Nejsem žádná Matka Tereza

4. únor 2017
Andrea Radomská s paní Anežkou v hospicu Strom života v Novém Jičíně

Původní povolání Andrey Radomské je docela všední. Byla zdravotní sestrou. Ale její životní příběh tak obyčejný není. Maminka dvou synů, horolezkyně a žena odvážného srdce se už skoro 15 let stará o lidi na konci životní pouti. Před otazníky spojenými s odchodem ze života neuhýbá. A nesedí s rukama v klíně.

Andrea prožila dětství v Ostravě ve šťastné rodině, jejíž hlavou byl muž hřmotné postavy, horolezec, vodák, chalupář, ovčák, zápasník a básník života Karel Rudolf Kocián. Byl to muž velkého formátu. Miloval život a stejnou cestu ukazoval i své Andulce.

Odmalička ji učil všemu, co je pro člověka důležité: dokázat na jeden zátah přeplavat řeku, umět naslouchat potřebným, držet slovo, pouštět se i tam, kam si jiní netroufnou, nebloudit v horách, milovat přírodu a nebát se dívat lidem do očí.

Životní zkouška

Silné citové pouto provázelo otce a dceru celý život a utužilo se hlavně v posledních letech tatínkova životního putování, kdy se Karel Rudolf Kocián dověděl, že má rakovinu. Andrea měla povolání, které ji odborně připravilo na to, že o něj mohla spolu s maminkou a celou rodinou pečovat doma.

„O jeho situaci jsme mluvili otevřeně. Nechtěl, abychom před ním hráli nějakou komedii. V zázračné uzdravení nevěřil. A bylo mu jasné, že definitivně odchází. Naše hovory byly velice důvěrné. Dokázali jsme si říci věci, o nichž jsme nemluvili celý život. Možná že jsme k sobě našli ještě bližší cestu než v dobách mého dětství, bylo-li to vůbec možné. Občas jsem se pokusila omluvit se mu za své někdejší dívčí pubertální prohřešky, ale on vždycky jen mávl rukou. Teď, když byly karty rozdány, není nutné trápit se zbytečnostmi, tvrdil.“

Na konci cesty

Od smrti Andreina otce uběhla už řada let. Citově exponované události spojené s jeho odchodem má ale Andrea stále v srdci.

„Taťka se se smrtí za svého života setkával poměrně často, protože se díky povolání technika diagnostických přístrojů pohyboval mezi pacienty, v nemocnicích, laboratořích a především na odděleních ARO. Tížilo ho vědomí, že staří a nemocní lidé jsou někdy nuceni odcházet ze života nedůstojným způsobem, že umírají v nemocnicích, v anonymním prostředí, kde u sebe v těžké chvíli nevidí nikoho blízkého, jen cizí tváře. Ani vlastní děti nemají možnost pohladit je po vlasech, když jim v okamžicích rozloučení se světem do očí vstoupí slzy. Lidská bída takové situace je zjevná.“

Karel Rudolf Kocián zemřel jako šťastný člověk. Doma, obklopen nejbližšími, jak si přál. Byl jedním z prvních onkologických pacientů, kterým lékaři dovolili, aby mu byla v domácím prostředí průběžně poskytována odpovídající paliativní péče.

Čtěte také

„Tento úkol jsem na sebe vzala já. Dělala jsem vlastně to, co běžně vykonává každá sestřička. Tady jsem ale měla na starosti nejbližšího člověka. Poskytovala jsem taťkovi tekutou výživu. Všemožně se o něj starala, včetně aplikování tišících injekcí, které ho kromě jiného zbavovaly tíživých bolestí. Na přelomu století nebyl takový přístup k lidem odcházejícím ze života běžný. Měli jsme ale štěstí. O příslušné povolení a odborný dohled nad tíživou situací se postaral jeden z našich blízkých přátel, chirurg Igor Satinský. Musel ovšem vynaložit značné úsilí, aby o vhodnosti tohoto způsobu domácí péče, poskytované rodinným příslušníkem, přesvědčil lékaře, kteří by jinak taťku nasměrovali do nemocnice.“

Příběh Andrey a jejího táty smrtí neskončil. Obětavá zdravotní sestřička už dříve cítila, že její odborná příprava má hlubší poslání. V posledních měsících tátova života o tom spolu často hovořili, zejména o situaci lidí na konci životní pouti.

