Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 12. března

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je profesor Cyril Höschl, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je vůbec možné odhadnout, kdy se člověk dostává do nezvladatelného stavu? Jak nemocná je naše společnost a proč nám chybí některé preventivní programy? I na to se budu ptát. Únorový masakr v uherskobrodské restauraci, loňský vražedný útok schizofreničky ve žďárské škole, před 2 lety vyhodil muž za pomoci plynu do vzduchu panelový dům ve Frenštátu pod Radhoštěm, zabil 6 lidí. Zaznamenali jsme také případ muže, který na D1 házel na projíždějící auta kusy dřeva. Každý případ je samozřejmě jiný, nicméně možná to svádí k tomu, je to nesprávné, pane profesore, našli bychom nějakého společného jmenovatele?

Čtěte také

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já si myslím, že zrovna u těchhle případů, které jste vyjmenovala, bychom společného jmenovatele nenašli, protože se sice nabízí nějaká duševní porucha, ale my to u toho střelce z Hradiště vůbec nevíme, ten měl, pokud já vím, žádný kontakt s psychiatrií před tím a šlo spíš o to, že nemocná byla jeho žena a že tedy by měla přicházet v úvahu spíš péče o ty příbuzné, když to tedy dotáhnem do konce a zrovna tak na té dálnici, tam sice šlo zřejmě o nějaký přechodný psychotický stav, co si já myslím, ale na druhou stranu naštěstí zase nebyl nikdo zabit a tak bychom mohli jít dál. Takže podivné chování nebo prostě zloba, zatrpklost, posedlost nějakými pocity křivdy a podobně, to nemusí být nutně vždycky výraz duševní choroby tak, jak je máme definovány, jak jsou součástí medicíny, prostě povahy jsou různé, lidi jsou také různí. A společný jmenovatel se hledá těžko. I když ta tendence ho hledat, tady je, protože vždycky se hledá nějaký viník. Jenomže, když si vezmete jenom počet vražd, kterých je za, za rok, neberte mě za slovo, 150-200, to kolísá, ale zhruba takhle se pohybuje u nás, no tak jestliže jedna z toho je prokazatelně spáchaná někým pod vlivem těžkého duševního onemocnění, tak to znamená, že 99,5 % jsou spáchány takzvaně zdravými lidmi. Takže jestliže třeba pan prezident řekne, že jsme příliš tolerantní k našim "bláznům", tak já bych spíš řekl, že jsme příliš tolerantní k našim normálním lidem, protože těch je naprostá většina, kteří něco spáchají. A to se těžko, ten společný jmenovatel se těžko hledá, protože v každém tom případě může jít skutečně o něco úplně jiného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná by to mohla být třeba ta frustrace, o které jste se zmínil, nebo také mě napadá, pane profesore, že vlastně nešlo o zkratové jednání, že to byly vlastně promyšlené činy.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No u těchto činů může jít jak o důsledek nějaké skutečně psychotické konstrukce, takhle já si třeba představuj to házení těch polen na tu dálnici. Můžeme si, předesílám a podotýkám, že jsem ty lidi nevyšetřoval a že se bavíme na obecné úrovni o tom, jaké by mohly být motivy takhle nesrozumitelných činů, čili berme to jako spíš úvahu, která je motivovaná tou nesrozumitelností pro běžného občana, tak, tak tam by to například mohlo být tak, že máte pocit, že se děje nějaká nepřístojnost, že se třeba po té dálnici vozí tajný materiál, arzenál zbraní někam na Ukrajinu, že to páchá zlo a že já tím, že udělám nehodu, nahážu tam polena, tak tomu transportu zabráním a zachráním lidstvo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je jenom příklad, co se třeba mohlo odehrávat v mysli toho člověka.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je pří..., no ano, a to je příklad, který je obdobou jiných takových případů, které naopak na rozdíl od tohohle toho znám a kde tomu takhle bylo a teprve při pochopení té psychotické logiky jsme najednou shledali, že z hlediska té psychózy, toho bludu, nebo podobně, byl ten čin najednou srozumitelný. On nebyl srozumitelný z hlediska naší každodennosti, která je zaplaťpánbůh nepsychotická. Jenomže v jiných případech zase vůbec o psychózu nemuselo jít a takové případy jsou naprosto nepředvídané, protože každého dne, každého jednoho dne může potkat nějaký impuls, kdy se mu v té hlavě něco stane a udělá něco nepředloženého a nic tomu před tím nepředcházelo, z čeho