Premiéra hry podle románu Julese Verna

Vznikla na motivy vědeckofantastického románu Paříž ve dvacátém století (Paris au XXe siècle) z roku 1863. Odmítnutý a posléze ztracený rukopis nalezl autorův pravnuk Jean až v roce 1989. Jakmile byl román roku 1994 ve Francii vydán, zaznamenal obrovský úspěch.

Rozhlasová úprava zdůrazňuje ironii

Autor scénáře Dimitrij Dudík posunul čas děje o dvě stě let kupředu. Představil si verneovskou optikou svět 22. století. A nevyšla z toho žádná idylka.

Čtěte také

Verneova předloha s sebou tedy tentokrát prioritně nenese obvyklé četné dějové zvraty a dobrodružné situace. Poskytuje varování, přináší poselství.

„Nastala diktatura manažerů, marketingových specialistů a korporací bez lidského svědomí a duše. Ideologie zisku a marží zvítězila. Mozky jsou vymyty. Panuje nadvláda reklamních agentur a finančních nadnárodních korporací.“

Verne velmi předvídavě ztvárnil obří ohnivé reklamy ozařující ulice, ohlušující elektrické koncerty. Eiffelovu věž nahradil majákem, protože oceán se už dostal mohutným průplavem až do Paříže.

Stlačený vzduch tu pohání nadzemní metro v obřích skleněných tubusech. Elektromagnetická síla dává do pohybu mamutí zdviže. Všudypřítomné automaty podávají informace a kontrolují občany. Úkolem doby je v první řadě generovat zisk.

To všechno jsou však pouhé reálie příběhu. Verne předpověděl stav světa, který nepřeje svobodnému myšlení a kultuře a odsouvá ji na samý okraj zájmu. Všichni umí číst, ale nikdo nečte.

Několik málo snílků, kteří se zabývají literaturou, hudbou či výtvarným uměním je velice nekompromisně vykázáno na okraj společnosti.

Takový apel nestárne a nezestárne

A právě to je Verneovu románu zajímavé a vizionářské: úpadek kulturnosti populace a její nahrazení konzumem. A burcující je skutečnost, že nás od děsivé reality příběhu vlastně dělí jen krůček.

Verše básníka Bogdana Trojaka vložené do úst hlavního hrdiny příběhu Michela Dufrenoye působí křehce, a ve světě, v němž převládá moc finančních domů a PR agentur, patřičně nepatřičně.

Čtěte také

Pesimistický konec, pro který román původně nakladatel Hetzel odmítl vydat, převrátil Dudík v pravý opak. Tam, kde u Verneovy předlohy vítězí marnost, pozvolné umírání a beznaděj, dominuje v rozhlasové inscenaci láska, víra v lepší budoucnost a naděje, že na světě ještě existuje místo, kde se dá žít svobodně a bez ztráty sebeúcty. Je tomu skutečně tak?