Přepis cestovatelského pořadu Jak to vidí (Nový Zéland) - 21.8.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné páteční dopoledne přeje Zita Senková. No a my, protože je tak krásně, nebudeme zahálet a vypravíme se hned cestovat. Vypravíme se k protinožcům, jak je zažil kolega Petr Čermák, novinář a editor Mladé fronty DNES. Petře, vítám tě. Dobré ráno.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem si o tobě přečetla mimo jiné, ačkoli se známe docela dobře, že tě baví cestování, slunce, české ženy, jižní Čechy, korálové moře a také, co tě nejvíc dostane, tak je to Nový Zéland a tamější všechno.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Je to tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, samozřejmě vlaky, Švýcarsko, o tom si v Jak to vidíme povídal. O velké vášni, a myslím k vlakům se také dostaneme. Ale dneska bych zůstala na Novém Zélandu. Tam si strávil tři měsíce a chodil jsi tam také do školy.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Vlastně jsem se tam vypravil hlavně proto, abychom chodil do školy kvůli angličtině, měl jsem takový sen nebo záměr, možná obojí, měl jsem sen podívat se na Nový Zéland a záměr konečně se nějakým způsobem rozmluvit anglicky z také té školní koktavé angličtiny. Ne, že bych se rozmluvil na úplně plynulou angličtinu, ale rozhodně mi ten pobyt pomohl. Měl jsem takovou představu, že když pojede až na Nový Zéland, že budu co nejdál od Čechů právě proto, abych měl možnost co nejvíc mluvit anglicky, což se mi na jednu stranu vyplnilo, protože v těch školách na Novém Zélandu, které jsem navštěvoval, byly to dvě školy v těch dvou největších městech v Aucklandu a v Christchurch, to jsou vlastně taková centra severního a jižního ostrova a v těch školách skutečně bylo Čechů minimum. V mé třídě jsem nikdy na Čecha nenarazil a vždy v celé škole současně se mnou bylo maximálně tři, čtyři, maximálně 5 Čechů, a to podotýkám, včetně mé budoucí ženy, se kterou jsme tam do školy tehdy chodili ještě za svobodna společně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, to za svobodna to bylo krátce, že jo, to pak. Ale tak řekneme to teď. Vy jste pak si ano řekli na vedlejších na Cookových ostrovech.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Tak, ano, to bylo samozřejmě nádherné, nicméně já bych se vrátil k těm školám. Takže ve školách bylo Čechů málo, čili to splnilo svůj účel v tom, abych byl nucen mluvit anglicky maximálně, pomalu osm hodin denně na jako byste tady pracovali na plný úvazek. Tam vlastně se do těch jazykových škol chodí tak, že ty skupinky jsou poměrně malé, ve třídě nás bývalo tak osm až deset a skutečně to byly národnosti prakticky z celého světa. Moji spolužáci byli například Brazilci, Tahiťané, Číňané, Japonci, Maďaři, zkrátka lidé z celého světa. Ovšem, co se týče Čechů, tak zároveň na Novém Zélandu jich je celkem hodně...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Za prací vyjíždějí, že, na brigády?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Vyjíždějí nejen za prací, ale i za turismem, za poznáváním té krásné země, k tomu se ještě jistě dostaneme. A oni vlastně tím, že tam jezdí poznávat tu zemi, tak zároveň využívají program zvaný working holiday víza, který umožňuje ročně vycestovat, tuším, kolem tisíce Čechů je ta kvóta, kteří mohou až rok pobývat na Novém Zélandu. Podmínky jsou takové, že vy si vyřídíte to vízum v Londýně, které není úplně levné, stojí několik tisíc korun, já nevím přesně tu cenu vzhledem k tomu, že mě se to netýkalo, protože je to omezeno do 30 let věku a já už jsem tam bohužel vyrazil těsně po třicítce, takže jsem tam nemohl být ani tak