Přepis: Jak to vidí David Mareček – 29. srpna 2019

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu ‚Jak to vidí‘ je dnes David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Už se vám, hádám, po mikrofonu stýskalo o prázdninách. Dobrý den.
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Dobrý den. Máte pravdu, už docela stýskalo, protože to byla dlouhá doba.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Těší mě, že jste si udělal čas. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Ve funkci je nový šéf rezortu kultury. Nechci po vás, abyste ho hodnotil na samém začátku, ale může být předností, že Lubomír Zaorálek má zkušenosti s řízením diplomacie?
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To si myslím, že rozhodně ano, protože vůbec to slovo diplomacie v souvislosti s kulturou působí docela přirozeně a myslím, že ta zkušenost Lubomíra Zaorálka z čela Ministerstva zahraničí by mohla české kultuře velice prospět. Nás samozřejmě zajímá to, co je doma. V tomto směru je určitě chvályhodná snaha třeba v péči o památky, kterých máme opravdu hodně, jsou krásné a je to obrovské bohatství, u kterých myslím, že jsme měli štěstí, že v těch minulých desítkách a stovkách let nebyly zničeny. Ale to, co může kultura dát ČR směrem ven? Když jsem o tom přemýšlel, tak opravdu asi nejbližší slovo byla kulturní diplomacie. Když se to takto řekne, zní to trochu jako fráze, trochu jako definice až taková technická. Ale když si za tím představíte jména, a můžeme jít namátkou do minulosti... Začnu od hudby, Dvořák nebo Janáček, dál když půjdeme, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Sudek nebo filmaři Miloš Forman, Jiří Menzel a tak dál. A teď si představíte za tím jménem třeba to, že jdete do Metropolitní opery a on tam diriguje český dirigent, zpívá tam český pěvec nebo pěvkyně, nebo že jdete na výstavu do Centre Georges Pompidou v Paříži a vystavují se tam díla od českých autorů, a rázem i v pozici politika, který má reprezentovat tu zemi, nebo i v pozici běžného turisty, který tam náhodou zavítal, tak se cítíte svátečně, a ten politik má ještě navíc tu výhodu, že na toho českého umělce, ať už jeto výtvarník, muzikant, tanečník nebo cokoliv jiného, může pozvat třeba i anglickou královnu nebo jakéhokoliv prezidenta nebo premiéra a můžeme se v tom cítit komfortně a dobře.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Jinými slovy, česká kultura je výborným exportním artiklem. Jakou úlohu ale má kultura na domácím poli?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Na domácím poli je jedna věc, jakou úlohu má skutečně a jakou by mít měla nebo mohla. Když si vypomůžu definicí, že kultura, už z toho slova, má kultivovat, tak hezky nebo lehko se to řekne, ale hůř se to naplňuje. Ale myslím, že to funguje, že to může začínat a má začínat už ve škole, protože když na děti tu kultura působí, a to jsme trochu zpátky u českých památek nebo u těch možností, které máme tady, tak se tím dětem buduje určitý vkus a můžou se jim přirozeně vytvářet hodnoty, protože tak jako ve škole, myslím, každý z nás oblíbenost předmětů poměřoval osobností učitele, a když si vzpomenete, co jste měl rád ve škole, tak si vzpomenete nejdřív na toho učitele, potom na ten předmět, a stejné je to s kulturou. Já jsem jako dítě v podstatě neměl rád hudební východu, ačkoliv jsem odmalička tou hudbou žil, ale neměl jsem ji rád právě proto, že nám tam předkládali většinou teorii bez nějakého dalšího obsahu. Ale kdybych už tehdy mohl zažít špičkové umění, tak bych si ho užil. A v tom si myslím, že může a má být ta kultivační úloha kultury. To znamená, že ti nejlepší by měli být dostupní všem, aby i dítě ve škole, i náhodný turista mohli na tu krásnou výstavu nebo na to dobré divadlo nebo na tu dobrou muziku jít, protože je to nějakým způsobem ovlivní, a pak už to není fráze, pak už je to skutečně součást života a součást toho, co tu společnost může doopravdy udělat lepší.

