Přepis: Jak to vidí David Modrý – 4. srpna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešní, hostem je David Modrý, veterinář a parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství - Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Já vás srdečně vítám, dobrý den.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Dobrý den.

Čtěte také

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane profesore, kdy a jak se zrodila tato kombinace veterina a Afrika?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Tak ta se zrodila možná už v mém dětství, kdy jsem byl takovým nadšeným čtenářem knížek pana Vágnera a podobných a vždycky mým snem bylo, nějakým způsobem se do Afriky dostat a vlastně to byl možná hlavní důvod, proč jsem se rozhodl studovat veterinární medicínu, protože to by byla jedna z cesta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vzpomenete si, pane Modrý, kdy jste se poprvé podíval a kam do Afriky?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Poprvé to bylo někdy začátkem 90. let do Egypta a do Maroka, ale to v podstatě není ta skutečná Afrika, jak se říká, že Afrika začíná až pod Saharou. Do tropické Afriky, poprvé do Keni a Ugandy jsem se podíval v roce 1997. Takže relativně záhy poté, co jsem dostudoval veterinu a začal jsem se nějakým způsobem věnovat především prazitologii a vědě, tak jsem se do té Afriky vydali a pak už jsme tam jezdili pravidelně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do Keni jste jezdíval ještě jako amatérský zoolog pozorovat zvířata z s přáteli.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Tak to nakonec v podstatě všechno začalo. My jsme tam skutečně nejdřív jezdili pozorovat a později studovat volně žijící zvířata, především ta drobná, hlodavce, plazy a tak dále a teprve později se zrodil ten nápad začít tam také realizovat skutečně nějaké projekty, které se týkají nemocí domácích zvířat a později i volně žijících zvířat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké kouzlo má pro vás ten kontinent?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Velké. Ono se říká, že Afrika po té první návštěvě buď toho člověka přitáhne, že se tam bude chtít vždycky vracet nebo se z Afriky vrátí s tím, že už tam vůbec nikdy nechce jet a už o Africe nechce nikdy slyšet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to není váš případ.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
To tedy není ten můj případ, takže Afrika je velice specifická. Někdy se také říká, že tím, že to je kolébka těch lidí a tam všichni pocházíme nebo ti naši předci, takže to pro nás má specifické kouzlo. Těžko říct, každopádně není vzácností, že Afrika lidi chytne natolik, že už z ní ani neodjedou, tak mě se podařilo odjet, ale vracím se do ní pořád.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem vy jste i přispěl do unikátní sbírky pohádek, kde je zastoupen i tento kontinent.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
To byla taková hezká část té naší africké práce, kde nás oslovila Lea Abbasová, abychom přispěli nějakými domorodými pohádkami do té vznikající knížky. My jsme vlastně s těmi našimi stopaři v severní Keni a i s některými dalšími našimi africkými přáteli nejdřív nahráli ty pohádky, posléze je přeložili do češtiny a ty pohádky vyšly a jsou velmi specifické. Africké pohádky jsou hodně jiné než ty české.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem jsou a jaké postavy?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Většina z nich je takových, že byste při nich neusnula. Třeba hrdinové jedné z těch pohádek zajíc a hyena se rozhodnu, že sní vlastní maminky a tak dále. Zdá se, že to jsou spíš bajky, kterými nějakým způsobem ty Afričané komentují nebo vysvětlují nebo glosují to prostředí kolem nich. Takže často je to o zvířatech. Ne vždycky tam zvítězí dobro nad zlem a je to trošku jiné než naše pohádky, ale často se o zvířatech, která nějakým způsobem symbolizují nějaké lidské vlastnosti nebo i ty zvířecí vlastnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste, pane Modrý, také spoluzakladatelem obesně prospěšné společnosti Veterináři bez hranic České republiky, také první ředitel této neziskovky, na co konkrétně se zaměřujete, jak vůbec vznikla tato myšlenka?