„Taťka plánoval, že až se uzdraví, pomůže mi založit mobilní hospic, který poskytne nevyléčitelně nemocným odpovídající péči. Takové zařízení jim pomůže prožít závěr života důstojně. Mezi nejbližšími, v domácím prostředí, v laskavé a ohleduplné péči těch nejmilovanějších.“

Hospic Ondrášek

Brzy po tátově smrti se na Andreu začali obracet lidé, kteří hodlali svým drahým dopřát stejně důstojný odchod ze života. Tehdy si ostravská zdravotní sestřička uvědomila, že nastal čas naplnit tátova slova. A tak pomohla v roce 2002 spoluzaložit unikátní zařízení, které bylo jinde ve světě běžné, ale české prostředí je znalo jen málo.

Mobilní hospic pojmenovali po Ondráškovi, 17letém klukovi, kterému nebylo dopřáno dožít se dospělého věku. Byla mu diagnostikována rakovina a jeho maminka požádala lékařku Janu Satinskou-Kociánovou a Andreu, aby chlapec mohl zemřít doma. Andrea neváhala a nešťastným rodičům i Ondrovi toto přání splnila. Díky jejich pomoci odešel Ondra ze světa smířen ze životem a oblažen láskou milovaných.

Čtěte také

Mobilní hospic Ondrášek funguje v Ostravě dodnes a je jedním ze stále četnějších podobných zařízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Pracuje v nich řada nadšených lidí, kteří si uvědomují důležitost svého poslání.

Denně se starají o své klienty: lidi všech věkových kategorií, kterým už lékaři nedávají žádnou naději. Obětavě o ně pečují, tiší jejich bolest a podporují příbuzné, kteří se rozhodli nedopustit, aby jejich blízcí odcházeli ze života v neosobních nemocničních pokojích.

Otazníky zůstávají

Přes mimořádnou angažovanost si Andrea Radomská neosobuje právo být označována za průkopnici paliativní péče. Za tu jednoznačně považuje MUDr. Marii Svatošovou, která už počátkem 90. let vyvíjela v oblasti podpory domácí hospicové péče značné úsilí. Stála u zrodu sdružení Ecce Homo a všech kamenných hospiců v ČR.

Na přelomu tisíciletí se o něco podobného snažila v Moravskoslezském kraji Charita Ostrava, která využila dlouholetých zkušeností rakouských diecézních kolegů. Charitní pečovatelská pečovatelská služba byla v Ostravě poskytována zpočátku pouze osm hodin denně, později nepřetržitě.

„Ještě před založením hospicu Ondrášek jsem v ostravské Charitě zhruba dva roky pomáhala jako dobrovolnice i já,“ vzpomíná Andrea. „Zaučovala jsem zdravotníky u pacientů a předávala sestřičkám zkušenosti se specifikou nevyléčitelně nemocných a jejich blízkých v domácím prostředí.“

Mobilní hospicová jednotka Charity Ostrava funguje výborně dodnes a je součástí již asi osm let působícího kamenného Hospice sv. Lukáše. Zkušenostmi ostravské Charity se inspirovaly další charitní zařízení domácí péče a začínají je doplňovat službami mobilních hospiců (například v Opavě, Frýdku-Místku a dalších městech severní Moravy). „V posledních letech funguje velmi kvalitně Domácí hospicová péče v Třinci a na začátku roku 2015 začal pracovat Mobilní hospic Slezské humanity v Karviné, při jehož založení jsem se snažila předat své zkušenosti a nadále s ním spolupracuji jako supervizorka hospicových pracovníků,“ dodává Andrea.

Mimořádným projektem, který v moravském prostředí stojí za zmínku (a který Andrea založila), je frýdeckomístecká Domácí hospicová péče, poskytující své služby v rámci dobrovolnického centra ADRA. Tento v republice ojedinělý projekt stojí prakticky jen na dobrovolnících – zdravotních sestrách, lékařích, sociálních pracovnících a duchovních.

