Plánování je pro mě největší zoufalství, směje se herečka Jana Paulová

Jana Paulová vystudovala DAMU. Začínala v Semaforu, hrála v Hudebním divadle v Karlíně, dnes například v Kalichu. Oblíbená je v seriálech. Do portfolia její herecké kariéry patří i Troškovy Kameňáky, i když jak přiznává, tuhle roli vzala jen proto, aby měla práci, a vůbec nevěřila v divácký úspěch filmů.

Je z umělecké rodiny, tatínek byl operní zpěvák, režisér, libretista a filmový herec. Jeho rodiče vlastnili za první republiky pardubickou restauraci U Paulů, dnešní Plzeňku. Maminka letos v létě 8. srpna by oslavila 100. narozeniny.

O mamince jsem četla v létě na vašem Instagramu. Píšete, že na ni každý den myslíte, že to v životě neměla lehké, že byla herečkou, měla čtyři děti, přesto všechno zvládla. Byla prý i vaším velkým kritikem. Opravdu vás nikdy nepochválila?

Nevzpomínám si. Ona nebyla chválící typ. Možná, že nás měla hodně, měla pocit, že je lépe nás udržovat pořád v té nejistotě, abychom se pořád vyvíjeli a nikdy neustrnuli. Možná taky proto, že přišla o maminku velice mladá a neměla model z té rodiny, takže u ní byla veškerá výchova pokus a omyl. S dětmi to uměla báječně, ale jakmile jsme začali dospívat, tak jí to trochu vyklouzávalo z rukou.

Jana Paulová

Dokázala jste si jako mladá začínající herečka představit, jak bude vypadat váš herecký život, až vám bude přes padesát?

Vůbec jsem nikdy takto nepřemýšlela. I když jsem to tenkrát ještě neuměla pojmenovat, tak teď když jste se mě na to zeptala, tak mi dochází, že jsem tou přítomností žila už tenkrát. Nikdy jsem si neuměla představit, co bude dál. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to budu dělat vždycky, vlastně mě to ani moc nezajímalo. Byla jsem nadšená z toho, co se děje teď. Mám to tak stále. Plánování, všichni moji nejlepší přátelé to dobře vědí, je pro mě to největší zoufalství.

Samozřejmě, práci si naplánovat musím, protože tam přijde spousta dalších lidí, takže to jim nemůžu udělat, že nepřijdu a řeknu den předtím, že se mi nechce. Ale ve svém normálním volnu, co se týká dovolených, tak plány žádné nedělám, prostě to měním stokrát. V mém okolí vydrží jen ti, kteří toto akceptují a kterým to nevadí.

Na herectví mě nejvíce baví setkávání s diváky.

Jsme zvyklí říkat o vás herečka, ale mohli bychom směle dodat i režisérka. Vy jste první svoji režijní úlohu převzala po Petru Kracikovi. Byl to asi těžký moment, zároveň závazek a zároveň to byla vaše hlavní role.

Byla to pekelná kombinace, ale prostě to tak vzniklo, najednou mně z toho přišlo takové logické vyústění, tu situaci takto vyřešit. Tam jsem to vyzkoušela. Přistupovala jsem k tomu velice pečlivě a velice jsem se na to připravovala. Potom jsem na základě toho dostala nabídku do Olomouce, kde jsem dělala Revizora. Teď tam budu na podzim režírovat další představení, které jsem si mohla vybrat.

Poslední otázka je od umělé inteligence: Mohla byste jmenovat jednu věc, která vás na herectví nejvíc baví, a jednu věc, která vás na něm nejvíc štve.

Mě na herectví nejvíc baví to setkávání s divákem, to, že večer se všichni hezky oblečou, sejdou se, rozhodnou se, že stráví večer v naší společnosti. Já s velikou pokorou udělám totéž a nastane tam to setkání, že na dvě hodiny jsme všichni kamarádi a smějeme se stejným věcem, myslíme na stejné věci a žijeme stejný příběh.

Co mě na něm baví nejméně? Vlastně nevím. Možná, a to se nechci rouhat, my všechno děláme proto, abychom byli známí, pak ale někdy člověku vadí nedostatek té anonymity, protože někde chce být neviditelný. Ale jsem ráda, když člověka znají a mají potřebu mu říkat hezké věci, tak to znamená, že tu profesi dělá asi dobře a že je zajímá. O tom ta profese taky je.

Proč začala psát knihu a pro koho? Jak pokračují práce na nové knížce? Proč je pyšná na svého manžela? Jaká je spolupráce s Václavem Vydrou?

Spustit audio

Související