by se to dalo odvozovat. Vemte si i na mezinárodní scéně případ Breivika, a to jak dvojznačné byly ty posudky na něj právě proto, že od samého začátku nám některým bylo jasné, že to není typický psychotický obraz. To může být prostě jenom povaha, kterou její motivy, její sebestřednost a chápání světa vede k tak absurdnímu činu, ale nemusí jít o individuální onemocnění na úrovni jedince, protože společenské poruchy, nebo sociální patologie je něco jiného než individuální patologie. A to je třeba brát v úvahu. Jestliže někdo řekne, že společnost je nemocná, tak to vůbec neznamená, že se skládá z nemocnejch jedinců a naopak i z nemocných jedinců se může skládat společnost, která z hlediska třeba mravních hodnot, z hlediska ohleduplnosti k druhým, respektování práv druhého, je zdravější než ta takzvaně zdravá. A to my vidíme za zdmi psychiatrických zařízení, kde ta atmosféra je často mnohem tolerantnější, mnohem přátelštější a svým způsobem v těch vztazích do určité míry kultivovanější, než mnohdy v takzvané normálním světě za zdí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je tedy vůbec možné odhadnout, možná, že už jste to, na to odpověděl, kdy se člověk dostává do toho nezvladatelného stavu, který může vyústit v podobnou tragédii, o jakých hovoříme?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Tak na tuhle tu otázku jsou dvě odpovědi. Jednak v běžném životě, to znamená v naší každodennosti, v tom jak je nastaven zdravotní systém a naše možnosti, to absolutně možné není, protože nikdo nejsme věštci, věštcem a dokonce bych řekl, že to neumí odhadnout, předvídat ani vědmy po půlnoci na televizi, které tam věští z křišťálové koule, takže když už ani ty to neumí věštit, jakpak by to mohl věštit nějaký doktůrek. Čili to není možné. Na druhou stranu experimentálně lze zjišťovat určité změny v činnosti mozku a v chování, jejichž pečlivým rozborem by bylo v určitém procentu možno předvídat rozvoj nějaké psychotické epizody, ale to je jiná otázka, protože my nemůžeme zařídit aby 10 li..., 10 milionů lidí chodilo s elektrodami na hlavách a bylo permanentně sledováno, co do činnosti mozku a testováno co do neuropsychologických charakteristik, prostě proto, že taková sci-fi není uskutečnitelná a rozhodně ne v nějakém rozumném časovém horizontu. Čili prakticky to možné není.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A pomohlo by například zpřísnění podmínek pro držení zbraní? Mimochodem co říkáte vlastně tomu počtu? Je to 780 tisíc ručních zbraní v Česku na 10 milionů obyvatel.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No to spolu souvisí samozřejmě, ale je trošku otázka z jiné ošatky. To jest, je to otázka do značné míry politická, do jaké míry mají mít lidé přístup k zbraním. Víte, když už jsme třeba u těch vražd, tak samozřejmě, že množství zbraní v populaci hraje určitou roli, přinejmenším co do snadnosti, jak někoho zabít. Na druhou stranu většina takových činů je spáchána pod vlivem alkoholu a my si můžeme klást stejně legitimní otázku, jestli není moc alkoholu mezi lidma a jestli jeho omezení by také nemělo příznivý dopad, protože to sice není bezprostřední nástroj, až na ten metanol, tak jako zbraň, na druhou stranu je to facilitátor, je to psychoaktivní látka, která to chování ovlivňuje, odbržďuje ty zábrany, a ta se na té frekvenci nepochybě podílí. Čili takhle můžeme jít dál a skončíme u toho, že všem seberem zbraně, místo piva jim budeme nalévat vodu a vše...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zavřeme herny?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Zavřeme herny a všichni budou žít v nějaké sterilní kleci a oddělený přepážkami a pak skutečně už nikdo nikoho nezabije.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hm. Když jste se zmínil právě o alkoholu, tak nedávno agentura Bloomberg hovořila o Česku jako nejdekadentnější zemi a vycházela právě z konzumace alkoholu, také drog a také ze zisků z heren.