Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 12. prosince

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké emoce se střídají lidem ve vztahu k politikům? Proč jednou vynášíme až do nebes a vzápětí je proklínáme? Měníme se my, nebo oni? A proč 25 let po sametové revoluci vládne stále blbá nálada? Vítám vás, pane profesore, ve studiu, dobrý den.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, v naší polistopadové historii tři výrazné, ne-li nejvýraznější osobnosti politické, shodou okolností tři prezidenti Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, tak k těm se jistě poutají silné emoce a různě se tak ty sympatie přelívají. V čem vidíte ty příčiny těch proměn nálad?

Čtěte také

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak, ono obecně to tak je, že osobnosti, které jsou, jak se říká silné, dynamické, viditelné, dominantní, tak jednak vyvolávají ambivalentní pocity a jednak vyvolávají vůbec silné emoce, zejména v určitých vypjatých chvílích. Ale máte pravdu, že tu otázku, zda se ve vztahu k těm politikům, kteří jsou nejdřív nesmírně obdivováni a adorováni a potom zase zatracování, zejména na domácí půdě, tak jestli se ve vztahu k těm politikům měníme my a naše hodnocení a naše očekávání, anebo oni? Vzpomeňme, jak Václav Havel, ikona sametové revoluce a nakonec osobnost mezinárodně neuvěřitelně pozitivně známá a reprezentující naši zemi, na domácí půdě pak ke konci 90. let upadal v určitou disreputaci, připravoval mnohým určitá zklamání. Vzpomeňme na ten rudolfínský projev. A takže ta obrovská očekávání jakoby byla vystřídána jistou skepsí vůči té osobě. Ale totéž potom zažíval Václav Klaus, který nastoupil po něm, a také měl, sice od samého začátku řadu odpůrců, ale také řadu obdivovatelů a podporovatelů, vlastně celou stranu, kterou založil, a to se rozdrobilo úplně jako hliněný obr, strana je dneska skoro zadupaná pod zem, on se k ní nehlásí, ona k němu téměř taky ne. A co z toho zbylo? U Miloše Zemana je na to hodnocení ještě brzy, ale červené karty na náměstích svědčí proto, že po určitém entusiasmu přímé volby, kterou sice nikoli výrazně, ale přeci jenom vyhrál, nastává období jakési deziluze. A to je skutečně doba, kdy si skoro každý, kdo se politice věnuje, klade otázku, jestli se oni ve svých funkcích měnili, takové to jak se říká: "Honores mutant mores," že ta funkce ty lidi mění, anebo jestli jsme se měnili my a naše poznání nebo prozření nebo nám začaly padat šupiny z očí? A já mám na to takovou odpověď, která je poněkud obecnější a možná skoro až filozofická, protože jsem o tom nedávno zrovna dost intenzivně přemýšlel u sebe, začal jsem od sebe a o svých proměnách, a došel jsem k neskromnému závěru, že jsem se moc nezměnil, ale že se mění prostě kontext, ve kterém to hodnotíme. Vezměme si dobu konce 80. let, dobu komunismu, to byla doba, kdy tady po celou tu dobu normalizace od roku 68 narůstal v tom veřejném a kulturním prostoru deficit, deficit pocitu osobní svobody, deficit demokracie, deficit mít možnost vlivu na události, a tenhle ten deficit překročil určitou kritickou mez, to vyústilo potom v ten převrat, kterému se teď říká sametová revoluce, a tenhle ten deficit byl najednou rázem zaplněn. Najednou jsme mohli všechno, dokonce