Přepis: Jak to vidí David Mareček – 19. listopadu

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Půl deváté. Dobrý den u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Vítejte. Dobrý den.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem bude dnes řeč v dnešním rozhovoru? Například o ochraně našich hranic i hodnot, či o umělcích mezi politiky. Dobrý poslech. Už dlouho nezněla tak často Marseillaise jako od pátku 13. listopadu, kéž by k tomu byl úplně jiný důvod než série krvavých atentátů v Paříži. Na koncertě České filharmonie, pane Marečku, včera večer sice nezněla Marseillaise, francouzská hymna, ale skladby dvou francouzských autorů.

Čtěte také

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
To byla, nevím, jestli mám říct bohužel nebo bez přívlastku, byla to shoda náhod, že jsme měli už asi rok a půl v programu francouzské skladby jednak Gabriel Faurého, jednak Clauda Debussyho a já myslím, že prakticky všichni činní umělci se nějak připojili nebo chtěli připojit k té vzpomínce na oběti toho pařížského útoku, takže my jsme tak učinili skladbou Gabriela Faurého Pelleas a Melisanda, která i tím hudebním obsahem k tomu byla vhodná, byla to taková neokázalá tichá vzpomínka. Publikum potom netleskalo. Myslím, že to bylo tak to, co by měli umělci dělat, neměli by příliš vzletně hovořit, ale pomoct v takové té emoční rovině vlastně to, co jim přísluší, to, co umí, to, jak umění působit má, může.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vy vnímáte, pane Marečku, právě ty momenty solidarity s oběťmi těch teroristických útoků?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, myslím, že solidarita je právě velmi důležitá, protože to je jedna z těch dobrých lidských vlastností a samozřejmě každému jednak pomáhá, že ví, že není v tom sám, to se týká těch, které ta tragédie třeba zasáhne ať už bezprostředně nebo trošku míň, ale pomáhá to i těm solidárním, protože se zase v tu chvíli cítí součástí něčeho, bude to znít jako fráze, ale něčeho většího, ale myslím tím, že se člověk cítí součástí nějaké větší komunity, což je vždycky kuprospěchu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ptám se i proto, protože prozradím na vás, vy Francii a Paříž velmi dobře znáte, jezdíváte tam, mluvíte také francouzsky. Nevím, jestli třeba máte i nějakou zpětnou vazbu od vašich přátel, známých, kolegů?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Nemám teď vůbec žádnou zpětnou vazbu. Pochopitelně vždycky, když se něco vážného stane v zemi nebo v místě, které znáte, nebo ke kterému máte vztah, tak vás to zasáhne víc, anebo si jenom umíte lépe představit, co se stalo, protože znáte ta místa. Ale jinak si myslím, že to prožívám tak jako všichni nebo tak, jako většina lidí. A i když se ještě vrátím k té, k té otázce solidarity umělecké, tak mě napadají paralely z minulosti a z toho našeho kulturního kontextu, kde opravdu hudba pomáhala třeba v Terezíně, kde proběhlo představení Verdiho Requiem za velice takových polních podmínek nebo lidová hra Esther E. F. Buriana, kterou tam přivezli Norbert Frýd a Karel Reiner, skladatel a ti, proč o tom mluvím, protože svědkové toho provedení i po mnoha letech se o tom vyjadřovali tak, že jim konkrétně hudba pomáhala přežít v tu chvíli a když se ještě tím vrátím na začátek té otázky, tak to si myslím, že by měla být ta úloha umění a solidarity tedy vůbec.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď mě vlastně napadá, když jsem se dívala na televizi francouzskou, tak byl tam i záběr, jak umělec přivezl vlastně na kolečkách křídlo, klavír před klub Bataclan nedaleko a začal hrát právě, aby se jaksi ten život vrátil. No, řeknu, do původních kolejí, jestli jste viděl také záběr. Teroristé narození v Evropě, jak se objevuje ve všech komentářích, útočí na naše hodnoty. Podle vás, pane Marečku, jak, čím je ty hodnoty a sebe můžeme bránit, chránit?