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No tak já bych k těmhle těm statistickým výkřikům byl vždycky poněkud opatrný, nebo zdrženlivý při jejich interpretaci, ale samozřejmě, že čísla varovná to jsou. My máme ohromně vysokou spotřebu čistého alkoholu na hlavu a na rok a není to jistě nic ani zdravého a ani něco, čím bychom se měli chlubit a rozhodě to stojí za zamyšlení k pro legr..., legislativce a i pro nějakou osvětu. Protože na to jsou skutečně navázány negativní jevy a nemusí jít jenom o vraždy, může, jde i o obecnou kriminalitu vůbec, která s tím souvisí. To se ví všeobecně, že alkohol, hazard a kriminalita jdou ruku v ruce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, pane profesore, že přibývá ve společnosti duševně nemocných lidí? Nevím, jestli je správné to dávat do souvislosti se statistikou. Za posledních 10 let se například spotřeba antidepresiv ztrojnásobila. Jen loni dodali distributoři do nemocnic a lékáren léky za 960 milionů korun.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To bych řekl, že mnohem víc než 960 milionů, protože spotřeba léků jde do miliard, ale nechme to stranou. Ten nárůst je skutečně dramatický a u antidepresiv to je ale poněkud složitější než jak by se takhle dalo jednou takovou otázkou odmávnout, protože zaprvé to, že jejich spotřeba roste, je výsledek několika faktorů, které se shodou okolností časově sčítají. Jedním z nich je nejenom nárůst deprese, ten tam možná skutečně je, ale jako větší dostupnost léčbě, léčby a také určitá destigmatizace, takže čím dál tím víc lidí je ochotno se s tou psychopatologií jít léčit, nestydět se za to, nechat si dát neschopenku i od psychiatra, nekamuflovat to nějakou chřipkou a tím se začínají dostávat do statistik, ale také jim začíná být i předepisováno. Tak to je jeden důvod...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsou více podchyceni.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Jsou více podchyceni a více léčeni. Druhý důvod, a ten je, řekl bych, významnější je, že zrovna u antidepresiv se oprávnění k preskripci, to znamená rozšíření pravidel o tom, kdo může a nemůže antidepresiva předepisovat, rozšiřuje i na všeobecné lékaře. A když si vezmete, že těch psychiatrů je plus minus něco přes tisíc, zatímco praktických lékařů minimálně pětkrát tolik, tak se najednou obrovsky rozšíří množství těch, kteří mohou antidepresiva předepisovat, tím se dále snižuje taková ta bariéra, kterou musí ten pacient přelézt, když se chce k té odborné pomoci dostat, protože už se nemusí tolik bát, co tomu řeknou sousedi, že jde k psychiatrovi, protože mu to prostě předepíše jeho všeobecná paní doktorka. Čili rozšířením té preskripce na praktické lékaře se také otvírají stavidla, co do množství předepsaných léků. No a poslední důvod, a ten je řekl bych vůbec ze všeho nejdůležitější, že u antidepresiv se prokázalo, že jsou to velmi výhodné léky k léčbě jiných poruch než je deprese. Za všechny si jmenujme aspoň dvě, a to jsou úzkosti, dřív se lékům proti úzkosti říkalo anxiolytika, nebo do dnes se jim tak říká a byly většinou z ošatky benzodiazepinů, všichni posluchači znají ty různé prášky na uklidnění a ty jsou poměrně návykové, poměrně škodlivé v tom smyslu, že třeba u starších lidí jsou nevhodné, narušují kognitivní funkce, to znamená takové ty schopnosti zapamatovat si, schopnosti úsudku a podobně, a tady se ukázalo, že na tu úzkost působí minimálně stejně účinně, ale rozhodně daleko fyziologičtěji právě antidepresiva, takže se najedou ta indikace rozšiřuje ještě o ty úzkosti a další takovou indikací jsou neorganické insomnie, čili nespavost a ukazuje se, že mnoho, že některá antidepresiva jsou mnohem lepší ke zvládání nespavosti než takzvané prášky na spaní, které zase mnozí znají, protože jim to paní doktorka vždycky předepíše, aby od nich měla pokoj, když, když nespí. Ale zase ta antidepresiva jsou svým způsobem mnohem vhodnější, ale patří do rukou odborníkovi. Nelze doporučit, aby si každý, kdo tohle to poslouchá, sehnal někde antidepresivum a když nespí, tak si ho do sebe lupnul, to, takhle to nechodí, protože ten režim toho dávkování je úplně jiný a vyžaduje to určitou soustavnost. Na druhou stranu ten návykový potenciál je menší a ten spánek bývá fyziologičtější, nebývá druhý den kocovina a tak dále. Čili to je další indikace. Takže když si vezmete, že trošku možná, a já jsem přesvědčen, že nijak dramaticky narostla prevalence depresí, čili výskyt v populaci, k tomu se zlepšila dostupnost té péče o ně, k tomu se rozšířila preskripční oprávnění i na všeobecné lékaře u mnoha antidepresiv a k tomu se rozšířily diagnostické okruhy pro jejich předepisování i na úzkostné poruchy, kterých je minimálně tolik jako těch depresí a na nespavosti, tak když si tohle to všechno posčítáte dohromady, no tak aby tam nebyl mnohosetnásobný nárůst. A tohle je třeba za těmi čísly vidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě ty souvislosti, o kterých hovoříte. Existují mimochodem komplexní data, která by nějak podala skutečně dobrý obraz o našem duševním zdraví?