Ti ve volném čase a bez nároků na finanční odměnu poskytují domácí hospicovou péči těm, jimž okolní mobilní hospice nemohou nabídnout služby. Ať už pro velkou vytíženost nebo pro velkou vzdálenost bydliště nemocného od mobilního hospicu.

Andrea s potěšením sleduje, že se v oblasti paliativní péče angažuje stále více dobrovolníků a samozřejmě i odborníků a lékařů. Ne všechno je však ideální. Ředitel Cesty domů Marek Uhlíř poznamenává, že velkým problémem je neexistence financování paliativních aktivit ze strany státu.


Ani jedna z 22 organizací, které v Česku nepřetržitě poskytují paliativní péči v domácím prostředí, nemá nárok na úhradu sesterské a lékařské péče ze zdravotního pojištění. Na západ od našich hranic jsou běžné třeba konsiliární týmy v nemocnici, kdy si lékaři mohou pozvat kolegu specialistu na paliativní péči například na rozhovor s rodinou, ale u nás nemá takovýto tým žádná nemocnice. O smrti stále jako by bylo neslušné mluvit. Podle statistik si přeje 85 % nemocných zemřít doma v kruhu svých blízkých, ale toto přání se daří naplňovat jen pouhým dvěma procentům z nich. To o něčem vypovídá.

Strom života

V únoru 2015 byla po více než ročních přípravách zahájena činnost dalšího mobilního hospicu, na jehož aktivitách se Andrea podílí. Jmenuje se Strom života a sídlo má v Novém Jičíně.

Ale díky velkému počtu spolupracujících kolegů může poskytovat služby v celém Moravskoslezském kraji a části kraje Zlínského. Už po čtyřech měsících práce měl tento hospic v péči zhruba 30 pacientů a 15 z nich důstojně doprovodil spolu s jejich rodinami na poslední cestě.

Být součástí takového týmu lékařů, zdravotních sester, sociálního pracovníka, psychoterapeuta, duchovních, fyzioterapeutů a poradce pro pozůstalé samozřejmě klade velké nároky jak na odbornost, tak na lidské vlastnosti každého z jeho členů.

Andrea je v akci prakticky nepřetržitě. Někdy se už cítí velmi unavená. Ale povzbuzení jí přináší každodenní kontakt se starými a nemocnými lidmi. „Ne já jim, ale oni mně dodávají sílu pokračovat v tom, co jsem začala.“

V mobilním hospici Ondrášek dnes už nepůsobí, ale pomáhá zakládat podobná zařízení všude, kde je třeba. Přitom se nepřestává vzdělávat. Studuje psychologii v Praze a sociální práci na olomoucké Teologické fakultě.

Ve Stromu života působí jako odborný garant, psychoterapeut, poradce pro pozůstalé a perinatální koordinátor (poskytuje spolu s dalšími odborníky podporu těhotným ženám, jimž byla diagnostikována vývojová vada plodu neslučující se po porodu se životem dítěte, a odbornou pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě při porodu). Přednáší a vzdělává pracovníky, jimž do srdcí vkládá stejný úkol, jaký uložila sobě.

V Severní stěně Eigeru

Když ji táta v dětství zasvěcoval do tajů horolezectví, slíbila mu, že jednou vystoupí na některý z alpských vrcholů. Svůj slib splnila. Před dvěma lety se vypravila do švýcarských Alp a vystoupila se svým přítelem na ten nejméně dostupný – obávaný Eiger.

Při cestě hřebenem ji neodradil ani pohled na nebezpečnou severní stěnu, kterou Němci překřtili kvůli nezvykle vysokému počtu obětí z Nordwand (Severní stěna) na Mordwand (Vražedná stěna). Tam se prý vypraví příště. V životě bychom se zkrátka neměli lekat ani těch nejobávanějších strašáků…

Autorka dokumentu: Dagmar Misařová
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Mistr zvuku: Pavel Antoniazi

Text je převzat z Týdeníku rozhlas č. 41/2015. Záznam tohoto i další­ch dokumentů Dobré vůle najdete v Archivu pořadů.

Spustit audio
autor: Milan Švihálek