Přepis cestovatelského pořadu Jak to vidí (Sibiř) - 7.8.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné páteční ráno, které už pomalu míří k dopoledni. Tím vás dnes provede Zita Senková. Prvním hostem v našem vysílání v půlhodince Jak to vidí v letním šatu je dnes mladá žena, které učarovala Sibiř Pavlína Brzáková, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka. Já vás vítám. Dobrý den.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Napadá mě, Pavlíno, když máme teď ráno, vzpomenete, nebo vzpomínáte na rána na Sibiři, jaká vlastně jsou třeba v tomto letním období v srpnu?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak v srpnu je hodně komárů v bažinách. Já jsem jezdila na různá místa, ale asi nejvíc se mi líbilo v oblasti centrální Sibiře kolem řeky Podkamenné Tunguzky. To místo je známé tím, že roku 1908 tam spadl meteorit. Jinak tam žijí Evenkové. To jsou národy, které patří do tunguso-maňčžurské jazykové skupiny altajské rodiny jazyků a jsou to teda lidé mongoloidní, živí se pastevectvím sobů, takže ta rána byla taková, že mě kolikrát probralo úder kopýtka sobího do hlavy, protože sobi chodí žebrat sůl po ránu a klepou na stan.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Klepou na stan. Tak to bylo asi rychlé probuzení, nevím jaké to je kopýtkem do hlavy, do stanu teda.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Spíš mláďata tam chodí, takže to je něžné poťukání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je krásné, to jsme začali úplně přímo romanticky. Vy už jste to řekla, já jenom malinko doplním. Od roku 1991 jezdíte do centrální Sibiře, dlouhodobě se teda zabýváte evenskými kočovnými pastevci sobů. Vy jste o Sibiři a lidech vydala a napsala několik krásných knížek. Možná i zacituji z Modřínové duše jsem si tady něco připravila, ale to asi až později. Jak se vůbec stane, že středoevropská dívka se začne zajímat o oblast tak pro nás vzdálenou?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak k tomu mě přivedla souhra několika náhod a první asi, co mě přivedlo k tomu, tak byl zájem o pohádky. Já jsem měla vždycky ráda pohádky a pohádky situované do lesa a do nějaké takové přírody. A potom později vlastně jsem se začala zabývat ruskými legionáři, to bylo na gymnáziu, to bylo ještě tak poslední rok totality, kdy mi dějepisář rozmlouval, ať tohle to téma nechám být. Já jsem psala takovou tu sočku...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, odborná.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Středoškolská odborná činnost, ano. Já si pamatuji už jenom tu zkratku, ale protože u nás ve vesnici Osek bydlela stará paní hostinská, bylo jí tehdy 91 let, tak jsem k ní chodila na debaty tak povídat. Ona ráda povídala a její muž byl právě ruský legionář, a to mě přivedlo k tomu, že jsem potom v takovém bývalém královéměsteckém okrese, který byl součástí Nymburska, tak jsem začala jezdit po vesnicích na kole a sbírat povídání o ruských legionářích. Sestavovala jsem si jména, protože jsem nevěděla, kdo tam byl, bylo to velmi dobrodružné, to jsem dělala v 17 letech. A lidi třeba mi půjčovali deníky, které schovávali, aby se nedostali na veřejnost. Jeden pán kvůli tomu dokonce rozboural zítku, měl je zazděné, bylo to všecko velmi zajímavé nahlížet do těchto starých spisů. A všechno mě to vedlo k Sibiři. A když jsem se pak náhodou zase dostala na etnologii, protože jsem chtěla původně studovat archeologii, ale tam mě nezvali, tak jsem využila tenhle ten zájem a vlastně ho rozšířila o zájem o kulturu na Sibiři a pak jsem si vybrala Evenky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste řekla zájem o kulturu, o kulturu tamních lidí, o Evenky. Vy cestujete, dalo by se říct, až k těm kořenům civilizace.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Možná ano, ale hodně už civilizace se na jejich kultuře podepsala, protože vlastně ten bývalý režim v Sovětském svazu od kolektivizace, kdy kočovníky nutili žít usedlým způsobem života, kdy jim brali děti a děti byly vyučovány v ruštině, to znamená ne ve svém mateřském jazyce, se tam na místní kultuře velmi podepsal a v podstatě se dneska už dá říct, že ta kultura vymírá nebo neexistuje v případě Evenků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Domlouvala jste se tam rusky a teď bych řekla asi i nejdříve, protože předpokládám, že za těch mnoho let jste pronikla i do domorodého jazyka.