„Odchod Radka Tomáška z Plavců byl bouřilvej. Byl ale nutnej?“ František Ringo Čech zpovídá Jiřího Veissera
Se zpěvákem a houslistou Jiří Veisserem o dějinách Plavců i Rangers, zmatků kolem jmen nebo začátcích Michala Tučného.
František Ringo Čech: Plavci měli vždycky vyhraněný styl a rychle se stali hvězdnou skupinou. Jaký byl váš první hit, Jirko?
Jiří Veisser: První hit Plavců podle mýho názoru byl Sloop John B. V češtině se to jmenovalo Zvedněte kotvy, už vyplouvá loď John B. To jsme hráli v roce 1967 na úplně první Portě v Ústí nad Labem. Myslím, že to napsal Tonda Hájek.
František Ringo Čech: Z Plavců bouřlivě odešel Radek Tomášek. Mluvil jsem s ním, měl jsem rád Radka i vás. A ten spor mě trochu drtil, ani jsem ho vlastně pořádně nepochopil. Z tvýho hlediska, byl odchod Radka z Plavců nutnej?
Jiří Veisser: Odchod Radka nebyl nutnej, ale byl po vzájemný dohodě. Radek byl velice ambiciózní. Chtěl hodně sólově zpívat. Ale v tý době sólově zpíval jak Honza Vančura, tak Tonda Hájek, tak Milan Dufek. Na Radka tak nezbylo moc místa. Měl v celým představení jednu jedinou pecku nazvanou 500 mil. A když jsme přišli do studia, tak byl zrovna indisponován a nebyl čas na hrdinství. Frekvencí nebylo tolik, tak to zkoušel Tonda Hájek, kterému to nesedělo. Nakonec to nazpíval Honza Vančura… A to myslím, Radka prvně ranilo.
František Ringo Čech: Jirko, ve skupině Plavci, respektive ještě Rangers, se objevil taky Michal Tučný. Jak se tam vzal?
Jiří Veisser: To bylo víc okolností najednou. Bydlel na Praze 7 a my spolu chodili na Strossmayerák do školy. Když jsme se připravovali na první Portu v Ústí (1967), tak za námi přišel do SAKsu (Studentský Akademický Klub na Karláku) a měl krásnou pecku Whispering Pines, kterou v angličtině i zpíval. Tak jsme to s ním udělali a na Portě s námi taky vystoupil. Jako host. My tu Portu tehdy vyhráli, a to se odrazilo dál. Dělaly se rozhlasové nahrávky, přišly desky.
Michal byl vlastně stejnej případ jako Radek. Byl to sólový zpěvák a my kladli důraz na vokální tvorbu. Takže u nás nenašel uplatnění a zaběhl se ke Greenhornům. Ale tam mu taky pšenka nekvetla. Tak se dal dohromady s Petrem Novotným a začali dělat Fešáky, posléze Tučňáky. A to je celá jeho evoluce.
František Ringo Čech: Co považuješ za nejslavnější písničku v historii Plavců?
Jiří Veisser: Když se dneska s odstupem času bavím s někým z mladší generace, tak říkají: „My vás odněkud známe, ale nevíme přesně odkud.“ Já na to: „No, Rangers, Plavci.“ A když chtějí nějakou písničku tak odpovídám John B., kterou ale neznají. Když řeknu názvy jako Trpasličí svatba nebo Promovaní inženýři, tak to vědí najednou všichni. I když tenkrát jsme tomu říkali Pruhovaní inženýři.
František Ringo Čech: Jakou muziku máš rád, Jirko? Máš ještě nějakou slabost pro country, folk nebo pro bluegrass? Je něco, co tě těší, co si pouštíš doma?
Jiří Veisser: Velice rád si pustím z country třeba Kenny Rogerse. To jsou nádherný věci, ty miluju. Mám na ně i určité citové vazby z doby dávno minulé. Ale jsem si schopnej pustit i vážnou muziku. Když je někdy chvilku času a člověk se potřebuje tak nějak zklidnit.
František Ringo Čech: To chápu, souhlasím s tebou. Chovám se podobně. Kdyby bylo jenom na mně, tak si tady dnes pustím třeba celou Aidu. Ale my máme jenom 25 minut... A co festivaly? Lyra, Kotva, Děčín?
Jiří Veisser: Na děčínský Kotvě jsme byli asi dvakrát. Vždy nám někdo napsal nějakou písničku, jedna se dokonce jmenovala Po řece chci plout. Dodnes na to vzpomínám. Na bratislavské Lyře jsme byli taky asi dvakrát. Nevyhráli jsme nikdy nic. Byli jsme tam jen jako hosté. Myslím, že asi v roce 1968 jsme tam byli s Karlem Krylem a Láďou Mertou jako začínající umělci Pantonu. Vzpomínám, jak Láďa tehdy v koženejch kalhotách jezdil v hotelu Carlton po zábradlí.