Vladimír KROC, moderátor:
Máte nějaký komentář k působení předchozího ministra kultury Antonína Staňka?
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já těžko k němu můžu mít nějaký velký komentář, protože jako zaměstnanec státní příspěvkové organizace nikdy tyto věci nechci komentovat. Ale pravda je, že z pohledu třeba České filharmonie i dalších organizací, které pod ministerstvem jsou, to působení pana ministra Staňka probíhalo naprosto standardně. My jsme fungovali ve stejném režimu jako za předchozích ministrů.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Ostatně podobně jako u ministra kultury je asi hlavním předpokladem toho, aby byl úspěšný generální ředitel takového tělesa, jako je Česká filharmonie... Tam je taky potřeba hodně diplomacie. Rozumím vaší odpovědi. Ale pojďme k tomu „vývoznímu artiklu“. Teď jsem to možná neřekl hezky, protože chci mluvit o tom, že včera to bylo 60 let, kdy ve Švýcarsku zemřel Bohuslav Martinů. Možná se to málo ví, ale on působil jako houslista České filharmonie. Je to tak?
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ano. Je to tak.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Jak se do její historie jako hráč zapsal?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já nechci, aby to teď znělo neuctivě, ale nijak zásadně. On se daleko víc potom zapsal jako skladatel. A tu jeho hráčskou epizodu uvádíme opravdu spíš jako perličku, protože je nám milé spojit se s takovým velkým skladatelem. To, v čem Martinů byl, myslím, zajímavý pro historii Československa nebo ČR, je právě to, že žil v cizině a že se sem vrátil symbolicky až po smrti. A zajímavé bylo to, jak jsme prožívali premiéry jeho děl doma a jak fungovalo uvádění jeho děl v cizině a tady. Shodou okolností včera jsem četl zajímavou úvahu, článek, Petra Webera o nahrávce Martinů symfonii s Václavem Neumannem, který byl právě taky inspirován tímhle tím výročím. A Petr Weber tam píše o tom, jak tady čekali na každé to elpíčko, až vyjde, jaká to byla událost, protože Neumann byl první dirigent nejen v Československu, ale vůbec první, kdo nahrál komplet Martinů symfonii. A tak jak se k nám literatura dostávala v samizdatu, tak Martinů, a vůbec skladatelé byli jednou z mála oblastí, která se mohla dostat domů v podstatě necenzurovaná. A když si vezmeme třeba jeho symfonie, tak ty snad s výjimkou jediné už měly premiéru v Americe, protože Martinů si nemyslel, že by měl nárok být tím slavným symfonickým skladatelem, což se ukázalo jako těžké sebepodcenění, protože se stal jedním z největších symfoniků 20. století. On už první symfonii psal na objednávku Bostonského symfonického orchestru a Kusevického. A tak to bylo s výjimkou jediné symfonie, kterou premiéroval v Praze Rafael Kubelík s Českou filharmonií. Všechny ostatní už měly premiéru v Americe, ať to byl Bostonský symfonický orchestr, Filadelfský orchestr nebo Clevelandský orchestr. A ještě zajímavější možná byla cesta oper, protože tam je ještě text navíc samozřejmě. A Juliettu, což byla patrně nejslavnější nebo jedna z těch dvou nejslavnějších, premiéroval Václav Talich, čili zase nějaká spojitost s Českou filharmonií. Ale Julietta byla tak slavná, že třeba Francouzi, kteří ji zfilmovali podobně jako my s Václavem Kašlíkem... V tom francouzském zfilmování hrál hlavní roli Gérard Philipe, což se třeba moc neví. A myslím si, že v té době, kdy jsme si nemohli číst, co jsme chtěli, pouštět, co jsme chtěli, právě kontakt například s dílem Martinů byl jednou z takových těch kapiček nadějí nebo tím světýlkem, kdy jsme mohli vidět, co se děje v cizině, dostali jsme to v nezkreslené podobě a zároveň byl vždycky zajímavý barometr, jak moc těžce se sem to dílo například dostávalo. Řecké pašije měly premiéru ve Švýcarsku, obě verze, a ta československá premiéra byla zase v Národním divadle v Brně s Františkem Jílkem.