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Taková data existují, dokonce existují i terénní studie, protože vy ta data můžete sbírat buď tak, že sledujete zdravotnické statistiky, ty jsou sice poměrně spolehlivé, ale zase obrážejí vlastně jenom obraz, který poskytuje už ta péče jako taková, to znamená, zachycuje populaci lidí, kteří k tomu doktorovi jsou, jsou tam v databázi, mají tam své rodné číslo, pojišťovna na ně vykazuje a tahle ta data lze shromažďovat. Jenomže to je jenom špička ledovce, protože spousta lidí chodí se všelijakou psychopatologií aniž by byli tím systémem zachyceni a zjistíte to jedině tak, že byste chodila po městě a ty lidi vyšetřovala, aniž by se oni k tomu lékaři dostali a světe div se, takové studie se dělají. My jsme je sami dělali, kdy jsem...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Chodil jste po městě, pane profesore?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já ne, ale moji, moji kolegové, měli grant na to a měli záznamové zařízení a měli spoustu sběračů, které zaškolili, sběračů dat tedy, které zaškolili a ty věděli, na co se mají ptát a dávali dotazníky lidem, které vybírali asi tak jako nějaký marketingový průzkum nebo cokoliv jiného a to je velmi zajímavé potom porovnat, jaký je třeba výskyt, já nevím, bludů, nebo deprese, nebo nespavosti v populaci v porovnání s těmi statistikami zdravotnickými. Samozřejmě, a už to jistě všichni, kdo to poslouchají, tuší, že ten skutečný výskyt je mnohem vyšší než ten, který je oficiálně registrován. Čili vy tou terénní studií zachytíte té psychopatologie mnohem víc. Pokud by to někoho opravdu zajímalo, jak to srovnání vypadá třeba mezi státy po Evropě nebo tak, tak Světová zdravotnická organizace vydala takzvaný Mental Health atlas, čili Atlas duševního zdraví, který všechna tato data shromažďuje a konkrétně náš Ústav národního, Národní ústav duševního zdraví přispěl do toho atlasu za Českou republiku a podobně naši kolegové v cizině. A tam se ta čísla můžete agregovaná hezky dozvědět a i si je porovnat mezi jednotlivými zeměmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Už tady několikrát v našem rozhovoru, pane profesore Höschle, zaznělo nespavost. Vědci z vašeho Národního ústavu duševního zdraví teď chtějí zjistit, jak zastavit projevy náměsíčnosti. Co vás k tomu vlastně vedlo?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No je to, je to tak, poruchy spánku jsou zhruba dvojího typu. Ten první, který je všem mnohem bližší, protože každý tím víceméně trpí nebo někdy trpěl, to je takzvaná insomnie, to je to, že buď nemůžete usnout, nebo se v noci budíte, nebo se budíte ráno, správně by se mělo říkat hyposomnie, protože ta nepřítomnost spánku, která by byla 100%, ta je poměrně vzácná a dlouho to člověk nevydrží, čili většinou nějak spí, i když má pocit, že třeba celou noc probděl, takže je to spíš snížená, snížené množství spánku než jeho úplná nepřítomnost. A ten druhý typ těch poruch, to jsou takzvané parasomnie, a to jsou patologické jevy, které jsou s tím spánkem spojené. Například to, čemu se lidově říká náměsíčnost, nebo u dětí ty noční děsy, pavor nocturnus, kdy se to dítě v noci vzbudí, zpravidla se posadí a je vytřeštěné hrůzou a křičí, volá o pomoc, rodiče jsou vyděšení a podobně. A takových jevů je víc a souhrnně se jim říká parasomnie. Čili to první, to jsou poruchy co do kvantity, co do množství spánku, které je sice u každého individuální, ale je špatně, když ho je jak málo, tak moc. A to druhé, to jsou spíš kvalitativní poruchy. Ten spánek tam je, ale je spojen s patologickými jevy. A náměsíčnost, takový ten somnambulismus, to je jeden z nich a lze si to představit asi tak, že ten mozek, který se celý dostává do jiného módu v tom spánku, se utlumí nikoliv tak jako u normálního spánku ve všech strukturách až na ty strážné body, které zajišťují to, že přece jenom žijete, ale že určitá oblast, a to je ta, která ovládá motorickou složku, pohyby těla a která řídí příčně pruhované svalstvo, tak ta tomuhle tomu rozumovému spánku nepodlehne a autonomně začne fungovat. Takže vy sice o tom nevíte, protože to ostatní spí, ale ta část toho vašeho já, která chodí, mluví, dělá něco, tak ta bdí...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A chodí za mě.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