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Ta naše africká práce má v podstatě dvě nebo možná i tři takové úrovně. Tou první, ta souvisí s tou mojí prací na univerzitě, je studium infekčních onemocnění zvířat a vazeb, které tyhle onemocnění mají na infekční onemocnění lidí. To znamená, my jezdíme do Afriky skutečně studovat v rámci různých mezinárodních projektů s partnerskými organizacemi z celého světa. Onemocnění divokých zvířat, onemocnění domácích zvířat a lidí. A současně s tím nás v Keni už před lety napadlo, že by bylo dobré také udělat něco, co by těm lidem pomohlo hned a na konkrétním místě, protože ta věda většinou přeci jen ten její dopad je většinou velmi vzdálený. My jsme chtěli udělat něco konkrétního a rozhodli jsme se v severní Keni v oblasti pohoří Kualo, což je velmi vzdálená oblast blízko etiopských hranic zkusit očkování psů proti vzteklině jako cestu, kterou by se nám podařilo nebo chtěli jsme se pokusit zabránit smrtelným případům vztekliny u lidí, kterých se tam dodnes vyskytují, tak od roku 2006 vlastně vzniknul projekt preventivní očkování psů nakonec i dalších zvířat v pasteveckých komunitách na severu Keni. Zpočátku to bylo garantováno především univerzitou, ale posléze se ukázalo, že jednodušší bude tuhle rozvojovou část té naší práce přenést na tu nevládní organizaci a proto v roce 2010, pokud si dobře pamatuji, vznikli Veterináři bez hranic.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se místní staví k té pomoci?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Je to trošku komplikovanější, my jsme když jsme začínali ten vakcinační projekt pro psy a pro jiná zvířata, tak už jsme tu oblast znali, takže my jsme to měli zjednodušené, věděli jsme, do čeho jdeme. To už byla naše čtvrtá, pátá návštěva tam, takže už jsme měli nějaké vazby na ty komunity. Já i můj kolega Petr Nečas, my jsme v té době byli členy rady starších jedné z těch osad, takže nás přijali relativně dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co to obnáší pro vás? Účastníte se?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Jestli se účastním jednání, jednání zastupitelstva obce Ghata, neúčastním a dneska už to nepřináší tolik, ale v počátcích té naší práce si myslím, že to bylo docela významné, i nám to dávalo určitou vazbu na tu komunitu a podstatě, jak ten projekt rostl, tak potom ta jedna jediná obec přestala být zase až tak významná v tom projektu, ale v těch počátcích nám to nějakým způsobem pomohlo a možná nás to trochu i motivovalo na takové exotické být členem rady starších z amburské osady.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se dorozumíváte?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Relativně snadno. Keňa jako bývalá britská kolonie má přeci jen pořád jako velmi solidní základy v angličtině, takže my tam máme spolupracovníky, kteří mluví velmi plynně anglicky, ti nám potom většinou tlumočí, někteří z nás umí základy svahilštiny, což je ten druhý úřední jazyk v Keni. Ale ty komunity, se kterými pracujeme, nakonec mluví sanbursky nebo turkánsky, takže ne vždycky tyhle jazyky jsou užitečné a proto nám stejně nezbývá, než mít místní asistenty a tlumočníky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Poslouchá letní vydání pořadu Jak to vidí na dvojce. Dnešním hostem je profesor David Modrý, parazitolog a veterinář. Vy jezdíváte s kolegy do Keni očkovat psy a další zvířata proti vzteklině. Proč právě proti tomuto onemocnění?