Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 6. června

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech u pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Ve studiu vítám psychiatra profesora Cyrila Höschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čemu se budeme věnovat? Člověku v digitálním věku. Inspirativní poslech. Karel Čapek ve svém dramatu R.U.R. popsal následky, jaké by pro lidstvo mohlo mít, kdyby se roboti staly lidmi. Je strach, že v důsledku technologického pokroku vytvoříme stroje natolik dokonalé, že přijmou lidské chování, zničí lidi? Je to opodstatněné, pane profesore?

Čtěte také

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já se domnívám, že ta obava je sice ještě předčasná, ale začíná se teď zase znovu objevovat v tom, řekněme, ne už jenom sci-fi, ale v tom odborném prostoru mediálním. Teď nedávno vyšla kniha od Nicka Bostroma, která se jmenuje Superinteligence a myslím, že teď momentálně vychází nebo vyjde i u nás v překladu, která tuhle tu otázku přímo adresuje a vychází z takové úvahy, že jestliže se člověku jednoho dne podaří vyrobit stroj, který je inteligentnější než sám, a pozor, to už žádná utopie není, protože podle některých expertů se k tomu okamžiku blížíme, už dnes mají ty počítače mnohem větší možnosti paměti a skladování dat, už i zpracovávání dat a ještě jim k tomu převýšit naší inteligenci něco malinko chybí, ale už to zdaleka není nemyslitelné, takže ve chvíli, kdy se člověku podaří vyrobit stroj, který bude inteligentnější než člověk sám, tak vlastně z definice ten stroj bude umět také vyrobit stroj, který je inteligentní než on sám, jestli je tomu rozumět. A tím dojde najednou k exponenciálnímu výbuchu inteligence do výšin, kterou si teď těžko umíme představit, protože každej ten, kdo bude chytřejší než ten, kdo ho vyrobil, bude schopen vyrobit chytřejšího než je sám ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Stupňuje se to.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
... a no ale to se vystupňuje exponenciálně, oni říkají tomuhle tomu jevu singularita, a tam pak může dojít k tomu, že ti v uvozovkách roboti, jak Čapek předvídavě uvažoval, opanují planetu a buď s námi zametou, nebo si nás nějak podrobí, anebo nás zlikvidují, což je ta obava.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Filozof a matematik z oxfordské univerzity Nick Bostrom také v té knize píše, že vlastně my vyvíjíme něco, s čím nemáme zkušenost, my nemáme srovnání.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, to je sice pravda, ale tady je možná na místě s celou tou knihou Nicka Bostroma trochu polemizovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nemůže se to vymknout, pane profesore, kontrole?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, za prvé si myslím k tomu, co jste namítla, že nezacházíme s něčím, s čím nemáme vůbec zkušenost. Samozřejmě, že nemáme zkušenost s něčím, co je inteligentnější než člověk v tom obecném slova smyslu, ale máme zkušenost přece s roboty, s umělou inteligencí, s informačním prostorem a s nárůstem umělé inteligence. A proto si spolu například s Ivanem Havlem, bratrem zesnulého prezidenta, který je vlastně po celou svou odbornou kariéru expertem na tyto otázky a měl by tady vlastně sedět místo mě nebo s námi, myslím, že to nenastane, že, že ten Bostrom je sice výborná chytlavá myšlenka, která určitě přivede mnoho čtenářů k tomu, si všechny ty argumenty přečíst a nad tím se zamyslet, ale přece jenom si myslím, že na něco podstatného zapomíná, protože to přesunutí všech schopností z člověka na počítač tak, že ten se potom už nebude orientovat na člověka, ale zase na počítač a že tedy bude chtít sám sebe zkoumat a že bude chtít sám sebe replikovat a vyrobit dokonalejšího, to by znamenalo, že bude o sobě vědět v tom smyslu uvědomění si sebe sama a kde by se to vzalo, protože zřejmě tady neplatí to marxistické, ten zákon přechodu kvantitativního v kvalitativní, že by prostě narůstající komplexita najednou dala vznik vědomí. Vědomí je stále mysterium, který si myslím, se kterým ještě v těchto úvahách nikdo nepočítá a nelze si dost dobře představit, že by se najednou z ničeho nic proč právě na tomto stupínku složitosti objevilo. Čili to je první věc. Za druhé, to, co ani utržením ze řetězu ty počítače nezískají, je pojem svobody. Oni samozřejmě budou umět přeložit slovo svoboda, budou mít spoustu v tezauru informací o svobodě, ale nebudou mít ten prožitek, co je svoboda, ten, kterej má vězeň, když se mu podaří utéct nebo někdo, komu padne život v totalitním režimu a octne se na svobodě. A proč by ty geniální superinteligentní stoje měly vůbec chtít samy sebe zlepšovat, když oni by ani nevěděly, proč by to měly dělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Předčí robot taková superinteligentní entita duševní schopnosti člověka?