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak jenom částečně, protože jak už jsem právě před chviličkou zmínila, tak děti byly vychovávány v ruštině, takže ta ruština tam převládá. V podstatě, když jsem začátkem 90. let tam začala jezdit, tak jejich jazykem evenštinou mluvila jenom nejstarší generace, která rusky mluvila velmi málo, anebo používali jenom některá ruská slova. A pak vlastně takoví ti čtyřicátníci tak mluvili hlavně rusky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do jaké míry ovlivnil ten bývalý režim třeba i možná, kdybychom se podívali těch 20 let nazpátek, jak je na tom dnes tato oblast?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak je to taky jeden z důvodů, proč jsem tam pak v pozdějších letech přestala jezdit a začala jsem jezdit na jih Sibiře do republiky Tuva, to je taky vlastně autonomní republika Ruska, a je to dost takový tragický pohled na vesnice, protože všichni pijí vodku, v podstatě ten alkoholismus je všude. Evenkové v tuto chvíli patří mezi nejnižší v té společnosti ve vesnici, protože ty vesnice jsou, žijí tam smíšené obyvatelstvo, takže tam žijí Rusové, ale žije tam nejrůznější národy z celého Ruska, protože od nejvíce tedy v 70. letech tam byly pořádány expedice za nerostnými surovinami, takže muži z nejrůznějších vlastně území v Rusku začali jezdit na Sibiř v rámci expedic a spousta z nich tam zůstala, takže se oženili, takže je tam v podstatě multikulturní společnost, když by se to tak dalo říct a bohužel to domorodé obyvatelstvo je na tom nejhůř, protože oni nejsou schopni se přizpůsobit změnám ekonomickým a společenským a většinou končí velmi tragicky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže za tou vodkou můžeme si představit velkou frustraci životní.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Určitě a je to pro člověka žijícího tady právě velká koncentrace na to, aby se to dalo dlouhodobě zvládnout se na to dívat, nebo tomu čelit, protože tam vlastně člověk riskuje i život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mají vůbec možnost udržovat si ještě ten původní jazyk, zvyky, kulturu?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
V rámci národního obrození, které tak jako probíhá v jednotlivých regionech nebo autonomních republikách po rozpadu Sovětského svazu, tak jsou tendence vrátit se k mateřštině, takže ve školách se tam začaly dělat takové pokusy, že se evenština začala vyučovat, ale protože je to vlastně hodně mrtvý jazyk už v současné době, tak tam chodí málo dětí a protože jejich rodiče, ani prarodiče moc už nekomunikují ve své mateřštině, tak ty děti to doma neslyší a vlastně se to učí tak, jako třeba my se učíme angličtinu a je to, nemá to žádný efekt velký. Ale zase jsou v Rusku jiné regiony, kde se daří. Tohle to byl zrovna spíš takový jako smutný případ.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vypráví nám v dnešním cestovatelském Jak to vidí etnoložka, spisovatelka a cestovatelka Pavlína Brzáková. A já připomínám, že pořad Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku po půl deváté v premiéře, a po třiadvacáté hodině jeho reprízu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte Český rozhlas 2 Prahy, posloucháte Jak to vidí. Se mnou ve studiu je Pavlína Brzáková, etnoložka, spisovatelka a cestovatelka, které učarovala Sibiř. Vzpomínáte na tu první cestu bezesporu, když jste poprvé přijela na Sibiř, jak vás přijali? Dívali se na vás jako na exotku ze střední Evropy?