„Před pány ruchaři klobouk dolů!“ Kdo jsou neviditelní hrdinové Sherlocka živě?

21. září 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Litoš a Petr Šplíchal

Proč na sobě měli bílé pláště? Kterého zvuku se bojí? A jak se dělá třeba chůze ve sněhu? Všechno vám vysvětlí ropáci Petr Šplíchal a Jiří Litoš. Jak se natáčela inkriminovaná scéna vraždy, najdete ve fotogalerii.

Dvě postavy v bílých pláštích schované pod schody naproti hercům vzbudily nejvíc pozornosti při živém přenosu rozhlasové hry Sherlock Holmes ve státních službách. Hlavně na sociálních sítích. Kdo jsou oni ruchaři? A proč na sobě měli bílé pláště?

„Byla to taková malá pocta někdejším zvukovým mistrům a režisérům, kteří právě v takových pláštích pracovali běžně,“ vysvětlují oba ropáci (ze zkratky ROP – režisér ozvučení pořadů). Naposledy se totiž rozhlasová hra vysílala živě v roce 1948. Jak vypadá jejich běžná práce dnes? „Vybírám muziku a zvuky, když se natáčí rozhlasová hra nebo ostatní slovesné pořady,“ vysvětluje Petr Šplíchal, který spolupracuje i na seriálu Historie českého zločinu.

Zvuky líbání nám kradou herci

„Pořad vzniká tak, že dramaturg vybere text, produkce pozve herce, nad tím bdí hlavní slovesný režisér, který za pomoci zvukaře ve studiu natočí slovo podle scénáře. A my mezitím se scénářem a po domluvě s režisérem zajistíme hudbu a zvukový doprovod a pak při závěrečném stáčení v režii v počítači ve stopách pod sebou všechno různě upravujeme, časujeme, barvíme,“ doplňuje Jiří Litoš.

Nejdůležitější je trefit se do rytmu herců. Pavel Batěk, Jiří Litoš a Petr Šplíchal a salát

Často musejí zvuky někde sami natočit. „Když jsme dělali Jméno růže od Umberta Eca, neměli jsme v archivu žádné pořádné klášterní dveře. Jeli jsme je tedy natočit do břevnovského kláštera,“ popisuje Šplíchal. Taky třeba první stereo hra Krápník a Františka se pro lepší ozvučení točila přímo v Koněpruských jeskyních. „Zvuky líbání nám ale vždycky ukradnou herci.“

Zvuk, kterého se bojíme

S jakými zvuky bývá problém? „Třeba pád vánočního stromečku,“ posteskl si v minulosti Jiří Litoš. „Když totiž spadne, ozdoby zachrastí málo, protože větve ten zvuk přebijí. Musíme sehnat dost starých ozdob, které rozbijeme a pak k tomu přimíchat zvuk stromku. Ale pád stromku s ozdobami naživo natočit nejde.“

Jiří Litoš a Petr Šplíchal: Nejdůležitější je trefit se do rytmu herců

Na druhou stranu i zvukový archiv rozhlasu skrývá svá tajemství. „Máme tam zvuk, kterého se bojíme. Jmenuje se sténání umírajícího. Natočil ho kdysi pan Tieftrunk v nemocnici. Jde o ženu, která vypustila duši.“ Jindy v archivu najdete jen část zvuku, třeba mouchu, ale potřebujete celé hejno.

Zvuky musí sednout herci

Jak se liší jejich práce od práce ruchařů ve filmu? „Ve filmu je práce podobná,“ vysvětluje Šplíchal. „Jen s tím rozdílem, že se točí víc kontaktně, venku. My točíme spíš ve studiu. V jednom je to ale podobné: přidávání živých zvuků. Dělám je se sluchátky přímo se slovy herce. Třeba kroky, nebo různé vrzání.“

Proč se to nedělá umělými zvuky z datábáze? „Ono by se to třeba nespojilo rytmicky. Ve studiu máme například různé druhy podlah. Někdy je tam šest dlaždic, čtyři prkna a pak pískoviště, kde se dělají kroky ve štěrku. Dohráváme to přesně na míru herci a situaci. Časté je taky nalití kávy nebo čaje. Je ale možné, že zvukař si v budoucnu bude vybírat zvuky sám.“

Jiří Litoš si připravuje štěrk

Profesionální deformace a audiohrátky

A čím se ruchaři baví? „Měl jsem do dokumentu o Daliborce zajistit teskný houslový motiv. Vypůjčil jsem si operu Dalibor a naučil se ten hlavní motiv. Takže nakonec v Daliborce Dalibor hrál árii Dalibora z opery Dalibor. Byl to krátký motiv, ale já se tím bavil,“ směje se Jiří Litoš. Poslechněte si několik zvuků a poslechněte si, jak je ropáci vyrobili.

Jana Boušková, Jiří Litoš a Petr Šplíchal
autor: rota
Spustit audio

Více z pořadu