O přežití často rozhoduje laická první pomoc před naším příjezdem, říká letecký záchranář

Martin Honzík se narodil v Praze. Vystudoval vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor diplomovaný záchranář. Pracoval u letecké záchranné služby v Praze a od roku 2000 působí v Hradci Králové.

Byl v tvém životě nějaký moment, kdy jsi pochyboval o významu svojí vlastní práce, o tom, proč tu práci děláš, jestli tam chodíš rád?

Ne, protože mám asi obrovské štěstí, ta práce neuvěřitelně baví. Oproti jiným kamarádům, kdy se bavíme, stěžují si, že už je neděle, zítra zase do práce, já to tak nemám. Nikdy jsem se nepřistihnul, že si říkám: „Ty jo, zítra zase musím do práce.“ Vůbec to takhle nemám, práce mě baví.

Důležité je to, abychom byli připraveni pomoci i my sami. Proto už x let pořádáš kurzy a školení. Říkáš, že co si nevyzkoušíš, to neumíš.

My jako záchranná služba třeba v rámci Královéhradeckého kraje máme průměrný dojezdový čas na nejvyšší naléhavosti okolo 8 minut, je to v rámci celého kraje zprůměrováno. Na jednu stranu je to relativně krátká doba, rychlý čas, a děkuji moc všem kolegům, kteří v podstatě v tomto režimu fungují a každodenně v rámci výjezdu zachraňují, nicméně my jako záchranáři se nedokážeme dostat na to místo rychleji.

Někdy ano, někdy ne, ale v případě život ohrožujících situací, kdy pacientovi jde doslova a do písmene o život, tak i těch x minut našeho dojezdu může být dlouhých, pak může rozhodovat o tom, jestli ten člověk přežije, nebo nepřežije, právě ten náhodný kolemjdoucí, ten laický zachránce, který je na místě události.

Popovídání po zásahu s kolegy u kafe udělá velkou službu.

Bez správně poskytnuté první pomoci u závažných případů šance na přežití rapidně klesají, takže důležitost a význam laické první pomoci je vlastně nedocenitelný a pro přežití toho pacienta mnohdy klíčový.

Zátěž, která na vás je jako na záchranáře, musí být obrovská, ať už je fyzická, psychická. Potřebujete přece občas nějakou pomoc zvenčí?

Určitě, řešili jsme to i nedávno při napadení dvou osob v obchodě u Hradce Králové. Z vlastní zkušeností víme, že hodně pomáhá většině kolegů si o tom promluvit, nenosit to v sobě a nějakým způsobem vyventilovat zkušenost z toho zásahu. Obyčejné popovídání po zásahu s kolegy u kafe, když se vrátíme na základnu, dělá neuvěřitelnou službu tomu konkrétnímu člověku, který si nějakým těžším zásahem prošel.

Třeba já vím, že s mojí manželkou si můžu o čemkoliv a kdykoliv nějakým způsobem za těch 25 nebo 30 let už popovídat a ona tu záchranku a tu moji profesi má zmáknutou do nejmenšího detailu a je mi velkou podporou, když je člověk po nějakém složitějším zásahu.

Samozřejmě máme navázanou i odbornou pomoc pro naše záchranáře, pro naše lidi, která je v psychointervenční službě. Takže ty možnosti, jak to vyventilovat, jak si s tím poradit, jsou různé, každému funguje něco jiného. Záleží pak jenom na tom člověku, aby přistoupil na to, že je to normální.

Nesmí chybět otázka umělé inteligence na závěr. Jak bude podle tebe vypadat letecká záchranná služba za 30 let?

To je hodně zajímavá otázka. Když se podívám zpátky těch pár let, co v tom člověk funguje, tak ten skok dopředu je neuvěřitelný, je to až s podivem, kam se posunula vlastní technika, to znamená vrtulníky, kam se posunuly možnosti z hlediska třeba operačního řízení, nasazování posádek. Změnila se absolutně filozofie využívání letecké záchranné služby. Dříve velkou část tvořily zásahy až na výzvy pozemních posádek, létalo se na místa s velkou prodlevou. Velkou část těch zásahů tvořily mezinemocniční transporty, což je dneska úplně jinak, drtivou většinu všech našich zásahů, 97 % dá se říct, tvoří primární zásahy, kdy létáme na místo události hned na základě výzvy volajícího.

Určitě si dovedu představit, že za pár let bude posun v nějakých technologiích, které nám umožní péči zase vylepšit a posunout kousíček dál. Posouvá se jak technická stránka věcí, tak medicínská.

Je otázka, jestli umělá inteligence nám do toho našeho odvětví nevstoupí větší měrou už i v dohledné době. Ale i když nastoupí umělá inteligence, i když nastoupí spousta technických vymožeností, tak neustále bude potřeba zachovat si erudici záchranáře, lékaře nebo pilota, umět si vystačit s málem, protože i ve vrtulníku může elektronika selhat, přístroje vás můžou zradit, pak máte jenom svoje ruce, svoje smysly.

Jaká je nejsilnější zkušenost ze zářijových povodní? Jak dlouho trvá, když přijde nový záchranář na záchranku, než se propracuje k tomu, aby byl sám na výjezdu? Poslechněte si celý pořad.