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, tady tím se budu pouštět do oblasti, které nerozumím a bude to můj takový osobní spíš občanský postoj. Já bych nechtěl rozšiřovat záplavy komentářů na to téma moc. Jednak, jak jsem předeslal z toho odborného hlediska se k tomu necítím povolán a taky myslím, že už jsme z toho všichni nejenom unaveni, ale opravdu zahlceni, že už člověk potom přestává rozlišovat, co je podstatné a co není. A tím se dostávám k tomu svému pohledu, že v posledních dnech nebo týdnech mě stále na mysli tane na mysli, že si velké nebezpečí neseme sami v sobě, protože jakmile naše hodnoty nebo ten náš, řekněme, společenský systém je takhle opakovaně napadán, tak jednak začínáme být unaveni a jednak začínáme i pochybovat o funkci toho systému. Abych nechodil pro nějaké složité paralely, tak v řadě pohádek se ten hlavní hrdina dostává do situace, kdy už si opravdu neví rady nebo větší skupina lidí si neví rady a obrátí se pro pomoc k tomu elegantnímu myslivci, který jim nabídne to snadné řešení a řekne jim to, co chtějí slyšet a že oběť tomu ďáblovi bývá potom daleko větší a daleko horší, než jaksi setrvat v tom konvenčním řešení problému, tak to v tu chvíli nevidí, a tím myslím nebezpečí toho, že samozřejmě je většina lidí vystrašená z toho, co se děje. Nikdo neví, jak to bude pokračovat, co se přesně může stát a máme tendenci místo toho, abychom tu důvěru a podporu obrátili k systému, který jsme si sami vytvořili k politikům, které jsme si sami zvolili, ke složkám, které tady nějak fungují, tak se potom obracet k hlasům, které najednou nám řeknou - no, ale to se dá rychle radikálně jednoduše vyřešit a my si říkáme s úlevou - no, konečně, konečně to někdo pojmenoval, konečně to někdo řekl a už si neuvědomujeme, že to, že to řekl, neznamená, že to umí za prvé, a naopak, že ti lidé, kterým jsme důvěřovali v posledních třeba mnoha letech, tak, když to řešení nepřináší hned, takže to není proto, protože jsou zbabělí nebo hloupí nebo bezradní, ale že zkrátka férově říkají, že třeba tak úplně nevědí. No, a abych se vrátil tedy k podstatě toho, co jsem chtěl říct, že bychom si měli, tu, ty hodnoty nebo ten vnitřní klid v sobě, pokud možno, zachovat. Tím vůbec nemyslím pasivitu. Taky jsem přesvědčený hluboce o tom, že schengenskou hranici je potřeba chránit, zavřít, kontrolovat, vlastně dosahovat toho, aby ten, ten zdravý systém, který tu je, tak, aby fungoval, aby v něm nebyly díry, ale zároveň, že opravdu podléhat tomu strachu a podléhat té panice je daleko nebezpečnější, než si teď umíme představit nebo než si připustíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ta má, Česká filharmonie, za sebou sérii koncertů v Japonsku. V prosinci zamíříte do Číny. Na zájezdech jste vlastně, při těch cestách, konfrontováni přinejmenším s letištními kontrolami.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, to jsme. To je paralela, která se teď docela hodí, všímají si toho hudebníci, že tam, kde ta kontrola vlastně je, řekněme, důkladnější, tak už to nevnímáme jako represi nějakou. Ono záleží na tom ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Už jsme si zvykli?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, ani bych neřekl, že jsme si zvykli, ale záleží na tom, jak se ta kontrola provádí, to znamená, pokud je korektní a pokud vy jako ten kontrolovaný nebo ta kontrolovaná chápete, proč to je a ten úředník není arogantní a nějakým způsobem vás nešikanuje, tak je to přesně ta složka systému, o které mluvím, že není represivní, ale je ochranná. Taky, když víte, že se venku může pohybovat zloděj, tak si nenecháte otevřený dům a neříkáte potom - jé, on tam přišel a něco mně ukradl a to já jsem nevěděl, ale zavřete si ho, hlídáte si ho a takhle si třeba zrovna Japonsko hlídá hranice a myslím, že to na druhé straně vytváří právě velký prostor pro solidaritu a pro takovou tu noblesní společenskou formu, protože v tom jsou Japonci mistři. My pochopitelně jsme všude jako turisté, takže i můj pohled je pohled velice povrchní a kdybyste chtěla pohled fundovaný, tak si musíte pozvat japonologa nebo člověka, který tam dlouho žije. Ale ten turistický pohled z toho vždycky dvoutýdenního pobytu jednou za dva roky je takový, že určitá forma nebo míra společenské zdvořilosti a formality v dobrém slova smyslu je v tom Japonsku tak vysoká, že i tohle vám dává určité vědomí klidu a právě v tom vědomí klidu se potom lépe i chováte k těm lidem, kteří tu vaši pomoc potřebují a je to i případ Japonců, kteří zaměstnávají velké množství lidí, řekli bychom i zbytečně, ale ten systém to zvládá, funguje to dobře a mají i značnou míru solidarity. Koneckonců vím, že už jsem o tom tady jednou mluvil, ale teď se hodí k tomu vrátit. Chování Japonců třeba v době té fukušimské katastrofy, tak bylo naprosto příkladné, čili bylo vidět, že ten systém se nehroutí, ale že oni právě v té krizi se snaží, aby fungoval a je to ten základ, kterého se potom přichytí a díky tomu můžou nějak normálně přežívat. Není to samospasitelné, jistě, že to má stinnou stránku v tom, že třeba, když se ocitnou v mezní situaci, je potřeba improvizovat, tak si neví rady, v tom zase kralujeme my jako Češi, ale tak jakoby Japoncům třeba prospěla trocha improvizace, tak nám by někdy prospěla trocha toho systému a držení se hodnot základních.