dlouho, ani si tam přivydělávat. Nicméně těch Čechů tam byly stovky, ne-li tisíce, protože stále i přestože tato možnost tam je toho legálního přivýdělku, tak tam jezdí desítky, možná i stovky Čechů za nelegálním přivýdělkem. Stále jsou takoví dobrodruzi, i když je to docela riskantní, oni Zélanďané jsou na hákliví a může se stát, a stává se to, že obrátí ihned na letišti takovéto podezřelé Čechy domů, což není úplně příjemné, protože přece jenom na Zéland trvá zhruba 30 hodin, je dost úmorná a neumím si představit, že bych ji okamžitě absolvoval zpátky. Skutečně ty tři měsíce, bych řekl, že bylo takové minimum na to, aby se člověk psychicky připravil na tu samotnou cestu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže Češi také nejenom teda, jak jsi říkal, cestování, ale i za prací nebo za těmito zkušenostmi, řekněme.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ano, za prací a tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A za angličtinou také.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Za angličtinou jednoznačně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, hovořil jsi i s lidmi, kteří tam přijíždějí právě, aby i přivydělali a jaké jsou tam jejich zkušenosti, často se o tom taky píše, jaké jsou i třeba pracovní podmínky?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Já jsem tam potkal těch Čechů několik. Se spoustou jsem jich hovořil, dokonce jsem do Mladé fronty DNES o tom napsal i reportáž, která nesla titulek, tuším Nádeníci u protinožců a bohužel musím říct, že co se týče těch pracovních podmínek, tak ty jsou hodně drsné, protože většinou ti lidé, kteří tam jezdí na tento přivýdělek, ta pracují z velké části v sadech, což je drsná práce. Ty podmínky jsou nemůžu říct vykořisťovatelské, ale je to skutečně tvrdá práce za ne úplně velké peníze a zároveň ti lidé tam žijí velmi skromně. Zajímavé je, že například tam jsou velmi studené noci na Zélandu. Já, když jsem tam jel, tak jsem měl představu, že to je málem tropická země, ale ono i když přes den je třeba sluníčko, tak v noci tam může být i kolem nuly i v létě, a ti lidé, kteří pracují v těch sadech, tak většinou spí v karavanech nebo i pod stanem, nebo v takzvaných /nesrozumitelné/, což jsou vlastně takové jakoby hostely by se řeklo v češtině nebo v angličtině, ale tam to funguje vlastně jako takové levné ubytovny, ať už pro turisty nebo právě pro ty sezónní dělníky a tím se vlastně dostávám zpět k tomu programu working holiday víza, který je výhodný nejen jakoby pro cestovatele české, kteří mají možnost si tam přivydělat, ale zároveň i pro ty novozélandské farmáře, protože oni samozřejmě, kdyby si měli držet tu pracovní sílu po celý rok, tak je to logicky nesmysl, asi by velmi rychle zkrachovali, ale tím, že vlastně tam přijíždějí ty tisíce baťůžkářů ze všech možných zemí světa, protože tento program platí, tuším, pro 15 nebo dokonce 20 zemí, to není jenom pro Česko samozřejmě, čili oni mohou využívat ty pracovní síly z celého světa právě na ty sezónní práce, které mimochodem teď právě na podzim budou začínat, což je novozélandské jaro, a pak hlavně v létě, kdy je tam ta turistická sezóna, tak v těch ovocnářských sadech samozřejmě je nejvíc práce, čili myslím, že teď právě, pokud by někdo uvažoval o cestě na Nový Zéland, tak bych řekl, že teď zrovna bude ta pravá chvíle začít se starat o to working holiday vízum a samozřejmě i o letenky a o všechny ty další věci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co bys možná zájemcům doporučil, čeho se vyvarovat, nebo na co myslet už předem, s čím počítat, aby pak na místě nebyli opravdu zaskočení?