Straka i dokument o Markovičovi. „Často mě překvapuje, jak živě a literárně spisy vyprávějí příběh,“ říká scenárista Hruška
Spolu s bratrem Tomášem získal Jaroslav Hruška za Metodu Markovič: Hojer ocenění Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Pozitivní ohlas sklízí i druhá část série Straka. Co bylo na scénáři, který čerpá ze skutečných případů, nejtěžší? „Na začátku jsou to tisíce stran vyšetřovacích spisů. Televize vás ale logicky nutí k filmové zkratce, která musí zůstat srozumitelná a poutavá pro diváky,“ říká. Vzniknou další díly série? A proč natočil i dokument o Jiřím Markovičovi?
Podle Hrušky je tajemstvím úspěchu scénář, který umožňuje hercům, režisérům i kameramanům naplno rozvinout svůj potenciál a zároveň respektuje skutečné události, na nichž je seriál založen.
Čtěte také
„Proto záměrně nechávám ve scénáři místa, která všem dávají určitou, i když řízenou, volnost v interpretaci. Jako showrunner pak musím ohlídat soudržnost celého příběhu napříč sériemi, protože herci, kteří hrají scénu od scény nemají do tak složité struktury úplný vhled,“ vysvětluje.
Od spisů k dokumentu
Psaní jedné série zabere přibližně dva roky, zahrnuje rešerše, více verzí scénáře a aktivní účast na castinzích. Nejsložitější a zároveň nejzajímavější je podle Hrušky práce s policejními spisy.
„Často mě překvapilo, jakou literární hodnotu tyto dokumenty mají. Vyplývá z nich nejen charakter vyslýchaných osob, ale i vyšetřovatelů,“ popisuje.
A právě postava vyšetřovatele Jiřího Markoviče si vyžádala i vlastní dokument. „Bylo by škoda nevyužít všechny informace, které jsme od něj získali. Případy, na které nezbyl prostor v seriálu, které ale byly podstatné pro vývoj Jiřího Markoviče jako člověka, jsme zpracovali dokumentárně,“ dodává Hruška.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.