Vladimír KROC, moderátor:
Vedle Antonína Dvořáka je považován za nejvýznamnějšího českého symfonika, za jednoho z posledních českých skladatelů vážné hudby se světovým renomé. Dalo by se říci, že byl takovým Milošem Formanem vážné hudby?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Myslím si, že ano. I tou cestou a tím zaměřením národnostním určitě ano. A myslím si, že teď se nám blýská na dalšího takového, protože Miroslav Srnka, český skladatel, který už má za sebou řadu mezinárodních úspěchů, získal nedávno profesuru v Kolíně nad Rýnem v Německu. A posluchač, který neholduje vážné hudbě, si pod tím asi nic moc nepředstaví, ale je to něco takového, jako kdybych řekl, že český trenér začal trénovat Arsenal nebo nějaký přední klub z NHL. O to místo usilovaly stovky lidí. To, že ho dostal český skladatel, před nímž tam byly ty největší světové kapacity, hovoří o tom, že bychom mohli mít dalšího takového, který se bude takhle moc ve světě hrát. Mám z toho radost.

Vladimír KROC, moderátor:
Když jsme připomněli to výročí Bohuslava Martinů, možná v té souvislosti bychom mohli říci, že dokument o dirigentovi Jiřím Bělohlávkovi, a ostatně už jsme tady o tom spolu mluvili, „Když já tak rád diriguju“, bude mít konečně premiéru, už tu oficiální, a to bude za necelý měsíc 26. září. Ale to je teprve na Zlaté Praze. Pak bude mít kino premiéru.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to tak. Ten dokument měl první promítání už sice loni v prosinci, ale to byla v podstatě uzavřená projekce. A my jsme se domluvili s Českou televizí, že ta slavnostní premiéra by měla být na Zlaté Praze, na významném festivalu, a distribuční premiéra bude chvíli po tom. A téma Jiřího Bělohlávka docela rezonuje právě s tím vámi zmíněným Martinů, protože, a to je zase ta smutnější část, on začal symfonie Martinů nahrávat s Českou filharmonií, podobně jako Václav Neumann Jiří Bělohlávek už je sice na CD natočil dříve, ale začali jsme je dělat pro televizi a bohužel už ten komplet nestihl dokončit. Ale naštěstí to převzal jeho žák Jakub Hrůša, takže ty symfonie natočené jsou. Ale dokument „Když já tak rád diriguju“ měl taky pozoruhodný osud, v tom, že my jsme s režisérem Romanem Vávrou počítali s tím a chtěli jsme, aby zachycoval zhruba pět let života Jiřího Bělohlávka, a to nejenom s filharmonií, ale i Jiřího jako osobnosti. A měli jsme radost, jak se to podařilo naplánovat, a potom bohužel jeho úmrtí nás zastihlo ani ne v polovině natáčení. A dostali jsme s kolegy strach, jestli vůbec máme film, protože my jsme nevěděli, kolik toho ten štáb natočil. Oni točili víc tou pozorovací metodou, takže to nebyly aranžované rozhovory, ale opravdu i záběry ze zákulisí, ze života, ze soukromí. Naštěstí Roman Vávra toho materiálu měl tolik, že z toho sestříhal opravdu plnohodnotný celovečerní film. A mně osobně na tom přijde nejcennější, že je v něm vidět Jiří Bělohlávek, jaký opravdu byl. On měl velkou míru stylizace a myslím to v dobrém, byl profesionál. A ať byl před kamerou, nebo před mikrofonem, tak vždycky se dokázal přepnout do té polohy toho absolutního profesionála. A v tomhle tom dokumentu si myslím, že se podařilo ho zachytit v té poloze, o které nemůžu říct, že je neprofesionální, protože on tím profesionálem skutečně byl, ale zachytil ho ten dokument tak, jak vyjadřoval emoce civilně, v tom, co skutečně prožíval. A tomhle směru si myslím, že to může být dost atraktivní i pro diváky, kteří třeba vážné hudbě neholdují a znají Jiřího Bělohlávka jenom jako jméno. Tímhle by se jim mohl přiblížit. Mohlo by je to zaujmout a potěšit.