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Tak určitě vezměte si i teplé oblečení. Nový Zéland není tropická země, už jsem to říkal a z vlastní zkušenosti, to bych zdůraznil a prvním místě, co mě tam zaskočilo nejvíc, tak byly ty velmi studené noci, opravdu velmi studené, a to jsem tam pod stanem nespal. Vždy jsem spal pod střechou, i když často v /nesrozumitelné/ nebo i když jsem po dobu toho studia ve škole bydlel v rodinách, tak jsem spal normálně v domě, ale problém, pro mě to byl problém. Takže problém bych řekl, že je v tom, že ty domy na Novém Zélandu jsou velmi řídce zděné, většinou jsou to dřevěné domy. Je to tak, že drtivá většina obyvatel tam má vlastní dům, ale domy jsou dřevěné pouze se zděnou podezdívkou a takový dům samozřejmě velmi rychle prochladne v noci, takže nad ránem někdy kolem čtvrté hodiny už jsem spal docela těžko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A nejenom dům teda, jak z toho vyplývá, takže s sebou i něco teplého do novozélandské noci. Ty už jsi naznačil tedy i tu přírodu, která je nejspíš tím hlavním, za památkami se asi teda na Nový Zéland opravdu nějak primárně nejezdí. Jak tebe ta příroda fascinovala, ty jsi tam strávil hodně času, určitě si projel oba ostrovy?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Já jsem se snažil procestovat oba ostrovy hlavně o vánočních prázdninách, které vlastně tam byly během 14 dnů, kdy u nás jsou Vánoce, tak tam vlastně se do školy nechodilo v té době.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, jenom do toho vstoupím. Četla jsem, že ty Vánoce jsou poměrně opulentní, že ty české se s nimi svým způsobem jako až ani nezadají.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
To, co jsem zažil já, tak mohu potvrdit, že mě novozélandské Vánoce, dalo by se říci, vyrazily dech, ale trefnější by bylo asi napsat, že mi vyrazily žaludek, protože to jsem tedy skutečně neviděl takovou hostinu. Jestli skutečně někdo považuje české Vánoce v té moderní podobě za nějaký svátek konzumenství a obžerství, tak by se měl jet podívat na Nový Zéland, protože já jsem měl to štěstí, že vlastně tamější rodina, u které jsem bydlel po dobu mého studia angličtiny v Aucklandu, tak mě pozvala na svoji venkovskou vánoční jízdu, abych tak řekl. Oni prostě, tam to probíhá tak, že 25. ráno si rozdají dárky, tedy časně ráno. V té rodině, kde já jsem bydlel, tak byla asi desetiletá dcera a ta mě nenechala dospat už asi v půl šesté ke mě vtrhla do pokoje a honem, honem, pojď ke stromečku, dárečky a jedeme na venkov. Takže někdy v sedm ráno proběhly dárečky, pak se naskočilo do auta a jelo se na venkov. A tam probíhaly dvoudenní, nebo pro mě dvoudenní, oni tam byli ještě déle, já jsem po dvou dnech musel zkrátka uprchnout, protože bych asi prasknul, ale byly to dvoudenní neuvěřitelné hody, kdy já jsem dodnes nepochopil, jak mohli tolik jídla připravit a kde to neustále brali. Tam byly prostě na stolech neustále plné obložené mísy, neustále opečené maso, neustále nové a nové dorty. To se musí zažít, to se nedá popsat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co je taková typická specialita, je sice léto, ale tak řekněme si, třeba se můžeme inspirovat na náš Štědrý večer.