Podle Ladislava Špačka nebyl přerod Václava Havla z dramatika v politika snadný

Pro Andreje Kroba se Václav Havel stal ikonou velmi pozvolně. Jak sám říká, vše začalo na vojně. „ Václav tam nabíral vědomosti, četl hodně filosofie, já dobrodružnou literaturu a jiné, lehčí žánry. Poté jsme se setkali v Divadle Na zábradlí a tam už ikona nějakém způsobem nabírala přijatelných rozměrů.“ I když byl v divadle vnímán jako fanatik, který sloužil tehdejšímu šéfovi, povedlo se mu prosadit ztvárnění Havlovy prvotiny Zahradní slavnost.

„Nepatřím mezi lidi, kteří si myslí, že sami sobě stačí. Věřím a nevěřím v Boha. Nevěřím v existenci boha na zemi a mnohdy se mi nelíbí ani jeho služebníci. Nicméně rozdíly mezi mnou a Václavem se pomalu mazaly tím, že mne zajímalo, co se Na Zábradlí děje. Tedy, co moudří lide říkají. Chtěl jsem všechno pochopit abych se ujistil, že na to mám. Ne že bych si vytvořil Boha na zemi, jen jsem si vytvořil člověka na zemi, který byl pro mne nedostižným v mnoha ohledech,“ říká Andrej Krob.

Andrej Krob|foto: Jan Sklenář

Podle Ladislava Špačka je Václav Havel člověkem velmi spontánním. Jako jeho „pravá ruka“ nastoupil na Hrad v roce 1992. Tedy v době, kdy byl prezidentem federativním, ale připravovalo se prezidentství české. Od doby nástupu do funkce spolu trávili 11 let prakticky 24 hodin denně. O té době říká: „Poznali jsme se velmi dobře. Každé ráno nám při příchodu povyprávěl, jak se vyspal a co ho kde bolí; čišelo z něj obrovské lidství v každém okamžiku, které nedokázal zakrýt.“

Jako důkaz přikládá Ladislav Špaček historku: „Natáčeli tehdy v televizi pořad, který byl koncipován jako rozhovor několika dětí s panem prezidentem. Děti kladly otázky, které měly dopředu napsané dramaturgem na malých papírcích. Přišel čas na dotaz: „Pane prezidente, pomáhal jste vždy slabším?“ Václav Havel ani chvíli nezaváhal a odpověděl: „Samozřejmě děti, i ve vězení. Postavil jsem se vždy za slabšího. Když se postavíte na stranu slabšího, tak se vám po těle rozlije takové teplo. Asi jako když si dáte panáka.“

Tyto lidské vlastnosti, (které ukazoval tak často, jak to jenom šlo) jsou důvodem, proč mu celý Pražský hrad, ale i národ byli v počátku jeho prezidentování naprosto oddáni.

Ladislav Špaček|foto: Jan Sklenář

V nitru byl Václav Havel částečně smutným člověkem. „Myslím si, že člověk, který je smutný se ke svému nitru dopracovává lépe, než ten, který je celý život veselý. Pokud je navíc umělcem, výstupy budou ještě více zajímavější,“ říká Andrej Krob a dodává: “Když si vezmete všechny jeho hry, nejsou k uřehtání. Vždy v nich ale je nějaký nadhled. A i to už je určitým způsobem humorný pohled na nějakou prožitou zkušenost. Mnoho mladých lidí se při Havlových hrách směje. Nejde ale jenom o humor. Člověka schopného sebereflexe při jejich sledování i zamrazí.“ Za 40 let, kdy režíruje divadelní hry Václava Havla přemýšlí nad jejich výstupy, které se časem různí. Stále v nich objevuje nové věci a sám pro sebe nabízí další možné výklady. Považuje za nezbytné pochopit autorův výklad hry od základu. Pokud se režisérovi podaří přečíst zéměr dobrého autora, pak je, podle jeho názoru, zapotřebí zacházet se svými výklady velice opatrně.

Podle Ladislava Špačka nebyl přerod Václava Havla z dramatika v politika snadný. „Každý politik všude na světě musí mít mnohaletou zkušenost s prostředím a postupně budovat kariéru. Václav Havel nic takového nemusel. Stal se prezidentem takříkajíc během okamžiku.“ Tento jev byl fascinující pro všechny ostatní politiky na celém světě. Pro Václava Havla osobně se ale jednalo o velký šok. Byl vhozen do vody, ve které se musel naučit velmi rychle plavat.