Vladimír KROC, moderátor:
Nerad to připomínám, že příští týden začíná nový školní rok. Znovu se, už poněkolikáté, řeší, jestli má být maturita z matematiky povinná. Jak to vidíte vy?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Asi se od muzikanta nečeká jiná odpověď, než že by povinná být měla. Na základní škole jsem měl matematiku rád a mrzelo mě, že na konzervatoři už jsme ji neměli, a nehledě k tomu, že matematika má s hudbou mnoho společného, ale současný názor ministra školství, že by se měla odložit, sdílím, a sdílím ho ze stejných důvodů, které vyjádřil on. Pan ministr Plaga mluvil o tom, že je potřeba nejdřív změnit výuku. O tom, že je třeba změnit výuku, se mluví mnoho let, a stále je to v tom čase budoucím. Ale přes to všechno je fakt, že na změně výuky to celé stojí a padá, protože když něco nařídíte, tak se podle toho ta společnost nějak zachová. A když bude povinná maturita z matematiky, tak zkrátka bude povinná, a vždycky si lidé nějak poradili, aby tím prošli, i kdyby se třeba úspěšnost zezačátku zhoršila. Pokud má ale mít výuka matematiky smysl, tak musí být pro žáky skutečně prakticky využitelná. A zdá se mi, že to je to, o co teď ministerstvu jde – aby ta výuka vypadala tak, že se žáci a studenti nenabiflují jenom poučky a vzorce, ale že je budou umět prakticky využít, což je něco, o čem se domnívám, že je jednoznačně správné. Ale přijde mi důležité, abychom nezapomněli právě na tu výuku a na starost o učitele, kteří odcházejí, není jich dost. To se zase všeobecně ví. A taky mnoho let mluvíme o tom, jak je potřeba na to učitelské povolání klást důraz. Ale zatím si myslím, že se to děje pořád málo. A trochu nerozumím tomu, proč máme z této investice strach. Můžeme se tady teď začít deset minut bavit o jednotlivých povoláních a říkat, které je jak důležité. Samozřejmě, že každé je důležité, nějak. Ale společným jmenovatelem pro všechny je, že ten člověk, který ho vykonává, je většinou tak dobrý, jak dobrý byl jeho učitel.

Vladimír KROC, moderátor:
Možná smutnou odpovědí je, že ta investice se vrátí za mnoho let, že to je na dlouhá léta, čili z pohledu politika je to nezajímavé.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Myslím si, že jste to řekl naprosto přesně. Ta investice je skutečně deseti-, dvaceti-, možná třicetiletá.

Vladimír KROC, moderátor:
Ale je nezbytná.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Věřím tomu, že když se najde politik, který bude mít odvahu říct „já tady z toho nic nemám, vy ten výsledek neuvidíte, ale stojí to za to“, tak věřím tomu, že se najde dost lidí, kteří na to uslyší. Víme, že nežijeme jenom od jednoho volebního období do druhého, ale že většina lidí má děti a myslí na to, jak se budou mít. Nechce myslet jenom na ty svoje ne čtyři roky, ale třeba jenom na tu dobu svého života.

