párů, to jsou opravdu maximálně desítky a žijí jenom v pár oblastech u nás. To znamená je to opravdu problém velký a netýká se to jenom té potápky, ale mnoha různých jiných druhů. Mimochodem tady je ještě taková jedna zajímavost. Jde o potápku černokrkou, čili o vlastně vůbec nejběžnější druh potápky na světě. Což na jednu stranu je jaksi pozitivní v tom smyslu, že když u nás zmizí, tak to rozhodně nepůjde o žádnou globální nebo dokonce evropskou extinci, o vymření nějakého velkého rozsahu, na druhou stranu je to vlastně hrozné, když si uvědomíte, že i ten druh, který je takhle jaksi drsný, který dokáže přežívat všude možně po celém světě, má obrovské rozšíření, tak my jsme schopni ho téměř vyhubit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Z jakých důvodů se mění vůbec populace evropských ptáků?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Těch důvodů je celá řada. Nemůžeme si představovat, že by dřív v nějaké bájné minulosti, ve zlatém věku byla situace, kde se ty populace neměnily. Ony se vesměs měnily poměrně dost a dokonce my nejsme ani schopni říct, protože ty historické záznamy nemáme, aspoň ne kvalitní, nejsme schopni říct, jestli se neměnily náhodou stejně jako dneska. Nicméně dneska dochází k poměrně, nebo dneska, tím zase myslím posledních dejme tomu 40 let, dochází k relativně velkým změnám. Z čehož takovým nejvýraznějším signálem je to, že mizí hlavně ptáci takové té klasické zemědělské krajiny otevřené, to znamená ptáci dejme tomu polí a nějakých remízků a tak. Typicky třeba skřivan, nebo strnad obecný a strnad luční. To znamená ptáci opravdu vázaní na tu volnou extenzivně hospo..., obhospodařovanou zemědělskou krajinu. Na druhou stranu spousta druhů přibývá a jedná se hlavně o druhy lesní. A to specificky teda hlavně druhy listnatého lesa. On totiž v rozporu s tím, co si lidé myslí, stavy lesa se vlastně relativně zlepšují, lesa je čím dál víc. Samozřejmě, většinou to nějaké plantáže, ale ono je čím dál víc i toho lesa, který považujem za jakž takž přirozený. To znamená dejme tomu listnatý les nebo nějaký les s přirozenou věkovou strukturou. Obecně platí taková zajímavá věc v Evropě, a to se teprv nedávno zjistilo, že hojné druhy mají tendenci spíš ubývat, zatímco ty vzácnější mají tendenci spíš přibývat. Což by samo o sobě byl vlastně dobrý signál, protože nám jde o to, aby ty druhy nevymizely a toho se dosáhne tím, že budeme podporovat ty vzácnější, nebo že ty vzácnější na tom budou jaksi líp. Ale ono to zároveň znamená, že celkový počet jedinců všech ptáků se snižuje, protože samozřejmě ten tvoří ty hojnější druhy. A ty spíš ubývají, ti vzácnější už to nevytrhnou, protože těch je málo. My vlastně nevíme, jaké to může mít konsekvence. Jsou úvahy o tom, že právě to, že ubývá ptáků ve smyslu počet jedinců, bude mít vliv na ty ekosystémy, ovšem o to, jak ty ptáci vlastně ty ekosystémy ovlivňují, o tom víme málo. Ale pravda je, že to zjištění, že ty vzácnější druhy spíš přibývají, lze brát pozitivně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lze něco udělat třeba pro záchranu potápky černokrké?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Pro záchranu potápky černokrké něco udělat určitě lze. A tím by se zachránilo spoustu dalších obyvatelů rybníků. A to je tlačit na to, aby ty rybníky nebyly přerybněné. Kvůli tomu, že jsou přerybněné, tak se v nich například taky nedá koupat. Jo? Jsou prostě špinavé, protože v té špinavé vodě může přežívat jenom ten kapr a navíc ten kapr to, že je ta voda špinavá, způsobuje. Protože jednak rozviřuje bahno a jednak žere plankton, který by jinak žral řasy, takže ty rybníky zarostou řasami. Prostě problém je v tom množství obrovském množství ryb, které vlastně ten systém vůbec nesnese a je potřeba tlačit na to, aby tam tolik ryb nebylo. Ono samozřejmě v některých případech je to těžké, protože ty rybáři ty ryby pěstují a mají z toho nějaký užitek. Ale rybníky nejsou pořád považovány za aquakultury. Jsou považovány za nějaké multifunkční celky a teď už multifunkční nejsou. Navíc je spoust rybníků, které nejsou určeny přímo...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