možná až moc, tržní ekonomika se začala uplatňovat dřív než její zákonné regulace, teď se to zpětně kritizuje. Ale bylo to doba obrovského entusiasmu, budování, navazování nových spojenectví, otevřela se brána do světa, mohli jsme volně cestovat, něco předtím nevídaného. Koruna začala být směnitelná. Jen si na to všechno vzpomeňme. Začali nás brát vážně naši partneři v zahraničí ať už ve vědě, v kultuře a posléze i v obchodu. Začaly platit naše kredit karty po celé zeměkouli, něco prostě předtím naprosto nepředstavitelného, i když dnes je to pro lidi samozřejmé. Čili tenhle ten deficit byl zaplněn, ale najednou tady pod tím Havlovým praporem, který byl takový trochu snílek, vizionář, idealista, byl to člověk z uměleckého prostředí, s intuicí, nakonec dramatik, tak chyběla jakási racionalita, chyběl zde ten pragmatický manažerský přístup k řízení věcí zejména hospodářských. A objevil se deficit jinde, a ten začal narůstat během toho Havlova prezidentování. Vezměme si také jakými lidmi byl prezident Havel obklopen, to byli většinou, zejména zpočátku, lidi z disentu, lidi zase z té umělecké sféry.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Čili odtud potom, promiňte, to vstřícné vnímání Václava Klause nebo?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak, a tím chci říct, že narůstal jiný, narůstal deficit takové té pragmatické osobnosti integrované, která ví, co za prvé, za druhé, za třetí, má přečtené všechny ty ekonomické knihy, má určitou zkušenost v bankovnictví, a tenhle ten deficit ideálně zaplnil Václav Klaus. Ještě navíc měl něco, co těm snílkům trochu chybělo, to jest naprosto jasné pevné přesvědčení jak funguje politika, jak funguje zastupitelská demokracie, co jsou jejich hlavní principy, že to není, že se budeme všichni v zavoleném sále hádat každý s každým tak, jak tomu bylo zpočátku v Občanském fóru, ale že se nastaví pravidla, podmínky na vstupu, ty vyladí podmínky na výstupu, že se zařadíme do kontextu mezinárodních pravidel, směny peněz, materiálu, zboží a já nevím čeho všeho. A tohle tu, tenhle ten deficit zaplnil Václav Klaus.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
A promiňte, jaký deficit jsme pociťovali nebo tento národ pociťoval, když si v přímé volbě zvolil Miloše Zemana?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, a tím se to kyvadlo, řekněme, od té, od toho uměleckého přístupu nebo idealistického, kde na prvním místě byly hodnoty spíš mravní v tom vyšším slova smyslu, překývlo na druhou stranu a najednou se všude vyrojily takové ty ekonomické gloomy, ty manažerky, ty klapačky, ty, kterým ta důležitost kapala z uší a všecko věděly a naopak kultura, vzdělání, historie, to jim bylo ne cizí, ale měly to zúžené na to má dáti - dal. Takže jsme se najednou ocitli ve světě cifer a v účetnickém absurdistánu, což byl jakoby druhý extrém, a tady najednou začal narůstat deficit opět toho, co nám teď ve společnosti chybí, protože teď je ten deficit velký, a to je poctivost, spolehnutí se na čestné slovo. Na všechno musíte mít dneska smlouvu. Když mi kolega ortoped říkal, že se ráno na vizitě pral pacienta, který měl nohu na nějaké extenzi, "Jak se vám daří?" A on mu odpověděl: "Na to se zeptejte mýho právníka." No tak kde to jsme?