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Oni úplně typickou specialitu, aspoň v té rodině, kde já jsem byl, jsem nezaregistroval, že by měli úplně typickou specialitu jakoby vánoční, ale co se týká obecně jídla, tak oni hodně jedí jehněčí, což plyne z toho, že Zéland, jestliže má 4 miliony obyvatel lidských, tak má 40 milionů obyvatel ovčích, aby se tak řeklo, čili jehněčí je tam hlavním vlastně zdrojem masa a co se týče sladkostí, tak oni tam mají takový dezert, to se vlastně týká i Austrálie, kterému říkají Pavlova. Je to taková, jak bych to popsal, jakoby bílá, jakoby ze sněhu vaječného udělané, ušlehaného něco a je to strašně sladké. Mě to teda moc nechutnalo, ale je to jejich takový, říká se, národní dezert. Ono se tam hodně prodává i v supermarketech, že prostě je jako takový ten polotovar základní to ušlehané něco se prodává a pak se to dozdobuje různým ovocem a tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, zmínil jsi stromeček. Jak si představit stromeček, jaký stromeček?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Stromeček ten co byl v pokoji onoho domu, kde jsem bydle v Aucklandu u té místní rodiny, tak to byl úplně klasický stromeček, borovička voňavá, uříznutá a stála tam v koutě tak jako velmi decentně nazdobená v porovnání třeba s tím, co lze vidět u nás. Ale klasický vánoční stromeček. Ovšem zajímavost spojená s vánočními stromy a se Zélandem, která mě osobně hodně nadchla, tím se zase dostáváme k té přírodě, je strom zvaný pohutukawa, oni tomu říkají novozélandský vánoční strom, to jsou takové stromy, kvetou právě v době Vánoc na novozélandském jaře a mají takové červené výrazné květy, které mají tvar jakoby palice a v průměru mohou mít 10 nebo i 20 centimetrů. Oni vlastně ty květy rostou takovou tresek, takže ještě vypadají větší vlastně než jsou a pokud se vydáte v tom vánočním období na cesty hlavně po severním ostrově Nového Zélandu, tak třeba na pobřeží velmi často tyto stromy obsypávají ty pobřežní cesty a krásně kvetou. Je to skutečně nádherný pohled, zvlášť, když se vydaří slunečný den a teď máte modré moře, modrou oblohu, mezi tím nějakou zeleň nebo hodně zeleně tam je na Zélandu a z toho září ty rudé květy, tak je to skutečně velmi fotogenický pohled.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ten nám zprostředkoval Petr Čermák, editor Mladé fronty DNES, novinář a cestovatel, se kterým putujeme po Novém Zélandu.
Posloucháte cestovatelské Jak to vidí, pořad, který vysíláme od pondělí do pátku od půl deváté v premiéře, a po třiadvacáté hodině jeho reprízu. Jinak přepis pořadu i zvukovou podobu najdete na našem webu www.rozhlas.cz/praha. Také ten dnešní s Petrem Čermákem. My cestujeme po Novém Zélandu. Přírodu, tu asi si můžeme opravdu představit, jak je nádherná, jak je barevná, jak si ji právě popisoval. Také si šplhal na vulkán, pokud vím.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Já jsem to zkusil, tím vlastně se dostáváme k tomu, že ona ta příroda je barevná, úžasná, je to, řekl bych, velmi odlišné od toho, jak to známe my a já bych řekl, že asi nejvýstižnějším slovem, jakých bych to popsal je, že ta příroda zélandská je úžasně pestrá. Tam najdete prakticky všechno, je to, pokud bych to měl přirovnal k něčemu, co známe z Evropy, tak by se to dalo asi nejblíže přiblížit k Norsku, ale pořád je to ještě něco úplně jiného, ještě je to řádově jinde. Možná, kdybyste zkombinovali Norsko s Islandem, tak se tomu přiblížíte ještě o kousek, ale pořád to nebude ono, protože na Zélandu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co by chybělo?