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Určitě v mnohém je předčí a není to žádná fantazie, protože mnohé počítače předčí člověka už dnes. Rychlost výbavy, spousty informací dneska u strojů je nesrovnatelně vyšší než u člověka zejména v určitém objemu a obsahu dat. Už ne v té univerzalitě, ale vemte si, že dneska stačí si, zejména když jsou ty počítače prosíťovány, kliknou jakýkoli pojem do Google nebo do Wikipedie a dostanete tolik informací, které ani ten sebefenomenálnější učenec v té hlavě nemá. On tam má zatím to další, to znamená způsob, jak s tím světem zacházet, jak ho má reprezentován, co si o něm myslí, a to všechno v tom převažuje nebo převyšuje ty počítače. Ale už v tom objemu jsou dneska lepší, čili odpovídám na tu otázku, že ano. Ale přesto představte si, že by počítač měl rozumět větě Anička snědla celý talíř. On by zřejmě volal chirurgii, protože to ví, že prostě střepy se nejedí. Nebo kdybyste mu řekla ta konvice už vaří. Já si myslím, že tahle ta měkkost ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To by byli hasiči možná, nevím.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, nebo sedněte si do toho švestkového křesla. Já si myslím, že tuhle tu schopnost, tu měkkost jazyka, kterou máme my, tu můžeme počítačům nějakým způsobem naordinovat takzvaně hrubou silou, že by znaly v našem jazyce všechny tyhle ty fráze a prostě by tam natvrdo věděly, že když někdo řekne ta konvice už vaří, takže si nemyslí, že by ta konvice byla živá, ale on si to někdy myslet může v nějaké pohádce a tam bude mít ten počítač problém. Buď to bude chápat tak nebo to bude chápat tak, a takové ty propady pravděpodobnosti v sémantickém poli z jednoho významu do druhého, to si myslím, že ještě dlouho ty počítače nebudou umět. I když samozřejmě, že experti, kteří se tomu věnují, mi namítnout a uvedou protipříklady, že už se to k luštění těchhle těch schopností blíží, ale přesto tady zůstává jedno takové ultimum refugium, které by se dalo symbolicky vyjádřit tím, že když už bude nejhůř, tak ho můžeme vždycky vytáhnout ze zásuvky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bude mít i svědomí superinteligentní?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je další věc, která souvisí s tím, co jsem říkal. Já se domnívám, že si zatím neumíme představit, že by měl svědomí jiné než hrubou silou naordinované, to znamená, že by se mu nadefinovalo, co to je a jak má s těmi informace, které má, zacházet, ale především by neměl to, co, co má člověk, když o něco usiluje, když něco chce, on by především musel chtít vyrobit třeba lepšího, než je sebesám a proč by vlastně měl chtít, kde by se to chtění v něm vzalo? Jo, to jsou ty filozofické otázky, které kupodivu ten Bostrom sice zmiňuje, ale poměrně zanedbává. Co zmiňuje také, je ta izolace. Já jsem to tu nazval jako vytáhnout ho ze zástrčky, ale ono by šlo vůbec ho odříznout od zdrojů energie a obnovy materiálu a tak. A další věc. Kdybychom si představili, že by ty počítače vytvořily už nějaké sítě a klany, tak možná, že by se mezi nima vyvinulo cosi jako nová evoluce, evoluce právě těchto skupin a zájmů superinteligentních počítačů hájících své vlastní zájmy, ale zase když si představíte, že by měly organizovat výrobu někoho lepšího, než jsou samy, tak by musely organizovat například těžbu vzácných kovů ve vzdálených končinách na planetě, obchod a transport s tím spojený a kriminalitu a legislativu to obsluhující vyjednávání ještě se zbytky lidské civilizace, kterou by potřebovaly k tomu, aby tam ty kovy mohly těžit. Já se obávám, že v tomhle tom má pravdu doktor Ng z Stanfordu, který říká, že bát se toho, že superinteligentní počítače nás dneska ovládnout a že to lidstvo třeba jednou vyhubí, je asi jako obávat se přelidnění na Marsu. Je to myšlenka sice představitelná, ale pro nás zatím irelevantní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdyby se roboti jednou staly lidmi, nebo když se stanou lidmi, co bude s námi, pane profesore, respektive z nás? Co nastane?