A cho..., no a chodí a teď to okolí to vnímá, jako samozřejmě říká tomu náměsíčnost, ale jako jednání, které svým způsobem viditelné, svým způsobem nebezpečné, ale i může být docela účelné. Vy můžete v tomhle tom stavu leccos provést nebo i sebe ohrozit, takové to příslovečné chození po římsách a podobně, které naštěstí není tak časté, no ale...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsou to mýty?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To ne..., nejsou to tak úplně mýty, jsou to už představy, které jsou nabalené na ty skut..., zkušenosti s někým, kdo se takhle projevuje. Proč je to poměrně vzácné? Protože do dospělosti tadle ta porucha přetrvává jenom u zlomku těch, kteří tím trpí a jenom asi u 4 % se může vyvinou v pozdějším věku, protože jinak je to většinou porucha dětského věku, která začíná tak kolem těch 4 let a tam je ale naopak docela častá, že jo, u těch dětí a projeví se často i v podmínkách, kdy jsou najednou přeneseny z domácího běžného prostředí někam na tábor nebo na, na dovolenou a teď to všechny vyděsí, tak to byla asi šestina, šestina z dětí z té dětské populace, a to je dost. To znamená, každé šesté má nějaké projevy parasomnie a naštěstí jsou většinou natolik mírné, co se týče ohrožení toho jedince, že nevyžadují žádnou drastičtější léčbu a dřív nebo později odezní, ale je třeba na to myslet a je třeba ty podmínky okolo těch dětí vytvářet takové, aby v tom somnambulismu nebyly ohroženy. Například vyhnout se spaní na nějakých rizikových místech, která by mohla být potenciálně zdrojem zranění nebo pádu, když k tomu dojde a samozřejmě, že v těch těžších případech, a to je ten výzkum, na který se paní doktorka Bušková zaměřuje, tak tam lze uvažovat o tom, že bychom dokázali u houževnatých případů předvídat rozvoj toho stavu, který to okolí pak vnímá jako náměsíčnost a zdá se, že to do určité míry možné je, ale zase vyžaduje to určité metody té detekce, elektrické aktivity mozku a to je to, o co se snažíme. A to naše snažení má ještě jeden význam, že pochopení těch mechanismů přispívá nesmírně k pochopení toho, jak mozek a naše já a jak střídání spánku a bdění funguje. To jsou všechno složité mechanismy, jejichž projevy jsou naprosto zřejmé všem, kdo to, se nad tím zamyslí, a to pozoruji. Na druhou stranu je to stále velké mystérium a je to hezká oblast ke studiu, myslím elektrofyziologii, neurofyziologii a fyziologii spánku. A ten druhý důvod, proč to děláme, takový velký je, že se nám podařilo získat pro tuhle tu práci právě paní doktorku Buškovou, která je troufnu si říct naším největším expertem právě na ty parasomnie a nastoupila teď v lednu k nám do Národního ústavu duševního zdraví, kde máme spánkovou laboratoř a tím posílila naše řady a proto tam ten výzkum teďkom má velkou naději.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se týče špatného spaní, kdybych to velmi lidově řekla, co myslíte, jak je na tom naše populace co se týče výskytu?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já jsem měl možnost to v několika těch funkcích evropských psychiatrických strukturách porovnávat a dokonce na obou úrovních, jak na té oficiální, tak i tím, že jsem mluvil třeba s pacienty z Anglie, ze Španělska, z Francie. A nabyl jsem dojmu, že ty rozdíly třeba ve statistikách jsou spíš dané těmi rozdíly, jak se to sbírá, jak, jak, jak se to vyhodnocuje, ale že ve skutečnosti jsme po Evropě na tom dost stejně. I když, co se týče afektivních poruch, je ten jih na tom trochu lépe než sever.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Děkuji za rozhovor a přeji vám hezký den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Také hezký den i všem posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou zítra se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.