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Chyběly by ty džungle, ty lesy, protože na Islandu prakticky nemají žádné lesy, tam všechno vykáceli, co tam kdy měli a v Norsku lesy mají, ale není jich tam zas tolik, vzhledem k tomu, jak je to hodně na severu. Ale co mají na Zélandu tedy dohromady z těchto dvou zemí, jsou fjordy, jsou ledovce, jsou to vulkány, které známe z Islandu a ty jsou právě i na Zélandu na tom severním ostrově konkrétně a co tam je potom navíc, tak to jsou právě ty džungle, ale to jsou džungle nebo lesy, jak my je vůbec neznáme. Pokud se dostanete do divočiny na Zélandu do nějaké vyloženě nepřístupné oblasti, tak to je skutečně nepřístupná, protože ten les je tak hustý a tvoří takové rostliny zvláštní z našeho pohledu až neuvěřitelně podivné, jako například obrovské kapradiny a tak všelijak podobně, že je skutečně prakticky neprostupný s výjimkou těch vyšlapaných stezek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže jsou to speciální stezky samozřejmě pro turisty.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ano, ano, tam oni Zélanďané nejen tedy turisté, kteří tam přijíždějí, ale i Zélanďané sami jsou náruživí turisté ve významu toho ne přijet, vyfotit a jet dál, tedy v japonském slova smyslu turistickém, ale v tom slova smyslu, že vezmou batoh a pořádají třeba několikadenní pochody právě tou divočinou. Tam je, tuším, 10 nebo 12 takzvaných velkých národních pochodů, které jsou nesmírně populární nejen mezi Zélanďany, ale mezi turisty celého světa. Tuším, že nejpopulárnější nebo za vůbec nejpopulárnější je považován obecně Milford Track, který se nachází právě v tom Fiordlandu, to asi mnozí posluchači budou znát, to jméno je velmi populární. Nese to vlastně jméno Milford Sound, to je jeden z těch nejslavnějších fjordů, ze kterého roste přímo z hladiny moře do výše 1600 metrů takový majestátní štít, který se jmenuje Mitre Peak a já bych ho přirovnal i tím tvarem a vůbec tou symbolikou a sílou tradice asi ke švýcarskému Matterhornu. Je to takový dračí zub. A když si vezmete Matterhorn, který se vlastně z toho plata ve výšce zhruba 3 tisíce metrů šplhá do těch 4,5 tisíce půl, tak tady je ten výškový rozdíl podobný. Hladina moře a pak máte 1600 metrů nad mořem ten štít. Čili ten pochod Milford Track trvá asi tři nebo čtyři dny a pokud se na něj chcete dostat, tak to není tak jednoduché, protože oni tam mají velmi funkční, bych řekl, ministerstvo životního prostředí a tady na webu tohoto ministerstva se otevírají každý rok 1. července rezervační formuláře, na kterých si můžete rezervovat místo na ty nejžádanější národní pochody, mezi něž právě ten Milford a těch dalších asi 10 patří, a stává se, že na některá data, zejména kolem Vánoc nebo když oni mají prázdniny, to znamená právě od půlky prosince do půlky února, tak je velmi těžké dostat už pár dní po otevření toho rezervačního systému nějaké volné místo. A většinou to funguje tak, že pokud prošvihnete ten první rezervační termín, tak pak musíte klikat prakticky denně do toho rezervačního systému, protože samozřejmě se stává, že lidé to uvolňují ty rezervace, ale už je to taková hra na náhodu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je nesmírně zajímavé. Mimochodem, říkal jsi pochod, pokud vím, tak je velmi zajímavé taky se projet vlakem.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Pro mě je zajímavé projet se vlakem obecně všude na světě, ale musím říct, že i na Zélandu je to velmi zajímavé samozřejmě. A asi z těch tratí, které jsem tam projel, protože i když jich tam není až tolik, tak jsem je neprojel všechny. Ale z těch, co jsem projel, tak mě nejvíc zaujal TranzAlpine, což je vlak přes novozélandské jižní Alpy, který jezdí z města Greymouth do města Christchurch nebo obráceně, to už záleží na vás, jak si vyberete, případně to můžete projet oběma směry, a to je vlastně spoj, kterým pojede za, tuším, čtyři hodiny tu trať přes novozélandské jižní Alpy a co mě tam potěšilo, že oni jak jsou srdeční Zélanďané obecně, tak já mám takový zvyk, že když někde jede vlakem, tak se optám, jestli by bylo třeba možné se podívat do kabiny nebo nějak do zákulisí té železnice, jak to funguje, takže to jsem samozřejmě udělal i v té nástupní stanici Greymouth, odkud jsme cestovali, a oni říkali, no, tak já se zeptám ta stevardka tedy, protože tam to funguje stylem podobně jako na letišti, že se musíte nacheckovat na ten vlak a pak vás usadí a pak jedete. A tak jsem si říkal, dobře, tak zdvořilostně říkala, dobrý podíváme se, pustil jsem to z hlavy. A když jsme byli nahoře v tom průsmyku, tak za mnou přišel průvodčí na palubě vlaku a říká, vy jste...