K chovu.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Na chov ryb. Jo? A přesto tam ty ryby jsou a přesto jsou vlastně přerybněné. A tyhle rybníky třeba, dokonce jsou to rybníky, které přímo patří ochraně přírody, ale stejně jsou přerybněné, tak v těchhle případech se teoreticky nedá dělat poměrně hodně. Ale ono ten recept často je mnohem jednodušší. Totiž stačilo by tlačit na dodržování zákonů, protože jsou zákony o stavu vody a o tom, že třeba voda nesmí být špinavější, ta co se vypouští, než ta, co tam přitéká. To znamená ty nástroje vlastně jak to řešit existují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máme ještě zástupce říše zvířat, kvůli kterým stojí výstavba silnice, alespoň tedy v čase, kdy náš rozhovor předtáčíme. Mám na mysli křečka polního.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Tady došlo k takové vlastně bizarní situaci, kdy se dálnice, která vede takhle nějak kolem Kroměříže na Moravě na Slovensko, se zastavila, její výstavba, protože v cestě stojí populace křečků. Ono je to, samozřejmě, když jdeme do detailů, nějak trošičku složitější, protože spíš šlo o to, že oni si předem neudělali analýzu toho, jestli ta stavba bude v pořádku a pak se vlastně jako argument zjistilo, že jsou tam ty křečci, ale mně to přišlo vlastně taková paradoxní situace, která pěkně ukazuje paradoxy naší ochrany přírody. Protože zastavila se stavba dálnice, protože v cestě stojí zvíře, které ještě před pár desítkami let bylo považované za největší polního škůdce, opravdu se hubilo, křečci, když se přemnožili na východním Slovensku v 70. letech, tak skutečně byli masově likvidováni a byl to ten obávaný škůdce a teď je z toho nejen chráněný druh, protože koneckonců ono skoro všechny druhy u nás jsou chráněné, ale je to druh, který zastaví dálnici a přitom je to druh, který je pořád ještě v těch nížinách relativně hojný. A teď si vemte ten kontrast s tím, že když se mluvilo o stavbě dálnice přes České středohoří, tak to nezastavilo nic, přesto, že ta dálnice byl opravdu závažný ekologický problém, který zasahuje do té krajiny, ta krajina Českého středohoří je opravdu naprosto senzační z toho ekologického, ale i krajinářského hlediska, ale žádné argumenty nepomohly. Protože všechno to byly argumenty založené jenom na zdravém rozumu. A ten nefunguje. Ale najednou máme zákon, který se týká ochrany konkrétních druhů živočichů a ten stačí přesto, že vlastně z hlediska té ochrany přírody a ochrany těch populací, je to opravdu irelevantní, ty křečci jsou druh nejen, který dneska ještě pořád je rozšířený, ale hlavně druh, který se velmi rychle množí, to znamená, tam existují obrovské populační výkyvy a když se prostě s jednou lokální populací něco stane, tak to pro ten druh u nás vůbec nic neznamená. Jo? Takže tady ten kontrast, že vlastně se ta ochrany přírody má silný nástroj, který může použít, ale vlastně jako v úplně bizarní situaci, která s ochranou přírody přímo nesouvisí. A když naopak jsou nějaké velké problémy, tak ty nástroje často nemá. A to je případ třeba té dálnice přes České středohoří, ale nebo ten případ té zmíněné potápky. U nás tady chráníme křečka, který stojí v cestě dálnice, ale přitom u nás normálně mizí druhy dochází u nás k lokálním a regionálním vymíráním druhů, na které se všichni koukáme a nemáme vůbec prostř..., teda máme prostředky, ale prostě nedá se s tím pořádně nic dělat a bude proces na, na dlouhé lokte. Takže tenhle kontrast mně připadá vlastně úplně zásadní a vlastně ani moc nevím, co s ním.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to nekoncepčnost politiky ochrany životního prostředí?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Ono je to spíš, z části by se to takhle dalo říct, ale řekl bych, že by se tím ta věc příliš zjednodušila. Ona ta druhová ochrana má svůj význam, ale ona se spíš využívá jako takový hadr, nebo takový nástroj, když někdo chce zamezit nějaké stavbě, tak použije tu druhovou ochranu. Ale nepoužívá se v tom smyslu, jak byla původně míněná, že opravdu chceme zachovat ty populace, které u nás žijí, nechceme, aby se u nás vymíralo. Tomu křečkovi zatím žádné vymření nehrozí a už vůbec mu nehrozí vymření tím, že se postaví dálnice. Jako koncepčně ona umožňuje nějaké nástroje, zaplať pán bůh za ty nástroje, ale ty nástroje se používají vlastně v jiném smyslu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem u toho křečka bylo také zajímavé, že se jaksi tři měsíce monitoroval jeho pohyb, což stálo téměř 2,5 milionu korun. To je také v šetření.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