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vzpomněla jsem si jenom na nedávný případ vlastně zadržení vašeho houslisty na Šeremetěvu.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď nevím, jestli to říkám úplně přesně.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Myslím, že to nebylo tam. On byl jinde v Rusku, ale to je zrovna příklad toho, kde v médiích, protože to bylo vděčné téma, zajímavé, tak probíhaly nejenom v článcích, ale i pod články nekonečné diskuse o té represi a o tom, co mu tam jako strašného udělali. A oni mu vlastně nic tak strašného neudělali, ta celá chyba vznikla tak, že Josef Špaček při vstupu do Ruska byl úředníkem odeslán do bezcelní fronty a když se potom vracel, tak po něm chtěli doklady k těm houslím. To znamená, ty vstupní, že je přivezl do Ruska a on je neměl. A bylo to tedy chybou nebo vinnou jednoho úředníka, potom to byla samozřejmě velká nepříjemnost, řešilo se to několik dní, ale Josef Špaček, když se vrátil zpátky, tak mimo jiné při popisu té události říkal, jak se k němu všichni ti úředníci chovali dobře a korektně. Takže problém to byl, ale to, co jsme z toho tady udělali, tak ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Spíš nedopatření.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
... posunulo tu věc úplně jinam do jiného kontextu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, pane Marečku, zaznamenal jste v Japonsku nějak, jak rezonuje, pokud ano, téma přistěhovalectví, náboženská, etnická tolerance?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Přiznám se, že na to jsme tam asi nebyli dlouho dost nebo dost do hloubky, takže ta témata, kterých jsme se dotkli, tak byla čistě hudební a je to i problém, jak jsem říkal, o té společenské formalitě, tak na to, aby se vám Japonec otevřel a sděloval vám něco osobnějšího, tak si myslím, že tam člověk opravdu musí být déle a lépe je poznat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Předpokládám, a to už zaznělo v Jak to vidí, posluchači vědí, že vy hodně nejenom jezdíte, ale rád a hodně jezdíte vlakem, pendlujete vlastně často mezi Prahou a Brnem. Nechci teď srovnávat určitě dopravu v Japonsku tu železniční a naší.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
To bych skoro nechtěl srovnávat, my jsme většinu toho turné projezdili vlaky a je to teda smutné srovnání v tomhle ohledu, co do samozřejmě co do rychlosti a spolehlivosti, co do čistoty, jsme na tom velmi podobně dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co na vás nejvíce zapůsobilo?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Na mě tam nejvíc vždycky ta celková dopravní infrastruktura působí. To jsou nejen ty zmiňované vlaky, které posluchači dobře znají, ale i třeba silnice, o kterých se tolik nemluví. To, že ve velkých městech jako je Tokio, Osaka, když jedete po tom takzvaném městském okruhu nebo to, co u nás máme za městský okruh, tak oni je tam staví v patrech ty silnice, takže vy, když přijedete do té čtvrti, kam míříte, tak teprve v té čtvrti samotné se dostanete na zem a v momentě, kdy tím městem projíždíte, tak projíždíte v podstatě na takové visuté silnici. Jak to dělají, se mě neptejte, protože to by bylo zajímavé téma pro stavebního inženýra, to, že tyhle silnice odolají všem zemětřesením, která jsou tam tak častá, ale je to zajímavý takový vertikální způsob nebo vertikální řešení té dopravy. Na ostrovech, kde zkrátka mají omezený prostor a takhle se s tím dobře vypořádali, tak to mě zaujalo mimořádně. Nemyslím, že bychom to nutně museli napodobovat, ale právě ta kreativita v řešení mně přišla dost značná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A v Číně, co tam třeba, tam se chystáte, jak už jsem řekla, ten pohled vlastně Evropana?