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Vzteklina je virové onemocnění, které je specifické podle mého názoru dvěma hlavními rysy. Tím prvním je, že u člověka není-li léčeno hned, tak je vždycky smrtelné a ten druhý specifický rys je, že vlastně zdrojem té infekce nejčastěji, zejména v Africe, jsou psi, což jsou zvířata nejbližší člověku, takže jsme se rozhodli věnovat se vzteklině pro to, že v té oblasti, kam bychom do Keni jezdili, skutečně docházelo ke smrtelným případům u lidí, většinou to byly děti, protože to dítě nejčastěji je v kontaktu, případně v konfliktu s tím domácím masožravcem. Současně vzteklina je zajímavá tím, že se jí dá velmi dobře předcházet, o čemž svědčí i tom, že v České republice vzteklinu nemáme, podařilo se jí radikovat nejen u psů očkováním, ale nakonec i u lišek, to znamená, je to onemocnění, které vlastně i po jednorázové vakcinaci činí to zvíře doživotně imunním, to znamená, u té vztekliny platí, že s relativně malým úsilím a s relativně malými finančními náklady nebo vstupy se dá to onemocnění vymýtit z určitého území, nebo alespoň ten jeho dopad omezit. Proto jsme si vybrali vzteklinu. Není to určitě proto, že by to bylo nejvýznamnější onemocnění v Africe, to v žádném případě. Počet úmrtí na vzteklinu se a tom kontinentu pohybuje, těch hlášených úmrtí, řekněme, v desítkách tisíc lidí ročně, zatímco na malárii třeba umírají miliony lidí. Ale na rozdíl třeba od té malárie, té vzteklině se dá velmi dobře předcházet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle hesla zdravá zvířata, zdraví lidé?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
To je obecné heslo všech veterinářů bez hranic, které říká takové hlavní poslání veterinářů bez hranic, je přestože my se snažím pomáhat nebo pracovat s těmi zvířaty, tak vždycky cílem těch aktivit je ten člověk, to znamená, Veterináři bez hranic nejsou typicky velférová organizace, kteří by očkovali psy proto, aby psi nebyli nemocní, aby se psi měli dobře. To nás samozřejmě také zajímá, ale v pozadí je vždycky ten člověk a ta vzteklina je úplně klasické onemocnění, kde tedy skutečně je relativně jednoduchou cílenou a přitom levnou intervencí u toho zvířecího, řekněme, miláčka, jsme schopni nějakým způsobem zásadně pomoci těm lidem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říkáte, miláčka, jaký mají vztah Afričané, konkrétně v Keni u jezera Turkana nebo Samburové ke psům?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Velmi blízký a díky tomu právě se tam tahle onemocnění přenášená psy vyskytují. Mně tradičně v těch jejich etnicích, zejména v tom etniku kmene Turkana mají psi ve velmi dobré postavení. Oni jich chovají velké množství. Psi s nimi skutečně sdílí ty příbytky, mají i v té společnosti určitou svojí roli. Nicméně to zase neznamená, že by se psům dostávalo takových privilegií, jakože jsou pravidelně krmeni, nebo že se o ně někdo skutečně stará, protože ti lidé mají plno práce sami se sebou. Takže pro mě to, jak tam ti psi žijí, možná je to trochu naivní, ale model toho, jak asi psi žili v době jejich domestikace, kdy ten pes žije v těsné blízkosti tomu člověku a z toho soužití potom jak ti lidé, tak ti psi mají spoustu výhod, ale zase to soužití není nijak těsné, tak jak ho známe u nás. Z našeho pohledu by to byli v podstatě skoro divocí psi, ale tamto jsou psi domácí, každý z nich má své jméno, většina z nich má své majitele. To platí v podstatě jen o té severní Keni. V jiných oblastech Afriky je skutečně ten fenomén takových těch divokých pouličních psů, vesnických psů, městských psů. Tohle v severní Keni moc není, protože ty podmínky jsou tam tak tvrdé, že bez té pomoci toho člověka ten pes vlastně v konkurenci s tím tvrdý prostředím a volně žijícími masožravci nepřežil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Liší se nějak, pane profesore Modrý, průběh toho očkování od hromadných očkovacích akcí u nás v Česku?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Paradoxně neliší. Můj kolega David Najedlo, veterinář a ředitel liberecké zoologické zahrady vždycky říká, že je to úplně stejné jako očkování psů v Chrastavě. My musíme dopředu nějakým způsobem tu komunitu upozornit na to, že přijedeme, musíme jim vysvětlit, proč nějakým způsobem by s těmi psy, případně i kočkami měli přijít, případně je ještě nějakým způsobem motivovat. Oni pak skutečně přijdou. Je to velká legrace, velký chaos a sem tam pes někoho kousne a děti se tlačí ve frontě se štěňaty, v zásadě to je velmi podobné jako na české vesnici.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S jakým úspěchem nebo výsledkem se setkává to vaše očkování? Vzrostlo také povědomí o vzteklině o nutnosti vakcinace?