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kde je tady ten nadšenec?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ano, ano, vy jste ten, co se ptal na tu kabinu? Já jsem říkal, no, to jsem já. Tak on říkal, tak se připravte, na příští zastávce si přeskočíte, takže já jsem seděl na konci vlaku, protože tam byl vyhlídkový vagón, takže jsem se připravil na výsadek a přeběhl jsem do lokomotivy a dolů z průsmyku až do města jsem jel na lokomotivě a bylo to docela dost zajímavé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je úžasný, řídil jsi?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ne, to ne. To zas samozřejmě jsem nemohl takto se provinit proti předpisům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To by nešlo, že.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ale pro mě byl zajímavý moment, který třeba bych neviděl, kdybych býval v té kabině neseděl, protože tam samozřejmě ta trať je jednokolejná přes ty Alpy a oni tam mají výhybky a tam se stalo, že jsme na výhybce potkali nákladní vlak, protože oni vozí přes ty Alpy zejména uhlí, tam ten turistický vlak pro cestující jezdí jenom jednou denně tam a jednou denně zpět, jinak je to pro nákladní vlaky převážně ta trať určená. A ty nákladní vlaky jsou tak dlouhé, že na tu výhybku se ten vlak nevešel. My jsme přijeli na výhybku, ten nákladní vlak už tam stál, ale zároveň, jak přijížděl z protisměru, tak jeho konec zasahoval zase už do té jedné koleje za koncem výhybky a ačkoli jsme měli zelenou, tak prostě jste museli zastavit, museli jsme nechat ten nákladní vlak rozjet, ujet a teprve pak jsme mohli jet dál. To mě tedy fascinovalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, funguje tam, řekněme, trať zlatokopů?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Bývala tam zlatá horečka, Nový Zéland zažil zlatou horečku, ale byla velmi krátká. Nebyl to žádný Klondajk a asi tam velmi málo lidí i zbohatlo, ale byla tam postavená trať do hor, to je na jihu jižního ostrova ta oblast. Jmenuje se to Otago, dodnes tam vlastně funguje velký zlatý důl Macre, můžete ho navštívit, pořádají se tam autobusové exkurze, ale to je asi jedna z mála věcí, které bych na Novém Zélandu nedoporučil, protože tam nic neuvidíte kromě obrovské jámy, šíleného hluku, mračen prachu a takových těch obrovských náklaďáků, které jsou velké jak letadlo. Nicméně abych se vrátil k tomu zlatokopectví, tak to tam proběhlo samozřejmě na přelomu 19. a 20. století krátce a oni postavili právě do toho centrálního Otaga železnici dlouhou zhruba přes 100 kilometrů. Ta vede z města Dunedin, dodnes je zachovaná v délce zhruba asi 30 kilometrů, končí v Middlemarch, ale zajímavé na tom je, že dál dalších těch zhruba 100 kilometrů do srdce tý náhorní plošiny Otago se dá dodnes pokračovat už ne vlakem ale na kole. Oni udělali takovou úžasnou věc, docela revoluční z mého pohledu, já jsem to viděl poprvé tam na tom místě, že snesli ten železniční svršek, vysypali to bývalé kolejové pole jemňounkým štěrkem a pokud si tam dovezete nebo půjčíte, tam jsou půjčovny podél té trati, horské kolo, tak tu bývalou železnici můžete projet. Jedete na kole po úžasné cyklostezce, jmenuje se to Otago Central Rail Trail, kdyby si to někdo chtěl vyhledat na internetu a vyrazit tam, rozhodně to doporučuji, protože zatím ještě to není zaplavené davy turisté, jako jiné oblasti Nového Zélandu, ono je to poměrně nová atrakce. A vy můžete si vlastně projet těch 100 kilometrů nádhernými horami a přitom prakticky po rovině vzhledem k tomu, že to je bývalá železniční trať.