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, tak já si především myslím, že počítače nebo ty roboty, roboti se nikdy lidmi v tom smyslu, jak jsme to tady už naznačili, nestanou. Takže to je první dobrá zpráva. Za druhé lidstvo si bude neustále dávat pozor, aby ho někdo neopanoval, pokud to bude v jeho silách, to znamená i když my vyrobíme něco, co by nás mohlo přerůst, tak uděláme všechno pro to, aby se tak nestalo. Další okolnosti, které mohou, abych tak řekl ošklivě do toho vývoje hodit vidle, jsou různé katastrofy, se kterými tyhle ty úvahy vůbec nepočítají. Vždyť to lidstvo může teď zažívat konjunkturu, která může pominout z důvodu nějaké přírodní katastrofy nebo válečného konfliktu nebo úpadku civilizace, stěhování národů, prostě těch představitelných scénářů je několik a budeme pak mít úplně jiné starosti než to, zda jsou počítače chytřejší než my. A pokud jde ale o takový ten kontinuální vývoj, kdy by nerušeně šel dál, no, tak především vidíme, že trošku fyzicky degenerujeme, že prototyp homo sapiens už není ten vzpřímený s oštěpem, zarostlý, který opouští jeskyni, aby ulovil mamuta, ale je to ten shrbený s velkou hlavou a bříškem u počítače, tak možná, že tam někam se vyvíjíme. Ale zase si všimněte, že se to koriguje, že začaly být v módě různé adrenalinové sporty a že lidé, když už nemusí fyzicky pracovat, tak si ten pohyb obstarávají dobrovolně sami a zvedají činky místo, aby tedy pomohli sousedce s uhlím, ale tu energii vydávají stejně. Takže já věřím na to, že evoluce je mocný, mocný proud, který dokáže téměř nepředstavitelné a zejména dokáže korigovat extrémní úchylky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď jste mi připomněl slova belgického antropologa a psychoanalytika Patricka Declercka, který poskytl našemu pořadu nedávno rozhovoru, a on se domnívám, že homo sapiens je de facto směřuje k zániku. Vy to nevidíte tak skepticky?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já to tak nevidím, rozhodně ne a já si myslím, že filozofové měli vždycky tendenci strašit katastrofickými scénáři. Ostatně to mají v popisu práce, vždyť by je jinak nikdo nečetl, takže vždycky byl buď /nesrozumitelné/ konec tisíciletí, že teď to pak byly všelijaký ty Nostradamovy věštby a pak byl římský klub tedy v menším, který nás všecky strašil od 60. let, že tady dojdou suroviny, že dojde uhlí, že celá planeta prostě zhasne a zanikneme tady, ono stačí si to nalistovat tyhle ty prognózy a místo toho uhlí došlo, ale už ho nikdo skoro nechce, a spíš je problém ho prodat a energie se přesouvají jinam, ale pořád se tím straší. Starší se zase zánikem jiných věcí a straší se znečištěním životního prostředí a tak. No, zaplaťpánbůh za to, že nás někdo trochu straší, protože se aspoň snaží tu a tam s tím něco dělat a pokud je to v mezích takového drobného mírného pokroku a sociálního inženýrství, tak je to asi člověka hodno. Co člověka není hodno, postavit se do božské pozice a chtít to řešit nějakým velkým sociálním inženýrstvím a to vždycky končí katastrofou, protože my skutečně nejsme božstva, nevíme, jak to všecko má být, neměli bychom si to o sobě myslet a když se do té role vžijeme a pustíme se do toho, tak to vždycky špatně dopadne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Napadá mě kacířská otázka, pane profesore, k čemu tedy superinteligence?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, já se dokonce, já si dokonce myslím, že nikdo se nesnaží intencionálně, záměrně vyrobit superinteligenci jenom pro ni samu a pro tu, pro ten pocit, jaká to bude zábava, až tady bude někdo chytřejší než my, ale že se k tomu blížíme asymptoticky prostě tím drobným vylepšováním počítačů, které řeší pro nás pořád zajímavější a složitější a náročnější úlohy a nás to baví po nich chtít víc a víc a víc tak jako jsme chtěli víc a víc a víc po mechanických strojích, když nám ulevovaly od fyzické práce. Taky nám ji nikdy úplně neseberou, prostě nakonec musíme občas doma uklidit a přerýt zahrádku a tak a i když si koupíte dneska robotický vysavač, tak se vám stejně zamotá šňůru nebo něčím do něčeho a musíte se pro něj ohnout, takže tam někde to končí a takhle to bude i s těmi, s tou náhradou té duševní nebo mentální práce a těch kognitivních funkcí také nás nikdy úplně nenahradí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jsem se ptala na to, jestli takový superstroj má třeba svědomí, jak je to s těmi duševními vlastnostmi, pojďme k nám lidem. Nasloucháme my našemu svědomí? Asi příliš filozofická otázka. Lidské chování ostatně také.