Opatrně to nešlo. Sledujte Únor 1948 na osudu jedné politicky angažované rodiny

Adolf Procházka, manželka a neteř bratří Čapků Helena a dcera Marta (fotku poskytla Marta Kastner)
Adolf Procházka, manželka a neteř bratří Čapků Helena a dcera Marta (fotku poskytla Marta Kastner)

Vymezila se proti nastupujícímu politickému diktátu a stálo ji to společnou existenci. Vyprávění Marty Koželuhové, dcery ministra a poslankyně Ústavodárného národního shromáždění z doby vypjatých poválečných let, se stalo páteří dokumentu Karolíny Koubové.

29. únor 1948, nádraží v Klenčí u Domažlic. Z vlaku vystupuje šest osob, přes rameno lyže, na sobě větrovky. Maskováni za lyžaře chtějí překročit hranice a utéct z dosahu událostí, které jsou zatím staré jen čtyři dny. Pouhé čtyři dny uplynuly od „Vítězného února“, který na 40 let určí osudy lidí v Československu.

Helena Koželuhová

Mezi prchajícími je i novinářka, významná politička za stranu lidovou, neteř bratří Čapků Helena Koželuhová s manželem Adolfem Procházkou, ministrem zdravotnictví ve vládě Klementa Gottwalda. Na protest proti připravovanému puči podal demisi, a tak se stal součástí „podvratné reakce“.

Rozdělená rodina

Útěk je dramatický. Musejí se rozdělit. Procházka přechází hranice, aniž by věděl, kde je zbytek rodiny. Jeho ženu s 12letou dcerou Helenkou zadrží VB na chatě v České Kubici u bavorské hranice. Podaří se jim ale s výmluvou na záchod utéct. Bez dokladů i části oblečení přechází hranice. Jenže druhá, 17letá dcera Marta, je zadržena s rodinným přítelem Jiřím Wildem a odvezena do Prahy.

I když už dnes překročila 80 let, o událostech vypráví bez sentimentu, s humorem a nadsázkou. Můžete až mít pocit, že ji jen zradila slovní zásoba a mateřština, která jí byla tak dlouho vzdálena. Výslechy a svůj pobyt za mřížemi totiž popisuje jako „vcelku zábavné“. Zcela určitě jí ale tenkrát do smíchu nebylo.

Nebrala si servítky

Umění brát životní rány s nadhledem a odvahu zdědila po matce Heleně Koželuhové. Ta, jako poslankyně Ústavodárného národního shromáždění za stranu lidovou, tepala nemilosrdně i do vlastních řad, což jí stálo vyhazov od lidovců. Hlavně ale hlasitě varovala před nastupující komunistickou diktaturou.

Nám věru nesejde na tom, zda určití političtí předáci sami ztuční ve své moci, nám věru je odporné, když nemá rozhodovat schopnost, nýbrž ohnutý hřbet a stranická legitimace. My máme zájem na tom, aby v tomto státě nebyli mocní, tuční a nadřazení, nota bene bez jakékoliv zásluhy.

Helena Koželuhová, Lidová Demokracie, květen 1946 (11 dní před klíčovou výhrou komunistů ve volbách)

Před příslušníky bezpečnosti si pak Marta Koželuhová hrála na „blbou holku“. Když ji propustili z vězení, odmítla jít na další výslech třeba proto, že „ji zrovna bolí nohy“. Těžko říct, zda štěstím nebo ještě ne úplně utaženými šrouby komunistického aparátu jí to prošlo. A zhruba po osmi měsících se pokusila utéct podruhé.

Další pokus o útěk

Milada Horáková

Tentokrát se jí hranice přejít podařilo. V Londýně se pak setkala s otcem a sestrou, matka byla zrovna v Paříži. Kvůli dramatickým událostem se totiž rodiče odcizili. Že Vítězný únor definitivně rozklížil vztahy uvnitř rodiny, ale nebylo to hlavní. Matka dvou dcer Helena Koželuhová možná jen o vlas unikla podobnému osudu, který teprve čekal Miladu Horákovou.

Co Únor 1948 v rodině způsobil, se prý doma neřešilo. Obě dcery i otec se odstěhovali do USA, maminka zůstala v Evropě. Za dcerami odletěla až ke konci života. Zemřela v Bostonu v roce 1967, den před svými 60. narozeninami. Nedožila se tak okupace a mohla doufat, že se Pražské jaro překlene do léta. Adolf Procházka přežil nástup sovětského mrazu jen o dva roky.

Tank 314 poté, co vyjel z rozbořeného podloubí, Liberec, srpen 1968
Spustit audio

Související