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Ten pohled Evropana na Čínu a Japonsku, myslím, je dost odlišný. Nejlíp se to asi dá ukázat na obchodním modelu. Mně je pochopitelně blízký ten obchod s kulturou, byť to zní skoro až nepatřičně, když to řeknete v tom spojení, že Japonsku už je taková tradiční země, která si zakládá na spolehlivosti a dlouhodobém plánování a všechno tam funguje s dvou, tří, čtyřletým předstihem a Čína je v tomhle směru velmi teď chci říct nestabilní, ale není to úplně správné slovo, ale tam, kde v Japonsku plánujete na dva roky dopředu, tak Číňané vám ještě měsíc před odletem teprve sdělují, kde bude třetí ze tří koncertů a ten trh je takový divoký. Myslím si, že to je jednak tím, že se vyvíjí daleko kratší dobu, ale Japonci sami nám říkali, že Číňané jsou v mentalitě hodně odlišní. Že třeba Korea je jim docela blízká Japoncům, ale i třeba japonské hudební agentury si netroufnou na čínský trh. Troufnou si na ten korejský, kde mají svoje partnery, ale v Číně je dobře známo, že oni nepustí mezi sebe cizince žádného a pokud tam nějaký cizinec operuje a je tam úspěšný, tak vždycky přes prostředníka, buď má čínského společníka, anebo je to ten takzvaný člověk uprostřed, kterého oni si najmou, protože umí dobře zprostředkovat to, co oni potřebují, ale ta komunita je v tomhle velice uzavřená a nikoho k sobě nepustí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je teda složitější dostat se do Číny nebo do Japonska pro umělce?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Pro umělce je to, neřekl bych složitější do Číny, ale komplikovanější ve smyslu právě té spolehlivosti, protože řada umělců dostává mnoho nabídek z Číny a není schopná je rozklíčovat, do jaké míry jsou seriózní nebo ne, protože, když kývnete na tu nabídku, která je neseriózní, tak takový pořadatel vám je schopný zrušit koncert týden před jeho konáním, což se v podstatě rovná nezaplacení a nedodržení závazku, který potom nijak nevymůžete. Čili složité to není, Čína přijímá kulturu s otevřenou náručí a ve velkém množství, ale ten trh je poněkud nepřehledný a potřebujete si dobře vybrat partnera, který vás tam provede, to bych řekl, že je hlavní rozdíl. V Japonsku, když už vás někdo osloví, tak se můžete v podstatě spolehnout na tok, že se ta věc uskuteční.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Minulý týden zemřel Helmut Schmidt, někdejší spolkový kancléř, byl dlouhodobě nejpopulárnějším německým premiérem poválečné éry. Už možná méně se ví, že byl nejen obdivuhodným politikem, ale také výborným klavíristou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Skutečně byl výborným klavíristou, dokonce má několik nahrávek, třeba dvojkoncerty, trojkoncerty, čili pro dva, pro tři klavíry s vynikajícími pianisty, což je pro nás jako pro hudebníky taková, takový příjemný bonus, ale myslím si, že zrovna v téhle době je právě potřeba na Helmuta Schmidta vzpomínat nebo si ho uvědomovat jako politika, protože, když jsme na začátku mluvili o tom přidržení se těch tradičních demokratických hodnot a nepodléhání nějakým rychlým tlakům, tak právě Helmut Schmidt byl tím vůdcem v dobrém slova smyslu, který dokázal pomoct Německu ve velkých krizích, byl vlastně vynikajícím krizovým manažerem a je to politik, nebo byl to politik sociálnědemokratický, vlastně legenda sociální demokracie, ale politik, kterého bez výjimky respektovali jeho oponenti, což je ohromná deviza a mimo jiné zvládal následky světové ropné krize, ale taky domácí vlnu násilí, kterou tam tehdy vyvolala krajně levicová frakce Rudé armády a tu tenhle muž zvládnul, nemuselo se sahat k nějakým zvláštním řešením. Já jsem si při přípravě na ten dnešní pořad vypsal jeho dva citáty, které si dovolím teď ocitovat tedy a myslím si, že jsou velmi příhodné právě pro dnešní dobu a ten jeden říká, že hlemýždí tempo je v každé demokracii normální, což je dobré si uvědomit, když toužíme po tom, aby se věci staly rychle a už si neuvědomujeme, že to může být špatně. A ten druhý, který je možná ještě příznačnější, že právní stát nemá vítězit, ani prohrávat, ale má existovat. K tomu, myslím, není co dodat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co dodat? Vytesat do kamene, jak se říká. Co se týče, abych se jenom vrátila krátce k jeho hudebnímu nadání, tak on mimo jiné milovat Johanna Sebastiana Bacha a říkal také, že hudba je rekreací pro duši.