To vlastně ukazuje druhý paradox ochrany přírody. A teď myslím ochranu přírody opravdu v tom nejširším slova smyslu, ve smyslu jako všech prostředků, které nějak souvisí s ochranou našich populací a společenstev. Problém je, že peněz vlastně na tu ochranu přírody se vydává relativně hodně. Ono na některé věci je málo peněz, třeba na kompenzace, jo, ale jinak v té ochraně přírody je peněz hodně, ale vydávají se často na úplné zbytečnosti a dokonce často na kontraproduktivní věci. My máme nástroje, jak chránit přírodu, nebo jak vytvářet třeba zajímavé krajinné prvky a jak podporovat určité habitaty a tím pádem i druhy na ně vázané a tak, ale ty vlastníci, země, půdy nemají tu motivaci. Proč by to dělali? Ono se jim vyplatí vykašlat se na to, nebo tam něco pěstovat. Existují nástroje, jak tu motivaci dělat. To znamená, to jsou všelijaké celoevropské nástroje, kterém jim třeba zemědělcům diktují, jak udržovat louky a jak kosit a tak. A jsou to vlastně finanční motivace. Ale zase jsou to takové nástroje, které mají určité zpoždění a často vlastně nestačí. Ale tohle je něco, co jediné může v dlouhodobém měřítku fungovat, protože ty vlastníci prostě musí mít nějaký důvod, proč to chránit a když se jim to nevyplatí finančně, no tak to dělat nebudou. A tohle jsou ty hlavní finance, které jsou potřeba. To znamená, buď jim to nějak kompenzovat, anebo vymýšlet strategie, jak se jim to vyplatí, aby to bylo i ve prospěch těch společenstev a populací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě by mě zajímal váš názor, pane profesore, na jeden projekt. Za každé nově narozené dítě zasadit jeden strom. S tím přišlo jedno občanské sdružení a touto formou vlastně chce vrátit stromové aleje do naší přírody.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Já bych tady upozornil na jednu věc. Zdola, to znamená ze strany různých občanských sdružení se toho děje v ochraně přírody hrozně moc. Ale problém je, že často to je velmi kontraproduktivní. To znamená, že občanská sdružení mají dobrou vůli, ale nezjistí si nějaké konkrétnější biologické, ekologické souvislosti. Víme o mnoha případech, kdy v dobré víře se něco zalesnilo a tím zmizely velmi cenné nelesní biotopy. A teď je potřeba ovšem si uvědomit, když budeme prostě vést alej kukuřičným polem, tak se tím rozhodně nic nezkazí. Ale velmi často prostě tato hnutí nedají pozor na to, co je tam opravdu cenné a můžou to dokonce i v dobré vůli zničit. Na to je ovšem celkem jednoduchý recept, prostě informovat. Informovat je, ale zase jako vono informací dneska existuje spousta, spíš jako z jejich strany je potřeba si trošku něco o tom hledat, jak ta příroda funguje, co jsou ta cenná prostředí a pokud si to najdou a udělají to uvědoměle a informovaně, tak samozřejmě to lze jenom vítat. Tady je potřeba ještě si uvědomit jednu věc. Totiž, že ono je sice pěkné, zalesňovat a zvětšovat množství zeleně v krajině a tak, ale málokdo si uvědomuje, že teď v současné době je té zeleně v krajině pravděpodobně nejvíc za posledních několik set let. Když se podíváte na 130, 120 let staré fotky, jak byla třeba ta výstava Letem českým světem, kdy se srovnávaly fotografie v intervalu jako 100 let, tak si všimnete, že ta krajina na konci 19. století, nebo na přelomu 19. a 20. století byla mnohem holejší než je teď. Problém současné krajiny není v tom, že by v ní bylo málo zeleně, ale že jsou tam ty příliš velké lány polí. Tehdá pole tam byla, ale byla rozkouskovaná. Ale pozor, nebyla rozkouskovaná tím, čemu říkáme taková ta veřejná zeleň, to znamená nějakými keři a stromy. Ta byla prostě se skládala z malých pruhů políček, mezi kterými byly meze, na ty meze bylo vázáno spoustu třeba druhů hmyzu a tak dále a díky tomu i třeba ta půdní fauna líp fungovala a tak dál. Ale problém je spíš v tomhle, že zmizela tahle jemnozrnná mozaika, než, že zmizela ta zeleň. Těch stromů je vlastně čím dál víc. Ale já neříkám, že to nemá být, ale vzhledem k tomu, že obecný problém naši krajiny je, že krajina zarůstá, tak pochopitelně zasazováním stromů je ušlechtilá věc, protože ta krajina vypadá líp, ale z hlediska samotné ochrany biodiverzity to zásadní rozhodně není a naopak to v některých případech, když se to bude dělat nefunkčně, může být kontraproduktivní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor David Storch, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Já vám děkuji za rozhovor a přeji vám hezký den.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky
--------------------
Děkuji. Taky přeji hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.