Nenávist. Chladnokrevné rodinné drama vyřešili četníci v rekordním čase

Josefa Budínová (1866) žila na vejminku v rodinném domku s malým hospodářstvím ve Volduchách u Rokycan. Z domku č. p. 76 ji 11. srpna 1930 s náhlou nevolností převezli do nemocnice, kde k ránu druhého dne zemřela.

Na případu je překvapující chladnokrevnost a vypočítavost příbuzných, jejich lakota a hamižnost a touha po majetku. Zároveň ale i precizní práce četnické pátrací stanice v Plzni a Rokycanech a plzeňského státního zastupitelství a soudu. Už po dvou měsících byli pachatelé za mřížemi.

Rodinné drama

Vlastně jde o případ, který bychom dnes nazvali domácím násilím a psychickým terorem. V domě zavražděné spolu s ní bydlel syn Rudolf a dcera Marie (provdaná Ženíšková) s manželem Josefem. Synové Alois, Václav a Josef žili mimo rodný dům.

Byl to právě syn Alois, kdo první přišel s podezřením, že jeho matka byla otrávena. Zemřela prý po požití buchty, jejíž zbytky naházel slepicím, které následně zdechly. Jako důkazy s sebou přinesl mrtvou slepici, dva zbylé kousky buchty a lístek, který jeho matka napsala soudu.

11. srpna 1930, Volduchy
Pane soudce, píšu vám, co se děje v našem baráku. Moje vlastní děti mi usilujou vo život. Máně sem dala chalupu, ale s tim, že tu budu mít jednu světnici jako vejminek a že mi budou denně dávat domluvený množství másla, pšenice, žita a brambor. Všickni souhlasili, a já jim teda barák dala. (…) Svědci toho všeho jsou mý hodný děti Alois, Josef a Václav, který mi poradili, abych se na vás vobrátila. Dnes ráno jsem si vyprala prádlo, umyla svou světničku a upekla buchtu… A zase je mi zle, pane soudce. Rači jdu hned s tim oznámením a žádám velectěnej soud Rokycanskej, aby vyšetřil tu mou záležitost.
Josefa Budínová

Otrava potvrzena

Policisté v domě kromě buchet zajistili ještě mouku a dvě lahvičky s neurčitým obsahem. Z bytu ale hned další den zmizela další mouka a vejce. Pitva prokázala v žaludku, slezině a játrech přítomnost barya. Baryum se našlo i ve vnitřnostech zdechlé slepice a v sáčku mouky s nápisem „Mouka od Budínové“.

Zbývalo zjistit, jak se baryum do sáčku mohlo dostat. V drogériích totiž tento prudký jed k sehnání nebyl. Baryum se ale používalo ke zpracování kovů a zeť zavražděné Ženíšek dělal v továrně na kovové zboží, kde bylo baryum volně dostupné.

Rychlý proces

Výslechy všech obyvatel domku potvrzovaly podivnou rodinnou atmosféru. Syn Rudolf s matkou prý 10 let nepromluvil ani slovo. Právě kvůli chalupě, kterou Budínová slíbila nejdříve jednomu synovi, pak druhému, ale nakonec ji přenechala dceři Marii. V rodině časem jeden nenáviděl druhého.

Dovede si někdo představit to peklo, které jsme prožívali? Hádky, nadávky, křik, podezírání... Celých šest let. A naše pětiletá dcerka v tom od malička žila, brala to jako normální. Jednou mi s úsměvem řekla: Ty mrcho jedna. Jako by říkala: Maminko. Tohle byl ten nejhorší jed, který nám otravoval život.

Dnešní kriminalistická praxe s obdivem hledí na práci svých předchůdců. I bez technických vymožeností už dva měsíce po činu bylo možné případ úkladné vraždy uzavřít. Syn zavražděné Rudolf by zproštěn obžaloby, zeť zavražděné Josef Ženíšek dostal 10 let zostřených jedním postem čtvrtletně, dcera zavražděné Marie Ženíšková dostala 12 let.

Už po měsíci se pokoušela o obnovu trestního řízení. Prohlašovala se za nevinnou. Soud jí nevyhověl. Stejně dopadla i její další žádost z roku 1935. V květnu 1939 napsal žádost o podmínečné propuštění své manželky už propuštěný Josef Ženíšek. Opět neúspěšně. V roce 1940 se Ženíšková obrátila s žádostí o podmínečné propuštění na prezidentskou kancelář. 

Teprve v tomto dopise připustila svoji vinu a litovala svého činu. Ale prezident Hácha měl v čase Protektorátu Čechy a Morava jiné starosti. Marie Ženíšková podle záznamů ukončila trest 24. ledna 1943 (byla tedy propuštěna podmínečně jen měsíc před ukončením trestu). Z věznice se vrátila do nesvobodných dnů českého národa. O tom, co se stalo s domem, který rodině nepřinesl štěstí, se soudní spisy nezmiňují.