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Povídali bychom si určitě hodiny o Novém Zélandu, ale nedá mi alespoň chviličku se přesunout na Cookovy ostrovy, které už jsme zmínili. Je to destinace, kam třeba Novozélanďané také rádi jezdí, my jezdíme na Nový Zéland z Evropy a kam Novozélanďané?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Novozélanďané jezdí i do Evropy, můžete je občas potkat i v Praze samozřejmě, ale pokud si mají odskočit na dovolenou, tak jak třeba Evropané, tedy i my na víkend nevím, ale řekněme na týdenní dovolenou, jako se jezdí na Mallorcu nebo do Tuniska nebo na Kanárské ostrovy, tak právě Novozélanďané i Australané jezdí do Polynésie. Ono pro nás to zní velmi exoticky, ale pro ně je to velmi blízké, protože například ony zmíněné Cookovy ostrovy jsou méně než 4 hodiny letu vzdáleny z Aucklandu, což je blíž než když poletíte z Prahy, dejme tomu, na Kanárské ostrovy a je to úžasná dovolenková destinace, protože na Cookových ostrovech co je kromě klimatu a krajiny a moře úžasné, jsou především lidé. Oni jsou velmi vřelí, velmi srdeční, jsou takoví přirození, řekl bych, i když je to taková otřepaná fráze, že oni si na nic nehrají, oni jsou zkrátka šťastní svou povahou a dávají to najevo jak můžou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká se jim, tuším, nejmilejší, nejpřívětivější lidé světa.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Je to možné, řekl bych to tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máš i ty tuhle zkušenost. Tam ty hodiny, jak se říká, tikají trošičku pomaleji.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Tikají pomaleji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není to ten stres takový ten náš.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ano, a zajímavé je, že oni jsou to vlastně potomci lidožroutů, ale dnes je to velmi silně křesťanská kultura poté, co tam dorazili kolonizátoři a...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A neříkali vám takové zůstanete u nás na večeři.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Ne, ne, ne. Ale co mě tam zaujalo, oni chodí snad skutečně každý tam chodí v neděli do kostela, to je skoro povinnost na těch Cookových ostrovech, a to jsem tedy nečekal v takovéto bývalé lidožroutské kolonii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsou tam i určitě nebo bych předpokládala ještě nějaké oblasti, kde jistě se to traduje nebo pěstuje?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Nenarazil jsem na nic a musím říct, že jsem tomu rád.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to bys asi tady ani nebyl. A já jsem ráda, že jsi přišel, Petře. Hostem dnešního cestovatelského Jak to vidí byl novinář, cestovatel a editor Mladé fronty DNES Petr Čermák. Děkuji moc, přeji hezké zážitky na dalších cestách. Kam to bude třeba ta příští, opět Nový Zéland nebo?

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Rád bych se jednou vrátil na Nový Zéland, ale nevím kdy a jak se mi to podaří, ale to je můj sen vrátit se na Nový Zéland.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak ať se vyplní. Na slyšenou.

Petr ČERMÁK, novinář a editor Mladé fronty DNES
--------------------
Na slyšenou.