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Čili vracíme se, promiňte, k tomu masarykovskému, že není krize hospodářská a politická, ale morální?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Jinými slovy vy jste teďko ty tři deficity shrnula v tom masarykovském výroku. Prostě zase začíná být deficit v té oblasti morální. Deficit v oblasti zdravého rozumu. Vždyť tohle to, co se tady děje, to je právní absurdistán. Nikdo už nemyslí, nepomýšlí na obsah věcí, které obhospodařuje, ale myslí jenom na to, aby z toho nebyl průšvih, aby měl v pořádku papíry, aby bylo všechno zdokumentováno a stal se z toho jakýsi l'art půl lettrismus, čili umění pro umění v tomto případě byrokracie pro byrokracii, která už neslouží vůbec dobré věci a je to mezivrstva mezi tou kreativní politikou a lidskou tvořivostí, která to brzdí, která ten, to vzájemné oplodnění mezi polis a lidskou individuální tvořivostí blokuje a působí to, že se vlastně už skoro nedá nic dělat. Vezměte si, že v posledních několika letech tady nepostavili ani kilometr dálnic, protože každej už se bojí ne, že tu nebude infrastruktura, ale bojí se, aby nebyl zavřenej. Takže to absurdistán úplně jiného druhu a najednou bychom se tak rádi vrátili do oblasti zdravého rozumu, do oblasti, ve které platí, když vám něco slíbím, a nemusím mít na to smlouvu, protože kdybych to nedodržel, tak se celoživotně odepíšu a už ode mne pes kůrku nevezme, a v této atmosféře prostě to slovo platí. To je něco, co tady zoufale chybí, a to je důvod si myslím, proč po Klausovi a Zemanovi najednou zase bychom toho Havla prstíčkem hrabali, tady takový jakýsi Havel chybí právě proto, aby zaplnil tenhle ten deficit, protože to je v jiné podobě ten deficit, který on zaplnil po té revoluci. A bohužel já tady na obzoru nikde nevidím tak výraznou politickou postavu, ke které bychom se mohli s chutí a s důvěrou upnout, podporovat ji a takzvaně ji udělat myslím i mediálně, aby tento prostor vyplnila, protože ta poptávka po tom je obrovská.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak symbolické, když příští týden si připomeneme tři roky od smrti Václava Havla.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, je to teda neuvěřitelné jak to letí a obávám se, že to byla veliká ztráta. Václav Havel byl ke konci života dost nemocný člověk a tělesně poměrně zchátralý už tím vším, co zažil, co měl za sebou nejenom věznění, ale ty opakované zápaly plic, nakonec i tu malignitu, pro kterou byl operován, a to se na něm podepsalo. Takže zcela teoreticky, kdyby dneska žil, tak by asi nebyl v nějaké dynamické síle, ale jako osobnost tady zoufale chybí a chybí a nebo tady chybí někdo jako on, kdo by tenhle ten deficit mohl zaplnit.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ředitel Národního ústavu duševního zdraví profesor Cyril Höschl. Říkáte, pane profesore, že nevidíte tady nějakou takovou osobnost, po které teď cítíme takový deficit. Co dnešní mladí, protože Václav Havel mluvil s nadějí o té generaci, která vyroste úplně mimo socialismus, jak se jeví tato generace? Byly ty naděje do ní vkládány oprávněné nebo naplní se?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Na jednu stanu je ještě asi brzo to hodnotit, ale už když v té době úsvitu naší nové demokracie před 25 lety se říkalo: "Počkejte až dorostou ti, kteří nejsou poznamenaní komunismem, tak pak to teprve bude občanská společnost a pak se teprve uvidí jací doopravdy jsme," protože celá ta generace, která se toho po té revoluci ujala, tak vlastně byla tím životem socialismu poznamenána, tak už tehdy, když jsem tohle to slyšel, tak jsem někde na pozadí ve mně klíčilo takové zrnko nedůvěry, že to asi nebude tak jednoduché a kladl jsem si otázku, jestli zkušenost života v komunismu je pro usilování o svobodu předností a nebo naopak defektem? Stále si nejsem tak úplně jist, co je lepší. Já si vzpomínám jak jsme v dobách normalizace nahlíželi na naše západní kolegy žijící tehdy v naprosto svobodné společnosti, jako na do určité míry naivky, kteří mají plné regály literatury, kterou my jsme měli jako zakázanou, ale na rozdíl od nás ji nečtou právě proto, že ji mají.