Měli jsme třikrát pozvání na country festival do Nashvillu. Ale nikdy to nevyšlo. Organizační výbor paní Joe Walkerové, která to tehdy dělala, nám platil letenky jen z New Yorku do Nashvillu, pak pobyt v Nashvillu, účast tam, vystoupení, návrat do New Yorku a dál nic. A my jsme se potřebovali do New Yorku vůbec dostat, neměli jsem ale jak. Potřebovali jsme devizový příslib a výjezdní doložku. A to jsme jako kapela nikdy nezískali. Na takovou vlastně soukromou cestu. Dodnes mě to mrzí.
František Ringo Čech: Jirko, a co teď? Po tak krásným a plodným životě? Sedíš doma a obracíš hodiny nebo se sejdete někdy s klukama? Popovídáte?
Jiří Veisser: To už ani nejde. Někteří jsou na pravdě boží. Dej jim pánbůh věčnou slávu. Já spolupracuju s jednou jihočeskou kapelou, která se jmenuje Šance. Hrajeme tyhle ty rangersácký pecky a říkáme si New Rangers. Ze starých kumpánů tam není nikdo.
František Ringo Čech: A co tomu říkají tvoji kolegové, tedy ti kteří přežili...
Jiří Veisser: Kteří přežili… Radek Tomášek se osamostatnil už dávno a Honza Vančura se vrátil na scénu už někdy v roce 1987, zhruba po 20 letech. To když se v Karibiku zabil Milan Dufek.
František Ringo Čech: Honza se pořád žení. Já ho, myslím dvakrát zažil, jak mi říkal: „Budu se ženit.“
Jiří Veisser: Vančura založil s Mirkem Řihoškem, se kterým chodil už do mateřské školky, kapelu, která se jmenovala Rangers-Plavci. To se ale moc nepovedlo, takže v současné době má Vančura svou kapelu, říkají si Plavci a svou kapelu má i Řihošek. Ta se jmenuje Rangers. Takže je v tom strašnej zmatek.
František Ringo Čech: Jirko, máš nějakej nesplněnej sen? Kdybyste, vážení posluchači, teď viděli Jirku Veissera, jak tady spokojeně sedí, zdravej jak řimbaba, opálenej. Zdraví mu z očí jen tryská. Máš nějaký přání, Jirko? Jakýkoli. Ideologický, fyzický…
Jiří Veisser: Musím zaklepat, zdraví mám docela slušný. Rád bych se dožil nějakýho…
František Ringo Čech: Smrti.
Jiří Veisser: …nějakýho slušnýho věku. Abych si to všechno ještě užil.
František Ringo Čech: No, nejsi skromnej. Musím se přiznat, že i já mám tohle to přání. Bohužel je to jenom přání. Není to na nás. A než opustíme toto slzavé údolí, doufám, že to bude za dlouho. Co vzkázal mladejm muzikantům, který poslouchají Plavce, Schelingery a Spálenýho? Pokud to vůbec ještě poslouchaj?
Jiří Veisser: Ať se snažej dělat muziku, která je skutečně pro všechny lidi. Takovou, jakou jsme dělávali kdysi my. Takovou, která se dá zahrát třeba i tu toho táboráku, kterou si lidi po letech rádi zazpívají. Vždyť je to taková radost!
Nedávno jsme hráli v Třeboni nebo v Budějicích na náměstí. Člověk vidí tu skvadru naprosto nesourodých lidí. Ale oni najednou ty naše starý pecky s námi všichni zpívaj. Když slyším některou současnou tvorbu, tak to nemá ambice. Já si ani nejsem schopnej zapamatovat si jejich texty. Jsou o ničem. Dvacetkrát se tam opakuje refrén. Nevím, jestli textaři došla invence? Ostatně, co tobě budu povídat.
František Ringo Čech: Ona jim došla invence i melodická.
Jiří Veisser: Vzpomínám si na tvoji geniální větu, když jsi před lety potkal nějakýho kamaráda a on říkal: „Ty už mě neznáš, žes mě ani nepozdravil?“ Ty jsi na to odpověděl: „Promiň, myslel jsem na verš.“
František Ringo Čech: Jé, to je pravda. Teď jsi mi to, připomněl. Máš pravdu. Myslím, že to je součást vzkazu nový generaci. A říkají to i významní umělci napříč celým hudebním spektrem, od filharmonie přes rock´n´roll. Doba se vzdálila melodii. Doba se vzdálila základnímu principu krásna, a to je melodie. A já jim za nás oba přeju, ať se vám, vy blbouni, melodie brzo vrátí. Hezkej den.
Audiozáznamy další rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.