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Dalo by se to tak říct. Moje první cesta byla motivovaná tím, že jsem chtěla najít šamana. Bylo mi tenkrát krátce po osmnácti, takže jsem měla velmi romantické představy a myslela jsem si, že někde v dálce potkám člověka, který mi řekne, jak žít. A vypravila jsem se tam tím, že jsem vydělávala v létě, takže jsem se tam vypravila na zimu, takže když jsem tam přijela, tak bylo přes minus 50 stupňů a dostala jsem se do takové podhorské vesničky Tagarchaj ve východním Sajanu, to je v Burjatsku na jihu Sibiře a ubytovala jsem se u jedné burjatské rodiny. S tou paní jsem se seznámila během cesty, takže ta náhoda mě zase přivedla k šamanovi, a to vlastně k nejlepšímu šamanovi, který kdy v posledních letech nebo desetiletích tam žil. Napsali i o něm v nějakých odborných knihách, jmenoval se šaman Kondraška, pak rok poté, co jsem se tam chtěla vypravit, tak zemřel. Takže jsem vlastně zastihla krátce před tím než odešel. A byl to takový nenápadný muž, který seděl v jurtě, velmi malé postavy, drobný, špatně slyšel, špatně viděl a hlavně nechtěl se mnou vůbec nic mít, vůbec se se mnou nechtěl bavit, protože to bylo zase krátce po rozpadu Sovětského svazu a podezříval mě, že jsem špiónka. Někdo mu přišel říct, že jsem přišla do vesnice, že jsem nějaká cizinka a on už o mě věděl. Takže když jsem k němu přišla, tak mi odmítli otevřít a pustit mě dovnitř. No a já jsem pak chodila kolem jurty a každý den jsem to zkoušela několikrát, no a nastydla jsem, takže měl vzal nakonec jako pacientku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak přece jenom. Kolik šamanů jste potkala během těch cest?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak velkou koncentraci šamanů jsem potkala až během posledních dvou cest do republiky Tuva, protože Tuva vlastně v rámci národního obrození zažívá také návrat k šamanismu. Nedávno jsme tady měli na návštěvě jednoho z obnovitelů šamanismu v Tuvě, to je tuvinský léčitel a šaman Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič, který dostal ocenění od prezidenta Tuvy za obnovu duchovnosti v Tuvě, netýkalo se to jenom šamanismu, ale týkalo se to také buddhismu, protože Tuva má vlastně jakoby oficiální náboženství buddhismus. Vedle toho tedy šamanismus, který je také institucionalizovaný, což vlastně odporuje nějakým dávným zvyklostem, že šaman vlastně nepodléhal žádné instituci, byl to svobodný člověk. Ale dnes se ten svět velmi mění a vlastně i šamani musí pracovat tak, že odevzdávají daně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Opravdu?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak aspoň částečně, takže se je snaží zoficiálnit. Takže tam je, v Tuvě je hodně šamanů, dokonce se tam konaly dva mezinárodní kongresy šamanů a šamanologů. První byl v roce 98, druhý v roce 2003. Teď by měl být snad příští rok a oni to odkládají z nedostatku financí. Takže to byla velká koncentrace šamanů a pak před tím, když jsem jezdila k Evenkům, tak tam žádný šaman nebyl, kromě tedy snad jednoho, kterým se jím mohl stát, ale on měl dědečka, který ho vyučoval ve velmi útlém dětství, jenomže, když mu bylo sedm, tak ho poslali někam do nějakého lágru, kde zemřel na tyfus, takže se šamanem nestal, i když něco znal, ale v těch sedmi letech se od něj nestačil nic moc naučit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říkáte, že se učil. Je tam třeba i nějaká škola, nebo se to dědí, řekněme, z dědečka na syna a podobně na generace?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Ono je to různé, velmi různé. Většinou se uznávají šamanské rody, kdy se to dědí přes koleno ty schopnosti a není to nějaká výuka, že by nějak systematicky učil ten dědeček toho vnuka, ale ono vůbec východní pojetí učení nebo asijské je takové, že ten člověk mladý se spíš, nebo dítě se spíš účastní těch obřadů, aktivně pomáhá a vlastně postupně, trvá to několik let, to co zvládá, tak mu ten dědeček za úkoly a pak třeba po něm převezme to šamanské řemeslo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste tedy potkala několik šamanů. Šaman je také všudypřítomná postava ve vašich knížkách. Co vám osobně toto setkání dalo?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak pro mě byl asi úplně nejintenzivnější zážitek pobyt toho šamana, který přijel sem, protože jsem se dostala opravdu velmi blízko. Já jsem mu tlumočila při všech léčeních, při besedách, při různých setkání, která s ním byla, a hlavně jsem viděla obřady nejrůznější a vlastně co obřad, tak je jiný, protože je vždycky zaměřený na nějakého člověka, který je originál, který prostě má úplně jiné potřeby, jinak je utvořený a bylo to pro mě velmi obohacující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pavlína Brzáková nám povídá o šamanismu, o šamanech i o Sibiři v dnešním cestovatelském Jak to vidí.