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Je, myslím si, že beze zbytku a pro ty, kteří můžou hudbu nějak aktivně provozovat, tak je to velmi zdravé, ale i lidé, kteří hudbu neprovozují, nemají třeba hudební nadání, tak myslím, že ten poslech je prospěšný velmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebyl také Helmut Schmidt jediným politikem zdaleka, který vlastně se věnoval umění, hudbě, konkrétně třeba i hře na klavír?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Určitě ne. Helmut Schmidt byl vynikajícím příkladem toho skvělého politika, který taky se věnoval hudbě na vynikající úrovni a třeba polský pianista a diplomat Ignacy Paderewski, ten je zase tím opačným příkladem toho pianista. On byl ve své době opravdu světová superstar, ale zároveň přispěl, významně přispěl k nezávislosti Polska a měl velikou politickou kariéru jednak zahraniční, kde Polsko podporoval, a i v Polsku samotném, kde ale ta kariéra byla spíše kratší a u něho bylo zajímavé, jak se střídaly ty periody politické s těmi uměleckými, čili taky to nedokázal úplně smísit v jeden čas, ale buď se naplno věnoval politice a pak vždycky tu politiku opustil, věnoval se umění a zase se na čas třeba do politiky vrátil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste mi prozradil, pane Marečku, že jste měl vlastně zážitek, který by šlo přirovnat ke špičkovému koncertu nebo divadelnímu představení a bylo to finále tenisového Fed Cupu?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
To je téma skoro na jedno Jak to vidí celé. Jednoduchá věc, samozřejmě myslím, že to je známé, že špičková kultur a špičkový sport jsou stejně silné zážitky tak, jak jsem říkal, že lidé mohou poslouchat hudbu, i když nemají nadání, tak já nemám žádné sportovní nadání, a přesto takovéhle utkání nebo taková série utkání byla pro mě obrovským zážitkem, ale taky tím uvědoměním, jak teď máme tendenci všechno negativizovat, že zrovna třeba tenis je věc, na kterou můžeme a máme být právem hrdý. A já jsem byl docela zděšený, když jsem si četl internetové diskuse před tím finále, jak ti diskutující nadávali Petru Pálovi, jak špatně ty tenistky nominoval, jak Karolína Plíšková nic nevyhraje, jak nám to Rusky nandají a dobře nám tak a vůbec jsem nechápal, kde se to bere, kde se bere tahle ta šílená negace a nedůvěra. Potom tenistky vyhrály, také všichni oslavovali, ale je to, myslím, příznačné taková ta, to zvětšení něčeho, co nám normálně prospívá, taková ta mírná česká sebeironie, která nám pomáhá přežít a nebrat se příliš vážně, ale když se takhle překlopí, tak je to šílené. Máme hráčky, které jsou na šestém, devátém, jedenáctém místě světového žebříčku, měli bychom být na ně hrdí, měli bychom je podporovat, měli bychom se z toho radovat, když prohrají, tak nám to třeba bude líto, ale ten a priori postoj by měl být důvěra mimo jiné, to i ukazuje, že tak malý národ jako jsme my, dokáže být na špici a to není jenom tenis, že jo, je to hokej, je to i kultura, je to řada vědeckých oborů a příklad třeba ze zahraničí je Belgie, kde taky fotbal byl v troskách. Oni potom ohromně do toho investovali a dneska mají jedno z nejlepších mužstev na světě, skončili vlastně na minulém mistrovství světa, byli vyřazeni až Argentinou ve čtvrtfinále, která potom byla druhá a tak si myslím, že ten tenis víkendový byl perfektním příkladem právě toho, jak být zdravě hrdí na něco, na co máme být hrdí a snažit se v sobě, nemyslím jenom v sobě samých, ale i v tom národě nebo v té zemi najít to, čím se můžeme pochlubit a zásadně to podpořit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Já vám děkuji za rozhovor a přeji vám šťastnou cestu do Číny na turné a budu se těšit opět na slyšenou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Děkuji a hezký den všem posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Také se připojuje Zita Senková. Zítra bude Jan Petránek, komentátor, hovořit nejenom o dopingu v ruské atletice, ale samozřejmě o celé řadě dalších událostí. Na slyšenou se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.