Pavel Novák: Bacha na polštinu

„Dzień dobry, czego pan szuka?“ Dlouho nám trvalo, než jsme si s manželkou zvykli odpovídat, co vlastně „szukamy“, tedy hledáme. To ale není jediná slovní hříčka, která nás v Polsku na počátku nového tisíciletí uváděla do rozpaků nebo trapných či úsměvných situací.

Třeba když jsem jednou ve stánku kupoval květiny, paní prodavačku upoutal přízvuk a zeptala se, odkud jsem. Při odpovědi, že z Česka, začala vzpomínat na mladá léta, kdy si od nás s manželem přivezli barevné, leptané skleničky.

Ptala se, jestli se u nás ještě takové skleničky vyrábějí, protože by si je ráda dokoupila za ty, které se jí už rozbily. Ale jistě, ubezpečoval jsem ji, stále se vyrábějí ve „szklarniach na pólnocy Czech“ (tj. v severních Čechách).

„Opravdu v szklarniach?“ divila se paní. „Ano jistě,“ tvrdila jsem hrdě. „U nás jsou velké szklarnie a tam ty skleničky vyrábějí. A jak jsou kvalitní a levné, no považte paní.“

Paní se dovtípila dřív než já: „Vy asi myslíte, že se dělají ve sklářských hutích, hutach szkla, že? Szklarnie jsou totiž skleníky a tam se pěstují třeba růže, které jste si právě koupil.“ Nevím, co bylo červenější. Jestli já, nebo ty růže.

Také mojí ženě se podařily pěkné záměny slov. To když měla v kurzu polštiny vyprávět, co jsme podnikali o víkendu. Rozpovídala se o našem výletu na běžkách, tedy na „biegówkach“.

Jenže mluvila o tom, jak jsme jezdili na „biegónkach“. A „biegónky“ jsou přece jen od běžek, „biegówek“, vzdálené asi jako rajče od protlaku. Biegónka totiž znamená průjem, běhavku.

Působení v jazykovém kurzu korunovala nakonec moje žena známkou výborný. Ale paní učitelka vzpomínala, jak v ní jednou hrklo, když při kontrole docházky oznámila moje žena, že její soused, pan Reiner se nedostavil a je „nie przytomny“.

To by totiž znamenalo, že upadl do bezvědomí. A přitom byl pouze „nie obecny“, protože mu do kurzů polštiny, ve kterých jsme se tento jazyk učili tak rádi a s vervou, prostě něco „przyszlo“.