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Ji mají.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Takže když máte knihu na polici, tak si řeknete až budu mít čas, tak si ji přečtu, protože čas nemáte nikdy, tak je na tý polici, kdežto my, kteří jsme věděli, že na to máme jednu noc nebo několik nocí na přepis, tak jsme to četli a připadali jsme si po této stránce jaksi autentičtěji vzdělanější. A já bych to nerad paušalizoval, ale tehdy ten pocit jsme měl. A teď ovšem my jsme v té situaci jako oni, čili první otázka je, jestli naše povědomí o tom, jakou cenu má svoboda, se vzdalující se zkušeností od komunismu neklesá, že si ji už tolik možná nevážíme té šance mít svobodu, to je první věc. A já neříkám, že toto je názor, za kterým bych stál, je to spíš otázka, balónek puštěný do vzduchu k diskusi. A druhá otázka je, jestli defektem té nastupující generace, která už se nenarodila v bývalém režimu, tak jestli jeho defektem, který trošku kazí to, že nemají tu negativní zkušenost, není absence, absence té zkušenosti, i jestli to, že člověk vždycky touží po tom, co nemá, v sobě nezahrnuje nebezpečí, že jednou budou tyto generace vyrůstající a rozmazlené v systému určité sociální podpory a politiky.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Bezpečí.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
A bezpečí, tak jestli nebudou toužit zpátky po nějakém takovém autoritativním sociálním systému, jaký slibuje komunismus, a že zkušenost je nepřenosná. A právě proto, že je nepřenosná, tak se té generaci, která to nezažila, těžko vysvětluje a oni jsou vlastně dneska skoro tak naivní jako byli ti naši západní kolegové, kteří například nerozuměli takovým věcem jako jak to, že obyvatelstvo, které si stěžuje a úpí, tak tu stranu volí v 99,9 %. Ono to zní hrozně jednoduše, máte, co jste chtěli. Ale kdo nezažil, tak si to neumí představit. No jo, ale my teď máme nastupující generaci, která je na tom stejně, protože ji chybí ta zkušenost, která je nepřenosná.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Když říkáte, že se to těžko vysvětluje, tak navíc v situaci, kdy těch 25 let od listopadu 89, často dochází k takovému relativizování, co se dělo před tím 89 rokem. Často padají otázky, jestli nám nebylo lépe. V čem vidíte tu občasnou nebo příčiny té občasné nostalgie po tom, co bylo před 89 a uspěly vůbec ty listopadové ideje?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je, ta nostalgie je nesmírně nebezpečná. Ona má několik zdrojů. Jeden z nich je vůbec ustrojení člověka, který má tendenci dívat se na minulost optikou určitého optimistického zkreslení. To je to, čemu latiníci říkají, že jsme "Laudatores temporis acti" a ti chváliči starých časů, protože to, co bylo dřív, když jsme byli mladí a zamilovaní a kvetly třešně, tak to bylo všechno skoro krásné a v televizi běžely seriály, kde dobro stranického funkcionáře vítězilo nad zlem renegátů a diverzantů, a tenhle ten černobílý svět byl srozumitelný, čitelný a poskytoval určité jistoty. Čili ten vzpomínkový optimismus, abychom to přeložili do češtiny, to je jeden z důvodů. Takže ten je nám jako lidskému rodu společný napříč kulturami. Druhý ten faktor, který se na tom podílí, je nepochybně to, čemu se tady říká zkratkovitě blbá nálada, ale popisuje to emoční rozpoložení lidí, kteří neodvíjejí svůj subjektivní pocit v hodnocení své situace od objektivních údajů, čísel a skutečností. Totiž tato společnost posuzováno dětskou úmrtností, celkovým bohatstvím, střední délkou života, dokonce i kvalitou života a takovými parametry, tak se má vůbec nejlíp, jak se kdy měla v dějinách. Ale to zas bude sprcha všelijakých nenávistných e-mailů.