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Já si myslím, že určitě, asi největší motivací pro nás je, že skutečně tam nedochází i těm smrtelným případům, což není dané jen očkováním těch psů, je to dané tím, že spolupracujeme s místními nemocnicemi a hradíme finanční náklady na léčbu těch pokousaných lidí, protože to je ta druhá část té prevence vztekliny. Kousne-li vás pes, musíte do nemocnice, dostanete příslušné očkování a to ve většině případů zachrání ten člověk toho člověka v případě, že ten pes je vzteklý. Takže my děláme ještě tohle a to možná ti lidé nakonec tomu rozumí víc, protože to je pro ně nové současně. Lékařská péče se v Keni platí a ti lidé na tu péči nemají, to znamená, pro ně je novum to, že mohou přijít do nemocnice, dostane se jim péče, nemusí za to platit, díky čemuž tam ty skutečně ty pokousané děti, případně i ty dospělé, přivádí. A současně je to pro ně i nějak možná motivace přivádět ty psy, protože oni to nějakým způsobem snad chápou, nebo já doufám, že chápou, že to patří dohromady a jedno bez druhého by v podstatě nemělo smysl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže když tam přijedete s kolegy, tak už vás vyhlíží s těmi štěňaty a dalšími zvířaty?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
To zase ne, to zase ne. Afričané žijí ze dne na den a to oni rozhodně takhle neplánují, v některých osadách to jde líp, někdy to jde hůř. Strašně záleží na situaci, záleží na tom, jaké je zrovna počasí. Záleží na tom, jestli muži a s těmi psi jsou se stády, protože to jsou v podstatě polonomádští pastevci, to znamená, ne vždycky je to úplně vhodná doba na to, část těch psů třeba vůbec není v těch vesnicích, záleží prostě i na každodenních starostech toho kmene. Očkovali jsme psy i v době mezikmenových konfliktů, kdy samozřejmě jako především ti muži a bojovníci mají jiné starosti než zrovna očkování psů, když zrovna jako hrozí, že zaútočí bojovníci sousedního kmene a ukradnou jim krávy. Pokaždé je to jiné. Často se to liší opravdu vesnice od vesnice a liší se to i mezi těmi etniky, v turkánských vesnicích je ta práce jednodušší, protože ti lidé mají bližší vazbu na ty psi a ty psy mají jako víc zvládnuté. To znamená, ti psi lépe snáší tu manipulaci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste se zmínil o tom, že to nejsou jen psi, ale třeba i kočky a jsou to i další zvířata.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
My jsme v době, když jsem několikrát do Keni přijeli, tak tam byla mikroepidemie, vztekliny i u domácích větších zvířat, byli to osli a velbloudi, takže my jsme se snažili očkovat i tahle ta zvířata, abychom zabránili šíření té vztekliny v těch stádech, tam to má především tu ekonomickou rovinu pro ty majitele, protože to stádo těch velbloudů je pro toho pastevce skutečným jměním a znamená to jako garanci jeho životních jistot. Pokud by v tom jednom konkrétním stádě se ta vzteklina rozšířila a ty velbloudi mu uhynuli, tak jednak hrozí šíření dále a jednak je to pro ně katastrofa. Pro mě já to pořád beru jako obrovské privilegium, že tam můžeme pracovat s těmi lidmi, protože tak jak je Afrika složitá a v řadě případů i smutný kontinent, tak ty oblasti, kam jezdíme, jsou naopak ty nejhezčí oblasti v Africe. Ti lidé jsou velmi zajímaví, ta příroda je krásná, jsou tam stále volně žijící zvířata, takže je to skutečně taková ta Afrika tak jak ji všichni známe z knížek, takže to je vždycky obrovský zážitek, byť je to třeba drsná práce nebo tvrdá práce, tak je to velký zážitek, velké dobrodružství současně, ale přitom se tam vracíme jako domů, takže má to takovou kombinaci jako dobrodružnější domov.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O Africe a o projektu Veterináři bez hranic hovořím v dnešním Jak to vidí s profesorem Davidem Modrým. Hovořili jsme o Keni, kde jde o projekt veterinářů bez hranic. Vy ale jezdíte také do Středoafrické republiky, kam se vypravíte v září. Zkoumáte nemoci lidoopů a dalších volně žijících zvířat. Řekněte nám něco více o tomto projektu.