Vladimír KROC, moderátor:
Ono vůbec způsob vzdělávání dětí je velké téma. Ostatně vy sám máte zkušenost s výukou na konzervatoři.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Mám. Mám zkušenost i s výukou na základní umělecké škole. Proto se vždycky, když můžu, snažím nějak bít za postavení učitelů, protože vím, jakou práci odvádějí ti, kteří jsou k tomu nadaní a kterým to jde. A myslím si, že často i zapomínáme na to, koho vychováváme. Školy, když půjdu teď třeba do vlastních řad, do konzervatoře, chtějí vychovávat hudební profesionály, ale už si nezjistí, kolik těch hudebních profesionálů je potřeba, a že je třeba hezké rozvinout jejich hudební talent, ale zároveň by jim měli poskytnout vzdělání, které umožní, aby se potom dobře v té profesi uplatnili. To je stejné jako diskuze o potřebě či nepotřebě vysokoškolského vzdělání a tom, kolik lidí by ho mělo mít. Já jsem zažil stejné rozhodování u svého staršího syna. Uvažovali jsme o tom, zda ho poslat na gymnázium nebo ne, a on tam nechtěl, a nakonec jsme ho vyslali do učení nikoliv do ČR, ale do zahraničí, protože ten obor, který studuje, se tady neučí, a on je tam naprosto šťastný. Jenom mi to ukázalo, že takové to trvání na tom, že každý musí mít gymnázium a vysokou školu, je nějaká chiméra. Potom nám chybí celá vrstva schopných vyučených řemeslníků. To spektrum je strašně úzké, a chytáme se do vlastní pasti.

Vladimír KROC, moderátor:
Nezačíná jenom školní rok, ale začíná také nová koncertní sezona. Ve vašem případě jak?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
V našem případě nemůže začít jinak než česky, a to Smetanovou předehrou a tanci z Prodané nevěsty. Ale pak hrajeme ještě Čajkovského a Šostakoviče. Na tom koncertě je zajímavé to, že my ho zahrajeme dvakrát v Praze, ale o týden později s ním jedeme na festival BBC Proms do Londýna, což je jednak velká čest pro každého, kdo tam vystupuje, a jednak mně to vždycky připomene, jak Britové uměli odjakživa demokraticky zacházet s kulturou. Kromě toho, že jsou tam muzea zadarmo, že tam může přijít každý, tak ten koncert BBC Proms je i takový, že dole v tom přízemí, kde jsou normálně ta nejdražší místa, jsou vymontované sedačky a chodí tam lidé na stání za peníze, které si může dovolit opravdu každý. A může tam toho vidět hodně. To je koncept, který mě baví, a myslím si, že je hodný následování.

Vladimír KROC, moderátor:
Kdybychom krátce probrali, jaké jste měl léto, vím, že jste byl na Hudební Akademii v Kroměříži, v Ostravě na festivalu soudobé hudby, ale taky ve Finsku v Savonlinně.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já bych možná začal tím Finskem. Savonlinna je město, které moc Čechů, myslím, nezná. Je tam operní festival. A když si to přečtete, tak si řeknete „fajn, je tam operní festival“, ale přijedete tam, a najednou zjistíte, že na tom festivalu hostů je třeba milánská La Scala s celým orchestrem a celým souborem, přitom je to středověký hrad a nemůže vás nenapadnout paralela se Smetanovou Litomyšlí, což je velmi podobný festival, kde se roky hovoří o tom, že inscenační možnosti těch oper jsou tam malé, protože není tam točna, není tam všechna ta divadelní technika, a najednou jsem viděl v té Savonlinně, že tam není vůbec nic. Tam je kamenná stěna a před tou se odehrává to operní představení. Zázemí je daleko horší. Když se chcete dostat o přestávce ven a jste někde v předních řadách, tak čekáte skoro těch dvacet minut, než se dostanete ven. Přesto si tam na to nějak lidé zvykli. A mě to naplnilo optimismem v tom smyslu, že právě ve spojení s tou Smetanovou Litomyšlí kdyby se podařilo zvýšit rozpočet toho festivalu, tak že tady zvládneme úplně to samé, co ve Finsku, a máme na to v podstatě u nás v Čechách všechny prostředky a všechno umělecké zázemí.