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tohle, když řeknete v restauraci IV. cenové skupiny, tak vás tam zmlátí, protože lidi si odmítaj připustit, že se mají dobře. A zcela objektivně, i když každý máme nějaké trápení, tak ta společnost se má nejlíp jak se měla v dějinách a přesto si to neuvědomuje. Takže ta, to negativní vnímání své skutečnosti spolu s určitým vzpomínkovým optimismem, když si dáte dohromady, tak vám samozřejmě vyjde určitá nostalgie po starých časech, a to, že ten mechanismus je nebezpečný, to je vidět na tom, že to není jenom nostalgie po této tom období komunismu, říkám tomu tak zkratkovitě, když víme, že to komunismus nebyl, ale dokonce i po pevné ruce typu národního socialismu. Dneska jsou skupiny lidí, kteří jsou schopní koketovat s něčím tak zrůdným jako je nacismus a vy nechápete, jak se to v těch hlavách vůbec může zrodit, kteří jsou schopni negovat a popírat to zlo, které je naprosto nezpochybnitelné a které vedlo k vyhubení milionů lidí. Čili ten princip je prostě nebezpečný am block a netýká se to jenom nostalgie po 30 případech majora Zemana, to je ještě to nejmenší.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Je pravda, že jedinec většinou vnímá tu svoji situaci, ji jaksi nedokáže aplikovat na tu celou společnost a vnímá ji sám, že on se má špatně a oni se mají dobře.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
On to je princip, který je tak univerzální, že platí i v každodenním životě, když se vám něco nepovede nebo se věci vyvíjí nepříznivým směrem, tak pokud nejste depresivní, tak vždycky hledáte příčinu v okolí, vždycky za to může někdo jiný, vždycky za to mohou ti nahoře. Když lidi čekají na tramvaj, tak, když dlouho nejela v 90. letech, mohl za to Havel, pak zas za to mohl Klaus. Takhle absurdně až to jde daleko a je to takzvaná presumpce viny. Je to jedna z vlastností psychopatických osobností.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Přišel dotaz od paní Čechové: "Když se mluví o svobodě, to slovo používá spousta lidí všude kolem, ale nikde neslyšíme jaká je definici pojmu? Mají všichni ti, co tento pojem používají, stejnou představu o obsahu nebo si pod tím každý představuje něco jiného?"

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak samozřejmě, že tak jako pod každým pojmem i pod pojmem svoboda si každý představuje trošku něco jiného, ale jsou ustálené konotace, taková ta okřídlená věta, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda těch druhých, to znamená mohu si sice dělat, co chci a činit vlastní rozhodnutí, ale nesmím tím naopak omezovat svobodu těch okolo. Ale ona se tím pojmem svoboda v tom povzneseném slova smyslu, v jakém jsem ho použil, používá a míní zejména pro svobodu volby, to znamená svobodu rozhodovat se, to, že jednotlivec není vazalem, otrokem či poddaným nějaké vrstvy, strany, státu, panovníka, ale že může o svém životě a o krocích, které vždycky vyžadují nějakou volbu - udělám to nebo to budu dělat, toto nebo toto, budu bydlet tady nebo támhle, tak, aby ta volba byla pokud možno svobodná na úrovni jednotlivce, to se tím myslí. A já myslím, že většina lidí v této zemi si pod tím představuje zhruba totéž.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Další dotaz má Věra z Kopřivnice: "Co si myslíte o osobě Karla Janečka, který se angažuje v pozitivní evoluci?"

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, to je velmi zajímavé, protože shodou okolností včera jsem ho viděl. Já mám na Karla Janečka dvojí pohled nebo možná trojí, ale v zásadě dvojí. A jeden se týká jeho ambicí politických a politologických a pozitivní evoluce a jeho představ o tom jak by měly probíhat volby a jak by politici měli být odvolatelní a tak, a tam jsem velikým skeptikem a nijak zvlášť mě to neoslňuje, protože se obávám, že tady ještě k dotažení chybí trošku dalšího povědomí a sečtělosti v oblasti humanitní a v oblasti politologické. Ale na druhou stranu musím tedy říct, že v té druhé složce, ve které ho znám, tak si nesmírně vážím toho, co dělá, když oceňuje špičkové vědce a dává impulsy mladým začínajícím talentům v této zemi jako jednotlivec.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Čili v té složce mecenášství, řekněme ...

