Nesměl před revolucí ani po ní. Příběhy slavných: Karel Černoch

Karel Černoch (*1943) chtěl být malířem. Jenže v devíti letech dostal kytaru. Když zjistil, že se na ni dají skvěle „balit“ holky, začal i pilně cvičit. Navíc doma prý všichni po večerech hráli a zpívali. V 16 poslouchával vysílání pro americké vojáky z Mnichova. Co slyšel, hned sám zkoušel zahrát.

Vyhodili ho ze školy

Vyhodili ho ze školy, protože vítězství pracujícího lidu v roce 1948 komentoval slovy: „Kecy!“ Kvůli otci-živnostníkovi nesměl ani dál studovat, tak začal montovat tramvaje ve Vagonce Tatra. Změna přišla až s prací rekvizitáře na Barrandově. Ve volných chvílích hercům a režisérům zpíval.

Začátky se Šimkem a Grossmanem

Byl to Jan Werich, kdo mu tehdy řekl, že by se zpíváním měl živit. Ještě před bigbítovou érou založil s kamarády z Barrandova rokenrolovou kapelu. Na vojně se pak potkal se Šimkem a Grossmanem a založili divadelní soubor s malou kapelou. Pokračovali i po vojně. Ale Černoch chtěl zpívat, Š&G hrát.

Píseň o mé zemi byla na dlouho poslední

První hit Procitnutí přišel v 60. letech se skupinou Juventus. Byli na vrcholu. Jenže v roce 68 všechno skončilo. Natočili totiž několik protestsongů (18 minut, Modlitba pro Martu, Ona se brání). Píseň o mé zemi pohřbila jeho kariéru. Stal se rozvracečem státu. Povoleno měl jen divadlo.

Po roce 1989 byl opět zaprodancem

Zákaz měl nakonec šest let. Jenže podobnou situaci zažil znovu po roce 89, kdy dostal nálepku zaprodance KSČ (protože v 80. letech vystupoval v TV). Tehdy objevil swing nebo komiku Jiřího Wimmera, se kterým spolupracoval 15 let. Našel se i v muzikálu. Na konci roku 2007 ho zastavila až rakovina.