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To až tady budete mít pana biskupa Malého, tak se ho na to zeptejte, protože zpovědníci mají zase v popisu práce zjišťovat, zda se lidi řídí vlastním svědomím. Ale když se na to podíváme třeba z mého oboru a z toho přírodovědného hlediska, no, tak nepochybně Freud, na jehož mnohé koncepce nyní i z pohledu moderních neurověd podivuhodně občas dochází, tak měl pravdu v tom, že to, co my žijeme jako svůj, svoji subjektivitu, to naše já, takže je jednak pokoušeno z jedné strany tím ďáblíkem, tím it, tím ono, takovým tím pudovým podvědomím, a i nevědomím, a zároveň z druhé strany hlídáno nánosem výchovy, morálky, přirozených zábran, z toho etologického hlediska my máme mnoho vrozených přirozených zábran někomu ubližovat, ale i zábran vytvořených třeba autoritami jako jsou rodiče, jako je náboženství, jako je škola a že v nás se někdy tyhle ty tlaky zdola, to pokoušení a shora ta represe setkávají, no, a jsou v různém poměru namíchány a výslednicí je to, že se chováme velmi různě. U někoho to funguje víc, u někoho míň, takže ano, jednoduchá odpověď je - všichni se svým svědomím řídíme, ale problém je, že někdo ho má slabé, málo vybudované a u jiného může být problém, že se tím řídí méně a jiní zase víc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V posledních týdnech je v Česku velmi aktuální téma psychických problémů sportovců. Na konci dubna si vzal život bývalý fotbalový reprezentant František Rajtoral, měsíc po něm pak jeho někdejší spoluhráč David Bystroň. Shodou okolností v té době vyšla studie Masarykovy univerzity v Brně, která rok zkoumala přechod vrcholových sportovců z těch kolektivních druhů sportu, odvětví do jaksi normálního života a ten výsledek je alarmující. Ze 16 zástupců z volejbalu, hokeje, fotbalu a basketbalu měla jen zhruba třetina strategii na to, co bude dělat po konci kariéry a také to pak realizovali. Jak vidíte tuto problematiku, pane profesore?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, já se obávám, že je to trošku zamotanější než jenom tak, že by v jedné profesní skupině nebo skupině činností jako jsou vrcholoví sportovci, byla najednou vyšší sebevražednost, protože nevědí, co se sebou, když s tím sportem končí. Samozřejmě, že to může být přídatný, anebo někdy spouštěcí faktor, ale mějme na paměti, že drtivá většina sebevražd je způsobena nějakou mentální poruchou, tedy zpravidla depresí, že ta se nevyhýbá nikomu, tedy žádné profesní skupině a že když jste vrcholovým sportovcem, ale i třeba umělcem nebo politikem, tak potom ta vaše smrt dobrovolná má mnohem, mnohem větší vizibilitu, popularitu, mluví se o ní, takže najednou mají všichni dojem, že výjimečné osobnosti nebo známé osobnosti se zabíjejí, ať už jsou to populární zpěváci nebo vrcholoví sportovci, my bychom totiž zrovna tak si mohli tuto otázku položit po smrti Karla Svobody, někdejšího vynikajícího muzikanta a písničkáře, nebo zpěváka Muka nebo dalších, takže to, to je trošku takové to prizma, kterým je ta skutečnost zkreslena, protože když se podíváte na statistiky, tak jste daleka toho, začít vidět někde příliš trávu růst a zjistíte, že ten jev, ta sebevražednost nás postihuje všechny, akorát, že u někoho se o tom vůbec nemluví, protože to nikoho nezajímá. Nicméně skutečně ty náročné životní situace, jako například že nevím, co dál se svým životem, ty mohou být jednak důsledkem té deprese, protože tam to patří vlastně k hlavním příznakům, že najednou nevidím žádnou perspektivu, ale jednak naopak mohou být spouštěčem. Ten stres s depresí chodí ruku v ruce, nehledě k tomu, že i ta hormonální celá situace, která se při nadměrné zátěži, při stresu, při beznaději a podobně, při zoufalství rozvíjí, je i biologicky pro ten afektivní stav nepříznivá, takže to spolu může souviset, ale není to úplná