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak, tak.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
... těch dobrých podniků.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Ano, a tady je třeba zdůraznit, že je velký rozdíl mezi mecenášem a sponzorem. Sponzor je někdo, kdo vám dá peníze a očekává, že za to něco uděláte, co on si představuje. Mecenáš je člověk, který vám dá peníze proto, že se domnívá, že to je správné a že to, co děláte, má naději třeba i z velmi dlouhodobého hlediska, ale nic od vás za to nečeká. Karel Janeček je v tomto smyslu nepochybně mecenášem a podařilo se mu proto získat už i některé další mecenáše z řad těch bohatších spoluobčanů jako Libora Winklera, Dalibora Dědka nebo Martina Ducháčka a tato čtveřice založila a financuje, založil ho Karel Janeček, ale oni to teď spolufinancují, Nadační fond Neuron.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
A ten včera udílel ceny českým vědcům.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
A ten zrovna včera udílel ceny českým vědcům, ale jakým? To jsou, to je zajímavé uspořádání, ona ta, ten nadační fond má svoji vědeckou radu, která v jednotlivých oblastech lidského bádání a vědy posuzuje možné kandidáty, a udílí několik kategorií cen a stipendia a podobně. Tak jednak to jsou ty hlavní ceny Neuronu za přínos světové vědě. To dostane někdo, kdo jehož působení ve vědě přesáhlo hranice této kotliny a obohatilo celkovou, celkovou vědu ve světě. A to jsou, to je cena poměrně vysoká. A pak jsou to takzvané impulsy, což je zhruba milionová částka, kterou dostane někdo, o kom ta, o kom ta komise nebo ta vědecká rada usoudí, že si to zaslouží proto, aby mohl realizovat svůj vědecký projekt, aby mohl realizovat svoje představy. Takže včera za medicínu to dostal jistě všem posluchačům známý Bohdan Pomahač, plastický chirurg žijící v Americe, který transplantoval obličej. Ze společenských věd Evžen Neústupný, také žijící v cizině, který se zasloužil o moderní metody archeologie a zavedení nových technologií do archeologie a úplně změnil pohled na ni. Za chemii Jiří Čížek, za matematiku Ivo Babuška a jediný z nich, z těchto velikánů, kdo žije a tvoří tady, je fyzik Jiří Bičák, který to dostal za fyziku.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Čemu to přičítáte, že je to takový poměr?

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je právě, my jsme přešli od Karla Janečka k takovému obecnému problému, jestli ti velikáni jsou velikáni proto, že tady vytvořili geniální dílo a z nějakých důvodů ho pak exportovali ven, anebo proto, že byli venku, a kdyby žili tady, tak by na tuhle tu cenu nedosáhli, protože by prostě neměli možnost se rozvinout, a to je otázka, kterou bych rád nechal jako řečnickou, protože tu si jistě klade v mnoha oborech mnoho posluchačů, netýká se to jenom vědy, týká se to všeho, co by někdo chtěl dělat. Máme dost možností v této zemi, která je jinak nesmírně krásná, žijou v ní prima lidi, uplatňovat svoje talenty a nemusíme jezdit do ciziny kromě toho, že tam nasbíráme zkušenosti jako tovaryši za starého Rakouska, to je v pořádku, ale proto, abychom vůbec mohli své talenty rozvinout, a to si řekněme někdy jindy.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro tuto chvíli ji necháme řečnickou a budu se těšit, pane profesore, že si ji někdy spolu zase zodpovíme. Dnešním hostem byl psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl. Na shledanou.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Na shledanou.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Od mikrofonu se loučí Karolína Koubová.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.