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Cílem té naší mise je přispět k poznání infekčních nemocí, především goril a šimpanzů, a toho, jakým způsobem jsou tahle onemocnění přenášena mezi člověkem a těmi lidoopy a to jak z hlediska problémů v populacích těch ohrožených druhů lidoopů, tak i z hlediska potenciálního rizika pro tu místní lidskou populaci. Naší klíčovou lokalitou v Africe, přestože studujeme tuhle problematiku asi v pěti, šesti zemích, tak je Středoafrická republika komplex národních parků označovaných jako Dzabga Sanga, což je úplně jih Středoafrické republiky, kde žijí největší populace nížinných goril nebo nejdostupnější populace nížinných goril asi v Africe a my už tam tuším sedmým rokem pravidelně jezdíme. Jezdíme tam se studenty, jezdíme tam s kolegy a věnujeme se právě nemocem těchhle zvířat v těch ohrožených pralesních ekosystémech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S jakými riziky se potýkají tamní zvířata?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Tak jako všude v Africe tím hlavním rizikem, je úbytek těch ekosystémů, skutečně ta exponenciálně rostoucí lidská populace a nároky té lidské populace vedou k tomu, že přírody ubývá a i za těch 10 let, co jezdím do Afriky nebo 20 let dneska už spíš, je to strašně moc vidět, potom samozřejmě lov, zejména v té střední Africe je to takzvaný ten problém bušmítu, problém toho, že ta lidská populace pořád získává maso z té volně žijící fauny nebo z té volné přírody to je další z těch rizik, zejména v případě těch lidoopů jedním z těch rizik jsou infekčních onemocnění. To je velmi zajímavé protože vlastně to riziko těch infekčních onemocnění roste s tím, jak my se snažíme těm lidoopům přibližovat. my, jako lidé, dřív přeci jen ten člověk a ti lidoopi žili jako daleko od sebe. Jedni žili v Savaně, druzí žili v lese, moc se nepotkávali. Dneska v těch národních pracích je obrovský pohyb lidí. Je tam personál těch parků, strážci těch parků, je tam spousta výzkumníků, přijíždí tam turisté a současně zejména v případě lidoopů šimpanzů a goril probíhá takzvaná habituace, což je vlastně zvykání si na přítomnost člověka a to je to, co známe z filmů jako Gorily v mlze nebo z práce Jay Guddalová a tak dále. Dneska řada skupin těch lidoopů je natolik zvyklá na přítomnost člověka, že ti lidé v podstatě nevnímají jako nic cizího a není výjimkou, že lidé mají možnost se přiblížit na pět, deset metrů k těm zvířatům. To všichni asi známe, třeba horské gorily, zvirungy a tak dále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tam je myslím sedm metrů a dost je ta vzdálenost?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Sedm metrů se říká, že je ta mezní vzdálenost. Většinou je dodržována, v některých projektech je ta vzdálenost i větší, ale to už je jako hodně blízko. Jako když jste, nutno říci z mojí zkušenosti, když jste sedm metrů od dospělé gorily, tak už si člověk připadá jako zatraceně blízko. Ale s touhle tou blízkostí roste bohužel i riziko přenosu infekčních onemocnění z člověka na ty lidoopy. Nejznámějším příkladem jsou respiratorní onemocnění, takové ty běžné virózy, kterými lidé trpí a nedělají jim žádné velké problémy, tak pro gorily, případně šimpanze mohou být i smrtelné a je to jedna z takových nebo hlavních příkladů toho, jak prostě i ty ochranářské snahy a snaha naše jako nějak se zvířatům přiblížit, pro ně představují smrtelné riziko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vypadá nebo probíhá takové zkoumání výzkumu?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Já bych řekl, že na začátku je to obrovské dobrodružství, protože je to nové pro toho člověka nebo pro nás, posléze se to stává rutinou, protože cílem té naší práce je ta zvířata sledovat dlouhodobě, takže ty týmy jsou s v podstatě s těmi zvířaty skoro nepřetržitě po dobu pěti, šesti měsíců. Ti výzkumníci žijí co nejblíž těm zvířatům, protože k nim každý den musí chodit, to znamená někde v nějakých pralesních táborech, což jsou takové jednoduché, ale přesto někdy celkem solidně vybavené výzkumné základny přímo v centru toho pralesa a ta skupina většinou, jeden, dva výzkumníci, domorodí stopaři, plus nějaké asistence každý den vydávají ke skupinám těch zvířat, sledují je, pozorují je, zaznamenávají se všechny jejich zdravotní potíže sbírají se vzorky, pro další vyšetření, sbírají se vzorky trusu, sbírají se vzorky moči, to je taková ta každodenní