jednoznačná souvislost taková ta kauzální, že bychom řekli nehrajte vrcholový fotbal, budete pak páchat sebevraždu, tak takhle to rozhodně, takhle to rozhodně není. Je to spíš tyhle ty události příležitostí se zamyslet nad sebou a nad svými životy a naopak vidět pozitivní příklady tam, kde všude se to východisko z té situace nachází. Známe přece spoustu, ale opravdu spoustu vrcholových sportovců, kteří se dokázali v další části svého života v tom novém životě úžasně uplatnit a stali se z nich podnikatelé, někteří z nich dokonce úspěšní. A dali se na profese, o kterých se jich předtím ani nesnilo a vedou dál spokojený a produktivní život. A to jsou protipříklady toho příliš pesimisticky tohle to generalizovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jihoameričtí vědci zveřejnili první výsledky svého bádání, ve kterém se snaží proniknout do myšlení teroristů. Věří, že tyto objevy mohou pomoci zabránit teroristickým útokům. Co si o tom myslíte, pane profesore? Oni třeba dospěli k závěru, že extremisté hodnotí činy druhých podle výsledků jejich jednání spíš, než podle jejich původních záměrů. Také upozornili na to, že jsou rozdíly v původu a psychologických vlastnostech u různých forem terorismu, například ve zkoumané populaci. Oni vlastně zkoumali 66 uvězněných bojovníků polovojenských teroristických skupin z Kolumbie. Tak tam nehrálo důležitou roli náboženství, většina kolumbijských bojovníků se přidala k teroristům z ekonomických důvodů. Dostávali totiž plat.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ano. A začneme-li od konce té vaší otázky, tak je třeba hned upozornit na to, že takovéto studie včetně té jihoamerické nemohou být nikdy reprezentativní pro celý ten problém, protože jihoameričtí teroristé ještě ke všemu navázaní na drogové kartely, mají jiné zdroje, řekl bych, motivační, ať už jsou to peníze nebo cokoli nebo jsou vydíráni než třeba teroristé pocházejí z úplně jiných oblastí ze středního Východu a mající blíž k té ideologii, řekněme, islamistické, takže to je první věc. Další věc je, že takovým shrnutím té studie úplně jednoduchým by mohlo být, že u těchto lidí psychologicky víc než u jiných platí, že účel světí prostředky. Když sledujete, co se děje v mozku, v různých oblastech mozku a zejména těch, které se nějak vážou na strach, na agresi a tak jako je amik dalá a podobně, usiformě gyrus, tak co se v nich děje, když se ten subjekt dívá na něco, na násilí, na hrůzu, na to, jak někdo někomu ubližuje, tak u těch teroristů se zdá, aspoň z této studie to myslím vyplývá, že oni jsou vzrušeni spíš tím cílem, tím účelem, zatímco to neštěstí, to utrpení samo o sobě je nechává docela chladným, kdežto ten kontrolní soubor, který v uvozovkách normální lidi to mají obráceně. Těm se to hrůzou rozsvěcí, když se dívají na to násilí a vlastně neřešej vůbec to, jaký to má smysl. Čili bychom to mohli shrnout do té věty účel světí prostředky. Ale přece jsou různé zdroje terorismu a ne vždycky je ten účel tím hlavním a také je velmi různý. U někoho jsou to třeba ty peníze, u jiného je to ideologie, u někoho dalšího je to národnostní otázka, pocit trvalé křivdy, vyřízení si účtů s nějakým jiným etnikem, s kterým se tam soutěží o prostor, Náhorní Karabach. Nebo je to náboženství a náboženský fanatismus a tak dále. Čili to, že účel světí prostředky, tam neplatí úplně univerzálně a i tam, kde to platí, tak ty účely jsou velmi různé. No, a k tomu bychom mohli ještě dodat ty biologické příčiny a zdroje, jako jsou různé kosmetické zdroje právě v té mozkové výbavě, jež nás před tím zlem chrání, ale chrání nás i před sebou samými. A můžeme si představit, že tyto struktury my máme kosmeticky malinko defektní a jsme vůči neštěstí druhých lidí méně citliví a jsme méně empatičtí k tomu, co prožívá ten druhý. A lidé s takovýmto defektem některých těch zrcadlových buněk jsou potom daleko schopnější páchat kruté násilí, které si ti ostatní, ti citlivější, neumějí vůbec představit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Já vám za to děkuji, mějte se pěkně, na slyšenou.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Také na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mým zítřejším hostem bude bezpečnostní analytik, Andor Šándor. Zita Senková přeje příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.