Vladimír KROC, moderátor:
Finové mají rádi operu? Ptám se proto, že ten jazyk úplně asi není vhodný pro tento žánr.
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To je pravda. Když už jsem v tom Finsku byl, tak jsem poslouchal nějakou finskou populární hudbu a musím říct, že se mi to docela líbilo. Třeba Eppu Normaali, což je takový jejich Olympic, velmi populární skupina, zní hezky. Ale Finové mají spoustu slavných dirigentů a zpěváků. Namátkou mě napadá třeba sopranistka Karita Mattila, která je velká star, dá se říct, a vystupuje všude po světě. Takže mají zájem o operu, o klasickou hudbu. Bylo vidět, že Savonlinna přesto, že láká turisty, což chceme i u našich festivalů, je do značné míry finskou záležitostí a domácí návštěvníci na tom festivalu buď převažují, anebo je to minimálně polovina.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Jakou inspiraci jste našel v samotných Helsinkách?
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
V samotných Helsinkách takovou, jak může přívětivé hlavní město. Myslím, že jsou Finové dál oproti nám v tom, jak se chovají k turistům. Nemůže říct, že čeština by byla nějak výrazně rozšířenější než finština. Přesto Finové daleko více, daleko lépe mluví anglicky. Takže tam v podstatě nenarazíte na člověka, se kterým byste se nedomluvil. A pak jedna věc, která mě u nás trápí dlouhodobě, jsou cyklostezky. Tam sice po těch cyklostezkách se prohání i dnes už populární koloběžky, které tam ale pronajímá několik firem, takže je jich opravdu hodně. Jsou kvalitní, můžete si vybrat. Ale to nejdůležitější je, že tam ty cyklostezky všude jsou bezpečné. Já tady i jako řidič vždycky zuřím, když vidím ten namalovaný pruh na silnici oddělený čárou, kde je nakreslené kolo, připadá mi to strašně nebezpečné. Oni v tomto to město přizpůsobili, že je víc přátelské těm lidem pěším nebo na kole nebo na koloběžce nebo na nějakém jiném tom mikro dopravním prostředku. V tom si myslím, že máme největší dluh. Týká se to všech měst větších. Není to jenom Praha, ale určitě Brno i Ostrava a další.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Než se rozloučíme, nesmíme zapomenout, že zítra vyjde komplet nahrávek se skladbami Petra Iljiče Čajkovského, společný projekt České filharmonie a jejího šéfdirigenta Semjona Byčkova. Tak ztraťme o tom ještě pár slov.
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Asi to nejdůležitější, co k tomu můžu říct, je, že to je po dlouhé době poprvé, kdy český orchestr natočil komplet symfonií nečeského skladatele. To je asi nejvíc, co jsme tím chtěli dokázat, že čeští muzikanti se neztratí ani na tom mezinárodním poli a že tam nemusíme bojovat jen s Dvořákem, Janáčkem a Martinů, ale si můžeme troufnout i na Čajkovského. Jestli se to povedlo, to už musejí posoudit posluchači a odborná kritika.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Co vám popřát, celé České filharmonii, do nové sezony?
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Asi hodně sil, protože nás čekají zájezdy, spoustu cest, například do Paříže, do Vídně, do Japonska, na Tchaj-wan. Pro orchestr to bude nesmírně fyzicky náročné i na soustředění, protože těch koncertů je opravdu hodně. Takže ty síly budou bohatě stačit. A doufám, že i posluchači v Praze přijdou.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Ať se daří. To byl generální ředitel České filharmonie David Mareček. Děkuju, na shledanou.
 
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Děkuji taky. Na slyšenou. Hezký den vám i posluchačům.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.