"Vítr otlouká volný cíp plachty o boční žerď stanu. V obydlí je tma, lidé se tísní v kruhu jeden vedle druhého. Uprostřed stanu stojí Oňoko. Její tvář zakrývá čelenka s hustými střapci. Říká se, že ten, kdo pohlédnu při kamu šamanovi do tváře, může na místě zemřít. Oňoko je velmi stará, nikdo neví, kolik je jí ve skutečnosti let. Ráno zatnula do stromu na prostranství kolem stanu sekyru, aby zastavila vítr z hor. Právě do ohně plive doušky vodky, kterou srká z lahve a nechává se poutat koženým arkánem, aby si při pouti za zdravím jednoho z příbuzných neublížila. Arkán svírá asi tak třicetiletý muž. Až najdete ten pravý okamžik, bude Oňoko létat." Tak to jsem si dovolila malý úryvek z vaší knížky Modřínová duše. Krásná kniha o dobrodružství, které jste zažila právě v prostředí sibiřských pastevců. Najdeme tam pasáže také o opilství, o násilí, o nástrahách, exotických lásek a věčné mrhání šamanskou silou. Kniha Pavlíny Brzákové, Hosta do domu v dnešním Jak to vidí. Pohádky vás okouzlily, pohádky vás na Sibiř také přivedly, pohádky mytologie Evenků. Co je takovým tím hlavním, řekněme, poselstvím, co vás nejvíce okouzlilo, oslovilo?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak všechno vlastně tohle to bohatství, tahle ta ústní lidová slovesnost, by se dalo říci, tohle to vypravěčství, tak vede vlastně k jedné jediné otázce, se kterou jsem v podstatě vyjela na tu první cestu, a to je, jak žít, jakým způsobem žít tak, aby byl člověk člověkem. Takže tohle to je vlastně to, co se všechno objevuje v pohádkách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Našla jste tedy odpověď na tu otázku, jak žít, nebo jak se říká, myslím v buddhismu, cesta je cíl?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak v podstatě teď jste na to odpověděla. Ale myslím si, že život je složený právě z těch okamžiků a každý okamžik je jiný, takže každý okamžik nás může něco jiného naučit a všechno to směruje právě k téhle jediné otázce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Citovala jsem z Modřínové duše, očité svědectví z Tajgy. V čem vás ty pobyty téměř 20 let cest velmi intenzivních možná nevím, by to dalo i několik let, kdybychom sečetli ty dlouhé několikaměsíční pobyty, bylo jich opravdu mnoho, čemu vás Tajga naučila? Jaké instinkty ve vás probudila?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak na jedné straně člověk asi naučí si vážit každého dne, kdy žije, protože tam ten život nutí člověka žít intenzivněji v přítomnosti než možná tady. Tady spíš tak jako plánujeme a snažíme se stihnout támhle to, támhle to. Tam musíme být neustále pozorní, když žijeme v Tajze. Reagovat na to, že tam jsou divoká zvířata, reagovat na změny počasí, protože ten život je hodně provázaný s přírodou, takže to je jedna věc, která když člověk ji několikrát opakovaně zažívá, tak si ji asi nějakým způsobem přinese sem a potom jsou možná zase jiné negativnější dopady, že člověk je možná více asi rozcitlivělý, že má spíš nějaká očekávání jako lepší v kontaktu s lidmi, než že je spíš takový bezelstný a víc jako dítě právě proto, že život mezi těmi kočovníky je velmi, ti lidé jsou si velmi těsno blízko a jsou si k sobě maximálně otevření, protože se musí spoléhat jeden na druhého více. A když žijeme v tomhle tom prostředí, tak asi něco z toho víc nasákneme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty návraty ze Sibiře do české kotliny asi nebyly snadné, jak vás poslouchám?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak v něčem nebyly, v něčem byly. Ono, když člověk dlouho třeba pobývá mimo svou zemi, možná, že každý to má jinak, ale já naopak jsem to měla tak, že čím víc jsem jezdila, tak tím více jsem začala mít ráda svoji vlastní zemi, takže mě to spíš přivedlo domů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Změnily vás teda cesty na Sibiř hodně?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