práce, každodenní rutina. A v některých projektech a v některých případech, když potom ta zvířata vykazují nějaké závažnější zdravotní problémy, což mohou být poranění, může to být zachycené pytlácké oko třeba na noze, na ruce takové gorily, nebo nějaké významnější infekční onemocnění, tak v extrémních případech se přistupuje i k tomu, že třeba to zvíře se uspí a nějakým způsobem je jim poskytována ta základní veterinární péče, ale to tedy není to, co my děláme. To je jen to, na čem my se přiživujeme tím, že v takovém případě pak my sledujeme nebo studujeme ty biologické vzorky takových pacientů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Spolupracujete, pane profesore, předpokládám i s místními s původními obyvateli pralesa.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
To je asi to nejzajímavější na té naší, nebo pro mě je to nejzajímavější na té práci ve Středoafrické republice. Gorily jsou hrozně zajímavé, ale ještě mnohem zajímavější složkou toho našeho života je skutečně úzká spolupráce s těmi domorodými lovci, jim se obvykle říká pygmejové, což je malinko pejorativní označení a jsou to takoví ti drobní pralesní lidé, kteří v té oblasti tradičně žili, jsou to tradiční lovci a sběrači. Oni vždycky žili v tom pralese, všechno co měli a celý jejich život byl vlastně závislý na tom pralese a celý ten ochranářský program a práce s gorilami je právě závislá na spolupráci s Bajaky, protože oni jsou vlastně jediní, kteří v tom pralese mohou žít dlouhodobě přežívat, jsou jediní, kteří jsou schopní ty gorily najít, jsou jediní, kteří jsou schopni gorily nebo jiná zvířata dlouhodobě stopovat a vlastně každodenní práce toho týmu je úplně nemyslitelná bez jejich úplně bezprostřední přítomnosti. Vydat se do pralesa bez nich je jednak velké riziko a jednak je to v podstatě, člověk by okamžitě zabloudil a vlastně to nejde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jací jsou a jak žijí?

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Bajakové jsou hrozně hezcí lidé. Oni žijí jako děti. To jsou takoví věčně šťastní a bezproblémoví lidé, kteří když jsou v tom pralese a mohou žít tak jak jsou zvyklí žít, tak žijí, si myslím, tak jako velmi pěkně. Na druhou stranu bohužel jsou to lidé, kteří ve většině těch afrických zemí žijí na úplném okraji společnosti. Jsou vždycky naprostou menšinou, která ne vždycky je považována za rovnocenné lidi a ještě před několika desítkami let ve Středoafrické republice byli bajakové regulérně otročeni a fungovali jako otroci pro tu majoritní část té společnosti a bohužel víc než o jakýchkoliv jiných kmenech nebo etnikách o nich platí, že nejsou schopni se nějakým způsobem přizpůsobit tomu globálnímu africkému životu a bohužel ta ochrana té přírody a také mizení té přírody současně znamená, že bajakové mají čím dál tím menší prostor k tomu životu. V té oblasti, kde my pracujeme, je to takový relativně osvícený systém managementu těch chráněných území, kdy část toho velkého komplexu rezervací Dzanga Sanga je pořád dostupná nebo přístupná pro bajaky, není to ten striktně chráněný národní park, ale je to jen pralesní rezervace kde o ni pořád mohou chodit, mohou tam i lovit, mohou tam sbírat med lesních včel, mohou tam sbírat rostliny, ze kterých dělají šperky, oblečení a tak dále. Takže pořád nějakým způsobem žít mohou, tak jak umí. Ale současně jsem viděl nebo navštívil i bajacké komunity už úplně vně toho parku, kde ti bajakové žijí takovým tím způsobem usedlejším. Jediný způsob, jakým se mohou život je potom zemědělství, které jim moc nejde, takže oni tam někde okopávají kukuřici a podobně, ale jako je to spíš smutné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
David Modrý, parazitolog a veterinář a spoluzakladatel české společnosti Veterináři bez hranic. Já vám moc děkuji za vaše vyprávění a přeji vám i vašim projektům mnoho štěstí a příjemné léto.

David MODRÝ, veterinář, parazitolog, profesor Fakulty veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
--------------------
Děkuji moc, na shledanou, mějte se hezky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou, dobrý poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.