To se těžko posuzuje, to spíš vidí lidé kolem mě. Ale já si myslím, že ty cesty zase nemusí hrát takovou roli, že člověk se mění celý život vzhledem k okolnostem, a nemusí jezdit nikam daleko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě bych se vrátila k těm pohádkám, k těm příběhů Evenků. Jak jsem říkala, vy jste je zpracovala, zpracováváte v knihách a v článcích. Jak zaznamenáváte ta vyprávění na místě, ukládáte si to v hlavě, nebo si děláte poznámky?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak já jsem nejdřív jezdila s diktafonem, ale pak jsem prostě zjistila, že to vlastně ruší atmosféru, že mnohem lepší je si to naučit pamatovat, takže já už mám tak vycvičenou paměť, že prostě si pamatuji ten hlas, melodii hlasu i to, co ten člověk říká. Musím si teda rychle potom zapsat, protože to samozřejmě v té hlavě nezůstane dlouho, ale není dobré ani vytahovat tužku a papír v tomhle tom prostředí, zbytečně to ruší ten prožitek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě taky jsem se chtěla zeptat, jestli jsou sdílní Evenkové, jestli vůbec chtějí nechat proniknout opravdu do toho svého nitra?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
To záleží, mně se to podařilo jenom párkrát během těch cesta. Samozřejmě člověk komunikuje, oni komunikují, jsou komunikativní, ale to, aby se někdo otevřel, začal vyprávět příběhy, tak se poštěstilo málokdy. Člověk musel tam už potom žít delší dobu, aby si na mě zvykli, abych se nějak zapojila i do jejich práce. To bylo vždycky nejlepší, že prostřednictvím práce nějaké společné činnosti jsme si začali být blíž a pak nadešly i ty chvíle, kdy oni začali sami vyprávět a nemusela jsem je ani o to žádat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vy tam jezdíte už mnoho let, určitě tam máte spoustu známých i přátel. Je těžké prolomit i Evenků tu bariéru třeba cizince, jak jste navazovala kontakty, bylo to snadné nebo trvalo to nějakou dobu?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Dřív to bylo snadnější, teď jak se víc cestuje a přijíždějí tam nejrůznější cizinci, kteří jsou různě motivovaní, tak oni začínají být uzavření. Když jsem tam začínala jezdit, tak cizinec se tam málokdy objevil, a proto vlastně v těch rodinách jsem mohla třeba bydlet i delší dobu a oni po mně nic nepožadovali, že se o mě starali o hosta. I když já jsem tohle to se nikdy nesnažila zneužívat, ale jsou lidé, kteří tuhle tu pohostinnost zneužívají a vlastně potom ta pohostinnost po čase mizí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste v kontaktu nadále, já prozradím jenom, že vy jste šťastná maminka dvou malých dětí chlapečka a holčičky, takže teď je taková ta sibiřská přestávka, předpokládám?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Já se snažím, aby to přestávka nebyla. Právě z toho důvodu sem s přáteli pozvala šamana Očur-ooloviče, který tedy byl nedávno více jak měsíc. A snažím se ty kontakty neztratit. Když by se to stalo, tak nebylo by to nic strašného, protože člověk tam zase pak jede a udělá si jiné kontakty a může jezdit na úplně jiná místa, což je příjemné. Ale určitě je příjemné se vracet, jenomže já, jak vlastně jsem už tam jezdila od začátku 90. let a kdo mě nejvíce zajímal, tak byla nejstarší generace. Bohužel už jsou všichni mrtví, takže vlastně ty pohádky, které třeba v mých knížkách čtete, tak jejich vypravěči už neexistují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A kdy teda další cesta by se mohla uskutečnit opět, ze které by vznikla další krásná kniha, nebo bychom se dověděli další novou krásnou pohádku?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tohle já vůbec neplánuju. Žádnou ze svých cest jsem neplánovala. Já jsem se prakticky rozhodovala pár dní před odjezdem. Prostě najednou to přišlo, koupila jsem si lístek a odjela jsem. I když samozřejmě teď s těmi dvěma malými dětmi to nebude tak jednoduché, ale mám v plná určitě jedno z nich vzít s sebou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prozatím to jedno. A pokud jsme teď naladili a nejspíš tomu tak je, i posluchače třeba vypravit se na Sibiř, je to snadné?

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Tak záleží na tom, jaký kdo volí způsob cestování. Já nemám ráda skupinové zájezdy, ani skupinové cesty, kamkoliv vždycky jsem jezdila sama až na teda pár výjimek. A když člověk jede sám, tak je to úplně něco jiného. Ten mikrosvět jeho je velmi křehký, takže se snadno rozbije a snadněji se navazuje komunikace s tou jejich skutečností, kterou tam žijí. Když člověk jede s někým, tak si ten svět, mikrosvět veze silnější a nemusí k žádným setkáním dojít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak děkuji za krásné povídání. Hostem cestovatelského Jak to vidí o Sibiři, o šamanech a o pohádkách Evenků byla cestovatelka a etnografka a spisovatelka Pavlína Brzáková. Děkuji moc a přeji hodně úspěchů a krásné zážitky. Na slyšenou.

Pavlína BRZÁKOVÁ, etnoložka, spisovatelka, cestovatelka
--------------------
Na slyšenou.